Nedělní povídky/Mates Holejch

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
	Mates Holejch	Šikovatel Lemaninský

Údaje o textu
Titulek:	Mates Holejch
Podtitulek:	Jak se polepšil
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 1–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Tak… poslouchej Mates…“ povídá Matesův strýc, pokladník d—ické záložny, „kolik pak myslíš, že jich tady ještě máš? To potřebuješ zas do karet, viď?“

Mezi Matesem a jeho strýcem stál na příč celého úzkého zaprášeného záloženského kanceláře dlouhý, zeleně potažený, avšak víc odřený než potažený pult, na něm ležela mimo haldy spisů velká rozevřená účetní kniha, od oslích uší až kadeřavá, menší knížka záloženská, také otevřená, na ní dvě padesátky, a do těchto opíral se, nad míru důležitě prohnut, dlouhý ukazováček kostnaté ruky strýcovy.

Mates pokusil se pohlednouti strýci do tváře, nedostal se však výše než na šmouhu šňupavého tabáku, malebně spojující nos s ústy; zrak jeho ale hned sesmekl se a mihnuv se kol z brusu nové záloženské ohnivzdorné, na níž se svazeček klíčků ještě klátil, utkvěl otevřeným oknem venku na zvětralých hodinách hradské věže.

Odklopité rafije ukazovaly zrovna za pět minut čtvrt na deset a trčely v té posici nejinak než jako rezavé kníry nejmilejšího přítele Matesova, strážmistra manipulanta od „pšelerů“ Kraisvurna.

A Mates zůstal strýci odpověď dlužen, ačkoli se nepamatoval, bylo-li to před desíti nebo patnácti léty, co naň strýc naposled promluvil.

„Poslouchej, mně do tebe nic není,“ povídá strýc dále hlasem, jakoby na hřeben hrál, „poněvadž jsi lump první klasy, ale anžto byla tvá záhy zesnulá matka mou vlastní sestrou, a ty tak říkajec můj vlastní synovec, tak myslím, že mám právo, zeptat se tě, co vlastně myslíš?“

Mates mlčel. Myslíval vůbec málo a v tom okamžiku jenom na to, jak by se co nejrychleji dostal pryč.

„Poslouchej, já ti teda něco povím,“ pokračoval strýc, „když jsi se vrátil od těch kanonýrů, místo co by’s měl řezničit, jako pořádnej řemeslník, dělal jsi pár měsíců svou slotu a z trucu, že jsem ti nevydal jako tvůj poručník, co ti po tatíkovi zbylo, tak jsi odešel na vandr. Když jsi se vrátil a oženil jsi se, myslel jsem, že budeš jako plnoletý moudřejší, ale tu máš čerte kropáč, bylo to čím dál tím horší. Tak se tě ptám, Mates, kolik myslíš, že jich tady eště máš? A to se tě ptám proto, protože jsi se po celý leta do svý knížky oudovský ani nepodíval, a proč, proto že máš sám před sebou strach, abys to věděl.“

Mates trnul, jak to může strýc vědět. Ovšem netušil, že založil růžky dvou běžných listů jeho záloženské knížky, když Mates si byl posledně v záložně pro peníze. A dnes byly zrovna tak, jako naposled.

„A jako, čeho kolik strejčku?“ vyhrkl ze sebe Mates zoufalým pokusem zahráti si na hloupého.

„To víš, že tisícovek ne; stovek, Mates, stovek!“

„Jo, Ježíšmarjá, strejčku, je to možný?“

„To aby tě ale na mou duši člověče všickni sakramenti,“ dopálil se strýc, „tak ty dovopravdy ani nevíš, mocli máš u nás ještě v kase? Podívej se, s pěti tisíci jsi začal a dneska máš čtrnáct set. A mordygol do tebe chlape, deset let jsem se na tebe nepodíval, a dnesky jsem si to taky mohl ušetřit… Prosím tě, di mně z očí, ty jsi hadrlump jeden na nic…“ křičel starý Nyklíček, tluka dlaní na otevřenou knížku Matesovu.

Konečně vzal obě padesátky, přeložil je a zaklesnuv je do knížky, podával vše Matesovi a řekl zcela klidně obyčejným zvukem:

„Prosím tě, tu máš a di!“

Mates se půl okamžiku tvářil, jako kdyby chtěl něco podotknout, ale byl vlastně rád, když strýc rozmluvu, kterou hlavně sám vedl, přeťal tím, že se k svému synovci a vkladníku záložny, kteréž byl vedle svého kupeckého zaměstnání sám pokladníkem, obrátil zády a na svůj ohromný, hnědě prosáklý šátek po šňupácku Matesovi hlučně odtroubil.

Když se octl na ulici, Mates by si byl rád z hluboka oddychl, ale nemohl. Šel jako vrah anebo jako zařezán, hlavu vraženou mezi ramena, v kolenou celý spadený, a tak bral jeden roh těsných uliček d—ických za druhým, a míjel nízká na široko rozkročená vrata jejich domků, bez myšlének, že ani nezpozoroval, že šlape po nedlážděné, dubnem naměklé půdě bezděkovského předměstí.

Ponořen do ohromné prázdnoty svého nitra, octl se bezděky v polích, cestou příkře do vršku. Když byl nahoře, tu se mu teprve podařilo oddychnouti si. Mates se zastavil a obrátil se k městečku, do dlouhé úzké úžlabiny se svými zahrádkami jako shrnutému. Bylo do něho viděti jako do otevřené škatule.

V té chvíli však Matesa nezajímala tato jeho kolébka ani dost málo. Pátral po císařské silnici, táhnoucí se z města opačným směrem horním do Bavor, mezi černými polemi jako silná křídová čára přes tabuli.

Brzy našel, co hledal.

Byly to dva body zvolna se do kopce plížící, Pepek Plnářojc a jeho tovaryš, každý s „tratarem“; strkali je na havlovickou valchu tam nahoru do lesů. Bystré oko rozeznalo i, že napřed jede Plnář sám s rudými chodskými, a tovaryš za ním ze zelenými mysliveckými punčochami, vrchovatě na trakařích naloženými.

Kdyby Mates byl plnil slovo, už měl býti u nich. Řekli si s Pepkem, že si jen odskočí pro peníze do karet a že se na kopci sejdou. Dnes bude na valše veselý den a — noc. Odpůldne přijdou ostatní „Sirotci“, proslulé to družstvo d—ických osiřelých mládenců, z nichž nejmladšímu bylo osmadvacet. A potom ať je dolejší brána čeká domů!

Matesem to trhalo, a tím prudčeji, čím výše oba trakaře na druhém konci obzoru lezly; kdyby obešel humna kolem střelnice a pivováru a pospíšil, ještě by punčocháře chytil před Havlovici. Kdyby si pospíšil!

Ó jistě by je chytil!

Ale nehýbal se. Stál pořád, ačkoli zcela dobře viděl, jak si Plnář na vrchu shodil „oprata“ přes hlavu, jak si zapálil dýmku a sedl na svůj náklad. Patrné čeká.

Čekal nejméně čtvrt hodiny a nemoha se dočkat, vyšel si až k lískoví nad silnicí, aby lépe viděl k městu. Pak ale seběhl rychle k trakaři a oba za minutku zmizeli za kopcem, mistr i tovaryš.

A Mates byl sám, aspoň mu tak připadalo, jakoby náhle osaměl, ačkoli bylo odtud na „Kraví pupek“ dobře tři čtvrtě hodiny.

„A mordie, aby do všeho,“ povídá Mates, obrátí záda městu, Plnářovi a Havlovicům a šlape do vršku dále svou cestou.

A moh’ dnes přece vyhrát! Vždycky, když se začalo novými kartami, a ty Jakubče s sebou veze, vždycky vyhrál a — na valše taky vždycky vyhrál (vskutku tam ale vždycky prohrál); havlovští sedláci mají smůlu!

Karty, ty jsou Matesovo štěstí. Kde pak by za těch deset let byl, kdyby nebyl něco v kartách přivydělal! Přivydělal? K čemu? Vždyť nic jiného nedělá, než že hraje karty. Ale přece v nich vydělal. Dnes by neměl u strejčka v záložně ani krejcaru, kdyby neměl štěstí, a živobytí také něco stojí!

Za deset let zdrobil tři tisíce? Je to něco? Kdyby byl řezničil, kdo ví, kde by byl! Chachacha! Matesa vůbec někdo bude učit něco znát. Vždyť to ví, vždyť to zkusil s „handlem s dobytkem“ sám, a dobytku přece Mates rozumí.

„A co pak on je tak špatnej? On Mates Holejch? Co pak on nemá docela žádný zásluhy? Tak to není nic, ty tři granátky na jeho hasičské kajdě a stříbrnej kohout na helmě? Že zachránil celý dolejší předměstí při předloňským vohni, že si při tom vopekl nohy? Za to za všechno, krucilajtnant, byl dělanej prvním u stříkačky!“

Mates se ani nenadál a mluvil sám s sebou a hodně na hlas. Však to byla jeho jediná chlouba a pýcha, a také se tehdáž octl velmi blízko oněch vrcholů lidské slávy, s nichž jest tak závratný pohled do nížin, obývaných jinými smrtelníky. Jeho strana v hasičském dobrovolném spolku, kteréž říkal punčochář Plnář „naše demokratická strana“, stála na tom, že jej při nejbližší valné hromadě udělají náčelníkem, a protože přívrženci té myšlénky bylo všechno mužstvo, nezbývalo nic, leč že milého Matesa zavolal k sobě pan doktor purkmistr do kanceláře, kdež jej po půlhodině učinil nejhorlivějším zastancem názoru, že náčelnictví spolku „v zájmu obce a veřejného dobra“ musí „zůstati sjednoceno“ v rukou pana policejního komisaře, vysloužilého to četnického strážmistra.

Mates nerad vzpomínal na tuto rozmluvu, která vlastně byla ostrým kázaníčkem, a zvláště na jediné podotknutí pana doktora, že kdyby Mates měl takové svědomí jako sílu a srdnatost, že by jej obec čítala mezi nejpřednější své ozdoby, takle ale že vzorem občana není, a jak prý Matesa rád má, že by si v obci dva nepřál mít.

V nevnímavé Matesově hlavě se to rozleželo až za dveřmi, i vrátil se k panu purkmistrovi uražen, jak prý to myslí. Pan purkmistr odpověděl, že proto by si nepřál dvou takových Matesů v D—cích, poněvadž to jeden všechno obstará, co by dva neudělali. A Mates byl spokojen.

Nadobro pak smířil jej pan purkmistr, když ve valné hromadě hasičské sám učinil návrh, aby pan Matěj Holý pro své zásluhy v činné službě hasičské jmenován byl nadhasičem I. třídy s třemi granátky (ostatní nadhasiči měli jen dva) a poctěn byl stříbrným t. j. niklovým kohoutem na přilbě. Mates chodil v tom tehdá dva dny a dvě noci.

A co je komu do toho, že si jde do záložny pro své peníze, má si jít vypůjčit, když nemá? To je toho, že se do knížky nepodíval! Ví bez toho, že to jde dolů; když se odněkud bere a nepřidává, tak musí ubývat, to ví každé malé dítě. Ať si jen nikdo nemyslí, že až bude s těmi několika groši hotov, že přijde k někomu a bude od někoho něco chtít. Sebere se a půjde do Vídně, dělal tam v porážce už jednou dvě léta, když v Linci vysloužil. A je to jedno, půjde-li dnes anebo zítra.

Však by nebyl dnes tak na huntě, kdyby nebylo té zrzavé potvory Terezky, jeho ženy. Ta je vším vinna, dnes mohlo být všechno snad jinší, ale to bylo jeho neštěstí, že si kdy s ní začínal. Musela ona tehdáž mu udělati ten skandál, přijít za ním do hospody, kde s kamarády hrál, a sebrat celý bank do zástěry? Tehdáž pravda vyházel celou hospodu, ale to, co následovalo po tom, to bylo Matesovým neštěstím.

Byl s ní teprve měsíc ženat, ač ona byla již devátý od něho sama druhá, a když mu tohle vyvedla, Bůh jej ponejprv opustil. V opilství o ženu zavadil jen dost málo, ale bylo toho dost, aby se stal ještě té noci otcem. Když viděl, že starý běží pro kněze, prchl Mates do polí.

Pomáhal potom pašerákům pašovat koně do Bavor. Žena jeho sice vyvázla, ale Matesovi by snad bylo lépe bývalo, kdyby se nebyl s ním utrh’ řemen, když se věšel. Potom, když pašerákům při těch koních pomáhal, pochroumal nelidsky finančníka a odseděl si to desíti měsíci v Plzni.

Ženu svou víc neviděl ani z blízka ani z daleka. A jak také, když nevyšla přes prah řeznického krámku na dolejším předměstí, kde prodávala, co otec její porazil a vysekal. Deset let od těch dob minulo a ženu neviděl, sám se krámu z daleka vyhýbal. Tak žil „od ní“.

Neměl sice velké svědomí, ale celé, co ho měl, všechno bylo z toho bolavé a palčivé, ačkoli Mates, když se napil, nadával jen na ni, na tu „zrzavou potvoru“.

„Ale tři tisíce, to přeci není možný?“ povídá si náhle, aby zapudil zlé myšlénky horšími a vytahuje knížku z kapsy, „to bych to byl musel zrovna z oken vyhazovat.“

„Haťou — haťou,“ ozvalo se v té chvíli náhle pronikavým hláskem Matesovi v zádech, a Mates jak měl knížku už venku i s padesátkami, honem ji zase zavřel a zastrčil.

Znal ten hlas dobře, byl to Plnáříček, tatík Pepka Plnářojc, punčocháře. Oral tady pádolinou nahoru, tak že ho neviděl. Kravky šly taky jako v peřinách, kolečko v líze vrzalo a to na záhoně pobroukávalo. Za pluhem šel starý Plnář sehnutý jako polozavřená kudla. Bičištětem se o záhon opíral a na kravky jen křičel.

„A to je Mates — a dej Pánbú!“ volal zdaleka, „copa dete taky do Tejna na jarmark, že počítáte peníze? — Povídal náš něco, že jako za ním přídete na valchu — že mu pomůžete táhnout do vrchu — a to muším za ním sám, nebo se mu dílo srazí než přijede domů — do rána to muší mít naražený.“

„Ale nechtěl jsem za nim přes město, lidi toho dycky vědí, dyť to známe.“

„A to jste si cakramensky zašel, Mates — já myslel, že dete do Tejna — jářku, počítá peníze, snad nejde pra ňákej kousek — snad nechce zase začít?“

Starému potutelně se jednalo o to, aby Mates peníze nezanes jinam než na valchu, a proto jej ťal. Náležel starý také k cechu a učil první Matesa brát karty do ruky.

„I dyť to víte, strejčku, že když jsem chodíval eště kupovat, že jsem nejvejš přines místo telete domů vopici.“

„Ste vy to pěkný chlapci — jeden jako druhej,“ smál se dědek, „abych žádnému neukřivdil.“

„A vy ste bejvával strejčku, šak sem vás v tej peci víckrát našel.“

„Hehehe — he!“ udělal starý.

„Tak s Pánembohem a nechte karet a nezapomeňte na Navrátila, ať se vám dílo nesrazí,“ volal za Matesem, kterémuž už už hlava hořela.

Sotva seběhl do rokle, táhnoucí se k střelnici, sedl na bobek a vytáhl znova knížku, převracel rychle listy, mhoural chvíli očima, svraštil čelo a šeptem počítal.

Najednou vyskočil do výše a uhodil se radostí přes koleno.

„Tak ho vidíte starýho blázna Nyklíčka,“ vykřikl Mates, „to von mě chtěl jenom nahnat, to sou jeho známý štrychy.“

Už jak nakouk’ prve do knížky, hledaje osudných čtrnáct set, které mu z jeho pěti tisíc zbyly, zahlédl místo jedničky dvojku a vskutku tady to stojí černé na bílém, že mu zbývá 2400 zl. a ne jenom 1400 zl.

Do tvrdé Matesovy palice ovšem nevlezlo, co strýcův „štrych“ obnáší, a než aby se vtípil, proč si strýc dvakrát jeho lehkomyslnosti dobral, Mates tvářil se, jako by byl tisíc zlatých vydělal.

„Vida ho škarňoutkáře ušňupanýho. Von byl od jakživa takovej!“

Rozumí se, že teď půjde a zrovna půjde na valchu.

Sekne to tady humny kolem střelnice a pivovára a půjde „potokama“ (podél potoka) až na valchu.

Matesovi se šlo lehce, pořád se do sebe chechtal. Nakračoval jako čtyři.

A hned zas do něho vjela furie.

„To jsem vlastně vosel, že jsem se tomu starýmu Nyklíčkovi dal! Ale kdo pak by neztratil rozum, když zase po takových letech najednou rozváže! Partyka stará bez toho nebožtíka tatíka vokrad!“

Matesovi zas napadlo, jaký je vlastně chlapík. Posud nikomu nic nedaroval. Však má z něho, z Matesa, také každý rešpekt! Kdo se mu může v celém městě a široko daleko postavit?

Když si tak vzpomene na ty všechny triumfy své síly! Co už má vyházených hospod za sebou! Co jak vytlouk z města tehdáž všechny pašešnické rekruty! A jak nebyli k dostání koně o žních, když hořelo v Oujezdě, a on vytáhl stříkačku sám na kopeček, že ho nemohli bratři hasiči ani dohonit! Když nemohli lidé někde s něčím hnout, říkali: Jo, kdyby tady byl Mates Holejch!

Takhle o senách, anebo když jsou otavy a na rynku tahají před každým domem ranec v loktuších na kladce nahoru do vikýřů a najednou vylezou od Čerchova „mráka“ jako pytel, to nesmí vykročit z vrat. To je: Matýsku sem, Matýsku tam! Když tahali přelitý zvon Zigmunta na věž, vzkázal pan purkmistr pro pět nejsilnějších „mužskejch“ v městě, Kryštofa tesaře, Paroubka provazníka, Hanesa toho Němce bečváře z pivovára a Kalousa krejčího a jeho, Matesa.

Potom bylo pití a hádali se o sílu a milý Mates se s nimi vsadil na porážení o to vědárko; jestli všechny jednoho po druhém přemůže, že mu patří a oni že nesmějí ani líznout. A přemohl je a to pivo vypil sám a nepovalilo ho ani to!

Jo na Matesa, kam pak se kdo hrabe!

A přece byl jeden člověk v městě, kterého se bál, ba i jen podívat. Nebyl to ani člověk, byl to človíček, útloučký, tomu Mates před desíti lety pomohl o měsíc dřív do světa… Když jej poprvé zočil v sukénce se popelit s jinou drobotinou, hned jej poznal, ačkoli mu nikdo neřekl, čí je. A upaloval, jakoby ho někdo honil.

Od těch dob, když měl potkat dítě, díval se jen po hlavičce; tak bílé vlásky neměla žádná v celém městě, jen ta jediná.

V tom — — do Matesa jak jde, jako kdyby nůž vrazil a dvakrát obrátil! Nohy a ruce mu zdřevěněly, z místa se hnout nemůže.

Tu je, tu stojí, naproti přes potok, Bože, jak je na deset let malinký!

Stojí na kameni u lávky, vyhýbaném od pradlen, jak chodí máchat. V ruce má študentík knihu a hlasitě si odříkává dětským diskantem:

„Pa-ter — o-tec — pa-tris — o-tce — patri“ —

Patrně ho těší, že se kámen houpá, po každé slabice šlápne jednou a zas druhou nohou.

Že spadne!

Mates se třese na celém těle. Má skočit přes potok anebo vzkřiknout?

Srdce mu stouplo do krku — nemůže! Nemůže ze sebe vypravit slovo, které jakživo ještě nevyšlo z jeho úst.

„Pa-trem — o-tce.“

Mates čerta věděl, že se to učí deklinaci a proto se více neopanoval.

„O pa-ter! o-tče!“

„Jeníčku!“ vzkřikl Mates bez sebe.

Jeníček se vytrh’, vypoulil oči na druhou stranu, pustil knihu z rukou, ta pleskla na vodu a Jeníček se poroučel za ní.

Knížka plavala, ale Jeníček se potopil.

Mates skočil jako lev, ale jeho štěstí a hlavně štěstí Jeníčkovo, že tatík neztratil rozvahu. Kdyby byl skočil do vody, už by Jeníčka nikdo nikdy nebyl spatřil celého. Jak se ví, hned za lávkou tam spadá „hrkolíkem“ všechna voda do Spálenejch mlejna a tehdáž bylo tolik vody, že šla obě kola na prázdno. Přijít pod jedno nebo pod druhé — však známe pády zrovna tam odtud — nebyli by z chlapce vylovili ani čamrdu.

Mates ale skočil na lávku a chňap do vody. Chlapec mu v té vodě pod rukou jen tak projel, už už tam byl. I může jenom Pánubohu děkovat, že se mu trefilo kluka za nohu popadnout.

A to se neptejte, jak s ním pádil přes zahradu domů. V průchodu na sad prala Terezka zrovna dršťky. Když jí chlapce přinesl jako mrtvého, to se rozumí, že se dlouho neptala, co tu chce. Však prý to také trvalo dobu, než ho dostali k sobě. Oči měl pořád v sloup.

Najednou se dá do kašle a kuckání a naposled do pláče. První jeho slovo bylo: Gramatika — aaa — hahaa!“ No, gramatiku rozemleli u Spálenejch na piliny.

„Neplač Jeníčku pro gramatiku, když máš tatíka,“ těšila ho matka.

Ale tatík sám byl také hotov.

Když viděl, že hošík prohlédl, když viděl, jak se k němu má jeho matka, Terezka, jeho žena, jak je ustaraná, jak smutné má oči a jak je z ní za těch deset let zrovna babka, zjihnulo to v něm všechno. Tak mu bylo, jakoby měl něco promluvit, jak se to stalo.

„Tak stojí u potoka na kameni,“ vypravil Mates ze sebe, ale tak jako kdyby naň byla přišla záducha, „kouká do knihy… a — a — a volá na mě: otče, otče, a já… povídám — Jeníčku tudle sem… a jen to říct…“

Mates nedopověděl. Padl na stůl a začal hekat a vzlykat tuze těžce.

Bylo mu tak zle, chlapovi, že se až Jeníček na postýlce utišil a Mates plakal jako dítě.

Dal se do toho teprv nahlas a nehezky, když ucítil ve vlasech Terezčiny prsty. Jako kdyby ho žahal rozpálenými dráty na hlavě.

Všechno to na něj padalo, celých těch deset darebných let, jak se ženě odsloužil a co se navyváděl…

Celá zpověď a pokání v tom bylo, když ze sebe dostal konečně pravdivá slova:

„A když já sem, sakra, takovej flamendr!“

„Ježíšmarjá Josef, pantáta!“ vzkřikla v tom Terezka.

„Co?“ vyjel Mates z breku a už byl na nohou.

Vzpomněl si najednou, kde je a co je a už pryč a pryč.

Terezka ale postavila se proti němu a prosila:

„Pro Boha, Mates, už nechoď, už tě od nás nepustím!“

Kdyby byl do ní strčil byla by jen odlítla, Mates však ztratil všechnu kuráž.

U dveří na zahradu stála ona a z druhých bylo slyšet pantátu Pruhu, tchána. Neměl milý Mates kam, tak skočil do třetích.

Stála tu taková starosvětská, květovaná almara jako malá stodola, a Mates do ní. Terezka měla to vnuknutí, že za ním dvéře přirazila.

Pantáta Pruha už tady taky byl.

Milý Mates jak do té almary skočil, hned ucítil pod sebou cihly, almara dna neměla. Také ho nepotřebovala. Visely v ní provazy, řetězy a nějaká ta zástěra.

„No co koukáš jako celá vytřeštěná,“ utrhl se na dceru Pruha, „co je chlapci?“

„Ale povážejí si, pantáto, spadl do potoka, byl jako myš, tak jsem ho musela převlíci.“

Co se stalo, věděl pantáta dobře, šel přes lávku a stárek mu to všechno pověděl.

„Však jednou kluka přerazím,“ začal láteřit, „roste to bez táty a bude tak zkonilý jako von! Pocem Ras, co má ten pes u tý almary pořád ?!“

A Ras zavyl, jak jej pantáta kop’ do žeber.

Kde je Mates? přemýšlel pantáta. Aby byl tak náhle zas utek? Rovnou na Terezku nechtěl jít a ta by nebyla za živý svět promluvila a jen si přála, aby už zas otec byl venku, bála se, aby se oba dohromady nedostali, potom by bylo vše zase zkaženo, co štěstím v neštěstí napraveno.

Jak pantátovi na tom záleželo, aby Matesa nesplašil, o tom Terezka ani zdání neměla.

Snad by něco klouče vědělo?

„Poslouchej, Terezko, nemáš tam eště drobet starýho sejra?“ obrátil se pantáta náhle k dceři. „Budu muset jít do těch Radonic.“

„I mám pantáto.“

„Tak se hni, děvečko drahá!“

Terezce se špatně šlo, až přes dvůr do sklípku. Letěla však přece, nechtěla pro nebe zmeškat, až se oba uvidí. Chudáku strach dušičku kormoutil.

Ale jak pantáta u štoku zasedl, už byl doma. Jeníčka se ptát nemusil.

Zahlédl pod almarou dva páry bot, jeden svůj a druhý — Matesův. A byl doma hned.

Tak ale co dělat?

Má se jít na toho člověka špásovně, anebo rovnou na něho uhodit? Co pak, aby vzal tamhle hůl a hákem ho vzal vespod za nohu, jako by se mýlil?

Zatím tu byla Terezka se sýrem a pantáta se dal do jídla.

Nastalo ticho, Jeníček spal, Terezka strachy trnula. Jen Rasa bylo slyšet pobroukávat a hodiny cvakat.

Mates se v almaře hanbil div od něho nechytlo.

Pantáta se najed, zahodil pantofle a povídá:

„Kde sou zas boty?“ a už se žene holí pod almaru.

Terezka, jako kdyby ji pích’, vyskočí:

„Já vám je podám, pantáto, sama, nač byste se shejbal, mohla by vám prasknout ňáká žilka v hlavě.“

„Jen aby’s věděla, kerý sou ty mý!“

Terezka strachy ani nerozuměla a horlivě mu pomáhala při obouvání.

Pantáta byl v botách, uvázal si bílou zástěru, vzal kabát, a s holí v ruce postaví se před almaru.

„Tak Mates,“ udělá najednou hodně na hlas, „v tý almaře zůstávat nemůžete.“

Boty pod almarou oživly.

„Jen polezte, polezte!“

Nic.

„No mám vás vytáhnout?“

Tu konečně almara sebou hnula a dvéře otevřela, ale Matesa na světlo nevydala.

„Tak vykročte s Pánembohem, Mates, z tý díry.“

A Mates šel. A schlíplý jako povříslo.

„Dobře, že ste tu, Mates, jako dyby vás zavolal, du pro bejka do Radonic, sám bych ho neuhnal. Přines, Terezko, zástěru,“ hovoří pantáta, jako kdyby se zetěm se byli včera rozešli.

Terezka tu byla ze zástěrou v mžiku.

Mates si ji uvazoval a když mu Terezka navlékala na kaloun ocílku, viděl, že je to jeho vlastní, kterou nosíval před lety.

„Tak pojďme, pojďme, Mates; povídal rychtář, že nepřijdu-li do poledne, že ho požene do Tejna na jarmark.“

Mates chvíli stál a potom řek’ měkce:

„Pantáto, musíme vzít pytel na voči.“

„To jo, vidíte, už jsem dávno bejka neved, na to bych byl zapomněl, a ňáký provázky.“

Mates opásal se dlouhým řetězem, pantáta vzal složený pytel pod rameno a vyšli.

Mates pozadu musel se podívat na Jeníčka, jak spí…

Dali se zadem přes zahradu, napřed tchán a Mates vzadu, přes lávku a roklí k Tejnu, kudy Mates přišel.

Táhli se nahoru kolem Plnářojc ouvaru, a Plnáříček, když je zdaleka viděl, byl s kravami zrovna na druhém konci pole, oči si moh’ vykoukat.

Za hodinu se vraceli s pořádným býkem k městu. Býka zaplatil Mates svýma dvěma padesátkami, byl to těžký kus a koupili dobře, přes svátky jej snědí kasárny.

Starý Plnář dooral v tu chvíli zrovna k cestě a zarazil, aby si počkal na Matesa s jedovatým slovíčkem. Řezníci však zastavili se svým kusem na sto kroků nahoře a Mates vida, jak býk pod pytlem funí a větří, vykřikl na Plnáře:

„Vobraťte krávy strejčku a vorejte, ať můžeme hnát bejka, nebo ho neudržíme!“

Plnářovi nezbývalo než poslechnout a teprvé když byl v polovici pole, hnali řezníci dál na porážku.

Druhý den ráno, bylo to v sobotu před Božím hodem, věšel Mates maso na rohatinu před krámem a Pepek Plnář přes cestu narážel vyvalchované dílo na formy a stavěl k sušení k chalupám na slunce.

„Pánbu dobrýtro, Mates,“ pozdravil punčochář.

„Dej Pánbú, Pepku, zrovna tak,“ zopáčil Mates a dost. Od těch dob nikdy spolu víc nepromluvili, než to pozdravení.

Valchu Mates také do smrti již neuhlídal a karty hrát zapomněl. Jenom někdy, když věšel střívka k sušení na hambalkách, vikýřem zahlédl daleko — daleko špičku vysokého topolu, stojícího zrovna před havlovickou valchou.