Na besedě/31. O třech sestrách a loupeživém rytíři

Na besedě Anna Popelková
30. Jak chtěla muže otrávit a pověsila kolíbku	31. O třech sestrách a loupeživém rytíři	32. O loupežnících

Údaje o textu
Titulek:	31. O třech sestrách a loupeživém rytíři
Autor:	Anna Popelková
Zdroj:	POPELKOVÁ, Anna. Na besedě. Pohádky. Polička : F. Popelka, 1897. s. 246–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

To už je tuze dávno, co se tohle v jednom městečku přihodilo.

Jeden učitel měl tři dcery. Žil s nimi v lásce a těšil se s nimi, když se mu žena na věčnost odebrala.

Dcery byly hezké, vzdělané, ale bohatství neměly. Bylo to s nimi tak: Prostí ženiši si netroufali a bohatí nešli.

Tu jednou přijede ke škole bohatý vznešený pán, plno služebnictva měl a koně krásné, a přijde, že je ze šlechtického rodu, že má tam a tam zámek, daleko odtud, že se mu nejstarší dcera zalíbila a že by ji chtěl za manželku.

Otec proti tomu nebyl, řekl ale, že peníze mít nebude, sotva tak potřebnou výbavu.

Ale vznešený pán že nic nežádá, a ještě starému otci vyplatil dva tisíce za to, že se musí s dcerou rozloučit.

Dcera se rozloučila se všemi plná radosti a jela s ženichem na jeho sídlo. Daleko od jejího rodiště v lese kázal zastavit a povídá:

― Já jsem loupežníků vůdce. Řekni, chceš-li být mou ženou. Budeš-li jí, budu tě ctít jako svou ženu a nikdo ti nesmí ani vlas na hlavě skřivit. Ale nevezmeš-li si mě, zde na tom místě bude tvůj hrob.

Ubohá nevěsta se ulekla a pro boha prosila, že si ji snad nechce vzít na svědomí.

― U mně není žádné svědomí, to já neznám. Řekni, chceš-li nebo nechceš-li být mou!

― Než bych byla ženou loupežníka, raději se nechám zabit!

Pacholci hned měli poručeno vykopat hrob, vůdce ubohou nevěstu zastřelil a na místě ji pochovali.

Za rok na to zas u učitelových zastavil kočár. Seskočil premovaný lokaj a přinesl vzkázání, že sestřička pozdravuje a kdyby ji prostřední přijela navštívit. Odevzdal psaní a v tom stálo, že je jako v ráji šťastna a že se na sestru těší, že jim vrána lítá kolem.

Radostně se vypravila ta prostřední na cestu. Lokaj vyplatil zas 2000 otci na přilepšenou.

Jeli, jeli, u lesa čekal na ně loupežník.

― Víš-li pak, kde to stojíme? ptal se té druhé. Je to hrob tvé sestry. Zabil jsem ji, protože nechtěla být ženou vůdce loupežníků, a tím jsem já. Chceš-li ty být mou ženou, budu tě ctít, nechceš-li, zabiju tě jako tu první.

Ta plakala, prosila, rukama lomila, ale jak loupežník už tenkrát řekl, svědomí neznal, a tak zabil i ji a poručil vedle sestry pochovat.

Za rok potom psal zas otci, jak by to byly jeho dcery psaly, že sestřičky tu třetí prosí, aby k nim přijela, že se mají tuze dobře a jenom ona že jim schází. A nové 2000 zas lokaj otci vyplatil.

I jela tedy s velikou radostí ta nejmladší a slíbila otci, že si proň také přijede, aby byli všichni pohromadě.

U lesa čekal na ni loupežník. Ptal se jí:

― Víš, s kým jedeš?

― Se svým švakrem ke svým sestrám.

― Ke svým sestrám, ale ne se švakrem. Jsem vůdcem loupežníků, a protože nechtěla ani jedna ani druhá být mou, zabil jsem je. Řekni ty, chceš-li mě.

Ta třetí se zamyslila a třeba že se uvnitř strachem třásla, povídá vesele:

― Snad bych se nenechala zabit! Budu ráda tvojí ženou, proč pak ne.

On ji s radostí objal a zlíbal, ona se mu nebránila ze strachu.

Potkali žebráka.

― Vylez z kočáru a prohledej mu kapsy, poroučel jí.

Ona šla, zprohlížela jeho šat vrub na vrub a našla u něj dva groše i vzala je.

― Vrať mu je zpátky!

― Nevrátím! To bych byla! Vždyť je to počinek.

Ženich se zasmál, vystoupil z kočáru a dal žebrákovi dva dukáty.

― Když přirazili do hnízda loupežníků, 24 pacholků uvítalo paní a všichni jí přísahali poslušnost.

Jak vůdce loupežníků slíbil, tak skutečně ctil ženu, neublížil jí ničím, všeho měla nadbytek, ale hnusilo se jí bídné živobytí mužovo.

Uplynula tři léta a ona poručila dvěma pacholkům, kteří měli právě stráž u vchodu, aby ihned k ní přistoupili.

Namířila na ně revolver a kázala:

― Ani se nehněte. Hnete-li se, jste synové smrti. Zde na místě mi přísahejte, že jste hotovi opustit se mnou tuto skrýš, jak mile vám rozkážu!

Pacholci přísahali a přiznali se, že jsou syti toho ošklivého života a že rádi se zbaví služby krvavé.

― Dobře! Připravíte ihned poklady a klenoty ze sklepů; ty vezmete sebou.

Brzy bylo vše na cestu připraveno; žena loupežníka rozžehnala se s hrobem svých sester a ujížděla na kolik set mil do cizích zemí.

Usadila se v hlavním městě, koupila si tam krásný dům za mnoho peněz a dva pacholky udělala svými lokaji. Mnoho peněz vydala na dobrodiní, protože její jmění bylo nesmírné, a také chtěla dobrými skutky usmířit hrozné loupeže mužovy.

Nejen pro své bohatství, ale také pro svou krásu a vzdělání byla brzy vzácná i ve společnosti nejvznešenější, až byla jednou pozvána do královského plesu.

Král sám se s ní bavil a líbila se mu tak velice, že se jí tázal, chce-li býti královnou.

Ona však mu oznámila, že by musila s ním dříve o důležité věci promluvit a s ním se poradit.

I vypověděla všecko, jak a co se s ní přihodilo. Trvá-li na svém úmyslu, že proti jeho přání nic nemá.

Brzy pak se stala chotí královou a lokaje své vzala i do hradu královského. Jednoho z nich ustanovila za stráž k svému pokoji, druhého ke králi.

Zatím vůdce loupežníků hledal po všech koncích světa svou ženu a konečně ji v zámku vypátral.

Lokaj hned ho poznal. Ohlásil ho královně.

― Dobře, veď ho až ke králi! kázala.

Loupežník vešel ke králi.

― Jdu pohledávat svého práva. Vydej mně mou ženu!

Královna v tom otevřela dvéře své komnaty, která byla vedle pokoje králova, a střelila po svém bývalém muži:

― O dvě sestry’s mě připravil, množství lidu’s zničil, tu je má pomsta!

Pak vypravilo se vojsko proti ostatním loupežníkům. Byli odsouzeni k smrti.

Stařičkého otce vzala královna na svůj hrad a všichni šťastně pak žili.