| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXXVI | XXXVII | XXXVIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXVI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 366 - 373. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V kanceláři byli shromážděni ředitelé revíru. Hlavní slovo vedl ředitel von Berghöhe.
Rada Bajer a inženýr Skrčený, nynější závodní jámy »Herminy«, vyložili své stanovisko ohledne praktičnosti stroje a podali návrhy na koupi.
Dr Krátký s inženýrem Mladým z Prahy, jehož pozval jako znalce a odborného zástupce, hájícího po odborné stránce zájmy Soukupovy — podali svoje návrhy, a po nějakém vyjednávání bylo docíleno shody obou stran.
Soukup prodal svůj vynález za určitý obnos 30.000 zlatých s nárokem na tantiému a sice: 100 zlatých z každého stroje nově zhotoveného a dodaného do chodu buď v tuzemsku, buď v cizozemsku.
Zároveň mu zajištěno smlouvou místo ve strojovně, kde se budou vyráběti tyto stroje, prozatím s platem 2.000 zlatých a nárokem na pensi, počínajíc dnešním dnem.
Smlouva o tomto sepsána, za právoplatnou a správnou a oboustranně uznána a podepsána oběma stranami i jejich svědky.
Se strany Soukupovy oběma manžely, poněvadž si Soukup přál, aby veškerá práva na tento majetek měla i Bětuška. Tak mu radil dr Krátký.
Podepsáno a usneseno, že dr Krátký vyzvedne peníze a prozatím je uloží v záložně. Bětuška sama k tomu radila, obávajíc se takový obnos peněz míti doma.
Vše bylo v pořádku.
»Dobře jste udělal, Soukupe,« řekl rada Bajer. »Jsme lidé smrtelní. Dnes, zítra můžete zemřít — tak je aspoň o rodinu postaráno.«
Cizí inženýr mluvil ještě se Soukupem, na mnohé se dotazuje a vyptávaje se, jak a kdy mu přišla myšlenka do hlavy, již vtělil ve skutek v tomto stroji.
»Ach, pane inženýre, to byla šťastná doba. Bylo to jednou v noci — ani nevím jak, ale zdá se mi, jako by mně Bětuška ukázala cestu. Proto jsem také strojek pojmenoval »Bětuška«. Určitého nevím nic, ale tolik vím, že tenkrát jsem měl Bětušku — nesmírně rád,« řekl Soukup.
»A dnes?« tázal se rada Bajer.
»Dnes si jí vážím,« dodal Soukup.
»Ale řekněte mně, pane řediteli, jak se stalo ono hrozné neštěstí u vás? V novinách se praví, že dosud se nic určitého neví. »Zeitschrift für Berg- und Hüttenwesen« ovšem široce se o tom zmiňuje, ale určitého nepřináší nic. Což nelze vypátrati příčinu? Bylo by to dosti důležité i poučné.«
»Pan rada Bajer bude tak laskav,« řekl ředitel. »Je v tom zapracován, a onen článek do časopisu psal on sám.«
»Jsou veliké důlní požáry,«[1] vysvětloval rada, »zaviněny zpravidla malichernostmi buď v nedbalosti aneb v trestuhodné lehkomyslnosti. Ale málokdy zlomyslností. Důlní požár v Příbrami, v Katovicích v Horním Slezsku na dole »Kleofáš«, při němž zahynulo sto deset lidí, mají stejnou podobnost s požárem »Herminy«. Stejnou záhadnou příčinu, vzniklou v neznámu a vyvolanou v hroznou její činnost něčím, co věčně zůstane tajemstvím, buď že náhoda pohřbila příčinu technickou v rumech a troskách způsobeným požárem; buď že člověk, intelektuální původce nedbalosti neb lehkomyslností, rovněž byl pohřben v sutinách podzemních. U nás je dosti častý případ, že horníci přistrkují větérky ke zdi v místech, kde zlé větry ze skal prorážejí, majíce radost, zdvihají-Ii plyny plamének.
V našem případě je záhadnost příčiny poněkud jasnější, ale nejhroznější jest domněnka, že tu pracovala bezpříkladná zlomyslnost; zlomyslnost — hraničící na šílenství při vzpomínce, komu má prospěti? Zlomyslnost, jež vleče za sebou zoufalost vědomí, býti vrahem tolika obětí a zlodějem tolika opuštěných.«
Všichni poslouchali toto vypravování s úžasem. Soukup seděl a hleděl udiveně na radu, který po chvíli pohnutí pokračoval:
»Jak víte, stalo se neštěstí u nás na vodní jámě způsobením spojnosti tak zvaného krátkého vedení elektrických drátu. Spojily se, to je pravda, ale jak se to mohlo státi, v tom vězí záhada. A ta jest dnes aspoň zpola odkryta a zjištěna.
Dráty, vedoucí elektrické proudy z dynamoelektrických strojů, vyvozujících největší napětí na 100 voltů, z čehož osvětlovány IX., Vlil. a V. hory buď ve strojovnách nebo v náražích, jsou vedeny vodní jamou.
Zjištěno dnes, že oheň vypukl mezi VlIl. a IX. patrem. Tam byla jáma pouze vydřevena. Od VlIl. patra až do výšek 12 m2 byla vyželezněna, a oněch 12 m2 až k povrchu vyzděno. Vše bylo tak opatrně, až s pedantskou úzkostí zařízeno. Měděný drát, jehož upotřebeno k vedení proudu, byl 2.5 mm silný, obložený kaučukem s asbestovým opletením. Isolátory, po nichž vedeny dráty, chráněny dřevěnými destičkami proti padání se stropu. A zde jsem u hlavního bodu.
Jediná domněnka, jak vznikl požár, by byla, že se tak stalo elektrickým proudem. Ale jak? Dnes jsme blíže skutečnosti. Spojnosti drátů zahřálo se okolí, rozžhavené dráty zahřály obal, od toho chytilo pažení, a ostatní dokonal strojník, nechavší dveře na pátých horách otevřené.
Ale tato spojnost drátů musila se něčím státi. Něčím býti přivedena, a to je tíha. Veliký úder, pod nímž snad nedobře upevněné dřevěné chránítko odletělo a který svojí tíží rozbil porculánový isolátor a dráty uvedl ve spojivost.
Nezapomínejme, že spojivost se udala ve hloubce tří set metrův, a považte si nyní předmět, vážící dvě kila, letí-li tři sta metrů do hloubky, v jakou se promění tíži.«
»A ten předmět máte?« tázal se inženýr.
»Máme podezření,« řekl ředitel. »Nevíme, jsme-li na pravé stopě, ale — na desátých horách vodní jámy nalezeno toto kladivo, jehož horníci nepoužívají a které má neobyčejný útvar rukojeti, vybíhající v hadí hlavu. Je to kladivo, jakého užívají strojní zámečníci.«
Soukup hleděl na radu vytřeštěným zrakem. Chvěl se na celém těle. Ruce měl zaťaté, svaly v obličeji napjaté. zuby zahryzlé do rtů, vlasy zježené — — —
Poslední slova rady Bajera doprovázel chroptivým chrčením ze staženého hrdla.
Rada vzal kladivo, dosud ležící v stolní zásuvce, a ukázal je inženýrovi.
Nyní Bětuška zbledla. Zrovna zesinala. Uchopila se ruky Soukupovy, jako by ho chtěla brániti.
Poznala ono kladivo, jímž ji chtěl Soukup nedávno zabíti. Nechápala vše, ale při pohledu na Václava hádala na nejhroznější.
»Jak se tam asi ono kladivo dostalo?« pravil inženýr.
»Již jsme na stopě,« pravil rada.
»A — na čí — na čí stopě? — Komu na — stopě — — —« vyrazil ze sebe Soukup, vstávaje a hledě upřeně na radu a ředitele.
»Máme podezření —« řekl ředitel.
»Ale na koho? — Na koho? —« volal Soukup.
Všichni se na něho v údivu zahleděli.
»Máme podezření na dva dělníky. Toto kladivo bylo ukradeno některému strojníkovi. To jest jisto. Ale již jsme na stopě zločinci — — —« řekl ředitel.
»— — — Lež — lež. Lžete! Nic nevíte — — — Já vám řeknu, kdo to udělal! Já — — —« volal Soukup.
»Vy? Soukupe? Vy o tom víte?« vykřikl ředitel.
Rada Bajer i ředitel a všichni přikročili k Soukupovi.
»Ano, vím. Vím! Netrestejte nevinného! Nepodezřívejte nikoho! Dost nešťastných je již. Řeknu vám, kdo to udělal — — —«
»Mluvte, Soukupe,« řekl rada.
»Ježíš — Maria — Václave —« zvolala Bětuška.
»Já!—Já sám!—Já to udělal!«
Soukup vyrazil ze sebe tato slova, jako by vítězně hlásal hrdinství skutku a vyrážel ze sebe dále:
»Je to moje kladivo. Ve strojovně jej nikdo nezná.— Měl jsem je vždycky doma. Ale tu stojí můj korunní svědek — moje žena. Bětuško, dosvědč před Kristem Ježíšem, dosvědč — ať netrpí nevinný — řekni, že je to moje kladivo?«
A vida, že Bětuška neodpovídá, pravil určitě: »Prohlédněte ono kladivo; na pravé straně rukojeti má vyřezaný trojhran a v čepeli po pravé straně je kaz podlouhého tvaru, jako by tam vyražen úlomek kamene. Prohlédněte, je to moje kladivo?«
Všichni se zahleděli na kladivo; v úžasu se zadívali na Soukupa. Co mluvil, odpovídalo skutečnosti.
»Bětuško, řekni, dokaž to: Je to moje kladivo? Před Bohem rci pravdu, ať nemám ještě větší hřích na duši, že za mou vinu trpí nevinný.«
Soukup tuto větu zrovna v hrůze pronesl hlasem příšerně řezavým.
Všichni se dívali v úžase na Bětušku, která hlavou přisvědčila a dala se do pláče.
»Ale jak se to mohlo —«
»Všecko vám vysvětlím, pane rado.« mluvil rychle Soukup. »Vždyť mne to dusí, rdousí, škrtí. — Vy nevíte, co to je, míti tolik vražd na svědomí. Bylo to tenkrát —« a Soukup popisoval celé své trápení v době, kdy nežil s Bětuškou; i to, jak ji chtěl zabíti; jak odešel z domu s kladivem, jak pojal úmysl zabíti Dušana nebo Bogdu nebo kohokoliv: »Byl jsem na falešné stopě« — končil — »chtěl jsem viděti krev. V pološílenství dostal jsem se do vodní jámy — Ježíš — Maria—Josef—Já mám dvacet vražd na duši.«—Soukup vykřikl a zaječel hrůzou, až se všichni zachvěli. Stál tu se strhaným obličejem všecek se chvěje —
»Dvacet vražd, a největší můj dobrodinec — pan závodní — zabit mnou. Bandula, Suruvka, Bednář a ostatní mnou kdysi zachránění opět mnou zabiti — a za nimi sirotci, vdovy, matky, které já okradl o živitele. Já, největší jejich zloděj—já, kat jejich živitelů——«
Soukup se rozplakal jako dítě. V jeho pohnutí bylo tolik pravdy, že přítomní nemohli pochybovati. A přece zas … Proč? Proč to udělal? Jejich cesta podezření vedla do řad sociálně-demokratických, vedla je ke zlomyslnosti a zúmyslnosti, a zatím…
»A jak se to stalo, Soukupe? Byla to náhoda nebo zlomyslnost?« pravil rada.
»Ukážu vám to, pane rado. Ukážu vám to. Hleďte.«
Soukup přiskočil ke stolu a vzal s něho kladivo.
»Pojďte, pojďte — ukážu vám to.«
Vyběhl z kanceláře jako šílený.
Ostatní za ním.
Ani sobě nepovšimli, že Bětuška schvácena klesla na pohovku ve mdlobách.
Soukup běžel přes dvůr k vodní jámě. Jako náměsíčník, bez vůle, veden pouze sugestivní mocí. Vběhl do vodní jámy, vyběhl po schodech vzhůru. V patách za ním inženýr Skrčený, rada Bajer, pražský inženýr a ostatní.
Soukup doběhl až k ústí jámy.
»Takhle jsem stál,« volal, »takhle jsem se díval dolů do jámy a zdálo se mi, že v blikajícím světle v jámě vidím výsměšný obličej závodního. — Tak ho dosáhnout, zabít — zabít. — To byla myšlenka jediná. Nahnul jsem se — abych ho lépe viděl — a v tom — kladivo — jímž jsem ho chtěl zabít — vyběhlo mi z postranní kapsy. Slyšel jsem pak cvrnkati rozbité isolátory porculánové. — To byl umíráček soudruhů, zahynuvších tam. — Já — já — nemohu žít. — Hrůzou bych zešílel nad tím, co jsem provedl. — Vědomí — já vrah — dvacateronásobný — Já je zabil — já okradl jejich rodiny — a proto — tam, tam — — —«
Vtom okamžiku přehoupl se přes zábradlí a sletěl dolů — — —
Přítomní ztrnulí hrůzou.
Jen slabý, dunivý úder oznámil, že tělo kdesi narazilo na překážku — — — a bylo ticho.
»Ubohý Soukup,« pravil rada.
»Ještě lepší toto, než doživotní vězení,« řekl ředitel.
»Škoda ho, byla to geniální hlava,« podotkl Skrčený.
»Mohli jsme s tou smlouvou aspoň o den počkat. Nu, stalo se. Ale škoda to je —« dodal ředitel.
Za půl hodiny odvážel dr Krátký a dr Malý Soukupovou domů.
»A přijde opět do vězení?« tázala se Soukupka.
»Nepřijde. Vše se vám později vysvětlí. Zatím pamatujte na děti. Mají vás nyní dvojnásob zapotřebí,« řekl dr Malý.
- ↑ Celou tuto scénu kreslím dle odborné studie zesnulého hor. rady J. Majera, ředitele dolů Severní dráhy v Moravské Ostravě, uveřejněné ve vzpomenutém časopise po hrozném neštěstí v roce 1896 na Herminegildě v Polské Ostravě.