Nedělní povídky/U rotačky

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
Ševcem!	U rotačky	Jak Tondovi Nemanskejch pomohli

Údaje o textu
Titulek:	U rotačky
Podtitulek:	Ze života v tiskárně
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 42–56. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pruh papíru asi dva metry široký sunul se s divou, pouhému oku neodhadnou rychlostí, před zrakem Kuby, řečeného „Kropenej“. Odvíjel se s nesmírného kotouče bachraté kulatosti, tak těžkého, že dva dělníci měli co dělat, aby ho pákami pozdvihli do lůžek, v nichž se otáčel. Soukal jej do sebe nestvůrný lesklý tiskací stroj, který jej protahoval napřed tenkou nádržkou, ve které byl zcela jemně a nepatrně napouštěn parou, na to provlékal se pruh mezi dvěma válci, z nichž jeden hladký tiskl jej k druhému, opatřenému kovovým litým pláštěm, sestávajícím z tisíců písmenek, a tiskl tak na něm jedním otočením osm stran novin; na to letěl nekonečný pruh papíru dál ku druhému páru válců, kteréž opatřily jej opět s druhé strany jinými osmi stranami tisku, takže první dva archy čísla novin byly vytištěny. Než pruh papíru letěl dál a proplétal se stejně sběsilou rychlostí celým labyrintem válců, tisknoucích další strany dalších archů, břitkých koleček, kteréž rozřezávaly jej na dél, nožů, kteréž sekaly jej na přič, kotoučů, kteréž natíraly jej kapkou lepidla, ramen, kteráž skládala jej na čtvrtku, až tam, kde setkával se s druhým o půl užším pruhem, z něhož stejným systémem válců, kotoučů, nožů a ramen, s druhé strany vyráběla se v témž stroji vložka čísla novin, vkládaná a vlepovaná do prvního velmi důmyslným zřízením, tak že oba papírové proudy potištěny, rozsekány, slepeny a proměněny v hotová čísla novin vylézaly společným otvorem ze stroje a kladly se každé vteřiny po pěti exemplářích na stojan, z něhož odebíraly je ruce čety mladých dělníků výpravny.

Vše děje se za ohlušujícího, pronikavého lomozu, jako kdyby vichr neharmonickým jekotem rozječel všechny píšťaly obrovských varhan najednou, anebo jako kdyby pod klenbou strojírny shromáždily se všechny hlasy dvou set tisíc čtenářů listu právě tištěného, a najednou každý na jiném sloupci četl s bezdechým kvapem lomozu, ve kterémž každé lidské slovo zaniká a dělníci dorozuměti se mohou toliko posunky, anebo když přiloží ústa těsně k uchu druha a řvou do něho plnými plicemi.

Než k řečím nějakým není také ani času. Tiskne se nedělní číslo dvojnásobného nákladu, kdy každá vteřina zmařeného času stojí pět čísel, kdy železná disciplina strojírny od toho okamžiku, co finanční strážník sejme plombu s počítadel stroje, z každého dělníka učiní část stroje, kteréž přiděleny jsou určité pohyby v určitou chvíli. Po těch pět hodin, vyměřených k tisku, od jedenácté večerní až do čtvrté ranní, za tlumeného rozčilení, za vedra pekárny nežije nikdo ze sluhů zotročujícího kovového netvora ani vědomím sebe sama, oko úzkostlivě sleduje dráhu běloskvoucího papíru, osvětlenou uvnitř stroje na nebezpečných místech elektrickými žárovkami a ruka spočívá na klice páky, aby jediným hmatem zastavila stroj, kdyby se papír náhodou přetrhl, což státi se může každou chvíli buď převlhčením papíru, anebo vinou zcela nepatrného záhybu jeho.

Na včasném zaražení stroje záleží pak nesmírně důležitá úspora času a namáhání s novou úpravou stroje a vsunováním papíru spojeného. Jinak se stroj nezastavuje, leda když na jedné či druhé straně dobíhá kotouč papíru, obsahující několik tisíc metrů v jedné takřka slitině navinutých, a kdy třeba do hřídele zdvihnouti nový. Otevřenými dveřmi strojírny je jich viděti celou řadu až na dvůr a všechny očekávají dnes zpracování.

Je-li k tomu důvodu anebo z potřeby smí každý z dělníků zaraziti rachotící kolos, spustiti jej smí toliko jeden z obou vrchních strojníků, tak to žádá osobní bezpečí, neboť k upravení stuh, nesoucích papír celou jeho drahou, k napínání přetrženého papírového pruhu, musí se dovnitř, do stroje a není nejmenší pochyby, že ohromné to složení stejně hravě, jako vyrábí noviny, drtilo by i lidské kosti.

Páky, jimiž možno chod stroje zaraziti, jsou tři, u každého z obou papírových válců a u otvoru, z něhož vycházejí hotové výtisky. Jedna z nich svěřena dozoru Kuby „Kropenýho“, a veškerou zodpovědností a povinností jeho je v témž okamžiku, jakmile by spozoroval v nekonečném pruhu z kotoulu se odvíjejícího trhlinu aneb záhyb, stroj zastaviti.

Zírá tedy Kropenej do sněhobílého papíru jako ztracený, podle jeho napjetí aneb vlhkosti, kterou musí pohledem odhadnouti, ruka mechanicky vztahuje se buď k mosaznému kolu na brzdě, buď ke kohoutku parní nádržky. Zároveň musí střežiti skleněné olejové nádržky napájející hřídele v jeho dosahu, neboť přehřátí anebo zavaření některého z nich znamená katastrofu rovnající se snad smrti nebo třeba i konci světa — číslo by zítra nevyšlo.

Hromový rachot otřásá klenbou strojovny, mosazné hřídele nesčíslných válců barvu roztírajících točí se ve svých ocelových lůžkách, z nichž kanou kapky tuku, a jemným popraškem vznášejícím se z drceného papíru klidně svítí žárovky. „Kropenej“ hledí si jen papíru, svých hřídelů a čepů…

Zdá se, že pro nic jiného nemá ani myšlénky. Vytáhlé, kostnaté jeho tělo, oděné modrou bluzou zatknutou za kalhoty, aby nebylo okrajů, za které by některý zub stroje zachytil, stojí jako socha, toliko ruce až po ramena obnažené, hubené, dlouhé, s ploskými tvrdými svaly a svazy jako basové struny, pomazané černými olejovými šmouhami pohybují se, pravá vždy na skoku k páce. Na čele perlí se a v potůčkách na tváře teče pot, snad mu proto ostatní říkají „Kropenej“ anebo pro veliké krejcarové pihy, jimiž postříkány jeho líce, vroubené nehezkým, ryšavým vousem.

Že by na nic jiného nemyslil než na svou práci, to se jen zdá. Myšlénky jeho neletí sic tak rychle jako šílený pruh papíru před ním, ale za ty dvě hodiny, co tu už dnes stojí, složila se jedna k druhé a všechny pod sebe, že Kropenej udělal pod všechny čáru a pak je pracně sčetl a vyšel z nich děsný součet, že se ho sám lekl, ale nedal to na sobě ani hnutím znát.

Usnesl se totiž na závěrku těchto všech svých myšlének, že dnes zabije člověka.

Oběť svou může viděti, kdykoli jen zdvihne oči. Pohlédne naproti strojem a mezi rámem a válci vidí jeho hlavu v hedbávné čepici, jak se sklání brzy k počítadlu, brzy k tabulce, na níž zaznamenává postup nákladu. Je to vrchní strojmistr a toho dnes jistě zabije. Jistě! Kdyby měl všechno tak jisté!

Tamhle se bude válet ve své vlastní krvi, a ta bude stříkat kolem jako z vola. Tam, kde uvnitř stroje pod klenbou válců je zrovna jen tolik místa, že tam může strojník usednout na bobek a při elektrických lampičkách upravit další pochod papíru.

Kuba to jednou viděl, když dělal v kartounce, co takové rozběhané válce umějí. To už dávno mandlovali tak kartoun, než se vzpomnělo na to, že by se tak mohly tisknout noviny, tam jednou spustil jeden mandlíř také mandl na verkfíra, který ho sekýroval… A utrhlo mu to ruku „jako rajsetašku“. A mandl šel dál, jako kdyby se bylo nic nestalo.

Tady to může Kuba Kropenej udělat kdy chce, každou půl hodiny, kdy se dává nový kotouč papíru na jeho straně, má na to času do čtyř hodin do rána, každý ten balík, co se jich až do dvora bělá, může přinést tomu tyranu smrt.

Stane se to na vlas za hodinu a smrt jede tamhle na tom čtvrtém, jehož obal je natržený, hnedle ho přivalí do strojovny. Ty tři, co se zatím strojem protáhnou, jako kdyby postavil přesýpací hodiny, dojdou, dojdou jistě, a na konci je smrt!

Horko v strojovně vzmáhalo se každým dechnutím supající roury parní, papír navlhčující, Kuba cítil, jak mu mezi lopatkami sjíždí potůček potu, ale když naklonil hlavu v před, zasáhl ji proud ledového vzduchu říjnové noci otevřenými dveřmi ze dvora vanoucí do spánku a tu hlava zatočila se mu drsným záchvatem bolesti zubů, a zuřivý vztek zalomcoval celým jeho tělem.

Ta kletá pekelná bolest je příčinou všeho. Každý večer, jakmile stoupl ku stroji, přepadla jej, jako kdyby mu vzal hlavu do železného svorníku. Dnes je tomu čtrnáct dní, také tak jako dnes, a Kuba zkusil prostředek, jaký mu kdysi někdo poradil, ani neví kdo. Vypít čtvrt litru kořalky na jeden doušek, hned je po bolesti, jako by uťal.

Jak živ ji nepil, ale tenkrát to udělal. Bolest pravda přestala, ale když šel strojmistr přehlížet kolem něho — ačkoli Kuba tajil dech co mohl, — ihned se zastavil:

„Tak, vy pijete kořalku?“ řekl, „to vás tu nemůžeme v noci potřebovat, přijďte si za čtrnácte dní pro knížku.“

Strojmistr řekl to tak, jako všechno, jako když usekne, a Kuba věděl, že je každé slovo marno. Také celých čtrnáct dní ani necekl, ale rostlo to v něm, když se optal tu a tam v továrně — po práci.

„Vždyť vy už člověče nejste nejmladší!“ anebo: „Co si myslíte, pro nemocenskou my nedržíme personál!“ Takhle ho odbývali v tiskárnách, kde se pracuje parou.

Včera dokonce posílal jej účetní jedné továrny, aby se dal — k metařům! On 47letý!

Jakoby mu dal palicí do hlavy. Bylo to v Libni, a Kuba chodil celé odpůldne sám se svými myšlénkami za Karlínem, a když se vrátil domů na Žižkov, bylo jich o dva víc, žena mu slehla o čtrnáct dní dřív než čekali a přišla ihned se dvěma najednou; kde už je jich šest, to je co říc!

Tu mu konečně přišla měkká chvíle. Snad mu Pánbůh posílá ty dva andělíčky na pomoc! pomyslil si. Tohle když řekne strojmistru, že má přírůstek a hned o dvě čísla, musí to jím hnout, kdyby byl z kamene. Jináč by také ani slova neztratil, ale tak, když se narodila ta dvojčata!

Raděj kdyby si byl jazyk ukous! Hnulo to jím, je pravda, ale jenom pokrčil rameny, opilce že nemůže potřebovat, ten že by mohl připravit někoho do neštěstí, do hrobu, anebo celý náklad zvrátit. Ostatně prý dvojčata nebo trojčata.

Za celých těch čtrnáct dní vzdoru a vzteku přišla naň ponejprv lítost, když se dnes zapřahal naposledy, když svou stranu stroje vycídil tak, že vypadal, jako kdyby se díval zvětšujícím sklem do hodinek. Dnes naposled, a on přece společně touž mašinu montoval a nescházel na svém místě ani jedno číslo!

Když pak se rozjela a rozeřvala tisícerými divokými hlasy, bylo po lítosti, a když se před ním začal proud papíru pod příkrým oslňujícím světlem řítiti, zatočila se mu hlava poprvé, co při tom byl.

A když konečně ucítil ledový závan zase na skráni a hlodavou bolest v dásni, ztratil všechnu rozvahu, na místo ní nastoupil zuřivý nezlomný vztek, jaký co živ nepocítil, a o čem přemítal celé dvě hodiny, stalo se nezvratným umínění:

„Když já naposled, tak ať on také naposled!“

Když mu to poprvé napadlo, odbyl hroznou tu myšlénku dodatkem: „Zasloužil by to!“ Ale když se stále vracela, zasedla mu do týla jako démon, víc ho nepustila, připadalo mu to jako kdyby jej ke skutku pobodávala každým bolestným cuknutím ve skráni.

Z kovového mnohohlasého jekotu, jednotícího se u klenby ve výkřik nepřetržitý, jako by jej vyrážela ústa oddechu neznající a nepotřebující, slyšel zcela zřetelně kvílení svých nejmladších dětí, dvíčat, neustávající, jednotvárností svou úmorné, a chvílemi se mu zdálo, že zcela zřetelně vidí před sebou na bílém nekonečném pruhu papíru, závratnou rychlostí v před se řítícím, obě ty zardělé hlavinky, jako je viděl na podušce kolébky, než z domova večer odešel, zcela zřetelně do kořán otevřená ústka a drobounké chřípí dětským pláčem se chvějící. A z kouta u dveří jakoby naň hleděl ztrhaný zrak roditelky, jeho ženy, do jejíchž očí se bál po celých těch čtrnáct dní pohlédnouti, a která dřív než odešel, zavolala jej k sobě a sotva slyšitelným hlasem povídala: „Jakube, ty’s bez práce, já to vím, povídala mi to dnes Škemralka, co budeme pro Boha dělat. Ježíš… Marjá!“ A zaštkala.

Ale ku podivu, jakmile kotoul došel, stroj se zastavil a umlkl, zmizely přízraky a právě teď, když měl jednat, pozbyl odvahy a nabyl rozvahy. Zatím, co mistr uvnitř stroje vkládal do válců papír a upravoval stužky, otáčeli dva dělníci pomocí zvláštního ručního setrvačníku strojem podle velení mistrova z vnitř stroje se ozývajícího.

„Zvolna!… Dost!… Víc!… Ještě!“

V tu chvíli stálo to jen vztáhnout ruku po páce a mistr dokomandoval. Ale Kuba byl jako socha z kamene, ne a ne odlepit ruku od těla. Kdyby byl aspoň s to pohlédnout tam do vnitř, do stroje, jak tam prsty opatrně vkládá zrovna takřka do samých zubů bestie, jako krotitel, který bez trestu smí hospodařiti v rozevřené tlamě lví.

Ani to Kuba nedovedl; dříve než se vzpamatoval, zazněl známý suchý šelest, nasvědčující, že papír jde přes válce, ozval se povel „stát!“, vrchní strojmistr vylezl ze stroje, losklo to na hlavním hřídeli, na znamení, že ruční setrvačník sesmeknut v nečinnost, oba dělníci, kteří jím dříve točili, oznámili to zvoláním: „Hotovo!“ a vrchní strojník podle svého výhradního práva uvedl stroj v pohyb. Ten zafrčel první vteřinou jako vřeteno a hned na to rozhučel se jako vodopád.

Jeho hlasem pak zas počal mluvit ďábel; vysmíval se chechtem jeho zbabělosti, bodal jej něčím ohnivým po skráni, do toho slyšel pláč nemluvňat, hned jak si na domov vzpomněl, a vražedný úmysl jeho znova v něm rostl šíleným vztekem, tak že se nemohl dočkat, až zas papír dojde. Když se to však stalo, jakoby měl Kuba ruce svázané.

Tak to přišlo, že onen čtvrtý balík s odtrženým obalem, na kterém seděla smrt strojmistrova, zmizel v jícnu stroje, aniž by byl strojmistru i jen vlásek na hlavě zkřiven; že touž cestou šel i sedmý, s mastnou skvrnou, jenž se měl stát v další řadě nezvratným osudem jeho, až naposled zbyly jen dva.

A vyzdvižen i předposlední, zaznělo i předposlední „hotovo!“ a znova ozvalo se vřeteno i vodopád. Ale naposled osedlal si duši jeho démon, naposled rozžhavěl mu tepny v skráních a mozek v lebce myšlenkou:

„Jestliže to neprovedeš teď, nestane se to nikdy víc!“

Přes to, že Kuba tiskl k sobě čelisti, aby přemohl zuřivou bolest, přece mu zuby jektaly a co chvíli musel polykat a lapat po vzduchu. Ruce i nohy chvěly se na něm jako v horečce a kdykoli sáhl po brzdě, třepetaly se mu prsty ve vzduchu. Za celý svůj život nepocítil tolik žravého vzteku a divé vášně, co v těch okamžicích, letících šíleně v před a přece zdlouhavě vražedné jeho netrpělivosti.

Konečně!

Konečně zdvihají poslední! Kuba musel se zadržet, aby neklesl a kdyby byl někdo řekl, aby se hnul s místa — nemohl. Nemohl ani hnout šijí, aby otočil hlavu a podíval se naposled po své oběti a vyhlédl příhodný okamžik, až bude mít strojmistr prsty mezi válci, tak aby mu náhle rozjetý stroj ruku zachytil.

„Zvolna! dost!“ ozval se povel.

To jej vzpamatovalo. Železný rozžhavený svorník držící skráně jeho v kleštích otočil jeho hlavou v šíji a oči jeho až palčivě z důlků vypjaté obrátily se tam, kam se nemohl po celý ten čas podívat, do vnitř stroje. Zahlédl hustě kučerami obrostlou hlavu strojmistrovu, prsty jeho pravice, posouvající opatrně obrubu papíru mezi válce.

Teď přišel jeho okamžik.

Táž železná křečovitá síla, která hnula jeho hlavou, odlomila mu od boku pěsť a vedla ji vzhůru k páce stroje.

Však co to?

Bílé světlo elektrických žárovek ztemnělo, zkrvavělo, zhnědlo, zářící nitková smyčka v skleněných hruškách žárovek sežloutla, zčervenala a shasla. Stalo se to v půl vteřině. Nastala úplná tma. Ozvaly se hlasy a klení.

Než v téže půl vteřině zachvátil mozek Kubův závratí nával nikdy nepocítěné rozkoše. To shasnutí nastrojil sám ďábel, aby skutek a pachatele zastřel tmou. Kdo bude vědět, kterou ze tří pák stroj spuštěn?!

Rychle, dokud je v stroji!

Tisíc jisker vyšlehlo mu v jednom chumáči před zrakem ve tmě a Kuba jedním rázným hmatem sáhl ve tmě po páce…

Zapotácel se a pocítil v prstech pravice prudké pálení. Než nad všechny nevýslovné pocity, kteréž jej v té chvíly přepadly, vyniklo vítězoslavné burácející v něm vědomí pomsty, jíž se dostalo zadostučinění. Stroj se rozfrčel, rozezvučel a rozječel ve tmě vodopádem, ale tentokráte rachot jeho překřičel řev bolesti deroucí se z hrdla jeho oběti.

Kubovi v jeho opojení zdá se, že slyší i slova.

Náhle však rachot stroje umdlévá a mění se v pouhý zvonivý šum a Kuba seznává, že šum ten zní jen v jeho uších, že stroj stojí, ale hlas strojmistrův slyší dál, nikoli však v nářku nebo bolestech!

„U všech všudy sakrů, co pak ten člověk tam dole spí? Ať někdo běží dolů, podívat se co se to děje, a zase žádné reservní světlo, co pak tu stojí sirka tolik peněz?!“

Hned na to rozsvítil se matný paprsek a rozžatá sirka vznesla se ve tmě k plynovému hořáku, který zasyčel a chytil.

Kubovi objevila se tvář strojmistrova v ostrém obrysu u samého plamene, byl jej sám rozsvítil. Na stěnách zaplály hned tři jiné plameny a v strojírně se rozjasnělo.

Stroj se ani nepohnul a oba dělníci stáli u ručního setrvačníku, očekávajíce dalších pokynů. V celé strojírně panoval úplný klid a oči všech obrácené dříve k plamenům plynovým vrátily se zase ku práci, ruce čítačů expedice tloukly na sčítané balíky exemplářů, aby je stiskly.

Ozval se zas obvyklý ruch…

Strojmistr, který patrně hned, jakmile žárovky pohasly, ze stroje vylezl, pohledl na válce, které byly nyní v pořádku, vztýčil se opět a oči jeho na okamžik setkaly se s vytřeštěným zrakem Kubovým.

Hleděly přísně a tak úporně, že Kuba svých nemohl odvrátiti. Nohy třásly se pod ním a srdce v něm bušilo tak, jako kdyby se mělo utrhnout. Hodnou chvíli se díval naň strojmistr a najednou rozesmály se ty přísné oči a tvář tak přátelsky a zrovna kamarádsky na Kubu, že tento ani jinak nemohl a zasmál se taky. Strojmistr zakýval na Kubu několikrát důvěrně hlavou jakoby pohrozil, obrátil se potom k dělníkům a zavelel:

„Pozor!“

Setrvačník losknutím sesmekl se s hřídele a zazněla odpověď:

„Hotovo!“

Strojmistr hnul pákou a stroj rozfrčel se vřetenem, rozječel se lomozivě jako vodopád, aby dotiskl posledních deset tisíc čísel. Teprve za hodnou chvíli, když se zas proud papíru z posledního kotoulu řítil kolem Kuby do stroje, odvážil se Kuba a podíval se na své kotníky, se všech čtyř měl sraženou kůži a prýštila z nich krev. Ve tmě a nevýslovném rozčilení minul páku stroje a za to udeřil celou silou kamsi do kovové hrany až si maso obrazil. Předrážděný sluch a rozběsněná obrazotvornost a krev vyvolala ve tmě dojem, jako by byl stroj skutečně spustil…

* * *

Poslední sta čísel byla dávno dopravena do sousední výpravny, odkudž ozývaly se rány, jimiž poštovní známky na jednotlivé zásilky přilepovány, v koutě upravoval si někdo lůžko, aby chvíli do rozbřesku přespal, stroj pokrytý papírovým prachem a připravený o lesk nesčetnými stružkami stydlého oleje stál tu němě a klidně jakoby tak byl unaven jako celá jeho obsluha. Kuba nehýbal se s místa a zdrcen bez myšlénky a vědomí sebe sama díval se na jeden bod, jehož ani neviděl.

V tom blížil se k němu strojmistr oblékaje na sebe svrchník.

„Tak poslouchejte, Kropenej,“ oslovil Kubu, „jestliže jste si nic nenašel, můžete zůstat u nás… Sakra, co jste si to udělal na ruce… vidíte lidi… já říkám, nedáte pozor, až tam někdo nechá pazneht… A když povídáte, že vás tady na té straně bolí zuby, vyměňte si místo se Střízkem, tam netáhne!“

A strojmistr blížil se dále ke dveřím.

„Aha… haach!“ zíval přikrývaje si ústa dlaní.

„Pane mistr!“ zajíkal se Kuba za ním v pláči a zkroušené lítosti, „pane mistr… zaplať Pán Bůh!“

„Nebuďte blázen, starej! To víte, trest musel bejt, musel jsem za vás prosit u ředitele! Však nebýt těch dvojčat… Tak s Bohem!“ a dvéře se za ním zavřely.

A Kuba zasednuv na sud od barvy, vtiskl umazané prsty do tváře a dal se do pláče tak usedavého, že mu slzy mezi prsty až prosakovaly…