Nedělní povídky/Jak Tondovi Nemanskejch pomohli

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
U rotačky	Jak Tondovi Nemanskejch pomohli	Strýc Jan

Údaje o textu
Titulek:	Jak Tondovi Nemanskejch pomohli
Podtitulek:	Humoreska ve starém stylu
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 57–75. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V rozsáhlé formance zájezdného hostince „u pekla“ v horském pohraničném městečku šumavském K. panovalo hluboké ticho, rušené pouze duetem chrupotu dvou spáčů z některé hromady jarmarečníků, paprskovitě rozložených na slámě naházené kol každého ze čtyř dubových sloupů, zapřených do těžkopádného dřevěného stropu.

Přes to, že chrápali tu dva nejpověstnější nocleháři z celého okresu, dražinovský švec Pikulda a staňkovský krejčí Mazánek, o jejichž nočních koncertech koloval kramářský vtip, že chrápou dohromady tak, jako když „vede divoká svině selátko na špacír“, přece bylo v pausách strašného jejich rozhovoru jasně slyšeti každé zvonivé šmyknutí břitvy, jíž se holil šenkýř „od pekla“, jednooký Pepík. Bylo již po půlnoci a šenkýř Pepík, řečený také „mršička“, poněvadž každého zdrobnělou touto lichoutkou tituloval, dělal již toaletu k zítřejšímu, vlastně dnešnímu slavnému dni jarmarku, který se do K. dostavoval jen dvakráte do roka, o Martině a ten čtvrtek před Božím hodem svatodušním, a to bylo jako zejtra.

Avšak Pepík nebyl jedinou bdící duší své šenkovny.

V koutě jizby zcela protilehlém, u stolu kol vysokého stojanu s lojovicí, ježícího se fidibusy, seděly čtyry zkamenělé nebo spíše zdřevěnělé postavy.

O životě v nich hárajícím svědčily toliko mocné bafy, kteréž vypouštěly ze tří dýmek a jednoho doutníku se zuřivým mlaskáním pysků tak jeden po druhém, že to, ovšem poněkud vzdáleně, připomínalo mlácení o čtyřech.

Jinak nikdo z nich ani nedutal. Hráli špády a v tomto posvátném okamžiku vznášela se nad kroužkem „dvaapadesátka“. Trumfová dočká ležela už na stole pokryta dvěma kartami a čtvrtý hráč, který měl přiznati, z bázně, aby svému spoluhráči nezkazil poslední rub „cizou dočkou“, rozpakoval se, nevěda kterého z obou „kavalů“ má přihoditi, aby potom „poslední štych“ nepřebil. Třesoucí se rukou chápal brzy jednu brzy druhou kartu, znova a znova přehledával zásobu karet před sebou, mozek jeho zanešený mlhami řízného koutského ležáku nedovedl se rozpomenouti, která to dočka „ještě nebyla“.

„Ježíš Marjá — Ježíš Marjá,“ opakovalo se několikráte vrnivě z protějška stolu a strach i lítost ze zkažené dvaapadesátky zněly ze sténání toho.

„No tak, — no tak!“ bručel jeden z hráčů, letitý „fořtadjunkt“ nedočkavě z pravé strany.

Konečně lípla karta zvučným luskotem a hned v zápětí zabušily čtyři pěsti, dobíjející zuřivě partii, ale denárská dočka přec slavně zvítězila, soudruh vítězův za vítězného chechtotu psal na tabulku velkou „52“, protivná strana nebyla ani z „mače“ a hádala se o to, kdo co měl kdy přihodit, aby zachránili krejcar.

Z nenadání, jako když utne, přestal však chechtot a hádka, u stolu ozvalo se totiž zcela zřetelné a jasné vzlyknutí.

Tři páry očí vznesly se ke čtvrtému, ten ale přikryt byl širokou dlaní a mezi jejími prsty vyřinula se bohatá slza, nebylo pochyby. Tonda Nemanskejch, týž, který právě tak slavně dobyl dvaapadesátku, plakal.

Tři soudruzi jeho podali si mezi sebou povědomě významný pohled, při němž koutky úst jdou dolů k bradě a ramena nahoru, odmlčeli se, věděli všichni, že už to tu je, co déle než čtyry neděle všichni čekali.

Fořtadjunkt v přetvářeném hněvu rozhodiv karty přes celý stůl zaklel:

„A to mordie rači umřu pod borovičkou, než bych starýho chlapa poslouchal břečet!“

„A já se mu, vidíš, nedivím, když ta zatracená latinská kuchyně…!“ odtušil sklenář Doubek, čtvrtý z hráčů, který až dosud mlčel.

Jakmile padlo slovo „latinská kuchyně“, Tonda Nemanskejch odkryl oči, zamrkal do světla, vstal od stolu, vytáhl šátek a chtěl odejít. Patrně se styděl.

„Ne, Tondo, seď! Ty nepudeš nikam, to ne, ty zůstaneš mezi náma!“ hartusil jeden přes druhého a hřmotný fořtadjunkt tiskl Tondu do židle.

Chopily se ho ruce ostatních a přes všechno zmítání sebou byl Tonda přece přinucen seděti. Kamarádi těšili jej jak mohli, a mezi argumenty, jimiž hleděli jej zbaviti plačtivé nálady, nebylo to nějaké „kuš troubo!“ zrovna nejnápadnějším.

Za chvíli seděl Tonda už klidně s očima do stolu zavrtanýma a vzdychal, že ho muselo být líto. Z očí jeho řinul se nový ručej slzí, vždy silnější, kdykoli pohlédl na některého ze soudruhů, ale kamarádi mu nezazlívali, ba hranatý fořtadjunkt musel se očividně přemáhati, aby mu slzička neuběhla.

Snad větší část viny na rozměklém rozpoložení pozdní družiny mělo pivo, ale Tonda Nemanskejch byl opravdu k pláči; bylo to co říci! Jak tu seděli vlastně všichni čtyři, byli k politování. Od pradávných dob, co se znali, a to bylo od maličkosti, přilnuli k sobě tak, že byli jedna duše a jedna mysl, mnohdy i jedna kapsa, a když nikdo z nich neměl, psal jim šenkýř všem jednou křídou a snad by byli milovali i jedno děvče, kdyby to bylo šlo.

U tří z nich už to vůbec nebylo možno. Co se týče lásky, podobali se fořtadjunkt, jemuž čestný titul zbyl ještě z těch dob, kdy býval mysliveckým mládencem na trhanovském panství, a to už bylo tak dávno, že se sám na to nepamatoval, i sklenář Doubek, vdovec, a konečně i punčochář Pavlík, nezvratný starý mládenec — sopkám na měsíci, kteréž sice mají kráter, o nichž ale žádný hvězdář nemůže přisahati, že někdy soptily.

Ovšem, Tonda Namanskejch, ten — ano Tonda Nemanskejch miloval a také už dávno a dosud. Láska jeho byla desítiletou a snad i delší idylou, jak bývá na malém městě zjevem nevzácným — a předmětem jejím Baruška Boučkojic, jediná dcera jediného pekaře v K.

Baruška byla vlastně dcerou pekaře i — hodináře. Ne snad že by byla měla dva otce, ale otec její byl i pekařem i hodinářem.

Začal jako pekař a dědic pekařské živnosti na domě dávno zakořeněné. Stejně nepamětná léta bydlel v domě Boučkově rod hodinářský. Poslední mladý potomek jeho uhodil však na špatnou kartu a nechal v rukou pana domácího a zároveň lichváře poslední kabát, poslal ženu ke tchyni a odešel z městečka. Pantáta Bouček přijal zbankrotělý závod jeho jako splátku dluhu a od té chvíle měl existence dvě.

Dokud chodil po domě v uniformě pekaře, kteráž, jak snad povědomo, nezná nevyslovitelnou a nejdůležitější část mužského oděvu, — byl pantátou Boučkojic, pekařem; jakmile navlekl na sebe kalhoty a vlezl do druhého krámku, na jehož okně houpalo se na drátech několik stříbrných špindlovek, byl panem Boučkem hodinářem. Také mu říkali „dříve Fousek, nyní Bouček“ podle nápisu namalovaného na velkých plechových hodinách, pověšených ve stropu loubí nad krámem.

Chodil za ní, za Baruškou, jak se říká. Byl mlynář, snad by si byl Barušku už dávno vzal, kdyby nebylo starého Nemanského, který kašlal už třicet let mlynářskými, tak zvanými zdravými souchotinami a neumíral, ale také mlýnek synu nepostupoval. A bez mlýna zase starý Bouček, hříšný mamonář, nevdá Barušku.

Za dnů první mladosti a první vášně vycedila Baruška slz celé potoky. Tonda se navyváděl a nahýřil, až láska obou našla klidnější řečiště. Den co den k večeru dostavoval se Tonda k Boučkovům do krámku k Barušce a tu vysedával až do deváté, když se zavíralo.

Baruška ometávala smetáčkem na pultě a v přihrádkách mouku, Tonda pokuřoval, díval se Barušce do věrných modrých očí pod brvami moukou zaprášenými, již pomalu jediné to vnady, která jí zbývala, a když si dali po hubičce, nebylo to ani znát. Jeden druhého nezabílil, oba byli takřka od přírody moukou obaleni, on mlynář, ona pekařka.

A také nikdo po nich nepás; pantáta Bouček, byl-li náhodou v krámu, když Tonda přišel, sotva poděkoval, zabroukl, práskl šepotavými dveřmi a odšoural se do pekárny.

Nemohl nic dělat proti této lásce, která průběhem let mizela lidským zrakům a maloměstským pomluvám pod vrstvou moučného poprašku, nasazujícího se na skle dveří do krámu vedoucích. Baruška přestárla, nikdo se o ni nehlásil a vlastně nebylo v celém K. pro ni ani příjemnějšího nápadníka nad Tondu z „Nemanskejch mlejna“.

To uznával i pan otec Nemanskejch i pantáta Boučkojic, ale aby některý z nich couvl, to by snad byl spíš Tonda starý Čerchov nad K. trůnící postavil na temeno.

Tak to chodilo, až se to najednou změnilo.

Poněvadž městečko K. šlo jakž takž s duchem času, nemohlo to ani dlouho trvat a musel do tichoučkého lůna jeho zavítat konečně i materialista. Přišel také jako na zavolanou; půl léta před jeho příchodem „Posel od Šumavy“, místní to novinářský podnik, přinášel každých čtrnáct dní (lhůta to, ve které vycházel), důrazné články o nutnosti materialistického závodu pro K., jakožto předchůdce lékárny, kterou v K. dosud postrádali, obstarávajíce léky své v domácí lékárničce místního lékaře. A lékař tento byl hlavou panující strany v K., strany, proti níž „Posel od Šumavy“ založen. Materialista zkrátka přišel a pomoučené vyčkávací štěstí Tondovo zabil.

Přišel do K—če s prázdnýma rukama a jen tak že zaplatil první nájem; zboží musí zaplatit žena a tu si musel teprve najít. A také našel.

Nehledal daleko. Zrovna před náměstím. Usídlil se právě naproti krámu pantáty Boučka.

Prospěch strany „Posla od Šumavy“ toho žádal a nevyzpytatelným řízením vůdců jejích závisela od toho hodnost, která měla se snésti na hlavu pantáty Boučkojic, purkmistrovství, dá-li novému přistěhovalci k—večskému dceru.

Když konečně pantátovi Boučkovi rozbřesklo a když pochopil, že „hydře starého šlendriánu v K. nebude jinak šlápnuto na hlavu“, leč když se Baruška stane paní „apatykářkou“ a že on sám své skráně jinak neozdobí měšťanskou korunou purkmistrovskou, v zásadě svolil a tak se jednoho dne stalo, že Tonda Nemanskejch do kruhu svých přátel „u pekla“ zavítal už v 8 hodin, na místo jak obvykle po 10., kdy se u Boučků zavíralo.

Pantáta mu jednoduše ukázal dvéře, a když na poprvé nerozuměl, ukázal mu je podruhé. Baruška v krámku ani nebyla.

Tonda kamarádům nešpet ani slovem; že se něco stalo, uhodli teprve z nehorázné opice Tondovy, jakou až po tento osudný večer „u pekla“ ani neviděli, a co se stalo, dozvěděli se teprve druhého dne ráno, kdy se skandálem tím hýbal celý K—č.

Jinak Tonda snášel ránu svého osudu opravdu rekovně, přes rty jeho nepřišel ani vzdech, za to však spousty koutského moku, všechny bolesti konejšícího, a zdálo se, že v nich i Barušku utopil, až šťastná dvaapadesátka kamarády poučila, jak to s Tondou vlastně stojí.

Všichni střežili se po celý týden i jen zmínkou zavaditi o Barušku a „apatykáře“, toho „cizáka“, „přistěhovalce“, ale v ňadrech Tondových se to hromadilo kapka ke kapce, a stačilo celkem nepatrné rozechvění z podařených dvou doček, aby změk’ až k slzám…

Tak tu seděli bez rady a pomoci a ticho formanky „u pekla“ nebylo vyrušováno ničím leč duetem obou spáčů a břitvy Pepíka mršičky, která znova zvonila na řemeni po každém šmyknutí přes drátěné vousy šenkýřovy.

Všichni koukali na totéž místo stolu, do kterého zavrtány byly zraky Tondovy.

A zítra — to Tondovi dnes vyřizovala v mlýnici Marjánka od Boučků — zítra přijde pan Machatý požádat zcela obřadně o Baruščinu ruku. Nový vzdech přerval ticho u stolu.

Fořtadjunkt odplil mezi zuby a vyklepal si dýmku.

„Já bych věděl co!“ šeptlo to náhle.

Zraky všech čtyř obrátily se v tu stranu, odkud šepot se ozval. Seděla tu v koutě zabořená figurka, Kryštůfek kalkant a sopranista k—večského kůru v jedné osobě. Ačkoli byl hnedle letilejší než kterýkoli z pozdních hostů pekla, přece zachoval si chlapecký soprán, což děkoval snad ubožák přirozené resonanci, hrbu, kterým jej příroda obdařila. Ozdobou mu ovšem nebyl, za to byl Kryštůfek sám proslulou ozdobou všech figurálních mší, při nichž šlapaje zároveň měchy, vyzpíval vždy při ofertorium solo, aniž by byl přestal zásobiti varhany vzduchem. Specialitou jeho bylo tremolo, kteréž prováděl tak, že se popadl za kůži na jablku hrdla a tak jím třepetal.

Jinak byl Kryštůfek dobrá duše a kopa a nerozlučným ač skromným kibicem při špádech i spádech našeho čtverlístku.

„Ty měchošlape?“ ozval se posměšně fořtadjunkt, „kam se hrabeš! Podívejte se na mrňousa!“ a fořtadjunkt dal se do hlučného smíchu, kterým myslel zapudit plačtivou náladu.

„Nic nahlas!“ napomínal Kryštůfek mrkaje stranou k šenkýři.

„A co bys myslel?“ optal se sklenář, stále ještě nedůvěřivě.

Kryštůfek poposedl blíž ke stolu a ve chvilce byly všechny hlavy pohromadě a hovor vedl se jen šeptem.

„Měchošlápce“ vykládal, přivíral oči, rozhazoval rukama a s tváří posluchačů počal mizet výraz nedůvěry, fořtadjunkt několikrát do rozmluvy mroukl hlasem člověka, který nikdy nedovede mluvit šeptmo, Tonda měl plno námitek, ale konečně byli s poradou přece hotovi.

„Ale nedejte před šenkýřem nikdo na sobě nic znát!“ napomínal ještě Kryštůfek, „a těch deset litrů ležáku platí!“ dodával.

„Slovo s to!“ dotvrzoval Tonda Nemanskejch.

„Pepiku, platit!“ zavolal fořtadjunkt.

„Já platím!“ namítl Tonda.

Pepík šenkýř, jehož jediné oko pomocí zrcadla lovilo na nejzazší bradě osamotnělý vous, uřízl jej a nedávaje se rušiti, odtušil:

„Já vím!“ a po hezké chvilce dodal: „Už je placíno!“

„Sedmatřicet a pět za Kryštůfka,“ řekl Tonda.

„Už je psáno,“ dodal šenkýř.

Pozdní chasa trousila se jeden za druhým z pekla, ale v nalévárně upadla fořtadjunktovi dýmka, sehnul se a zároveň sebral malou ruční sekyrku z pod lavice, aniž by šenkýř byl co tušil.

Sotva se octli za vraty, hned se postavili na špičky a do nejhlubší tmy. Se staré brány zazněla jedna hodina a hned v zápětí zanotoval ponocný věčně krásnou a všude stejnou:

Odbila jedna hodina
Chval každý duch Hospodina
Opatrujte světlo, oheň
Ať není žádnému škoden!
Zdrávas Maria!

V témž okamžiku odpověděla mu hlídka s věže touž slokou a na znamení své bdělosti zazpíval ji pověžný na tři strany světa; druhdy zpívávalo se v K—vči na všechny čtyry, ale jednou stalo se, že pověžný zpívaje o půlnoci stranou ku hřbitovu, dostal facku od někoho jen tak z povětří. A druhou noc zase, a třetí opětně. Když se přírodní tento zjev opakoval den co den a pověžný mimo to opuchal stále víc a víc, učiněno usnesení výboru, aby se v noci s věže zpívalo jen ve tři směry větrné růže. Od toho času se počestnému městečku K—či smějou, že tam svět má jen tři strany.

Za ponocným šla po zemi čtyřklaná hvězda, záře z jeho svítilny, osvětlujíc tu ševcovskou rohatinu, onde kostru z bidel, kteráž z rána odíti se měla v krámskou plachtu.

Pětičlenné spiknutí od „pekla“ kráčelo v největším tichu v před, až se octlo na jedné straně loubí náměstíčka, kdež sečkalo. Teprve když hlas ponocného varoval před ohněm až ze značné dálky Hořejšího předměstí, měli se k dílu. Tonda postavil se na stráž.

Fořtadjunkt pohlédl ještě jednou vzhůru na štít domu — bylo tma jak v pytli — jsou-li na místě, na to podepřel se dlaněmi o sloup, na ramena jeho vyšplhal se Doubek, sklenář, ze všech čtyř nejlehčí, punčochář pak popadl Kryštůfka, podal jej jak věchýtek sklenářovi, ten pomohl mu na svou vlastní šij. Teprve teď dosáhl Kryštůfek na prkennou firmu hnedle až pod oknem poschodí visící.

Byla to ona, k vůli níž se výprava děla.

Kryštůfek rozeznal ji po velkých bílých písmenách, jimiž ve dne četlo se: „Jan Machatý, materialista. Korneuburský prášek pro dobytek“. Ve dne bylo na firmě také viděti nádhernou a případnou malbu.

Skříplo to, když Kryštůfek firmou hnul, vrzlo to ještě jednou a už měl firmu v rukou punčochářových.

Dvakrát cvakly kramfleky o dlažbu a živý žebřík se rozsypal.

Lisími kroky šlo to na druhou stranu náměstíčka k domku a závodům pantáty Boučkojic a tam opakovala se tělocvičná procedura dvakrát, a když se výprava vracela, přinášela kořisť dvojí, tabuli s pekařského a hodiny s hodinářského krámku Boučkova.

Neminuly ani dvě minuty a tam, kde dřív visel Machatý s korneuburským práškem pro dobytek, visel Bouček, pekař, a hodiny, vykrojené z plechu na způsob ohromných remontoirek, zavěšený ve stropu podloubí, kteréž opatřeno všude ve středu klenby skobou pro všechny případy už zazděnou.

Sotva visely, pět příšerných postav, kteréž se potácely od jednoho loubí ke druhému, jako když se do země propadne. Byl nejvyšší čas. Ponocný Povondra už se také blížil ze své pochůzky z Hořejšího předměstí, aby zase do nejbližšího chválení Hospodina prospal.

Po špádistech dnešního večera „u pekla“ nebylo ani slechu ani dechu. Toliko Kryštůfek zatočil se z náměstí úzkou rejnou do Klatovské ulice.

Kráčel podél zamlklých, do dlažby takřka až po bradu zapadlých domků s vraty sahajícími téměř nad okénka poschodí — suď Bůh jaké ohromné věci to ti „předkové“ domů vozívali.

Kryštůfek zastavil se u jednoho z domků, jehož přízemní okno, jediné v celé ulici, bylo osvětleno. Zaklepal na ně, záslona se odhrnula a uvnitř objevila se vousatá tvář s dlouhou modrou zástěrou pod bradou.

Hned na to se okno otevřelo a oba mužové, či vlastně muž a mužíček zahloubali se do krátké rozmluvy, kterou vlastně vedl Kryštůfek téměř výhradně, muž v modré zástěře se jenom smál.

Byl to majitel, vydavatel, redaktor, sazeč, korektor, tiskař a expeditor druhého místního listu — v K—či měli jako v každém řádném městě českém dvoje noviny — „Listů od Řubřiny“, orgánu to „starého šlendriánu, zpátečnictví a copařství“.

Dosazoval právě dnešní číslo; s tiskem na ručním stroji býval hotov obyčejně za hodinu.

* * *

Když mistr Bouček toho dne z rána vstal, bylo již hezky rozedněno, zdrželť se dlouho ve svém ateliéru výrobou preclíků, jichž byl ovšem náklad několikrát větší, než novin obou redaktorů k—čských dohromady, zvláště dnes o jarmarku. Sotva však vztáhl ruku po snídani, hrnku to s kávou, který pohlížel naň jediným zamilovaným okem smetanovým, uškub rukou, div Marjánce tácek nevyrazil.

Na místě tělesného jeho žurnálu „Posla od Šumavy“ leželo tu pode dvěma máselníčky novopečené číslo „Listů od Řubřiny“, toho bohapustého plátku, který takřka ob číslo trhal jej jako „vydřiducha o dvou duších“, „dvojnásobného živnostníka“, posmíval se mu, že hodinky peče a rohlíkem natahuje, citoval proti němu paragrafy živnostenského zákonníka a vůbec vymýšlel různá taškářství, jimiž pantátovi života ukracoval.

Ještě však kvapněji vrátila se tlusťoučká pěsť pantátova k povrženým „Listům od Řubřiny“; zahlédl, že jedna z „domácích zpráv“ obtažena jest silnou modrou čarou a opatřena dvěma velkými modrými vykřičníky.

Popadl noviny, vrhl do nich jediný pohled a z hrudi jeho vydral se vzkřek. Chvějícíma rukama nasadil brejle a četl:

„Drzá krádež. Dnešní noci spáchána v našem jindy tichém městečku, útulně na březích Řubřiny rozloženém, drzá krádež, kteráž svědčí o tom, jaké nebezpečné živly v naši pohraniční stráž svádí výroční trh. Váženému dvojživnostníku k—čskému p. F. Boučkovi, pekaři a hodináři, odcizeny dnes drzou rukou největší jeho hodiny, na nichž si tolik zakládal, a nastávajícímu jeho zeti, „lékárníku“ p. Machatému, ztratily se tři kusy krásného švýcarského dobytka, jediný to takřka majetek jeho. Zpráva tato vzbudí v klidném našem městě zajisté úžasnou sensaci.“

Pantátovi Boučkovi vrazila všechna krev do hlavy a po nohách počaly mu hráti mravenci.

Skočil k oknu. Bdí či sní? Nad protějším obloukem loubí, zrovna nad „apatykou“ usmívá se naň vlastní jeho oprchalá, šedivě modrá firma: Ferd. Bauček, Pekařcvi.

Pro rány Krista kříže, co se to děje!

Pod tabulí houf zevlujících a hlučících lidí, bavících se bouřlivými výkřiky smíchu nad marnými snahami Vojty, laboranta u Machatého, jenž stoje na žebříku marně pokoušel se sníti „Baučkovo Pekařcvi“. Řebřík byl příliš dlouhý a Vojta k tabuli nijak nemohl.

Jako litý tur vrhl se pantáta Bouček ke dveřím, avšak zadrž! Pantáta nacházel se právě jen v obleku nejnutnějším, který se od Adamova kroje lišil jen dvěma kusy a párem pantoflí. Zuřivým chmatem strhl čistě vyžehlenou pekařskou zástěru z hřebíku, uvázal si ji a byl oblečen; aspoň na pekaře bylo to dost.

Jak se schodů slít, ani nevěděl. V krámku Baruška tone v slzách, pláče až srdce usedá.

Než pantáta letí v před, rozkaceností se ani necítí. Mezi dveřmi krámu namát se mu jakýs výrostek v beranici. Byl to rychtářovic pohůnek z Chrastavic.

„Co chceš?“ zařve naň pantáta.

„A pochválen buď! Sedlák posílá tuhle dva šestáky, mají mu odvážit půl libry toho prášku pro dobytek, co je z Rakous!“

Řink! řink! a ubohý pohůnek se jen tak otočil a zatím co koukal, odkud přiletí třetí, cválal pantáta Bouček na náměstí.

Zjev jeho uvítán byl neslýchaným haló!

„Pekař! Pekař!“

„Ale vždyť je to hodinář! Hodináři, pojďte nám natáhnout hodiny!“

„Ani hodinář, ani pekař, apatykář!“

Nešťastný Bouček v té chvíli sám nevěděl čí je. Pádil na příč náměstí kol řady úst smíchy rozjevených a hulákajících pro své hodiny, už je viděl pod klenbou podloubí viset.

Bez rady a pomoci stanul před nimi, škodolibí zvědavci sevřeli kol něho těsný kruh, zubíce se pantátovi zrovna pod nos. V tu chvíli proklínal pantáta apatyku, Barušku, „Posla od Šumavy“, Tondu a sebe, svou proklatou ctižádost, a nejraději by se byl propad.

Proč sem vlastně běžel?!

V bezprostřední blízkosti na rohatinu do poschodí vysokou, o dům opřenou, věšel dražinovský švec boty pomocí bidla s hákem na konci, klidně a nevšímaje si vřavy kol hlučící.

Jen skok a pantáta držel bidlo v ruce. Druhý okamžik a už tiskl své plechové hodiny ku ňadrům a odnášel je takovým horempádem domů, na jaký se za celý život svůj nebyl rozběhl.

„Dříve Fousek, nyní Bouček!“ ječelo to za ním.

Dva kroky před podloubím se pantáta ještě zastavil, aby ještě jednou a naposled zkoprněl. Pod okny jeho ložnice, přímo nad pekařskou živností jeho visí tabule s nápisem: „J. Machatý, korneuburský prášek pro dobytek“.

V té chvíli rozbřesklo se mu, kam „Listy od Řubřiny“ bijí. Na firmě namalovány byly tři kusy hovězího dobytka, tučnější než sedm tučných krav ze snu Faraonova, na důkaz blahodárného účinku korneuburského prášku.

Pantáta Bouček zmizel, leč než by deset napočítal, objevil se jásajícímu lidu znova v okně své ložnice, jež se rozlétlo do kořán pod vzteklou jeho rukou. Vyhýbl se z okna a chopiv firmu svého nastávajícího zetě za obrubu, mrštil jí velikánským obloukem až do prostřed silnice.

A nastávající jeho zeť „nastával“ ještě asi hodinu. Když se kolem toho času pan Machatý ubíral v černém nastrojení přes náměstí k Boučkovům, poslal naproti němu pantáta Marjánu s koštětem a ta počínala si tak resolutně a obratně tímto nástrojem, že pan Machatý práh ani nepřekročil.

Pro lidskou hanbu tohoto dne pantáta Boučkovic z domova celý den ani nevyšel. Když se hodně, hodně sešeřilo, vybral se do Nemanskejch mlejna, a když se vracel, provázel jej Tonda, záře štěstím.

Besedy s Baruškou započaly znova, ale netrvaly ani tři neděle. Z místa nad krámem, které profanováno bylo v ten čtvrtek před božím hodem svatodušním korneuburským práškem, zmizel také F. Bouček a zaskvělo se tam zlatými literami: Ant. Nemanský, obchod s moukou a pekařství.

Pan Machatý odstěhoval se za týden na to z K—če navždy a naše klidné městečko útulně rozložené na březích Řubřiny po dnes je bez lékárny.

Rozumí se, že pantáta Bouček zanechal i hodinářství, ale kam se poděly hodiny s nápisem: „dříve Fousek nyní Bouček“ nikdo nikdy se nedověděl.