Na besedě/32. O loupežnících

Na besedě Anna Popelková
31. O třech sestrách a loupeživém rytíři	32. O loupežnících	33. O vůdci loupežníků

Údaje o textu
Titulek:	32. O loupežnících
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 251–256. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V „Englicku“ žil jednou jeden bohatý kupec. Ten měl dcery a jediného syna. Těšil se, že si ho vyučí kupcem a živnost mu dá, ale milý Jozífek, že nechce být kupcem, ale řezníkem.

Dali ho tedy k mistrovi do učení. Sotva tam byl krátký čas, už si ho mistr nemohl vynachválit. Mohl mu nakupování svěřit a on tak při něm šikovně si vedl, celou řadu dobytka sám uvedl, lacino nakoupil, obratně v krámci prodával, zkrátka, byl nad mistra.

Milý Jozífek šel jednou taky nakupovat. Vzal si do boty nůž, peníze do opasku a k sobě chytrého psa Harasta. Šel skrz ohromný les. Měsíček už šeřil a lesu ještě konce nebylo. Tu přišel doprostřed lesa k opršenému šedému stavení.

Vešel dovnitř. Poručil si pivo a pro psa mlíko. Ale pes nechal mlíko stát. Dal mu kousek masa, pes ani to nechtěl.

Jozífek už viděl, na čem je. Nejedl také nic. Číšník se k němu přitočil a povídá:

― Člověče, co ti napadlo sem zabloudit. Vem nohy na ramena a ztrať se, ať tě tu neuvidí. Jsi tu v peleši lotrovské.

Ale Jozífek se nelekl.

― Eh co! já bych chytl jednoho a pes dva, a zbavil bych je aspoň světa.

Zaplatil a šel. Jde kousek po lese a tu se za ním žene loupežník, vytasil kord, psa přeťal v půli a hnal se za Jozífkem.

Jozífek povídá:

― Když už mně zprovodit chceš, dřív to neučiníš, dokud mně najednou všech pět prstů neutneš.

Položil ruku na pařez, na nějž měsíc svítil, lupič napřáhl, v tom ale Jozífek ruku utrhl, vrhl se na lupiče a jednou ranou ho skolil. Potom lehl si na mech a usnul.

Jak tak spí, tu ucítí, že mu někdo třikrát zaklepal na hlavu. Probudil se, ale nikde kolem se nic nehnulo.

I spal dál. A po chvíli zas mu něco třikrát na hlavu zaklepalo. Honem vstal a pozoroval, co by to bylo. Zas nikde nic nespatřil a kolem bylo ticho jako v hrobě.

Spal na novo a opět se mu něco třikrát za sebou dotknulo hlavy. I vyskočil a dívá, co se děje. Tu spatří před sebou bílou vzdušnou postavu, která naň kývá a hýbe se a kývá stále a jde dál a dál. Zastavila se u jeskyně, ukázala mu rukou dovnitř a zmizela.

Jozífek vešel do vnitř a tu viděl na kameni seděti vetchého stařečka. Ten jak Jozífka spatřil, povstal a řekl:

― Padesát let tu jsem a čekám, až přijde ten, kdo neřest vyhubí. Tu jsi, můj synu, ve jménu božím tě vítám. Posilni se k věcem, které ti uložím.

Po jídle řekl stařec k Jozífkovi:

― Zde máš zlatou píšťalku a tu kříž. Vrať se zpátky do hospody, odkud’s včera prchal. Je tam 36 lupičů; ty se s nimi budeš potýkat. Vůdce už tvou rukou padl a teď zmůžeš i ty ostatní. Jakmile se objeví, zapískej na píšťalku a hned ti tři psi přijdou na pomoc. Kdyby s tebou bylo tuze zle, polib tento kříž a hned tři lvi k pomoci přiběhnou. Mnoho vytrpíš, ale jen neklesej na mysli a buď udatný.

Jozífek se vydal na cestu. Přišel do hospody, ale všude uvnitř bylo ticho, ani se nikdo neobjevil, aby hosta obsloužil. Sebral se tedy a prohledával dům. Našel chodbu pod zemí i přišel po ní do komory, a jak dvéře otevřel, zarazil jej hrozný zápach. Kupa mrtvol tu byla nahromaděna. Jozífka jako by tam byl přikoval, nemohl se ani pohnout. Zápach ho dusil, mdloba se o něj pokoušela, už už klesal. V tom o třetí hodině ráno se ozvalo hlučné zatroubení a ruch nastal v celém domě.

Tu se Jozífek vzchopil a měl se na pozoru. Schoulil se do tmavého výklenku, odkud bylo vidět, co se uvnitř děje. Dvanáct lupičů sedalo za stoly, a hodovalo. Po jídle zvedli se od stolu a tu Jozífek vrazil do vnitř, zapískl na píšťalku a on a tři psi jako draci vrhli se na lupiče. Ale chlapi byli jako hory a psi už umdlévali. Tu si vzpomněl Jozífek na kříž, políbil ho, tři lvi se objevili a zahubili ostatní ze dvanácti loupežníků.

Jozífek po té strašné práci dlouho se modlil a pak šel na odpočinek. Spal tvrdě celý den až do druhého rána. Tu o třetí hodině ho probudily hlučné kroky tlupy loupežnické. Druhých dvanáct přišlo k hodům. Zhrozili se nad spoustou, která se jim byla objevila. I umínili si, že hned po jídle půjdou hledat vrahy svých druhů.

Sotva ale se najedli a od stolu vstali, zapískal Jozífek na píšťalku, až mráz všem kosti pronikl, a tři psi vrhli se jako zuřiví mezi ně a nastala hrozná seč, horší než byla ta první. Když bylo nejhůř, políbil Jozífek kříž a lvi dokonali, nač psi už nestačili.

Teď zbývalo ještě posledních dvanáct. Přišli zas o třetí hodině ráno a užasli nad potoky krve a nad kusy rozsekaných těl soudruhů. I chystali se, že hned po jídle se odeberou, aby vypátrali vrahy a pomstili se.

Jenže i na ně čekal osud předešlých.

Jozífek plným dechem zapískal na píšťalku a opět nastal boj, horši těch dvou předešlých. Zvířata byla umdlená a lupiči vztekem měli sílu nadlidskou. Ale zdařilo se i tenkrát.

Když se Jozífek po té perné práci pomodlil a chtěl spěchat z hrozného toho domu, tu mu padlo do oka světlo z podzemí. Zkoumal, co by to bylo, a vypátral, že světlo jde ze sklepa. Byla tam kuchařka lupičů. Klekla před ním na kolena a pro boha prosila, aby její život neutrácel, že z donucení musela lupičům sloužit.

I povídala mu:

― Ještě jedno zbývá k vykonání. Sto mil odtud je čarodějník, ten má moc nade všemi poklady zde pod zemí uloženými. Ještě toho musíš přemoci, a vše, co tu je, za to vítězství bude tvoje. Já jsem královna, kterou lupiči i s mými dvěma dcerami uloupili. Dcery jsou čarodějníkem zakleny a já jsem tu byla odsouzena sloužit té rotě lupičské. Ty vejdi před stavení, o půl noci strhne se vítr a zanese tě před zámek čarodějníkův a tam tě přirazí k zemi. Vejdi dovnitř a ostatní uvidíš.

A stalo se. Když Jozífek vešel do zámku, vyšel k němu stařec, na talíři nesl 12 nožů a provaz a povídá:

― Zvítězil’s a já jsem v tvé moci. Vezmi tento provaz, přivaž mne ke stromu, a těch 12 nožů do mě vraz. Chybíš-li některým, zle s tebou, dokážeš-li to, vysvobodíš mne a poklady v zámku lupičů samy se ti otevrou.

Strhla se hrozná vichřice a pružné lehké nože musely být celou silou házeny a ještě se uhýbaly. Ale podařilo se Jozífkovi všech 12 zabodnouti, a jak se to stalo, bílý lesklý pták vyletěl z těla čarodějníka a to se pak sesulo na hromádku popele.

A v tom už klečely zas před Jozífkem dvě ošklivé stařeny a prosily tuze, aby jejich hlavy sťal. Jozífek se rozmýšlel, ale pak stařenám přece hlavy porubal. Jak se podivil, když v tom okamžení stály před ním krásné dvě panny, zvlášť ta mladší byla spanilá jako letní den. Tuze mu za vysvobození poděkovaly, a v tom se už zdvihl vítr a nesl všechny k sídlu loupežníků.

Tam se všechny dvéře před Jozífkem samy rozlétly a on užasl nad množstvím pokladů, které teď byly jeho. Část pokladů dal královně a tu mladší princeznu si vzal za manželku a byl s ní v nadbytku a štěstí dlouho živ.