Na skalisku v moři/Procházka po skalisku. Rybolov

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Návrat pěkného počasí	Procházka po skalisku. Rybolov	Strašná noc

Údaje o textu
Titulek:	Procházka po skalisku. Rybolov
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 32–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Sotva ukázalo se slunko nad hladinou mořskou, vyskočili opuštěnci z lůžka. Kvapně ustrojili se a rovněž kvapně posnídali. Nemohli ani dočkati se, až noha jejich stane na pevné půdě.

„Kdo ví, zdali jsme už nezapomněli po pevnině choditi!“ smál se John. „Nebylo by to věru nic divného. Vždyť trávíme na těchto prknech již devátý měsíc.“

Připravili rybářské své náčiní, vak s potravou a malý soudek s vodou, neboť hodlali celý den na skále ztráviti.

Opásali se šavlí, do boty zastrčili nůž, do kapsy nabitý revolver, John hodil si přes rameno dvojku.

„Kdo ví, co nám nepřijde na ránu,“ omlouval se, když lord poukazoval na tuto zbytečnosť. „Člověk má býti na vše připraven.“

Aby nebylo jim třeba s vaky a se soudkem se nésti, upevnili vše ku provazu a spustili na skalisko. John, vždy jsa pečliv o kuchyni, připevnil ku provazu též samovar a láhev s lihem, jejž byl z lékárny vzal. Shodil pak dolů ještě několik prken dřeva. Pak teprve mohl lord po řebříku sestoupiti a za krátko stanul u něho i John. Tento, ucítiv pevnou půdu pod nohama, dupnul mocně.

„Jaká to rozkoš!“ liboval si. A hned zkoušel, nezapomněl-li choditi. Šlo se to dobře po měkké vápnité půdě.

„Jsme patrně na korálovém útesu,“ prohodil lord. „Skalisko to bylo asi zřídka kdy pod vodou, neboť tato byla by zvětralý povrch splákla. Byla to zajisté řádná vlna, jež nás do takové výše vmetla!“

John vzal do jedné ruky soudek s vodou a do druhé vak s náčiním kuchyňským; přes záda přehodil si otýpku dříví. Lord chopil se ostatního. Takto vystrojeni, ubírali se k okraji skály. Asi za pět minut došli břehu, u něhož ve hloubi vlnilo se moře.

„Jest právě odliv,“ pravil lord. „Protož jsme nuceni s rybařením sečkati. Zatím můžeme sbírati, co voda na břeh vyvrhla.“

Složili břemena na hromadu, kamž John i pušku položil. Jali se pak zvolna slézati po strmém břehu. Půda byla drsná, a jak lord právem soudil, nálevníky zbudována. Na zemi povalovalo se množství lastur. John vzal si jich několik „na památku první vycházky na pevninu“, jak pravil. Marně však pátrali po něčem jedlém. Prošli tak podél povrchu mořského již hezký kus cesty, když lord spozoroval, že u vody něco se pohybuje. Přikvapil tam a nalezl skoro metr dlouhého mořského raka s kosýma očima. Týž snažil se dosíci živlu svého, rozvíraje hrozitánská klepeta. Lord vytasil šavli a hřbetem její udeřil mořského živočicha do hlavy. Rak převalil se na znak a škubnuv několikrát klepety, dodělal.

„Sláva!“ zajásal John. „Tohle bude pochoutka!“

A již uchopil zabité zvíře a připevnil si je provazem k pásu. Kráčeli dále. Teď nacházeli se na protější straně skaliska. Viděli, že loď vězí skoro uprostřed útesu. Zde byl břeh pokryt pískem. V něm nalezl John několik dvoumiskatých lastur, jež visely pevně na vyvržených mořských chaluhách.

„Skulaři,“ vysvětloval lord, prohlédnuv bedlivěji mušle.

„Jsou k jídlu?“ ptal se John.

„Ovšem.“

„Tedy hajdy do kapsy!“

A již zmizeli skulaři v širokých spodkách mladíkových. Brzy dostihli naši výletníci místa, z něhož byli vyšli. John rozštípal polénko na tříštky a upravil hranici, již podložil prkénkem dehtem natřeným. Svrchu pak naložil větší kousky dříví. Upravil nádobí a přichystal nitě a pruty. Mezi tím nastrčil udice, zastrčiv pruty do štěrbiny ve skále. Lord obcházel loď, prohlížeje spoustu, již utrpěla. Spodek byl cele roztříštěn; tu a tam vyražena i část stěny!

„Britannia,“ četl lord na kormě a oko mu zvlhlo. Do srdce jeho vedral se až dosud neznámý mu pocit; boháč londýnský zatoužil po vlasti, po své Britannii. Seznal, jak pošetile jednal, že vzdaloval se jí, vyhledávaje cizích zemí.

„Pracuje a přičiňuje se ku blahu jiných, jak mohl jsem býti dnes šťastným!“

Tak myslil si lord. V té chvíli předsevzal si, že, dopřeje-li mu Bůh vysvobození z této pouště, začne jiný život.

S tak šlechetnými dojmy vracel se k Johnovi, jemuž na jedné udici uvízla tučná ryba, tak zvaný tuňák, z čeledi makrel.

„Hoj, toť budeme míti dnes bohatý jídelní lístek!“ zajásal sluha. „Mylorde, pohleďte na toho chlapíka!“

Byl to v pravdě řádný kousek, jenž mohl vážiti skoro dva kilogramy.

Sluha pustil se do přípravy ryby, v čemž mu lord, jenž byl v kuchaření značně se vycvičil, zdárně pomáhal.

Tak dočkali se přílivu, kdy vlny hnaly mořské obyvatele ku břehu. Oba rybáři chopili se sítě a vrhli ji do moře; za ní druhou, třetí i čtvrtou. Po chvíli začali pasti své vytahovati. A hle, za krátko kupila se na břehu značná hromádka ryb, jež prudce sebou házely.

„Jen tu zůstaňte, vy vodní víly!“ žertoval John, pohlížeje na jejich obraty. „Nechoďte zpět do vody, která je tak chladnou. Zůstaňte jen u nás. Jsme hodní lidé a přičiníme se, by vám. zima nebyla. Zahřejete se u nás do největší míry.“

Vrhli sítě ještě jednou do vody s týmž výsledkem.

„Teď ale dost!“ rozhodl John. „Nevydržím toho déle, jen dívati se na chutné toto masíčko.“

Oba pustili se do nové práce. Nejlepší kousky vybrali pro dnešní hostinu; ostatní chtěli vzíti na loď, by je buď nasolili neb udili, aby tak měli i v budoucnosti zásobu ryb. Konečně byla i poslední ryba oškrabána a vykuchána.

John vyňal z kapsy zápalky, rozžehl jednu a přiložil ji k tenké, dlouhé třísce. Ta vzňala se rychle. Sluha podpálil jí hranici. Oheň, živen jsa suchým dřevem a dehtem, vesele praskal a plameny vzhůru šlehaly. Teď počalo kuchaření. Za nedlouho rozšiřovala se okolím libá vůně.

John prostřel na zemi starou plachtu, v níž byly potraviny zabaleny, a postavil na ni výrobky svého umění.

Oběma chutnalo znamenitě. Ryby shledány výtečnými. Raka a skulařů užito za zákusky. Poslední požiti byly za živa a chutnali lahodně, jako by byli kořeněni. Oběd zapíjen vodou s vínem smíšenou a vonným odvarem čajovým.

„Mylorde, co nám teď schází? Nic, věru že nic!“ ozval se John.

„Nic než — lidská společnosť.“

„Však té se nám také dostane,“ konejšil John svého pána. Aby obrátil hovor na veselejší stranu, začal: „Rád bych zvěděl něco o stavitelích nynějšího našeho panství. Mohl byste, mylorde, zvědavosť mou laskavě ukojit?“

„Proč ne,“ usmál se lord.

„Živočichové, kteří budují korálové stavby, nazývají se všeobecně polypy. Jsou to nepatrna zvířátka, jichž tělo je měkké, láčkovité či válcovité a duté. Kolem úst mají vtažitelná ramena neb chapadla. Tato chapadla, v kruhu stojící, dodávají jim podobnosti rozvitých květin tím spíše, že pestře zbarvena bývají; pročež zovou se také polypy květovitými. Ještě v minulém století měli je lidé za skutečné květy mořské a jejich vápenné výtvory za zvláštní nerosty. — Jen málo jest polypů, kteří jsou nazí a mohou jednotlivě a volně se pohybovati. Většinou žijí hromadně, jsouce zadním koncem těla srostlí a místního pohybu nemajíce. Z těla svého vylučují vápnitou látku, jež, ztvrdnouc v pevnou hmotu, tvoří buď sloupce či pně, jež po vrchu sliznatou zvířecí látkou jsou potaženy, aneb kamenité spousty s četnými buňkami na povrchu a uvnitř veskrz rourkovité a živočišnou látkou vyplněné. Podoby pňův i keřův velmi jsou rozmanité, stromovitě neb pérkovitě rozvětvené, hvězdnaté neb vějířovité. Vzrůst společností polypů děje se tím, že z těl starších vždy noví živokové pučí; as tak, jako stává se v pralesích. Jsoutě polypové s nálevníky, abych tak řekl, mostem, jímž od živočichů k rostlinám se přechází.“

„Ze kterých asi druhů zbudováno naše skalisko?“ otázal se John, pozorně výkladu lordovu naslouchaje.

„Jak jsem pozoroval, žijí ve zdejším moři polypové, zvaní varhanice červené i madrepory stromovité. Mimo to bývají v Tichém oceanu korály hvězdovité a číšníky.“

Jak ale mohli polypové zbudovati tak vysoké útesy, když přece ve velikých hloubkách nežijí?“ otázal se John znovu.

„Vysvětluje se to tím spůsobem, že ony útesy bývaly skaliskem, jež nehluboko pod povrchem skrývalo se. Polypové počali práci svou. Skála ale ponořovala se hlouběji pod vodu, což ve zdejších končinách, kde množství sopek jest, často se přihází. Tak budovali polypové stále vzhůru, až útesy dosáhly nynější své výše.“

„To asi dlouho trvá, než takoví malincí živokové zbudují takovou skálu!“ ujal se John slova.

„Ovšem. Dokázáno, že díla polypů přibývá každým rokem o tři milimetry. Než tedy zbudovali nynější naše bydliště, prošlo zajisté několik set tisíc roků.“

Na tváři bodrého Johna jevil se veliký úžas.

„Tak pomalu že přibývá jich práce? Nu — takových zedníků bychom u nás v Evropě potřebovati nemohli, ač jsou tam mnozí svou zdlouhavostí proslulí.“

Za takých hovorů ubíhal rychle čas. Rybáři ještě jednou si zalovili; však tentokráte s úspěchem nevelikým. I udice zůstaly prázdny.

„Aha, ty potměšilky čují naše nástrahy! Já vždycky říkám, že i rybky mají svůj rozum.“

Však tehdy zmýlil se mladý rybář.

Sítě nezahnaly ryb, ale mohutný žralok, jenž právě nad povrch se vynořil. Naši rybáři zahlédli jen jeho úzké čelisti. Pak zmizel jim zúplna.

„Tedy máme také žraloky za sousedy!“ promluvil lord, „Jest nám dbáti velice opatrnosti, až budeme chtít mořské koupele užiti. Nedobře bylo by nám v čelistech žralokových, jichž sevřením mohl by některý z našich údův snadno uletět.“

Slunko počalo nížiti se k obzoru. Oba cestovatelé chystali se k návratu na loď. Skládali tedy své věci, jakož i hojnou kořisť. John mrzel se teď, že pušky nadarmo sebou bral. Avšak náhoda seslala mu něco na ránu.

Nad hladinou oceanu, nedaleko břehu zjevil se tmavý bod, jenž pohyboval se čile směrem k pobřeží.

„Kýho výra to tam pluje?“ divil se John. Opatrně natáhnul kohoutky a zaměřiv, stiskl. Zablesklo se, zahučela rána a modravý dým vznesl se do vzduchu.

Černý bod zmizel; za nedlouho vyplulo na povrch jakési zvíře čtyřnohé. Voda hnala je zvolna ku břehu.

John hodil po kořisti udicí. Zachytla se a zvíře přitaženo ku břehu.

Byl to čtvernožec s hlavou okrouhlou, krátkýma ušima, kulatýma očima a s bílými kočičími kníry. Nohy opatřeny byly krátkými drápky a prsty jich spojeny pevnou plovací blanou. Tělo zakončeno huňatým ocasem. Srsť na hřbetě tmavozelená, na břiše stříbrošedá leskla se jako hedbáví.

„Hoj, vzácná to kořisť!“ zvolal lord, prohlížeje zvíře, jež bylo kulí do hlavy zastiženo. „Johne, víš-li pak, co jsi střelil? Je to vydra mořská, jež nachází se teď v oceanu Tichém již jen měrou skrovnou, poněvadž pronásledována jest lidmi pro drahocennou kožešinu, za niž platí se na trzích ruských a čínských až 500 zlatých.“

John se zaradoval. Ohmatával jemnou srsť jediného čtvernožce, v moři žijícího. Pak vztyčil se a přiblíživ se k lordovi, pravil prosebně: „Mylorde, přijměte ode mne tuto kožešinu jako malou splátku za všechna dobrodiní, jichž jste mi až dosud prokázal.“

Nechtě zarmoutiti dobrosrdečného mladíka, slíbil lord, že kožešinu si podrží. Pak odneseno vše na loď a uloženo do zásobárny.

Slunce zatím bylo zapadlo a vše zahalilo se v čirou tmu. Jenom na lodi zářilo světélko z kajuty, kamž byli se rybáři uchýlili, aby se občerstvili a si odpočinuli.