| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXXV | XXXVI | XXXVII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXVI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 362 - 365. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Uplynul týden.
Nové události, vyvěrající z této kotliny stále vroucí, pomalu zatlačovaly neštěstí »Herminy« do pozadí.
Pan z Reichensteinu telegrafoval, aby se vyplatilo vdovám — dvě stě zlatých, každému dítěti sto zlatých a nuzným příbuzným svobodných horníků také sto zlatých. A potom jim bratrská pokladna vyměřila vdovskou pensi od 50 zl. do 103 zl. ročně.
Je viděti, že lidskost žije.
Oficielní místní zpravodaj hlásal ve vídeňských listech, jaká to humanita, jaká šlechetnost pana z Reichensteinu. A lidé tomu věřili.
Na »Hermině« se již opět pracovalo. Na všech patrech, vyjímaje deváté.
Soukup najal nový byt ve městě a připravoval se na cestu do Vídně. Dostal dopis od velké společnosti, jež chtěla koupiti od něho vynález, nabízejíc mu zároveň místo ve strojnickém oddělení své továrny se služným dvou tisíc zlatých.
Dr Krátký, jeho právní zástupce, mu radil, aby ještě posečkal, že vyjednává se závody celého revíru, jimž nabízí patent ke koupi. Kde budou výhodnější podmínky, tam jej prodá.
Soukup dostal po otevření Dušanovy závěti tisíc zlatých, jež mu odkázal a které mu byly ihned vyplaceny, poněvadž vyhovoval podmínce: žíti se ženou. Dětem odkázané peníze uloženy.
Soukup žil nyní spokojeně.
Starý klid a mír se vrátil do rodiny. Ale do srdce? — Ani stínu podezření tam nezbylo, ale zůstalo tam vědomí vraždy tří soudruhů.
Jeho přecitlivělé nitro se časem zachvělo. Přecitlivění ono vznikalo z domněnky stálého potlačování a tak velice se podobalo duši davu, jehož mnohé vzdorné výbuchy rovněž vznikají z tohoto pocitu.
Zase houpával děti, zase Bětušce vyprávěl pohádky, zase ráno Vladík k němu lezl do lůžka, a Bětuška, matka, tak se blaženě usmívala a tak je všecky v náruč sevřela a stejně zlíbala. Všecky stejně měla ráda, všichni byli jí drazí. Jen za to štěstí se tak vroucně modlila, aby neuprchlo, znovu neuschlo a zlý vítr, severák, aby je neodvál.
Jen ty noci Soukupovy… Takové hrozné, neklidné; právě takové, jaké byly tam v kriminále. Cosi se mu stavělo před oči. Stále a stále se mu zdálo, že na něho Suruvka hrozí a Bednář vstává, a chtějí ho z lůžka vyrvati. Probouzel se s hrůzou a usínal v záchvatech.
Časem prosil Bětušku, aby s ním mluvila, aby slyšel zvuk lidských hlasů, než usne. Leč ani to nepomáhalo, a záchvaty horší a horší.
Bylo to kteréhos jasného zimního rána ke konci ledna.
Soukup seděl u stolu. Malá Bětuška s Vladíkem si hráli na zemi, když do pokoje vstoupil dr Krátký.
»Pane Soukupe,« volal, »máme vyhráno. Vyhráno! Dnes je schůze ředitelů zdejšího horního revíru, v níž bude jednáno o vašem vynálezu, bude koupen. Zadal jsem, jak víte o patentování do všech zemí. Odpoledne půjdeme spolu na »Herminu«.«
Soukup cítil, jak ho tato slova bodla do srdce. Hrdlo se mu sevřelo a v očích zatmělo.
Až se zachvěl.
Nechápal, proč. Necítil viny. A přece jako by se byl zločinu dopustil, tak ho to sevřelo; taková hrůza ho projela, a strach před čímsi neznámým jím zalomcoval.
To cosi nevysvětlitelného, co ho často zachvacovalo,čemu nerozuměl, co jen pociťoval, vracelo se tu opět k životu, k trápení a ohlašovalo mu svoji přítomnost…
Téhož dne odpoledne šel s Bětuškou na »Herminu«. Na závodě stáli horníci a strojníci. Bylo zde již několik set lidí. čekajících na peníze. Byl den zálohy.
Soukup postál mezi nimi.
Mluveno o tom i jiném, až se dotkli i neštěstí požáru ve vodní jámě.
»A ne vyšetřila se dosud příčina ?« tázal se Soukup skoro chvátne. Bylo znáti, že ho cosi nutí k této otázce.
»No, dosud ne, ale hádá se,« pravil Materna docela klidně, nepozoruje Soukupovo rozčilení.
»—kdo to zavinil? Na koho mají podezření? Řekli už něco?« naléhal Soukup.
»Bezpochyby nedbalost strojníků na dole,« podotkla Bětuška.
»Eh, nedbalost. Mstivost! Celé neštěstí prý zaviněno zločinnou rukou, chtějící se vymstíti závodu,«řekl Materna určitě.
»Ježíši Kriste, co nepravíte, Materno! Že to někdo schválně udělal?« zvolala Bětuška. »Ten by zasloužil, aby ho za živa hodili do šachty. Ale i to by bylo málo za lotrovství, které spáchal.«
»Ba; i to by bylo málo. Nu, však se to najde, kdo to byl. Už se to vyšetřuje. Jsou již na stopě — — —« pravil Materna a odcházel.
»Pojďte, pane Soukupe,« pravil v tom dr Krátký.
»Už na vás čekají.«
Soukup s Bětuškou vešli do závodní kanceláře. Mezi tím, co mluvil Soukup s Maternou, přiblížili se k nim horníci a poslouchali, pohlížejíce zvědavě na Soukupa-pána, buržoáka.
Po jejich odchodu mluvili horníci o Soukupovi, o jeho minulosti a přítomnosti:
»Jak si pěkně nyní chodí.«
»Spřátelil se se vším.«
»A co má dělat? To je to nejlepší.«
»Má se toulat jako chachar?«
»Odkázal prý jim závodní moc peněz.«
»Kolik tisíc prý.«
»Z čeho by si tak chodil?«
»A byt mají o dvou pokojích.«
»A víte, že mu nabízejí závody místo ve strojovně s platem kolik tisíc?«
»A dnes od něho zakoupí patent,« řekl Materna, vraceje se.
»Proto tam asi jdou oba —«
»Inu, štěstí je na světě jen pro někoho,« dodal Bogda.
»Víte, Bogdo, vy jste byl příčinou jejich neštěstí, které se proměnilo v jejich štěstí,« dodal Mühlsdorf.
»Pravda,« dosvědčovali druzí.
»Eh, což, ať se má dobře jako kníže, ale já bych v jeho kůži nechtěl být,« řekl Bogda.
»A proč? Závodní už nežije —«
»Nu pravda, ale mrcha žena zůstane mrchou. Tu už nic nepolepší.«
»Ale to jsou tak řečí a kdo ví, co na tom pravdy.«
»Slyšeli jste?« zvolal náhle horník, vycházející z kanceláře.
»Co?«
»0d prvního se bude pracovat čtyři směny.«
»Tož přidali jednu, pšakrev!«
»Abychom si nemusili tolik žaludek stahovat —«
A horníci se rozesmáli.
Tak to šlo dále.