Na skalisku v moři/Bouře v Tichém oceanu
| Na skalisku v moři Alfons Bohumil Šťastný | ||
| Bouře v Tichém oceanu | Na trosce | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bouře v Tichém oceanu |
| Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
| Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Na skalisku v moři. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1891. s. 5–11. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Schylovalo se k večeru.
Lehounká mlha zahalovala ohromnou poušť vodní — světové moře Tichý či Velký ocean. Na lehce dmoucích se vlnách houpala se mohutná loď, nad níž vznášely se obláčky páry. Jako bílé holubice rozpínaly se nad palubou dvě pevné plachty. Sice neměla jich „Britannie“ nevyhnutelně třeba, jsouc hnána poslušnou parou; přece však konaly jí platných služeb, zavál-li příznivý větřík. Hoj, jak nořila se pak loď do čtveračivých vln, jež s hukotem rozrážely se o přídu její. Jako pták uháněla pak loď po lesklé hladině.
Tak i dnes.
„Věru, půjde-li to takhle dále, nebude nám třeba ani těch 90 dní, jež určují se za dobu, v níž možno z Kantonu[1] do Valparaisa [2] doraziti,“ pravil kapitán lodi k prvnímu poručíku.
„Tedy nám zbývá ještě asi 50 dnů, abychom dostihli cíle?“ tázal se lodní lékař, na kapitánově můstku s velitelem lodi a důstojníkem stojící.
„Ano, pane doktore,“ odvětil kapitán. „Dá-li Bůh, budeme v té době na místě. — Kormidelníku, více v levo!“
Mohutné kormidlo opřelo se o šumící vlny, otočilo se pozvolna a loď počala bráti jiný směr.
Rozmluvu na kapitánově můstku poslouchal muž asi pětatřicetiletý, v úpravný oblek oděný. Skvosty, jež na muži tom se třpytily, svědčily, že náleží ku třídě zámožné, ne li bohaté.
„Tedy ještě skoro dva měsíce!“ zabručel boháč v jazyku anglickém a táhle zívnul. „Goddam, jak je to nudné! — Johne!“
Na zvolání to přikvapil k němu mladík něco přes dvacet let čítající. Tělo jeho kryl oděv jednoduchý, ale slušný. Byla-li tvář boháčova téměř ledová, s rysy nepohnutými, líce mladíkovy překypovaly svěžestí a zdravím. Z modrých očí zářila bodrost, kolem rtů pohrával úsměv.
„Mylorde, co račte poroučeti?“ tázal se boháče, u něhož byl dle všeho sluhou, a hluboce se uklonil.
„Johne, kapitán povídá, že poplujeme ještě asi 50 dní. Já to ale nevydržím. Nudím se. Poraď mi, čím bych zahnal dlouhou chvíli.“
„Mohu-li mylordovi nabídnouti čtení?“
„To mne nudí.'
„Snad tedy hru v šachy aneb v karty?“
„To mne také nudí.“
„Tedy hovor s cestujícími? Jsou zde zástupci rozmanitých národův. Kromě Číňanův a Japoncův z Kantonu jsou zde ještě Francouzi, Španělé, jeden Malajec, dva Němci, Portugalci a — kdo pak ještě? Věru, teď si více nevzpomínám!“
„Nech toho,“ přerušil jej pán mrzutě. „Špatná to zábava s takovou chasou!“
„Co tedy mám milostpánu poradit? Jísti, píti a kouřiti stále přece nemůže; spáti také ne. Divadla tu nemáme, ani koncertův. Však již vím! Nechtěl-li by mylord zaloviti si v Tichém oceanu?“
Lord pročísl si rusé licousy. Zdálo se, že přemýšlí. Pak sňal s očí modrý skřipec a zvolna jej hlazenou rukavičkou otíral.
„Lovit!“ zněl posléze jeho rozkaz.
Čiperný John běžel ihned do kajuty a za chvíli vrátil se s dvěma tlustými holemi. Rozložil je a za krátko nalézaly se na palubě dva dlouhé bambusové pruty, na něž připjal pak vlasce s udicemi. Za vnadidlo dal umělé rybičky.
Bohatý šlechtic — čili po anglicku lord — popošel zvolna k okraji paluby, vážně nesa prut. Usadil se pohodlně na skládací lenošku a vhodiv vnadidlo do vody, trpělivě čekal. Podobně učinil i sluha jeho. Kolem nich nakupilo se několik zvědavců.
Pojednou ohnula se špička prutu Johnova. Tento prudce trhl a na palubě třepetala se podivná ryba. Tělo její bylo stlačeno a pokryto zrnitou koží. Hřbetní ploutev končila se ostrým šípem; rovněž kolem ocasu trčely čtyry řady ostnů pohyblivých. Kůže byla na povrchu šerá, ze spodu bílá se zlatými skvrnami.
„Dramejš čínský,“ poznamenal jeden Francouz, jenž byl v Paříži profesorem věd přírodních. „Krásný to exemplář.“
Lovilo se dále. Však lord patrně ztratil dnes svůj den; o jeho vnadu rybka ani nezavadila, kdežto John vytáhl jich již několik, jako: zeleného pyskouna, barvenu poznamenanou dvojným černým pruhem, dvě blýskavé modřinky, pražmu pásovou, nádherně lemovanou šesti pásy, mařenku ježovitou a jiné.
Lord by se byl málem zlobil nad svým nezdarem, kdyby chladná jeho krev anglická hněvem vříti mohla. Přece však poškubával se často za licousy, jevě tak mrzutosť svou. Posléze trhlo to prutem jeho tak, že by byl lord, prut pevně v ruce svíraje, málem do vody sletěl. Rychle chtěl prut vytáhnouti; však nebylo mu možno. Teprve za pomoci Johnovy podařilo se mu kořist na palubu dostati. A stála také za to namáhání!
„Rejnok čínský!“ vzkřikl Francouz radostně, pohlížeje s lesknoucíma se očima na rybu se hřbetem žlutavým a s břichem růžovým, jež byla ozbrojena třemi šípy nad okem. „Rejnok čínský!“ opětoval stále. „Ryba to nad jiné vzácná, o níž se za času Lacepèda (franc. učence) pochybovalo, že by vskutku mohla býti.“
Vida touhu Francouzovu, odepjal lord rejnoka a kázal Johnovi, by podal jej učenci. Tento byl by radostí dárce málem umačkal. Tak těšil ho ten poklad přírodní.
Zatím snesla se tma nad moře. Rybáři zanechali lovu a odebrali se do kajuty, aby posilnili se chutnou večeří.
Na lodi rozžaty barevné svítilny; na levo svítilna se sklem červeným, na pravo podle kormidla se sklem zeleným. Kromě toho zavěšena na předním stěžni svítilna s jasným světlem, kteréž moře do dálky osvěcovalo. Plavci a důstojníci odebrali se do svých kajut k odpočinku; toliko noční stráže zaujaly svá místa.
Ticho nastalo nyní kolkolem, rušeno jsouc jen hukotem vln a syčením páry. Strážník, na palubě se procházející, provolával občas hodiny, načež jiný odpovídal mu: „Všechno v pořádku!“
Bylo asi k půlnoci, když zazněl v dáli strašný hukot. Pokud temnota noční tomu dovolovala, bylo zříti jakousi šedou hmotu, jež blížila se k lodi.
„Pozor!“ ozvalo se volání ze strážného koše. Palubou zazněl zvuk poplašného zvonu. Rázem vyhrnuli se lodníci s důstojnictvem a kapitánem z podlodí. I několik cestujících, mezi nimiž nalézal se také John, spěchalo z kajut.
Zkušeným okem rozhlédl se kapitán po moři. Na čele usedl mu mrak.
„Bude to zlá noc!“ promluvil tiše k nadporučíkovi. „Vidíte, jak tam v dáli voda už se vlní? Bůh nám pomoziž, abychom nikde nenarazili! Jinak doufám, že bouři přestojíme. Pevná loď naše dovede jí vzdorovati. Jen nebýti těch zrádných skalisek!“
Pojednou zahučel mocný vichr, opřel se o loď, až tato na stranu se naklonila. Mezi cestujícími ozvaly se výkřiky.
„Do kajut!“ velel kapitán přísným hlasem, a tak bylo těmto uposlechnouti, ač mnohým do těsné prostory se nechtělo.
Bouře rozpoutala se s nesmírnou zuřivostí. Vysoké vlny narážely prudce na loď, až tato praskala. Přední stožár byl již uražen, svítilny shasly. Občas zakmitl se rudý blesk, jejž ntsledoval rachot hromu.
„Věru takové bouře bych se byl nenadál!“ křičel kapitán nadporučíkovi do ucha. „Býváť Tichý ocean v léto době skutečné tichým.“
Plavci pracovali, až jim pot čela zaléval. Tu bylo třeba čerpati vodu, jež palubu zaplavovala; tu zase pomáhati kormidelníkovi, aby mohl vládnouti kormidlem.
Pojednou narazila prudká vlna na kormidlo. Ozval se strašný praskot a — loď byla zbavena řidiče svého. Kormidlo zmizelo ve vlnách.
Kapitán zbledl
„Jsme ztraceni!“ zašeptal. Však nechtěl poddati se zoufalství. Nabádal mužstvo ku statečnosti a bědující lid těšil. Než nic naplat, záhuba lodi byla jistou. Vlny unášely ji v neznámou dál.
Počalo svítati, když loď prudce se otřásla. Narazila na skalisko. Voda počala hrnouti se do podlodí. Plavcům až ruce krvácely, jak pracovali u čerpadel. I cestující pomáhali jim dle svých sil.
„Do člunů!“ zavelel teď kapitán, vida, že loď nemožno udržeti.
Ihned spuštěny dva ochranné čluny. Nejdříve vstoupily do nich ženy a děti, pak ostatní cestující; každý z nařízení kapitánova vzal s sebou dostatek potravy. I několik soudků sladké vody do člunů sneseno.
Když bylo vše přivedeno do pořádku, vskočili i plavci do člunů a ihned chopili se vesel. Poslední vystoupil ze ztroskotaného korábu kapitán. Vlny uchopily lodice a vrhly je daleko od skaliska.
Pojednou ozval se na trosce hrozný výkřik: „Pomoc, pomoc, zachraňte mého pána!“
Než hukot bouře přehlušil volání loto; lodice vzdalovaly se s nesmírnou rychlostí od korábu.
Ubožáci na trosce zbylí byli ztraceni.
- ↑ Kanton, přímořské město v Čině, pří širokém ústí mocné řeky Si-Kiang. Toto velkoměsto (1 milion obyv.) bylo ze všech čínských měst Evropanům nejdříve otevřeno. Obyvatelé bydlí nejen na souši, ale i v domech na prámech, na řece vystavěných.
- ↑ Valparaiso, skoro uprostřed Chilského břehu; přistavné město, v němž zastavuji se lodi, jižní Amerika objíždějící.