Nedělní povídky/Strýc Jan

Nedělní povídky Karel Matěj Čapek-Chod
Jak Tondovi Nemanskejch pomohli	Strýc Jan	Jak Ferdinand Sovák pochodil

Údaje o textu
Titulek:	Strýc Jan
Podtitulek:	Vzpomínka
Autor:	Karel Matěj Čapek-Chod
Zdroj:	ČAPEK-CHOD, Karel Matěj. Nedělní povídky. Praha : F. Topič, 1896. s. 76–88. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Čtyřicátý osmý rok spadl k zemi se spálenými perutěmi jako Ikaros a spálil si je tak mnohý osmačtyřicátník, ta svá křídla… Nejdříve smrt prachem a olovem aneb oprátkou, pak milost a odsouzení k doživotnímu hrobu a po několikaletém tlení v něm amnestie a živoření do brzké smrti. Hradčany, Olomouc, Munkáč, ta tři mausolea svobody, v jejichž vlhku nechávali plíce, vlasy, mozek a z nichž si odnášeli toliko zlomená srdce, načež vráceni společnosti lidské jako členové užiteční toliko výstrahou!

K těmto zkroceným náležel také můj strýc Jan, dr. Jan Čech, který — v Munkáči tuším seděl — ve vězení nechal také svou akademickou hodnost. Nebyl mým krevním strýcem, toliko ujcem, svakem mé matky, ale všeobecně říkalo se mu v celé rozvětvené rodině strýc Jan a poněvadž, jako v každém malém městě, také v Domažlících mimo příbuzenstvo linie vzestupné i sestupné, je také příbuzenstvo přestupné a vůbec přátelé křížem krážem, byl bez mála polovině města strýcem. Domažlice přispěly vůbec k obětem svobody r. 1848 několika nadšenými juny a také proslulý Fastr je domažlickým rodákem, ale strýc Jan byl tragickým elementem březnové epopeje, pokud se mého rodiště týkala. K nejlítostnější bídě umořen trávil poslední léta svého života u svého bratra, kdysi zámožného řemeslníka, koželuha a znamenitého vlastence v Domažlicích, účasten největší úcty a šetrnosti, na jakou může činiti nárok mučedník, s nímž se za jeho živa setkáváme, a který přečkal poloviční svou smrt, aby viděl jak umírá svatá zásada, pro kterouž cedil svou krev. Strýc Jan — doslova — uhnal si těžkou plicní chorobu v žaláři. Když se vrátil do svého rodiště, šumavský vzduch vzpružil životní síly druhdy železného jeho těla a strýc Jan ožil, ale ne na dlouho. Chorá jeho hruď jako kdyby jen jednou si za života oddychla a více nemohla, zapadla a dýchala jen napolo a hlava, která předčasné šediny tu a tam probleskující neunesla, sklesla na prsa. Shroucen sám do sebe, obrátil také všecku svou vnímavost do svého vnitra a dožil zbytek svého života po poustevnicku.

Dům jeho bratra Václava, typ starého domažlického domu, na náměstí s dřevěným štítem a dvěma nepravidelnými oblouky v loubí, téměř u samé Dolejší brány, stavby to s chodským hradem, děkanskou kulatou věží a hřbitovním kostelem u Svatých nejstarší v celém městě, vstaven byl zádí k samé hradní zdi vnitřního opevnění župní kdysi tvrze domažlické a má karakteristické mezipatří, toliko v zadní částidomu provedené a utvořené jen jedním prostranným, sálu podobným pokojem, téměř celou šíř domu zabírajícím. Z boku jeho vedly dva schody do komory a z čela tři schody dolů do malého, úzkého pokojíku o dvou malých oknech. Strýc Jan, internován do Domažlic, internoval se dobrovolně do tohoto pokojíku na prostoru šesti čtverečných sáhů. Tu trávil své dny mezi právnickými knihami. Býval výtečný právník a pracoval tu na velkém díle o státním právu českém, z něhož zbyla po jeho smrti halda rukopisů nedokončených. Pokoji říkalo se „slovanský pokojíček“. Bylo to na něm ihned vidět. Stěny pokryty od stropu až k podlaze kolmými bělomodročervenými pruhy, uprostřed nízkého stropu namalovány pod svatováclavskou korunou znaky všech korunních zemí, nezapomínaje Lužic. V ornamentální obrubě stropu pak viděly se četné medajlony, představující české krále znakům nejblíže, čestná místa vykázána mistrům Janu Husovi, Jeronýmovi a Miliči, a pak následovali Havlíček-Borovský, Sladkovský, Brauner, Palacký, Rieger, Bělský a jiní. Všichni malováni na plátně a obrázky ty vlepeny do stropní malby.

Tu žil strýc Jan mezi svými knihami, tu zapřádal se ve své zmatené sny, tu pokračoval ve svém díle, kterým se druhdy chtěl habilitovat na universitě. Odtud ozývaly se kroky jeho, jeho samomluvy, jeho kašel a jeho vzlykot a odtud jej konečně odnesli do nejužší komůrky, která jest vlastně vysvobozením z vazby v širém tomto vězení pozemském.

Strýce Jana jsem sice osobně nepoznal a vše, co o něm vím, jest pouhá tradice, ale přece jsem se s ním osobně setkal a o tom hodlám tuto vypravovati.

V rodině strýce Václava, koželuha, býval jsem jako doma, a živě pamatuji se na chvíle ztrávené v „parádním“ pokoji, se „slovanským“ sousedícím. Bývali jsme notní uličníci, ale v rozsáhlé této, vždy chladné a pošmurné místnosti umlkala všecka naše rozpustilost, tu chodili jsme po špičkách a když se za večerního šera počaly z hloubky tlusté zdi tmíti dvéře slovanského pokojíčku, bylo nám až úzko a jen jsme šeptali. Uděšená obraznost dětská rodinnými tradicemi živená domnívala se viděti dveřním okénkem obrysy vážné vyhublé postavy a bledou tvář strýce Jana, kterou jsme nikdo ani neznali. Mnohdy jsme utíkávali já a moji bratranci držíce se jeden druhého za kabát. Jednou na dušičky, když nás zima celé překřehlé ze hřbitova vyhnala domů ještě s plnou hrstí „svíčiček“ a když jsme se u kamen sesedli, vzpomněli jsme si, že jsme dnes za každého z drahých zemřelých voskovičku zapálili, za dědečka, za babičku, za tatínka, za tetičku tu a onu, ale že jedna dušička přece vyšla s prázdnem, nešťastný strýc Jan. Hned umínili jsme si těžké provinění toto napraviti. Vytratili jsme se a přemohše všechnu hrůzu — bylo nás pět — každý do slovanského pokojíčku, kdež z piety k někdejšímu jeho obyvateli vše ponecháno, jak bylo za jeho života. V hojnou náhradu zapomenuté dušičce zapálili jsme pod psacím stolkem všechny voskovičky, co jsme jich měli. Plni zbožnosti zakoukali jsme se do čmoudících světélek a šeptajíce otčenášky pozorovali jsme, jak druhu v očích hraje řada jiskérek. Červená, bílá, modrá zdály se na zdi plápolati, a se stropu pohlížely tvrdé tváře králů. V tom kdesi pod podlahou počalo to šeptati, sypěti a ozvalo se táhlé lkavé hvízdnutí a tak stenavý nářek, že mi mráz kosti projel. Na dlažbu dvora spadla venku taška se střechy. Někdo vzkřikl: „Strejček Jan!“ a už jsme letěli horem pádem pryč. Vyhnala nás Meluzina, která si zaplakala za dvířky z komína, do pokoje vedoucími, neznatelnými však, poněvadž byla přemalována jako stěna. Štěstí ještě, že služka zpozorovala neobyčejnou zář v slovanském pokojíčku, stěží tehda zachránili drahocenný psací stolek, vznícený od svíčiček tahem z otevřených dveří pláknoucích.

Brzy vyrůstali jsme z takových hloupostí a ba rostli jsme jako z vody. Přišly truchlivé i veselé dny, po letech patřili jsme v „parádním pokoji“ do tváří tetičky Marie, bolestnou smrtí strhaných, a viděli v brzku potom také voskové líce strýce Václava a ze záplavy rudých vousů svítící zuby jeho mrtvého obličeje. A zas po letech viděl parádní pokoj třikrát bujné svatební veselí, sličné mé sestřenice vyvdaly se do širého světa a starý, druhdy patricijský dům ohluchl, oněměl. Dědic firmy bratranec Josef usadil se v světnici vedle krámu a zápasil tu s posledními dny svého mládenectví i s vesnickými ševci, kupci to výborných „českých“ koží. Z „parádního“ pokoje v mezipatří učiněno skladiště, toliko slovanský pokojíček zůstal netknut. Byly to první prázdniny v mé krátké akademické dráze a poslední mého bratrance Josefa; syt mládeneckého života až po krk, stonal tehdáž už naposled a zcela vážně na hospodyni a rukáv na jeho ruku byl už na dobro ušit. Ačkoli jsem měl v rodném svém městě svůj vlastní domov, s náruživou radostí přijal jsem Josefovu nabídku, abych mu pomohl okrašlovati poslední chvíle panické jeho svobody a k němu se docela odstěhoval.

V Domažlicích, myslím, dnes už vyhynulo pověstné družstvo „sirotků“, ale tehdáž bylo v největším květu, a naše divoká domácnost mládenectví na kahánku byla jeho spolkovou místností. Já jednatel byl ze „sirotků“ nejmladší a náš předseda, ten — nu nebudu jím v hrobě hýbati. Jistá věc, že jsme kajícným cvičením čas nemařili a všechnu svoji dobrou pověst děkovali jsme výborným „paprikážím“ vlastnoručně vařeným u krbu, od něhož vestálky hned na poprvé prchly se zahalenými tvářemi. Ty časy bývalo ve světnici vedle krámu nesmírné vlhko. Nosívala nám je žena tovaryše Josefova v soudkách v putně, aby se zabránilo lidskému pohoršení. Chudák, nejednou si naříkala, že je „z háku vytržená“. Ovšem, nádobí domažlického pivovaru bylo všecko dubové, i čtvrtňata. Zkrátka, nikdy jsme nebyli smutni a když — o příčinu k veselí nebyla nouze. Jednou odpůldne přišla řeč na střelbu, předseda spolku byl vášnivý lovec a výborný střelec a tuze rád se sázel. Mluvilo se o touších a dukátech z ruky vystřelených, o sirkách letící kulí rozžehnutých, a než jsme se nadali, slovo dalo slovo a sázka byla uzavřena. Sázel se předseda proti mně — a za mne držel sázku Josef, že nevystřelím namalované hlavě oči, jak jsem odvážně tvrdil, na tempa za sebou jdoucí — „tři — čtyry“ — na třicet kroků. Předseda se sázel o dvě „putny“. Revolver hrubého jezdeckého kalibru byl hned po ruce, úhlopříčna bývalého parádního pokoje měřila na vlas třicet kroků a hlava s notnýma očima — jako kdybych je ještě dnes viděl — namalovala se na prkno tuze lehce.

„Jeden — dva — tři — pif — paf!“ a v očích načmárané figury utkvělo po kulatém otvoru. Nevím ani, jak se to stalo, před tím jsem v ruce střelné zbraně snad ani neměl. To však neměnilo na výsledku nic a Koptíková, tak se tuším jmenovala ta žena, šla dvakráte s „putnou“. Dopadlo to tak, že by bylo sirotkům, aspoň nejednomu z nich, valně prospělo, kdyby je byla Koptíková roznesla po městě putnou, snad by to byla tak svědomitě učinila jako druhého rána — hubou. Mně a Josefovi bylo nejsnáze, my byli doma. A v takových okamžicích — říkali jsme tomu v hantýrce sirotků „trouble“ — mívali jsme nejraději tmu. Trouble, to bývala zlá věc. Někdy jsme také plakávali, té noci jsme se však notně pohádali. Josefovi bylo líto dubové desky, byla to polovice kraječského stolu, i ať jsem mu vysvětloval jak chtěl, že se dá prkno spraviti dvěma kolíky, že otvorů ani znát nebude, nevěřil a ke všemu počaly jej hrýzti jiné dva otvory — do zdi.

Věc byla sama sebou malicherná, my však drželi jsme se jí oba s tvrdošíjností, jaké dodává chvalně známý domažlický ležák. Pepík stál na tom, že bude musit zítra zavolat zedníka a já tvrdil, že kule, k tomu z revolveru, která prorazí dubovou desku, nemůže už míti tolik prudkosti, aby vnikla do kamenné zdi, zvláště když jde do kouta, tedy ke zdi směřujíc v ostrém úhlu, a že oba projektily zítra za prknem najdeme.

„Tak já tě přesvědčím Pepíku hned a já ti je shora přinesu,“ povídám, ale hned v té chvíli zaúpěl jsem bolestí. Vrazil jsem koleny do zdi, vstával jsem totiž z postele opáčnou stranou; v nachmelení vlezl Josef do mého, já do jeho lůžka. Tím byly rozměry ve tmě pro mne zvráceny, ale konečně jsem lampu přece rozsvítil. Byl bych si sice rád znova lehl, ale uštěpačné poznámky Josefovy mne hnaly nahoru. Největší strach jsem měl, abych neupustil lampu. Musel jsem jíti po schodech přímo do kuchyně vedoucích a touto do parádního pokoje. Dostal jsem se nahoru zázrakem, neboť kdyby se mne někdo byl tehdáž zeptal, která noha je pravá a která levá, sotva bych byl pravdu řekl. Lampa vrhala světlo sotva do prostřed pokoje, ale z protilehlého kouta tvář uhlem pitvorně namalovaná valila na mne ohromné oči až až! Ke všem kozlům, ta příšera prostřelenýma očima dokonce koulí! Jdu blíž — to to, hlava se chechce s tlamou až po uši rozjevenou. — Srdce ve mně bušilo a krev se hnala do hlavy silou vodotrysku. Balancuju lampu v ruce a chci k prknu přikročiti. Ale kde! Potvora se rozběhne půlkruhem na levo jako kdyby mi chtěla bokem uklouznouti, já zapotácím se v levo, a prkno tančí mi v pravo před očima. Konečně vidím prkna a pitvory dvě, jak se hezky opačně ze sebe rozstupují. To bylo přes příliš.

„Hohoj!“ krotím sám sebe shovívavě. Postavil jsem lampu na stůl, a jal jsem se prkno lapati oběma rukama. Konečně chňap, měl jsem je a dosti svižně obrátil ke zdi. Ale teď kule! To půjde tíže. V koutě byla u podlahy tma úplná. Lampa nedohlédla. S některými obtížemi vzchopil jsem ji se stolu, cvakala při tom dost povážlivě, a svítil jsem si. Vítězství mé bylo úplné. Nikoli dvě, ale nejméně tisíc kulí hromadilo se tu na zemi, kulí jako máku. Bylo mi toliko dvou zapotřebí, pohříchu bylo však nutno sehnouti se pro ně. Nu — shýbám se. Patrně to bylo příliš náhlé a zrovna když levicí po zemi lovím, zableskotalo to v lampě a plamen ulít’ cylindrem ven. Byl jsem ve tmě!

A přec ne. Zatím co se lokty po zdi pracně šplhám vzhůru, zdá se mi, jakobych své vlastní zřítelnice viděl mnohonásobně zvětšené a rudým světlem ve tmě nakreslené; rozpěněné krve mámení. Než v okamžiku nejbližším slyším jako jemné plácnutí do vody — ne — jako šeptnutí nesmírných úst, jako když se zavrou dvéře, při nichž cvakne klika starobylého zřízení do háčku, několika desítiletími vyběhaného, a okénko při tom drnkne.

Ano — byly to dvéře slovanského pokojíčku. Do nejdelší smrti nezapomenu na ty okamžiky, jak za sebou následovaly, a na jejich zjevy. Nejdříve viděl jsem, že rozsáhlý pokoj jest zřetelně osvětlen světlem zcela jiného zřídla než z mé shaslé lampy. Dále viděl jsem přes strop a protější stěnu rozvleklý stín příček stojanu, na který věšely se vydělané koziny, stín ten třikráte se zmenšil, tak jak šlo vzhůru světlo nesené po třech stupních ze slovanského do velkého pokoje vedoucích a pak!

Mrazem ztuhly ve mně všechny klouby a každý vlas jako by se mi chtěl do lebky kořínkem zavrtat, byl to pocit až bolestný. Za hromadou koží na pultu narovnanou vynořil se obrys hlavy, černá silhouetta, jejíž kontura obkreslena byla žhavou linií, jako hlava jdoucího ze tmy a držícího světlo těsně za hlavou. Několik pramenů vyprahlých vlasů obestíralo holé témě lebky, ještě dnes bych doved každý vlas nakreslit. Nevýslovně zvolna otáčel se profil hlavy směrem, křížícím mou cestu z kouta ke dveřím, jimiž jsem přišel. A potom jsem mu pohledl přímo do tváře a spatřil celou jeho postavu. Byla to maska mučedníka, jenž dotrpěl. Oči hluboko pod čelem skryté, víčka obtěžkaná spíš únavou než útrapou, kostnatý nos znatelný jen světlem, na tenký obrys jeho položeným. A pak vous, plný, ryšavý, nesmírný vous k prsům na plocho přimknutý. Svítily z něho bělostné zuby, obnažené ochablým dolním rtem. Pravice držela olejovou lampu se známým typickým regulačním šroubkem a ventilkem, tak jak po mnohá leta stála v pavučinách na psacím stolku ve slovanském pokoji. Pod levým pažím držel foliant nehrubý, největší z knih v slovanském pokoji složených mezi spisy Herlošovými, Markovými, Tylovými, Mikovcovými a jinými, znalý rozplizlým ve svinské kůži frakturovým nápisem „Verneverte Landesordnung des königreiches Boehmen“. Aby mi ani jedna podrobnost neušla, viděl jsem i dřevěné knoflíčky Havlíčkovské jeho čamary bělající se s rozedřeného tkaniva.

Když šel nejblíže kolem mne, padlo světlo přímo na jeho víčka těžce na očích ležící. Vypouklé zřítelnice převrátily se pod přimknutými víčky tak, že bylo zřejmě viděti ten jejich pohyb. Pak obrátil se ode mne a světlo jeho lampy ukrylo se za rozsedlými širokými lopatkami vysoké zkroucené postavy. Znova objevily se prameny suchých vlasů, holou lebku řídce obestírajících. Šel zvolna jeden krok zdlouhavější než druhý přes celý pokoj, až se octl u dvou schůdků vedoucích do komory. S velikým namáháním vystoupil po nich, otevřel dvéře pronikavě vrzající, a v tom okamžiku jak do nich vešel, v lampě mojí ozval se týž blekotavý šumot, s jakým před chvílí shasla, a na knot posadil se plamen před několika okamžiky uprchlý a lampa svítila jako dříve.

Hrůzou nemohl jsem dostati nohy od sebe, ale když jsem konečně nabyl dechu, rozběhl jsem se takovým úprkem, že mně schody ani nestačily; po těžké opilosti, s jakou jsem šel nahoru, nebylo ani stopy. Dole ležel bratranec Josef na znak s otevřenými ústy a z hrdla dral se mocný chrupot zdravého spánku…

To bylo moje osobní setkání se strýcem Janem. No, ovšem nevěřím v žádné zjevení a žádné přízraky i dovedu si vysvětliti halucinaci podporovanou neobyčejným vzrušením a tou okolností, že při tom, jak jsem se sehnul, průvan povstalý samočinným otevřením dvou protilehlých dveří na okamžik uvedl plamen lampy mojí do plápolu a že v mozku mém, návalem krve od shýbnutí přeplněném, za ten okamžik než lampa zas prosvitla, mohl se udáti celý příšerný výjev. V témž okamžiku mohly se vybaviti všechny vzpomínky a tradice, na památné ty místnosti upoutané, a vnitřní režisér logického postupu prostoru a času, který bdí nad každou fantasií, uspořádal patrně výjev tak, jak se mi zjevil. Bylo to tedy jen domnělé osobní setkání s nebohým strýcem Janem. Ale jednou přece došlo ke skutečnému, aspoň částečně osobnímu setkání s ním. Když jsme pochovávali jeho bratra Františka z Hořejšího předměstí, známého to v městě severoamerického republikána, den před pohřbem našel jsem u hrobu v šátku srovnány kosti, které zbyly z Jana, před 20 lety tu pohřbeného. Nedalo mi, abych si nezahrál na Hamleta. Myšlénky, které prošly mojí hlavou nad lebkou tohoto mučedníka svobody — nechám si pro sebe, ale pamatuji se, že lebka měla všechny zuby, nevyjímajíc ani poslední stoličky, bělostné jako ze slonoviny. Temeno její obestíraly řídké dlouhé vlasy v pramenech hrobním vlhkem slepených.