Nedělní povídky/Ševcem!

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
Šikovatel Lemaninský	Ševcem!	U rotačky

Údaje o textu
Titulek:	Ševcem!
Podtitulek:	Událost ze sekundánského života
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 31–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ach, my měli „zlého“ pana katechetu v primě a sekundě x—ského gymnasia!

Ještě dnes při vzpomínce na jeho kovovou dlaň zabrní mě každý čtvereční milimetr mého skalpu, zasluhuje-li tohoto čestného titulu slušná rozloha žalostné holé, vyschlé kůže, pokrývající mé témě, ba celou lebku, tak jako by ji potáhl pergamenovým papírem na ovocné závary. Konečně kdo ví, není-li nynější holota mé hlavy přímým následkem častých a pádných styků jejích s dlaní pana katechety za mých sekundánských časů, kdy žil jsem do opravdy děsný život, potáceje se od jednoho pohlavku do druhého. Připomenu-li, že pan katecheta v tehdejších počátcích nižšího gymnasia měl v třídě nejen náboženství, nýbrž i češtinu a latinu a té je sedm hodin v témdni, pochopí každý lehce, že bylo pohlavků jako máku.

Byl já ovšem ohavný kluk, takový ničema první třídy, jak se říká a jak se mi také vskutku říkalo, hanba ústavu, který mne musel ve svém lůně trpěti, hanba rodiny v městě široce rozvětvené a spříbuzněné, jak mi bylo při každé rodinné gratulaci a návštěvě některým laskavým strýcem anebo tetou ujišťováno, výstražný příklad pro každého hodného hošíka mého věku, a těch byla v městečku našem většina.

V každém případě byl jsem nejhorším všech svých vrstevníků a měl jsem to i černé na bílém a patnáctikrejcarovým kolkem dotvrzeno, neboť nové obecní gymnasium, které obci přineslo pověst pokroku, čest majetnictví střední školy latinské, každého roku o třídu vzrůstající, domácím kandidátkám profesury hned několik snažně kýžených suplentů nápadníků, vzdálenému jednomu bratranci pana purkmistra místo školníka, mým kamarádům hned v prvním půlletí spoustu eminenců, mně ubožákovi přineslo nejhorší osud, jaký mne potkati mohl, objeviloť se totiž hned při prvním sčítání a vážení duševních statků usmrkanou generací města dobytých, že mezi 41 žáky podle prospěchu řaděných jsem — čtyřicátý první. Ukazovali si mne v městě prstem.

Jaká to hanba! Pociťoval jsem ji dobře v nejhlubším svém nitru a shledával jsem docela v pořádku ty strašné pohlavky, které dopadaly na mou hlavu také v druhé třídě, kamž jsem se dostal jen brankou oslí, t. j. opravou po prázdninách, a byl jsem jist, že kdyby ozvěna jich rozléhala se po celém městě, že by kde kdo z bodrých měšťanů byl přijal každý z mých děsných pohlavků s hlučným souhlasem. „Dobře mu tak, tomu darebovi, který připravil městu takovou hanbu, být posledním.“ Zasloužil jsem ji plnou měrou a hleděl zarmouceně do ďubky, vytlučené do pultu lavice špičatou mou bradou.

Pan katecheta vykládal zrovna o základních zásadách latinského větosloví a slova jeho lapaná s pokryteckou dychtivostí elitou třídy doléhala na můj sluch nejinak, než jako kdyby byl pan katecheta mluvil asyrsky. Chvěl jsem se úzkostí a dychtivě očekával úder blízkých věžních hodin a andělský zvuk školníkova zvonku, zvěstující mé dočasné vykoupení zpod dlaně páně katechetovy. Do tříčtvrtí na desátou měl jsem už dva na hlavě, jeden na východní a druhý na západní polokouli. Utekl jsem toho rána z domova bez snídaně, abych nezmeškal, což by mi bylo jistě vyneslo zápis do třídní knihy a celou hodinu místo hanby, jehož jsem se bál snad víc než pohlavků.

Než nepřítomnost snídaně v mém žraločím žaludku brzy dostavila se se svými následky: uprostřed nejkrásnějšího výkladu pana katechety zívl jsem na celé kolo. Aniž by byl přerušil jen na okamžik veletok poučení řinoucí se do ostatních vnímavějších nádržek, vlepil mi pan katecheta velmi řízný pohlavek a sice tak, že mi najednou i zacvakly zuby i ozval se úder mé brady o lavici, což vzbudilo výbuch veselosti ostatních hodnějších mých soudruhů.

„Vida, přece je k něčemu na světě ta má hlava!“ pomyslel jsem si a přes to, že jsem dal dobrý pozor a abych po druhé nezívl, počítal jsem knoflíčky na klerice pana katechety, stojícího zrovna nade mnou, a — pravím — přes to, že jsem věděl, že s úst mých ani očí nespouští, zívl jsem ještě jednou. Rozumí se, že následoval nový říznější pohlavek, až lavice zaduněla. Tentokráte se nesmál nikdo, leč můj protinožec, primus. Pan katecheta však u výkladu ustal a obrátiv se přímo do mého lotrovského, zatvrzelého temene, zahřměl:

„Ještě jednou otevřeš tu svou chlebárnu a budeš vidět, co se ti stane!“

Od toho okamžiku celá třída i já očekávali jsme třetí pohlavek s napjatou zvědavostí, já rozumí se s nejnapjatější. Věděl jsem zcela určitě, že zase zívnu, jednalo se však jenom o to, předržím-li ještě čtvrt hodiny, pak bych byl vyhrál.

Ale měl jsem tehdáž v žaludku jistě nějakého šotka, opíral se ostrýma patama o stěny mého nitra a úsilovně táhal hrdlem jazyk do vnitř. V očích mě pálilo, ve spáncích brnělo, ale držel jsem dolní ret pevně mezi zuby. Konečně však šotku a žaludku přispěla na pomoc nějaká vnější neviditelná mocnost, která mne popadla za nos a za bradu a násilím rozevřela mi ústa, docela malounko sice, ale otevřela. Zívl jsem zcela nepopíratelně. Jen jsem hlavu přikrčil, z lopatek vystřelil mi k šíji žhavý pocit a přimhouřenýma očima díval jsem se, do kterého kouta se mi hlava odkutálí. Neboť že mi tentokráte hlava jistě uletí, o tom jsem byl pevně přesvědčen. Už se ozýval nade mnou zlověstný šumot Damoklova meče, avšak nedopadl.

„Abys věděl ničemo nanicovatý i abys měl dost času k zívání, nepůjdeš k obědu a zůstaneš tu do šesti hodin!“ zahřmělo to nad mou hlavou jako z neviditelných oblak a hned v zápětí zazněl venku jako na výsměch zvonek.

Nemohl zvonit napřed a já pak zívat?

Pan katecheta skončil a já celý zmámen potácel jsem se z první lavice, kdež o latině, češtině a náboženství jsem musel sedati, aby mne pan katecheta měl po ruce, na své místo do zadní lavice, kamž jsem vším právem náležel jako „první, ale od zadu“ jako „primus sed quadragesimus“, jak mi pan katecheta říkával.

Mimo všechen zvyk mlčela třída mezi hodinou jako zařezaná a jen tu a tam obrátil se ke mně do zadu pár vyvalených dětských očí, z nichž jsem vyčetl celou hrůzu svého osudu; v té chvíli sloužil jsem všem těm malým farisejcům za publikána, jistě všichni děkovali Hospodinu, že nejsou na mém místě.

Já sám dosud špatně chápal dosah svého neštěstí; ale zívání mi zašlo úplně. Uvažoval jsem: teď máme deset hodin, do poledne jsou dvě, do šesti osm, to znamená tolik jako celou noc, do Prahy se dojede za sedm hodin, do Klatov pěšky dojde za šest hodin. To však bylo mi vlastně lhostejno, co mne trápilo a tížilo, byla okolnost, že je středa, že je odpůldne prázdno, že u nás na baldovském poli začali dnes ráno dobývat zemčata na pěti korcích a že se bude na poli vařit v ohromném kotli bramborová pro 24 lidí, ráno jej vezli na pole, k vůli němu zmeškal jsem snídani. Ach — pohlavek byl by mi býval milejší!

Představa tohoto kotle bramborové polévky už mne neopustila a kotel stával se stále bachratějším, čím hlad můj větším a žíravějším. O 12. hodině polední, zrovna před modlitbou, stalo se, že můj soused, Kreiswurm, Němec, který musel do gymnasia chodit každý den z myslivny dvěma vesnicemi, rozlomil veliký klín chleba, v jehož černi tu a tam třpytla se ovesná pleva, a daroval mi beze slova větší polovici. Spustil jsem dar rovněž bez debaty do šosu svého kabátu jako samozřejmý hold, bylť mně Kreiswurm zavázán nad míru, nebýti mne, byl by posledním on, takhle byl jen čtyřicátým.

Když mne školník zavřel do kreslírny, která bývala zároveň karcerem, nalézajíc se v druhém poschodí, ježto z přízemí jsme my arestanti utíkávali — vrhl jsem se především na chleb a pak jsem vykonával přípravy k sebevraždě, na níž jsem se nezvratně rozhodl. Umínil jsem si, že skočím dolů; otevřel jsem okno a po delší úvaze jsem je zase zavřel, ale byl bych jistě vyskočil, kdybych se nebyl bál, že se uhodím o římsu.

Potom jsem si však lehl do lavice a když mnou zatřepetala o šesté hodině železná ruka pana katechety, zdálo se mi právě, že jsem se díval do ohromného kotle plného vroucí polévky, že mne však do něho srazil ohromným pohlavkem pan katecheta. Vida pak, že ke skutečnosti do opravdy neschází nic leč kotel polévky, mrštným skokem vyrazil jsem ze dveří a pádil k domovu.

Leč každým krokem ubývalo mi kuráže, teď mi nastávala vlastně celá tragedie: už z daleka viděl jsem ve vratech stát matku ve vdovském černém oděvu, který nosila již druhý rok, a viděl jsem tmíti se oči ve smutných důlkách, jež jsem tolikrát před tím a ještě vícekráte potom naplnil slzami… Bůh ví, co se dnes stane!

„Pojď, jen pojď,“ ozvala se matka ledovým, nemilosrdným hlasem již z daleka, patrně už věděla všechno; „odlož knihy a pospěš, půjdem někam spolu!“

Poslechl jsem, ani nedutaje. Když jsem jí chtěl ruku políbit, utrhla.

Jak vážná a bledá byla moje maminka, můj Bože, co asi se mnou zamýšlí? Jdeme celým předměstím a zahýbáme za humna. Kam tak pozdě do polí?

„Když nechceš nebo nemůžeš být studentem,“ začala maminka temně, „budeš tedy ševcem, dám tě k Mužíkovi do učení. Už se nebudu s tebou trápit.“

Mně spadl kámen se srdce, tohle sdělení působilo na mne jako nebeské poselství, přes to, že švec Mužík byl posledním ševcem v městě a snad jakživ nových bot v rukou neměl a čpěl více kořalou než smůlou. Bydlel až za cihelnou u rybníka, v němž skřehotalo vždycky množství žab. Třeba švec, třeba Mužík, jen když mezi gymnasiem a mezi mnou bude ležeti celá vzdálenost od cihelny až na náměstí.

Mimoděk zrychlil jsem krok.

„Jen si nemysli, že je to nějaký žert!“ navázala zas maminka, pozorujíc, jak jsem statně vykročil svému novému povolání vstříc.

Sáhl jsem si na ucho, ještě mě pálilo od posledního pohlavku, a povídám odvážně:

„Takhle se tam nedostanem, je to daleko, až za cihelnou.“

Dosud nikdy nezažil jsem od maminky tak pronikavého zpytavého a zároveň rozpačitého pohledu, jaký následoval na tato má slova.

„Nemysli si, že budeš mít u Mužíka nějaký med, víš že jsme chudí, budeš se učit rok za rok.“

Hm, Bože! pomyslil jsem si, ševcovina proti latině solené takovými pohlavky zdála se mi rájem na zemi, u Mužíka tam budu sám a první od předu a od zadu a žádný „primus, sed quadragesimus“.

„Budeš muset milej zlatej chovat, mýt, mistrové pro všechno chodit, tvoji spolužáci se ti budou smát.“

Krok mi poněkud uslábl, Mužíková chodila se „spolčaty“, jak u nás říkáme blížencům, na každé ruce jedno. Ale hned zas následující krok můj učiněn byl s touž resignací, které matka sotva stačit mohla.

„Rači spolčata chovat!“ vyjelo mi vzdorně z úst.

Maminka se odmlčela a zůstávala o dva kroky na zad.

Byli jsme už za městem a cesta k cihelně tmícím se úvozem černala se jako smůla mistra Mužíka. Náhle maminka zabočila pěšinou na pravo ku hřbitovu.

„Ale tudy ne,“ bráním se, „přes ‚hvízdalku‘ přece nepůjdeme, to je dvakrát tak daleko!“

Ale matka už mne držela za ruku a táhla s sebou.

„Ty máš tedy opravdu chuť na to ševcovství?“ zahovořila ke mně náhle vřeleji.

„Bože jestli, chch!“

„To jsi málo ctižádostiv, to já myslela, že v tobě vězí víc, chlapče!“

„Mhm, to je čest,“ a v skutku mně od ní jedno ucho pálilo a druhé hořelo.

„To já čekala,“ pokračovala matka, „že budu mít syna pánem, abych měla v něm na stáří nějakou podporu, ale jako švec, to mi málo pomůžeš.“ Matka hovořila nejněžnějším svým hlasem a se zúmyslnou tklivostí.

Náhle zastavila se a zhurta se na mne osopila:

„A teď si rozmysli do opravdy, chceš být pánem anebo ševcem!“

„Ševcem,“ zněla má stejně rozhodná odpověď.

„Tak dobrá,“ řekla matka a sáhla po dvířkách ke hřbitovu. A klika cvakla zostra, ale nepovolila.

„Protože je zavřeno, pomodlíme se tu na prahu na dobrý úmysl před důležitým krokem,“ pronesla tedy matka, poklekla a já vedle ní.

Pomodlili jsme se Otčenáš.

„Aby tě Pánbůh osvítil za dar Ducha svatého, chceš-li tím ševcem opravdu být nebo ne!“

Nový Otčenáš. Já byl vždy o slovo napřed. Při zdrávasu se maminka zajikla a dala se do pláče.

V pitomé hlavě mojí se náhle rozbřesklo a já pochopil, že matčin pláč platí všem těm nemilosrdně shrouceným snům o mém „panství“ a ještě spíš té lásce, s jakou jsem k ševcovině tak mimo vše nadání matčino přilnul.

„A teď ještě Otčenáš za nebožtíka tatínka, který z tebe chtěl míti vždycky pana pátera!“ štkala matka.

Nu, déle jsem to nevydržel. Hrnec se slzami, postavený v mém nitru, který odolal všem ranám pana katechety, krutému jeho rozsudku a za celých šest hodin odpůldne ani nešplýchl, docela se převrhl a na matčiných ňadrech všechen svůj obsah vylil do poslední slzičky.

Věru matčina ruka, ač mozolovitá, byla měkčí než dlaň pana katechety.

„Chceš být tedy ševcem anebo ne?“ šeptala mi maminka do ucha.

„Nechci!“ řval jsem usedavě.

Tu se karta obrátila. Zpozorovavši, že můj odpor zlomila, pozbyla matka veškeré tklivosti a příkře přísným hlasem prohlásila:

„To máš naposled, co ti odpouštím, ještě jednou jak budeš zavřen, anebo jak o tobě něco uslyším, to si pamatuj, pak ti nepomůže ani Pánbůh ani všichni svatí, pak půjdeš bez milosti k Mužíkovi!“

A vedla mne zpátky u vítězoslávě vstříc mému „panskému“ osudu, zpět pohlavkům pana katechety, jichž jsem okoušel ještě celý rok…

Často, častokráte vzpomněl jsem si později milá maminko na tuto naši cestu za večera podzimního a více než jednou litoval jsem upřímně, že jsme tehdáž k Mužíkovům za cihelnou přece jenom nedošli! Takové boty jako novely byl bych také dovedl snad dělat.