Nedělní povídky/Šikovatel Lemaninský

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
Mates Holejch	Šikovatel Lemaninský	Ševcem!

Údaje o textu
Titulek:	Šikovatel Lemaninský
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 21–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„U stolu filosofů“, jak říkali v besedě l—ské jedinému stolu, u něhož se karty nehrály, bylo zase přespříliš živo.

„A já vám povídám, že celá instituce trestu smrti jest nespravedlivostí, kterouž páše lidstvo samo na sobě,“ křičel Lepař, starý to suplent, tluka šachovým sedlákem do šachovnice, jako by chtěl každé slovo své pečetiti.

„Zase o krásnou frási víc,“ řekl jeho protivník, s nímž dohrál právě partii šachu, a který byl vždycky jiného mínění než každovečerní jeho spoluhráč. Byl to městský a tovární lékař, poslední z místní dynastie lékařů, jehož předkové ještě snad jako lazebníci plnili místní hřbitov od pradávných věků. „Kdybyste už byl viděl umírat tolik lidí co já, zabitých nevinně toliko z lidské ziskuchtivosti…“

Hádka vedla se snad už půlhodiny s nestejným štěstím a s měnivým přízvukem se strany ostatních besedníků, suplent Lepař hájil názor, že lidská společnost nemá právo k jedné spáchané vraždě anebo i několika takovým zločinům přidávati ještě jednu tím, že vraha odpravuje, hájil přemrštěný svůj náhled velmi rozčileně až urážlivě, dr. Štěpka zůstával klidným a dovozoval, že jediný lidský život nemá pražádnou cenu a je-li k tomu nebezpečným několika životům jiným, že jest dlužno jej prostě zničiti, ba že by v zájmu lidské společnosti bylo záhodno, vyhubiti celý vrahův rod, ježto náchylnost ke krvavým zločinům jest dědična.

Ostatní věděli, že dr. Štěpka nadnáší zúmyslně, aby dráždivého Lepaře podněcoval k prudším ještě výrokům a logickým pokleskům, kteréž bývaly obveselením soustolovníků, i smáli se o přítrž. Lepař konečně odvážil se i tvrzení, že vlastně není žádné viny a že tudíž nemá býti žádného trestu, že zločin jest pouhým neštěstím a ničím více.

V tom stalo se něco neočekávaného. Na horním konci stolu, kde seděl každodenně starý lékárník, výměnkář lékárny, kterou snad již od dvaceti let spravoval jeho syn, padly s hlukem noviny v rámu, jako když rákoskou práskne, a za nimi objevila se stará pergamenová tvář apatykářova, a jeho oči zvětšené za tlustými skly okulárů. Nemíchával se nikdy do besedních sporů a snad jediný čítal v besedě vyložené noviny. Když však se ozval, mluvil k věci. Při prvním jeho slově ztichl kde kdo a poslouchal.

„Když mne můj otec ke konci padesátých let poslal na cesty,“ začal lékárník jako vždy bez úvodu, „bylo moje první, podívat se na Rus, kdež bratr mého strýce byl štábním lékařem a velitelem garnisonní nemocnice v pevnosti K—u v ruském Polsku. Jak jsem byl strýcem svým uvítán, jak se mi líbil, to k věci nepatří. Jisto je, že to byl ve službě učiněný tyran, před nímž se všechno chvělo, a že i mně samému nebylo v blízkosti jeho příjemno, a přiznávám se, že mne tehdáž zdržela v K—u jenom nelidská jedna věc, po celou dobu 14 dnů. V pevnostní nemocnici ležel k smrti zastřelením odsouzený delinkvent, šikovatel Lemaninský. Střelil po plukovníku z bambitky a pak postřelil sebe. Prodal hodinky, koupil dvouhlavňovou bambitku, napil se kořalky, a když plukovník vstoupil do praporní kanceláře, střelil po něm, prostřelil mu šlachy mezi palcem a ukazovákem a ač měl v bambitce jen jednu ránu, utekl před ním i plukovník i adjutant a zatarasili se. Oba byli z armády vyhnáni a šikovatel Lemaninský, jejž zdvihli se země, poněvadž do sebe vehnal zbývající kuli, odnesen do nemocnice, kdež dlouho se namáhali, aby jej postavili na nohy. Ránu zahojili konečně, kule šla kolem žeber a usadila se vzadu u páteře, bambitka byla bez toho taková, že by jí nikoho nezabil, ale Lemaninský dostal zapálení pohrudnice. Vykřísali jej jakžtakž a šikovatel postaven před soud a ve dvou hodinách odsouzen k prachu a olovu a na druhý den měl býti zastřelen; ale když jej vedli do kasematy, vyskočil oknem chodby na dlažbu a přerazil si obě nohy. Půl leta to trvalo, než nohy zcelili, ale Lemaninský začal chrliti krev. Byla to jeho stará nemoc, kdesi na manévrech uhnal souchotě a byl komandován do praporní kanceláře, zdali se nemoc jeho nepolepší.

Nelepšila se, a Lemaninský měl býti na zakročení plukovníka poslán od pluku domů. To bylo také příčinou, že střelil po plukovníku, jemuž také přikládal vinu své choroby, poněvadž na jeho rozkaz musel se uřícen při cvičení přebroditi řekou. Jak se ukázala tedy krev, oddechli si u praporu, zvláště oněch osm střelců, kteří byli komandováni, aby prokázali poslední službu svému kamarádu. Kdo si ale u pluku myslel, že šikovatel Lemaninský ze dvou sebevražedných pokusů vyvázlý unikne zastřelení tak zvanou přirozenou smrtí, mýlil se.

Každodenně konaly se lékařské porady nad jeho ložem, jakoby stonal generál. Lemaninský léčen podle všech možných method, lili do něho vína, dráždili žaludek jeho utrýchem, zkrátka nastal o něj houževnatý zápas se smrtí, kteréž jej vyrvati chtěli stůj co stůj, aby jej smrti odevzdati mohli. Vše dělo se na rozkaz nového plukovníka, jemuž každodenně musel podáván býti raport, jak se šikovateli vede. Nešťastník chřadl stále víc a neměl k poslednímu dýchnutí již daleko, když náhle nemoc jeho vzala obrat příznivý. A byl to právě můj strýc, který připadl na prostředek, jenž způsobil, že se podařilo (to bylo takřka rozkazem každodenně mu opakovaným) postaviti Lemaninského na nohy, aby mohl jíti dvacet kroků z cely na dvůr do kouta, kde už tři čtvrtě roku pobity byly zdě prkenným plotem, aby kule při exekuci vystřelené neodrazily se a nezasáhly někoho, pro koho určeny nebyly. Zkrátka Lemaninskému namluvili, že dostane milost, že jeho věc stojí velmi příznivě a ač jej čekala Sibiř, kouzelné slovo „milost“ na člověka, který dvakrát pokusil se o sebevraždu, mělo tak zázračný účinek, že se počal vůčihledě zotavovati. Zrovna když jsem do K—a přijel, začal Lemaninský chodit a chodil už bez berlí. Jednoho večera zavedla jej stráž na místě k loži v nemocnici, kde tři čtvrtě roku zápasil se smrtí, do přízemní cely se zamřížovaným oknem, hledícím na dvůr zrovna do kouta, prkny pobitého. Zůstali u něho dva vojáci s nasazenými bodáky, dva se postavili přede dvéře, přišel profós a kapitán auditor a přečetli Lemaninskému, že bude ve dvanácti hodinách zastřelen. Poslední, co toho večera šikovatel Lemaninský viděl, bylo, jak vojáci nasypali v koutě prkny obedněném čerstvé bílé drtiny.

A druhého dne časně z rána Lemaninského zastřelili. Viděl jsem to a nezapomenu na to do nejdelší smrti. Dvůr byl malý a jako všude v pevnostních budovách vojenských obklíčený vysokými zdmi, jen jedna strana byla otevřena. Přes zeď v tu stranu nižší a vraty opatřenou bylo viděti pevnostní násep s hrubou řimsou a velikým kamenným štítem, na němž rozpínal se carský orel, vršek náspu žlutal se mladou travou a nad ním v dálavě právě v zářezu náspu ukázal se modravý obrys vzdáleného kopce s větrným mlýnem; bylo tak jasno, že zřetelně byla viděti ramena mlýna, jak se otáčejí. Na dvoře stáli důstojníci ve skupinách, polohlasem hovoříce, v jednom koutě sraženi serežáni praporu, u něhož delinkvent sloužil, ale všecko ustupovalo co nejdále od kouta prkny obedněného. Zavál svěží větřík, na žlutavě zelené trávě na náspu usmála se slabě zář vycházejícího slunce a za náspem zašvitořil táhle skřivan do výše se vznášející. V téže chvíli ozval se z lunetu kolem náspu se vinoucího buben, dusot vojenských kroků a zároveň rozklinkal se zvonek umíráček. Otevřela se vrata a do dvora vešla setnina Lemaninského s důstojníkem na koni v čele. Důstojníci vzdali čest, bylo slyšeti dvě komanda a setnina utvořila čtverec ke koutu popraviště otevřený. Od ní odloučil se oddíl, kterýž sám o sobě sestavil se v pohyblivý čtverec, do kteréhož vstoupil auditor s profósem a s tímto obklíčením šli ke dveřím chodby, vedoucí k cele Lemaninského; stráž zůstala na dvoře, a za chvíli přiváděli odsouzence.

Byl to člověk ohromný a přes to, že těžce visel rukou na lokti provázejícího jej kněze, čněl ještě o hlavu výše nad jeho byret. Furažka seděla mu hluboko v očích a límec odstával daleko od týla; dýchal z těžka a na krátké cestě musela se stráž dvakrát s ním zastaviti, při čemž rozpínal zapadlou hruď a oddychuje svítil bílými zuby z vousů jak uhel černých. Serežáni zasalutovali, když kol nich delinkventa vedli, Lemaninský zamával rukou na rozloučenou. Postavili jej před setninu a přečetli mu rozsudek. Dýchal při tom tak, až křečovitě chytal bradou do vzduchu, až ukázal ohryzek vychrtlého krku.

Když dočetli rozsudek, zasalutoval profós a po něm i odsouzenec a stráž od nich odstoupila. Odsouzený šikovatel stál teď uprostřed profósa a kněze, kteří jej podporovali s obou stran, i bylo patrno, že se snaží, aby stál zrovna, a že nezápasí s ničím jiným leč s chorobou, tělesnou bídou svou, rozvíral rty a zavíral při každém dechu.

Důstojník na koni tázal se delinkventa, má-li ještě nějaké přání. Lemaninský odpověděl hrozným kašlem, který zmítal jeho tělem jako vichr břízou. Kašlal a kněz vznesl šátek k jeho ústům, na bílém plátně ukázala se velká krvavá skvrna. Bylo zjevno, že se chystají zastřeliti umírajícího člověka.

Když se kašel utišil, odpověděl Lemaninský zvučným hlasem, který u pokročilých souchotinářů překvapuje, ale bývá jen výsledkem ozvuku ve velkých doupatech plicních — že by ještě rád viděl důstojníky své setniny.

Stáli už za linií, mělo se stříleti. Velitel komandoval je zas před front, aby se ukázali. Postoupili a Lemaninský prohlížel si jednoho po druhém dlouhým pohledem, stáli před ním jako před generálem, nikdo z nich ani nemžitl.

Vedle mne ozval se usedavý vzlykot, podívám se a na lávce při zdi sedí auditor se zlatými epaulety a pláče do holých rukou, že slzy mezi prsty tekou. Vůkol samé bledé tváře, jako kdyby rozsvítil bengál.

Důstojníci už byli zas za frontem a Lemaninský měl ještě jedno přání. Chtěl aby mu podali cigaretu. Bylo slyšeti každé slůvko, jak bylo ticho.

„Fedjo,“ povídá důstojník na koni polsky, „nemař času, umři jako voják, není jinak…“

„Jak Bůh chce,“ řekl Lemaninský pevně a oba, kněz i profós, spouštěli jej do drtin na kolena. Kněz horlivě zabavoval jej myšlénkami o věčnosti a zatím co profós zavazoval oči, odsouzenec dýchal stále lapaje do vzduchu. Už i profós odešel a vzal furažku s hlavy klečícího s sebou, jen kněz mluvil mu bez ustání při samém uchu a kladl mu ruce křížem přes prsa.

Už i kněz chtěl odstoupit, ale v tichu ozval se hlas odsouzencův zřetelnými slovy:

„Sem se přece bude střílet!“

A sesunul si ruce s prsou na pás. Už kynul důstojník šátkem knězi, aby odešel, už už naměřovaly se čtyry pušky, dvě ke hlavě a dvě ke hrudi, a důstojník střelce vedoucí už zdvihal šavli, aby dal znamení k výstřelu — v tom tu Lemaninský sesmekne rukou černý obvaz z očí na čelo, podívá se do hlavně trčící mu nejblíže u tváře, stiskne nos mezi palec a ukazováček a smrkne tak, jak mají ve zvyku litvinští pastevci, klidně otře prsty o spodky, přešoupne obvazek zas na oči, složí ruce na pás…

V témž okamžiku sklesla šavle důstojníkova k zemi a v zápětí ozval se výstřel.

Kotouč dýmu, v něm lítají na všechny strany jakési chuchvalce, jako kusy mechu, a Lemaninský převalil se tak, jako kdyby vojáci byli vrazili hlavněmi do špalku, který s namaháním byl držen dříve v rovnováze. Ani neměl času, aby rozhodil nohama, zůstal tak ležeti na znaku s podklesnutýma, klečmo. Neumíral jistě ani čtvrt vteřiny.

Ozvaly se dva, tři zmatené výkřiky, posílali pro vojáka, aby přinesl plášť popraveného. Přinesl a přikryl jeho tělo, ale dřív ušlápl nohou kabát na prsou doutnající.

Zaznělo komando k modlitbě, kněz pronesl potom ještě stručnou ruskou řeč, velitel obrátil svého koně k frontu setniny, chtěl veleti, ale už se kácel s koně, jen jej zachytli, setninu musel odvést důstojník jiný.

V koutě prkny obedněném zůstal ležeti plášť, z pod něhož vyhlížela ohromná chodidla Lemaninského. Postavili k němu stráž.

Když se přiblížil strýc, pozdvihl profós plášť a prohodil:

„Překrásně, vaše blahorodí, dobře střelili, chlapíci!“

Ba věru. Jedna z kulí zlomila čelní kosť tak, že to vypadalo, jako kdyby kůži přeložil přes hranu stolu, druhá zaryla se do lícní kosti, a v malé kulaté dírce bylo viděti hvězdici roztříštěných kůstek, třetí přerazila klíční kost a čtvrtá rána, která zapálila kabát, šla přímo do srdce.

Kvapil jsem ze dvora a venku s hrůzou jsem otřel několik drobných drtin z popraviště, kteréž se na boty přilíply. Na blízku nemocnice šířil se náspem výpar, pádil jsem takřka bez dechu za hradby.

Tráva skvěla se tu rosou blyskotající v záři slunce za kopcem pravé vycházejícího, s výše slétal se švitořivými trylky skřivan vracející se z blankytného výletu. Byl to jistě týž, který vyletěl, když Lemaninského vyváděli…“

Lékárník se odmlčel a všickni kolem něho také mlčeli, v některých tvářích bylo viděti až bolestné napjetí, ba i hráči přestali hráti a poslouchali.

Hodnou chvíli bylo ticho, až najednou rozkřikl se suplent Lepař:

„To přec nedokazuje, že trest smrti je spravedlivý!“

Starý lékárník nasazoval si právě brejle, při slovech suplentových zastavily se jeho ruce před samou tváří, a lékárník pohlédl na suplenta krátkým pohledem, vbodl do něho zrovna oči, pak zdvihl se stolu noviny a ukryl se v nich zas. Lepař ve své dychtivosti po sporech ani nechápal, co chtěl lékárník dokazovati.