Na skalisku v moři/Návrat pěkného počasí
| Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Doba dešťů | Návrat pěkného počasí | Procházka po skalisku. Rybolov |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Návrat pěkného počasí |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 29–32. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Uplynulo přes půl roku od uvržení obou mužů na skalisko.
Zdraví jich bylo dosud v dobrém stavu, vyjímaje trudnomyslnosť lordovu. Denník jeho vyplněn byl na mnoha stránkách větami divného smyslu, tak že John, čta řádky ty, počal strachovati se o rozum svého pána. Snažil se tedy všemožně, aby jej povyrazil.
„Jen až bude pěkný čas!“ těšil se. „Pak bude můj pán zase veselejším.“
A pěkný čas přišel. Obloha se vyjasnila, slunko mile plálo, deště skoro nadobro přestaly. Naši vyvrženci dleli teď větší čásť dne na palubě, buď pracujíce, aneb pod besídkou si hovíce. Lord pozbyl zase své těžkomyslnosti. Na české otázky Johnovy odpovídal anglicky a zřídka jen otázce té přikládal jiného smyslu. Ano, dokonce i sám začínal hovor český.
Johnovi stal se teď pán jeho nade vše milým. Při českém hovoru zalétaly myšlénky jeho do drahé domoviny; zdálo se mu, že dosud nachází se na březích Radbuzy, že tatíček jeho dosud živ je. Tak působilo na něho české slovo!
Lord i John pustili se teď do hotovení strážného koše, z něhož hodlali časem po okolí se rozhlédnouti. Ze silných prken zhotovili jakousi budku, již přivázali ku provazu, táhnoucímu se přes kladku od stožáru. Uchopíce pak druhý konec lana, vytáhli s velikou námahou budku až k vrcholi stěžně. Dole upevnili provaz, tak že budka ve výši pevně se vznášela. Pro jistotu vylezl John na stěžeň a otočil několikrát strážní koš provazem, jejž ku sloupu uvázal. Posadil se teď do budky a dalekohledem rozhlížel se po vodní pláni. Neuzřel ničeho, než výše zmíněný tmavý bod, jenž nyní ještě více nad obzorem vyvstával, a pak v dáli úzký pruh, mraku podobný.
Aby lordovi nebylo třeba podnikati obtížné šplhání, zhotoven provazový žebřík. Ten, jsa nahoře upevněn, poskytoval pohodlného spojení, jehož i John časem užil, ač dával přednost veverčímu umění, v čemž byl mistrem.
O potravu neměli nouzi. Masa i sucharů bylo ještě dosti přes to, že o poslední dělily se i slípky s kohoutem, jichž počet během času byl se rozmnožil. S vínem teď šetřili; za to požívali čaje i kávy. Kořalky se ani netkli; považovali ji za potřebnou jen jako lék. Mouky i zelí, jakož i slaniny nebylo již mnoho; rovněž i vody. Lord však doufal, že s poslední zcela dobře vystačí až do návratu deštivého počasí.
Aby mohli vody dešťové nachytati, zřídili na palubě velkou nádržku z prken, v podobě bedny. Štěrbiny mezi dřevem ucpali koudelí a zalili dehtem. Mimo to stálo zde ustavičně několik prázdných sudů.
„Mylorde, nebylo by dobře, kdybychom jednou požili také ryb?“ prohodil kdysi John. „Rád bych si na nich pochutnal. Avšak těžko loviti, když k vodě máme daleko. Sítě naše, s lodi jsouce spuštěny, dosáhly by na skalisko.“
„Což ale jsme nuceni vězeti na těchto prknech jako rak poustevnický v ulitě?“ zvolal lord. „Jsme-liž otroky, kteří nesmí bez dovolení z místa se vzdálili? Zhotovíme nový provazový řebřík, aby nebylo třeba onoho u strážního koše odstraniti, a hajdy na lov!“
Chutě pustili se do práce a k večeru měli řádný provazový řebřík ze silných lan. Zavěsili jej na okraj paluby a svinuli zatím do kotouče.
„Mohl by nám sem někdo vlézti, kdybychom jej dolů hodili,“ žertoval John.
Přichystali pak sítě a bambusové pruty s vlasci, na něž byli tehdy chytili dramejše a rejnoka; shledavše pak umělé vnadidlo, jakož i několik kousků masa, šli spat.