Na skalisku v moři/Na trosce

Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný
Bouře v Tichém oceanu	Na trosce	Co nalezli na lodi

Údaje o textu
Titulek:	Na trosce
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 11–17. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Po hrozné bouři noční nastal tichý, jasný den. Slunko plálo na čistém blankytu a vysýlalo na vodstvo oceanu zahřívající své paprsky. Tu a tam vznášel se nad hladinou mořskou dravý pták, aby polapil rybu, jež z vody se vymrštila.

Uprostřed nesmírných těch spoust vodních strmělo do výše skalisko podivného útvaru. Vysoké i nízké tyče trčely k nebesům.

Byla to hrdá loď „Britannia“, jež noční bouří na skalní ten výstupek uvržena byla. Smutný byl pohled na krásnou do nedávná loď. Spodní čásť, jež vězela pevně na skalním podkladu, zdála se býti úplně zničenou. Stěny „Britannie“ byly značně porouchány; tu a tam i prkno vyraženo. Svrchní paluba byla jako vymetena. Z vysokých stěžnů zůstaly jen zbytky; toliko hlavní stožár byl ušetřen. I komín, od kotle vedoucí, byl bouří smeten. Celá loď zdála se býti opuštěnou.

Než kdo to v noci křičel o pomoc? Byla-li slova: „Pomoc, pomoc, zachraňte mého pána!“ jen pouhým přeludem sluchovým?

Nikoli. Hle, tamo vylézá na svrchní palubu mužská postava. Obličej její jest bled a strhán; stěží jen poznáváme v osobě té Johna. Matným krokem přešel ubožák pustou palubu. Kalné oko jeho zahledělo se beznadějně v širou dál. Než nikde ani nejmenší známky po lidském životě.

Hluboký povzdech vydral se z prsou opuštěného. Pohlednuv ještě jednou na moře, sestupoval opět do podpalubí. Vešel do jedné kajuty, kde na visuté rohoži spočíval bohatý lord — pán Johnův. Tichým krokem přistoupil John k němu a zahleděl se bolestně v jeho tvář, jež zdála se býti z kamene vytesanou. Pak vyňal z kouta kus sukna a navlhčiv je, počal jím tříti spánky omdlelého. Činil tak již asi po desáté. Úsilí jeho nebylo marným. Asi po čtvrt hodině otevřel lord oči.

„Kde to jsem?“ ozval se tichým hlasem.

„Můj pane, můj dobrý pane!“ zajásal věrný služebník a slzy valily se mu po lících.

„To jsi ty, Johne?“ usmál se lord. „Proč ale jest na lodi takové ticho? Vždyť přece nastal již bílý den.“

John sklopil zmateně oči.

„Proč neodpovídáš? Co se stalo? Snad nějaké neštěstí? Ha — již vím — již chápu — bouře — náraz!“

A prudce vyskočil lord s rohože. Však málem byl by se k zemi skácel. Sesláblé údy jeho odepřely mu službu.

Šetrně odnesl ho John zase k lůžku.

„Upokojte se, pane, není to tak zlé!“ těšil ho. „Potřebujete klidu, byste se mohl zotaviti.“

„Neulehnu dříve, dokud nezvím pravý stav věcí.“

Chladný jindy muž mluvil teď vášnivě, jako by v žilách jeho kolovala prudká krev Italova nebo Španělova.

„Nuže — když toho žádáte, povím vám vše. Loď naše uvázla v noci na skalisku, na němž dosud vězí. Spolucestující i mužstvo lodní odpluli v ochranných člunech. Byl bych je také následoval, avšak nemohl jsem vás nalézti. Až teprve, když i kapitán do loďky vstoupil, uhlídal jsem vás v této kajutě bez vědomí na zemi ležícího. Patrně udeřil jste se při nárazu lodi o stěnu. Vyběhl jsem tedy na palubu, abych dožádal se pomoci. Avšak k mému největšímu ustrnutí lodic u trosky již nebylo. Šerem jitřním zahlédl jsem jednu, jak jí vlny zmítaly. Vzkřikl jsem; avšak jen hučení vln bylo mi odpovědí. Vzdalující se patrně neslyšeli mého hlasu. A kdyby i byli slyšeli, pomoci více nemohli. Lodice jich v také bouři říditi se nedaly.“

„Tedy jsme zde sami!“ promluvil lord tichým hlasem. „Opuštěni v Tichém oceanu na bídné trosce.“

„Bůh nás neopustí,“ těšil ho John. „Snad popluje kolem nějaká loď a nás vysvobodí.“

Chtěje uvésti zadumaného pána na jiné myšlénky, otázal se ho, nepůjde li si odpočinout.

„Půjdu, milý Johne, půjdu! Cítím se značně sesláblým.“

A již chystal se uložiti se do rohože.

„Mylorde, nebylo by lépe, abyste odpočinul si na loži dle evropského způsobu? Upravím vám je ve vaší kajutě. A tam pak budete spáti jako ve svém paláci ve Westminsteru.“

Lord usmál se řeči sluhově a následoval ho do úpravné své kabiny. Rychle snesl John několik žíněnek a upravil pánu svému pohodlné lůžko. Když byl se posilnil trochou vína, ulehl lord spokojeně na žíněnky. Únavou zmožen, ihned usnul.

Radostně pohlížel naň věrný sluha, vida, že pán jeho lehce oddychuje, a že líce jeho nabývají opět přirozené barvy a živějšího výrazu.

„Ale, ale — jsem to pěkný sluha! Slunce stojí už vysoko nad hlavami a já jsem v našem saloně dosud nepoklidil. Spozoruje-li to lord, dá mi ještě výpověď.“

A šelmovsky se usmívaje, jal se John v kajutě poklízeti. Brzy byl hotov, neboť malá místnost nevyžadovala mnoho úpravy. Těch několik kousků nábytku bylo za krátko otřeno a rozestaveno. I podlahu John zametl.

„Tak, co teď?“ počal přemítati. „Ah, málem bych byl zapomněl, že kromě lorda mám ještě jednoho pána, jenž počíná se mocně ozývati. Račte poshověti, milý pane žaludečku, hned vám posloužím!“

A bodrý sluha, jehož veselost nikdy neopouštěla, tiše opustil spícího pána. Sestoupil do podpalubí, kdež bývaly uloženy zásoby potravní. Ačkoli ti, kteří včera loď opustili, zásobili se hojně potravou i nápoji, přece zbylo zde pro naše dva opuštěné dosti.

Oči Johnovy zasvítily radostí, když uzřel tu asi deset sudů s uzeným masem, jeden sud se slaninou, nakládané kyselé zelí, několik sudů se suchary a s moukou, pytel kávy, zásobu cukru, bedničku čaje a koření. V koutě pak nalézalo se několik beden s vínem, rumem a kořalkou. Jen to ho mrzelo, že měli málo sladké vody. Byliť ji plavící se po člunech z větší části odnesli.

„Nu — pro to si nedám nohu za krk. Vždyť zde snad také pršívá!“

Mladík vyňal něco potravin a nápojů, a odebral se s tím do lodní kuchyně. Ač bylo nádobí a náčiní kuchyňské nárazem většinou buď úplné rozbito aneb značně poškozeno, přece zbylo zde několik železných hrnců, talířů a koflíků. Lžíce, vidličky a nože zůstaly úplně ušetřeny. I železná kamna nalézala se v dosti dobrém stavu. Chutě rozdělal v nich John oheň. Dříví a uhlí bylo zde dosti. Plamen vyšlehl a za nedlouho rozžhavila se plotna až do červena.

„Sláva!“ zajásal John. „Kamna táhnou jako soused Jíra v hospodě z mázovce.“

Vyhrnuv si rukávy, jal se připravovati snídani.

„To bude pán vyvalovat oči!“

Za chvíli kouřilo se z několika hrnců a kuchyní šířila se lahodná vůně. Když bylo vše upraveno, běžel John podívat se, zdali pán ještě spí. Ten ale seděl již u stolu, hlavu maje podepřenu pravicí.

„Počkej, však já ti zaplaším ty trudné myšlénky!“ pomyslil si John. Po chvíli vstupoval do kajuty, maje přes levé rámě přehozený ubrousek a pod paží veliký ubrus. V rukou nesl talíře.

„Mylorde, neračte posnídat?“

Lord vytrhl se z myšlének.

„Co to neseš, Johne? Kde jsi vzal to jídlo?“

„Uvařil jsem je,“ prostě odvětil John. A postaviv na stůl libě vonící uzeninu se zelím a špekové knedlíky, pobízel lorda. Chutě pustil se tento do jídla. Pak následoval výtečný čaj, k němuž přikusovaly se suchary. Hostina ukončena sklenkou šampaňského.

„Věru, Johne, tys hodný hoch! Začínám se domýšleti, že s tebou zde přec nějak ten dlouhý čas strávím.“

John usmál se radostně nad pochvalou lordovou. Podal pak pánu svému vonný doutník, jejž tento s chutí zapálil.

Když byli si trochu pohověli, projevil lord přání, vystoupiti trochu na palubu, aby pookřál na čerstvém vzduchu. Za nedlouho stáli oba na palubě.

S rozkoší ssál lord do sebe chladivý mořský vzduch. Pak opřel se o stěžeň a zahleděl se na hladinu mořskou. I on neuzřel nikde živého tvora, kromě několika opeřenců. A znova pojala ho starosť, jak že vydrží tam tak dlouho, on, jenž neměl nikde stání a všude se nudil.

John spozoroval mrak na jeho čele.

„Mylorde, což abychom šli si prohlédnout náš vodní palác? Jest třeba, abychom se zde nějak pohodlně zařídili.“

Lord souhlasil a obrátil se k otvoru, vedoucímu do podpalubí. John jej následoval.