| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXXIV | XXXV | XXXVI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXV. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 353 - 361. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V týž den stanoven pohřeb nešťastných obětí požáru na »Hermině«.
Odpoledne o jedné hodině valily se již zástupy lidu všech stavů k »Hermině«. Silnice byla skoro ucpána.
Časem projížděly kočáry, vezoucí zástupce závodů. Vozkové volali dolů do lidu svým obyčejným »hou — hahou —«, což znamenalo: ustupte stranou, žebroto, tu jede všemohoucí pan X nebo Z.
A páni z Vídně, aby ukázali svoji lidumilnost a lásku k lidu, přijeli též a přivezli si kočáry a koně vlakem a před »Herminou« stojící tito koňové měli tak drahé plyšové čabraky, že mnohý »tutější« úředník závistivě své ženě prohodil: »My nemáme takových ani na lůžku.[1]
Nikde se nepracovalo. Na všech závodech ohlášeno prázdno s placenou šichtou. Majitelé závodů předpokládali, že to v dělnictvu bude dobře působiti.
Celý kraj byl čistší, svátečnější. Hluk a ruch zmlkl. Jen nejnutnější potřební strojníci u vodních strojů zůstali v práci.
Na placu »Herminy« jako v úle. Šum a dušený hovor se vlekl tímto davem, jemuž se upírá často i neprávem cit a porozumění pro cizí bolest.
Jako by těžké, dusné mračno leželo nad tímto krajem. A bylo to dusivé mračno, z něhož jediný blesk by stačil, aby tato obrovská masa, probuzena vztekem a touhou po odvetě, prahnoucí po pomstě, masa stále utiskovaná, využitkovávaná, bez práva, ale se zodpovědnou povinností, plná odříkání a vědoma si přece svých lidských práv — tento dav, jemuž existenční nutností jest obětovati se o hladu pro získání milionů těm, již mu nerozumějí, kdyby v takové chvíli poznání zasažen jsa bleskem touhy a vědomím zvolal své mohutné: ni! — kdyby rámě pozvedl a udeřil — kdyby v takovýto den provedl svůj hrozný účet, jehož vyrovnání by bylo psáno krví, a cesta, kudy by kráčel, poseta mrtvolami — — — jediným pomníkem ukazujícím cestu, kudy tento blesk letěl, bylo by — zničení a zpustošení.
Však o to je postaráno, aby nezúčtoval!
Tam jde řada četnictva — tam druhá. Jdou sem na pozvání úřadů. Tam třetí — čtvrtá — — Jdou potlačovat žhavou bolest, tryskající z vědomí nenahraditelné ztráty…
Celníci, aby nedráždili lid (mají tu smutnou zkušenost od poslední stávky, při níž stříleli do lidu, přičemž na místě zůstalo třináct mrtvých),[2] ztrácejí se v závodních domech, na blízku stojících. I ve školách. Jen hvizd stačí, a jsou tu k — zachování pořádku a potlačení bolesti.[3]
Cechovna proměněna v kapli dosti primitivní. Je tu sice obraz svaté Barbory na zdi, před nímž se horníci modlívají před směnou hornickou modlitbu,[4] k tomu přistaven stůl, pokryt, postaven naň kříž, dvě svíce, a je oltář … Jiného se nezměnilo v té špinavé, odřené, umouněné nutnosti zápisny.
Šestnáct rakví tu postaveno ve čtyřech řadách. Leží tu šestnáct těl. Šestnáct hlav přestalo mysliti na práci, a tím dvaatřicet paží ustalo v práci. Ale těch dvaatřicet paží živilo více než sto svých rodných: otců, matek, žen, dětí. A co nadějí pochováno, co důvěry rozkotáno a plánů zničeno tím, že tito rytíři práce přestali pracovat …
Spoře hoří svíce kolem rakví. Sotva po jedné u každé rakve.
Tak tu leží ti mučedníci moderních ideí a snah — cizích. Zdálo se, jako by spali. Tak jako by nebyli podnikli tam dole žádný zápas se smrtí.
Viděl jsi, milý a trpělivý čtenáři, zajisté již bolest jednotlivce, ale přál bych tvým nervům viděti bolest davu, takovou opravdovou bolest srdce pronikající, jež ti střebe krev a rve mozek z hlavy. Sem se podívej! Zde se odehrává nejbolestnější akt života; truchlivé finále lidského, ubitého »já«, rozpadávajícího se v niveč a strhujícího svým sklonem v hrob milé a drahé své do propasti bídy a hladu. — A v tom jest největší tragika jeho zániku, že na jeho místě zasedne Bída a kostnaté své spáry zatne do srdce pozůstalých.
Cechovna se plní. Přicházejí se rozloučit otcové, ženy, děti, milenky, bratři, matky. Vyhledávají si své rakve a ještě posledně se chtějí zadívat na tu bledou, vychrtlou tvář svých drahých. Jest ta bolest němá — ale strašná, hluboká, jako beznadějné zoufalství; jest to klid krásné jižní krajiny, v jejíž hloubce zuří smrtonosný vulkán Vesuvu.
Stojí kolem rakví zádumčivě a těsně. Ještě jsou ty rakve jejich, ale za chvíli…
Rázem se situace mění.
Nastává chvění, žal propuká …
Počínají zavírati rakve. Údery ruší klid mrtvých a drtí posvátné ticho prosou ruchu tohoto kraje.
Po chvíli vstupují kněží.
Bez ohledu, že nejsou ani rakve ještě úplně uzavřeny, začínají obřady.
Šest kněží přišlo s kanovníkem. Tento se postavil před rakve, povzdechl, povytáhnuv sponu pluviálu, jako by chtěl dechu nabrat, svým všedním, dutým hlasem, prázdným všeho rozechvění počal odříkávali: »De profundis clamavi, Domine.«
Bylo v tom cosi tak všedního, tak nevysvětlitelně cizího, tak řemeslného. A přece tu byla vyvrcholená tragedie.
Poslední její jednání začíná.
Do smutečních obřadů mísí se rány kladiv, ale to kněze neruší. Odříkávají monotónně dle předpisu dále, a dle předpisu jim sbor odpovídá. Vždyť dostanou za každou mrtvolu pouze — dva zlaté.[5]
Zadržovaný žal prolomil hráz.
Divadlo nesrovnatelné účinnosti se odehrává. Nejvyšší bod toho příšerného dramatu.
Děti ztrácející otce, matky volající syna, opuštěná dívčí srdce, jimž drásá duši vzpomínka, že ten, jehož před několika dny teplá dlaň tiskla k srdci, nikdy se již nevrátí, propukají v nářek, sráží se — — — zmítají.
A všecka tato bolest kypí, vře, propuká a zceluje se v jeden veliký, žalobný ston a jekot, který hutní nad hlavami všech, až divoce zavyje v šíleném zoufalství, které chce rozbíti vztekem svým olověnou klenbu nebes a žalovati tam u trůnu Spravedlnosti na pozemskou nespravedlnost.
Ti, co se přišli podívat na tuto scénu životní tragedie, stojí v ustrnutí a skoro v hrůze. Lekají se té bolesti. Mnohým se derou slzy do očí. Mnozí cítí a trpí s tím lidem, házejícím svůj život v sázku za kus chleba. A mnozí se dívají na ty uniformy a řady hostí, přijedších z Vídně a odjinud, a zdá se jim ta dekorace v tuto chvíli tak uboze směšnou, tak hloupě nízkou, urážející, ba skoro frivolní — — —
Soukup se ženou a několika přáteli stál blíže rakve přítele Bednáře.
Byl tímto výjevem přímo zdrcen. Stál tu s hlavou sklopenou a všecek zchvácen. Jednu chvíli zašeptal ženě:
»Snad by se to nebylo stalo, kdybych já byl býval u stroje.« A vypukl v křečovitý pláč.
Náboženský obřad se blížil ke konci.
Začínají vynášeti rakve a dávati do vozů.
Lkáni propuká v řev. Bolest zachvacuje všecko. Na šachtě se ozve zvonek, jímž se zvoní horníkům na směnu. — Dnes jejich směna poslední, z níž se nikdy více nevrátí. Je to směna ze života do věčnosti.
Slyší tito mrtví jeho hlas? Tolikráte ho slyšeli. A dnes? — — — Slyší a vidí toto zoufalství Bůh? —
Průvod se hnul.
Nepřehledný dav lidu. Na 20.000 lidí se zúčastnilo této hrozné tragedie.[6]
V tom okamžiku rozevřela se mračna. Slunéčko, zimní, nehřejné, studené jako láska boháčů, vyhlédlo z mraku. Jako by božské oko se chtělo zadívati na tu bídu. A sotvaže vyhlédlo — zmizelo. Jako by sám Bůh chtěl viděti lidskou hrůzu, ale uleknuv se jí — zakryje své oko. Jen jako by chtěl říci: »Já to vidím, ale sám se toho hrozím — — —«
Černá mračna potáhla oblohu. Od jihozápadu hnal vítr od »werků« spousty černého, smrdutého kouře přes hřbitov, tvoře tak účinnou dekoraci zadušených horníků, blížících se hrobu.
Nepřehledné řady horníků kráčejí ve svých úborech s chocholy bílými aneb černými na čapkách. Každý má v ruce »kriku«. Po návrších kolem silnice, u zámku, všude naseto lidí, zvědavců.
Za posledním vozem před horníky z »Herrniny« jde inženýr Skrčený, Wohischlag, a za nimi jdou hrdinové z této jámy, kteří se vrhli do jámy ve chvíli nejnebezpečnější, aby zachránili soudruhy. Jsou to Tvrdý, Výhrada, Koudelář, Gerber, Bednařík, Grubecki, Šemelka, Bura, Chrpa, Bertuch a Karbanec, který prodělal onu odvážnou cestu vodní jámou a přinesl zprávu, že možno sjeti na důl.
A dále opět šli: rada Bajer, horní komisař Riedlstein, horní rada Klíč, inženýr Rokš, inženýři asistenti Medek a Ješek, Zabranský a Tusch a jiní.
Šli v řadě a kolem stojící lidé si na ně ukazovali. Věděli již buď z vypravování nebo z novin o jejich hrdinství, a davem okolo stojícím šuměly poznámky a dotazy.
»To je ten — to je onen.« O každém věděli nějakou zajímavou podrobnost a každý chtěl přispěli něčím novým k jeho chvále.
A tito hrdinové tu kráčející musí se spokojiti pouze vědomím, že — vykonali svoji povinnost. Co na tom, že jménem lidskosti bez ohledu na své postavení i na povinnosti k svým rodinám vrhali se tam, kde zuřila jistá smrt? Co na tom, že dnes vděčí jim tolik životů a tolik rodin? Co na tom? —
Žádná píseň nebude jim vděčit! V moře zapomenutí zapadnou, a je po všem — — —
A přec jakou cenu mají tito hrdinové! Jak veliké dobro vykonali, jak se obětovali, života nevážili!
A jejich odměna? Vědomí vykonané povinnosti. Nic více.
Pro tyto lidi ministerstvo orby vyznamenání nemá. Pro ně řádů není. Řády se rozdávají za jiné zásluhy, zvučné tituly a vyznamenání zdobí prsa šlechtických jockeyů, velkých finančníků a bursovních spekulantů armádních, ale není jich pro ty, kdož pracují — pro lidskost z nejčistších lidských pocitů, kdož se obětují za ideje.
Na hřbitově scény příšernější předešlých.
Bolest davu — — —
Jinak to pojmenovati nelze.
Moře hlav rozlito hřbitovem, kde vykopána společná »šachta«.
Kolem »šachty« stojí třemi řadami semknuti horníci, v jichž středu knězi odříkávají žalmy.
Nesou prvou rakev.
Zlíbali ji ti, kteří se domnívají, že je to jejich nebožtík. S nářkem ji propustili do šachty.
Nesou druhou.
Opět nářek a opět totéž.
Třetí, pátou, desátou.
Nyní již to není nářek, to je divoký řev. Je v tom cosi připomínajícího pohřební obřady u divochů. Naříká všechno, poněvadž nikdo neví určitě, je-li v nesené právě rakvi jeho příbuzný.
Lkáni jest všeobecné. Pláčou otcové, matky, děti. Jen tam u stromu stojí stařičký otec. Sedmdesátník, svírá strom a obrácen jsa k pomníku — křičí, mluví dojemně: »Tatíčku nebeský, to neměl's udělat — neměl's mně ho brát. Jedinou podporu — moji —« A hned se opět zoufale modlí.[7]
Modlí se slovy a zvykem, ale neví a nechápe, jak se rouhá svojí obžalobou. Výčitka Božstvu vychází z přesvědčení, ze srdce, a to žaluje, a ta žaloba hroznější jeho modlitby.
Divočeji doráží nářek opuštěných do vzduchu. Nesou již čtrnáctou rakev. Přes sto lidí sraženo v klubku svíjí se nad rakví a loučí se[8] svým způsobem se svou bolestí! Z této bolesti tryská divoký vztek.
Chtějí rozraziti řetěz horníků kolem »šachty«, chtějí tam do šachty — a snad sami nevědí, co potom. — —
Péro nedovede popsati tyto okamžiky. Nejkvětnatější sloh nepodá stý díl pravdy.
A v tu chvíli prostý horník má vládu nad davy. Dozorce Tvrdý volá dolů s vršku naházené hlíny, na níž stojí: »Súdruzi, prosím vás, pamatujte, gdě stě, prosím vás, súdruzi — —«
A dav se pamatuje, uslyšel svůj hlas …
Nesou poslední rakev.
Kde vzíti umění vypsati ten nelíčený bol, mluvu zarudlých očí, vrásčitých tváří, zsinalých rtů, divokých výkřiků neb tupé zchvácenosti, zmrtvělé, resignace? —
Je i vám do pláče.
Hledíte kolem sebe, pozorujete.
Tak vypadá opravdová bolest — bolest davu.
Jsou již všichni v šachtě. Leží tu pěkně tiše podle sebe.
Šestnáct v řadě.
A než tam zapadne prvá hrouda, zvolal opět dozorce Tvrdý:
»Horníci! Těmto šestnácti nešťastným spoludruhům zvolejme na poslední jejich šichtu třikráte: »Zdař Bůh«!«[9]
Truchlivě, teskně zvolalo toto obrovské množství lidu: »Zdař Bůh!« — tak dusivě, tak zoufale teskně a beznadějně.
A v tom okamžiku, kdy spadaly první hroudy na rakev, zaplakala příroda sama.
Sníh poletoval, jako by chtěl tu bolest rázem přikrýti.
A pan kanovník mluvil pohřební řeč, v níž uznal cenu práce, její šlechetný cíl, její účel a ke konci obrátil se k zástupcům velkokapitálu a spustil chvalozpěvy na »seehrte Herren etc. von der Residenzstadt« — po německu.[10]
Den se skláněl k večeru. Západ zlatil se pruhem zapadajícího slunce. A ti tam na hřbitově poslední hrudy házejí na zapadlé své štěstí.
Účastníci šli ze hřbitova s různými dojmy. A čas se valí dál. Sny zmizí, upomínky časem vyblednou, a na jich rově vykvétá nové lidské doufání a nové štěstí.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ 1894 v květnu na Polské Ostravě. Pozn. spis.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Bývalo kdysi zvykem. Dnes se již neděje.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.