| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXXI | XXXII | XXXIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 334 - 341. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V bytě závodního Dušana stáli lékaři nad mrtvolou Dušanovou.
Konstatovali těžké zranění, pohmoždění. Z toho vyvozoval ředitel hroznou domněnku, vzpírající se víře: přepadení a ubití závodního, čemuž odporovali opět inženýři s radou Bajerem, dokazujíce, že společné nebezpečí spojuje všecky v touze po záchraně, vylučujíc a zatlačujíc všecko ostatní do pozadí.
Lékaři se dívali a prohlíželi obnažené tělo a shodovali se v tom, že jsou to zlomeniny způsobené pádem. Rada Bajer vysvětloval polohu těla, jak je nalezli, ale nikdo nemohl stanoviti, jak a odkud spadl. Všichni ho viděli na devátém patře.
Náhle Dr Malý se zahleděl na spodní část těla a upozornil na to ostatní lékaře a ředitele.
Zarazili se…
Jen na sebe pohlédli — — —
Rada Bajer s povzdechem prohodil: »Věděl jsem o všem a nyní je mi všecko jasno. Rozumím všemu.«
Zasypali ho otázkami.
»Pánové, Dušan asi ve chvíli zoufalého nebezpečí skočil do šachty, poněvadž — chtěl umříti —« pravil a vypravoval o scéně včerejšího večera, když se loučil s Dušanem a kdy mu tento svěřil hrozné tajemství svého života, jež dosud před každým skrýval. »Zde, pane doktore, jsou pro vás dopisy, v nichž asi bude podrobněji a zevrubněji všecko udáno,« pravil rada, podávaje se stolku balíček dopisů doktoru Malému. »Je to odkaz zesnulého.«
Tichá zimní noc. Jako by si příroda hověla v tom obalu sněhovém. Nikde nic, co by rušilo.
A přec tolik bolesti kolem.
Naříká a lká se tam, kde ztratili živitele, ale snad nejbolestněji, nejzoufanlivěji naříká tam v přepychovém bohatství — Hedda.
Po celou dobu záchranné akce klečela na modlitbách; modlila se tak vroucně, slovy nejdojemnějšími prosila Boha, slzami zroseným zrakem dívala se v klidná ledová nebesa, volajíc a prosíc o záchranu toho, jehož nad svůj život milovala. Ale marně — —
Každou chvíli donášeli jí zprávu o postupu zachraňovacích prací. Od oné chvíle, kdy se dověděla, že Dušan jest pod zemí. kde hoří, nežila. Všecko v ní odumřelo, jen jedna představa tím zesílenější ji zachvátila, a to byla bázeň o svoji lásku. V této chvíli pochopila velikost své lásky k Dušanovi. Strach o něho probouzel v ní obětování a byla by hotova se vydati za ním, kde on snad se životem vede poslední zápas; v tu chvíli byla by schopna obětovati za Dušana i sebe i svou ženskost — ba i své panenství.
Nedočkavě čekala zpráv. .Ředitel poručil dcerám, aby se vrátily a matce ničeho neříkaly. Byly shromážděny v pokoji všecky: Irena, Ella i Hedda.
Náhle uviděli vyhrnouti se dav lidu z »Herminy«.
Hedda otevřela okno, chtějíc zvěděti, co se děje. Kdosi volal dole v ulici:
»Právě vyvezli první mrtvoly.«
»A koho?«
»První je závodní.«
»A který, z »Herminy«?«
»Z »Herminy«. Závodní Dušan — — —«
Více neslyšela. Svezla se z okna k zemi a omdlela. Byla to hrozná rána. Elektrický úder blesku. Sklesla bez hlesu, bez theatrální pózy.
Po dlouhé době ji přivedli k životu. Lékaře museli povolat. Slova nepromluvila, jen si stále šeptala:
»Mrtev. Mrtev. — Můj Vladimír mrtev! — Můj život — Mé slunce — Mrtev —«
Těší ji, mluví k ní, laskají se s ní obě sestry. Marno.
Jedinou její odpovědí jest: »Mrtev. Můj Vladimír — mrtev.«
Večer ji dovedli k matce. Napřed ji lékař na všecko připravil. Věděli, že vedle Dušana jest to matka, jež má na ni vliv. Nechala se vésti bez odporu. A láska matčina vykonala nový div. Zkypřila slovem mateřským usýchající paměť a přivedla rozum do rovnováhy činnosti. Objala své dítě, které šeptalo slova hrůzy. A stal se zázrak. Hedda se pojednou dala do pláče a zvolala v zoufalé bolesti: »Maminko, maminko moje — Vladimír je mrtev!«
Slzy jí pomohly, ulehčily. Ostatní dovedla matka.
Přitiskla ji na svá hubená ňadra a pravila:
»Poslyš, můj miláčku. Povím ti pohádku o štěstí, již mně vyprávěla kdysi stařenka. Je krátká: »Pán Bům sám dříve vštěpoval štěstí do srdcí všech lidí. To bylo již dávno. Lidé zpychli a stávali se zlými. Neměli bolestí ani strastí. I vyslal Pán Bůh anděla, aby vyšetřil na zemi, co je příčinou lidských běd a hříchů. I letěl anděl k zemi a poznal, že příčinou všeho zla je — veliké štěstí. Chtěje odstraniti příčinu, sebral lidem všecko štěstí a řekl si: »,Ne každý jest hoden štěstí. Jednomu jest štěstí zlem, jinému prospěchem; jednoho pokazí a ze sta jednoho polepší. Ať si to milý Pán Bůh předloží a podle své moudrosti učiní.« I vracel se s celým lidským štěstím do nebe. Ale ďábel věděl, jak by si prospěl. Počkal si na anděla, přemohl jej, a vzal mu všecko štěstí. Pán Bůh ďábla zavolal a poručil mu, aby mu štěstí vrátil do nebe. Ďábel musil uposlechnouti. Ale vrátil jej pouze polovic. Milý Pán Bůh potom, když viděl, že ho chce ďábel ošiditi, řekl: »Nuž dobře; ty máš půl, já půl, jenom, že s tím rozdílem, že moje půlka přinese lidem dobro; tvá půlka zlo!« A od té doby, co Pán Bůh udělí, je štěstí; co ďábel, je neštěstí; ale Pán Bůh řekl ještě ďáblovi: »Ty zlostný ďáble, abys však nemohl lidem tolik škodit, za tvým semenem neštěstí vypučí a rychle rozkvete květina, mnou v srdce vštípená, a to jest: zapomnění bolesti.«
»Neplač, miláčku. Veliké neštěstí zasáhlo srdce tvé, ale štěstí zničené zahojí doba, zapomnění. Mládí dovede zoufale plakati, ale musí uměti i doufati. Jsi mladá a dobrá, a proto, že jsi dobrá, trpíš. Ale budeš šťastna přece. Tvá matka u trůnu Božího ti štěstí vyprosí.«
Rozplakala se s Heddou ji objímající.
Hedda seděla dlouho u matky, ale potom přece zatoužila po samotě. Chtěla býti se svým bolem sama. Chtěla se na vše rozpomenouti, znovu si vštípiti do paměti každou podrobnost, upomínající na Vladimíra. Chtěla se trápiti, domnívajíc se, že tak nejlépe uctí památku toho, jenž nikdy již nepřijde.
Vyžádala si samotu. Slíbila Ireně i otci, že bude moudrá, když se o ni báli, že se chce pouze za Vladimíra modliti.
Nechali ji o samotě.
Seděla potmě, a obrazy minulosti jí táhly duší i myslí. Srdce její prožívalo onu chvíli životní tragiky, kdy je člověku volno, že smí se svým bolem býti sám.
Chvíli se modlila a chvíli hleděla do prázdné, černé tmy. Ani světlo nerozžala. Bylo jí tu tak pěkně.
A náhle počala se v ní probouzeti žena. Ani sama nechápala, jak se to stalo. Ale poznávala v sobě ženství. Nikoliv ono smyslné ženství, zavádějící a svádějící ženu, ale cosi jako touhu po polibku, po jediném polibku Vladimírově. Jasně si upamatovala, že ji jednou, pouze jedenkrát políbil. Ach ne — ještě jednou. Včera ji objal a tak vroucně k sobě přivinul a políbil.
»A nikdy ho již nespatřím —« šeptala, spínajíc ruce — »Nikdy ho neobejmu, nikdy nepolíbím, nikdy — nikdy již.«
A čím více se zahloubala do vzpomínek, tím větší touha se v ní probouzela viděti ještě jednou Dušana; ještě jedenkrát ho zlíbati a rozloučiti se s ním.
A tak po něm zatoužila. Takovou dosud nepoznanou touhou zahořela po něm znovu, po jeho objetí, po jeho pohledu a polibku. A zmocnila se jí bolest, že ho již nikdy neuvidí.
A ona? Nepolíbila ho. Jen se nechala od něho políbit. Proč ho nepolíbila? Dnes by ho zlíbala tak vroucně, tak něžně. Dnes touží po jeho polibku — a včera?
Představila si ho, jak leží tam v pokoji. Všecko si v myšlenkách vytvořila, ačkoliv tam nikdy nebyla.
Viděla ho jak leží na lůžku a — — —
Náhle vstala.
Chce ho viděti. Musí ho viděti.
Touha políbiti Dušana, naposledy se s ním rozloučiti, nabyla vrchu a přemohla v ní všecku ostýchavost.
»Ohledy? K čemu!« pravila sobě. »Či mrtvý je nebezpečný? A je to přece můj ženich. Vždyť jsme zasnoubeni.«
Mezitím se zahalila do pláště. Všecka se chvěla rozčilením, vzniklým z předrážděné obrazotvornosti.
Pootevřela dveře a vyšla na chodbu. Byla prázdná. Seběhla po schodech dolů ke vchodu na dvůr. Tam visel klíč. Otevřela a vyšla do noci.
Mráz vrzal pod nohama, ale Hedda necítila zimy.
Cesta nebyla daleká.
Vběhla odhodlaně do vrat »Herminy«; tam stál vrátný.
»U veďte mne do pokoje, kde leží pan závodní Dušan,« řekla pevně.
Vrátný ji poznal. Uctivě pozdravil a uvedl ji nahoru.
»Ale není tam, milostsiečno, nikdo,« pravil, otvíraje dveře.
»Dobře. Zůstaňte venku,« řekla a byla by zajásala.
Nikdo tam není!
Vešla; vrátný šel zpět ke schodům a pravil si:
»Divné to mají způsoby ti velcí páni. V jedenáct hodin jde k mrtvole!«
Hedda, proběhnuvši dvěma pokoji, stanula u dveří ložnice, všecka se třesouc.
Konečně otevřela dveře a vešla, křečovitě svírajíc srdce oběma rukama.
Ložnice byla osvětlena čtyřmi voskovými svícemi hořícími na stole.
Dušan ležel na lůžku, jak byl z dolu vyvezen. Učerněn a ušpiněn a zakrvácen.
Hedda se blížila k němu.
Dnes po prvé za svého života navštívila muže v bytě; dnes po prvé přichází do bytu svého ženicha, rozloučit se.
Šla krok za krokem, upřeně pohlížejíc na mrtvolu. Již stojí u něho a hledí na něj a šeptá:
»Múj Vladimíre! Hleď, já k tobě přicházím. Vidíš mne? Já jsem to, tvá Hedda — tvá, jež tě má tolik ráda. Vždyť ty nevíš, jak jsem tě měla ráda — ty můj milý, drahý, jediný muži — Slyšíš? — A tys mne opustil navždy! A já jsem přišla k tobě sama se rozloučiti. Chci tě ještě jednou políbit, tak vroucně, tak, jak jsem tě dosud nepolíbila. Hleď, takhle —«
Skoro na něho padla a vzavši jeho hlavu do svých dlaní, pozvedla ji trochu a líbala jí na čelo, tváře i ústa — — —
»Ty mne nelíbáš?« — zvolala náhle — »Ty již nikdy mne nepolíbíš? Již nikdy? Vladimíre, aspoň se na mne podívej — — —«
V bolesti klesla na mrtvolu a vypukla v křečovitý pláč..
V okamžiku na to byla její síla vyčerpána. Tišila se; tišila se víc a více. Byla klidnější. A vezla se níž a níže, až klečela u lůžka, jen hlavou a přední částí těla zůstala ležeti na mrtvole.
Omdlela.
Nevěděla, jak dlouho ležela.
Přišla k sobě, když ji odváděli.
Snad by tu byla zmrzla u mrtvoly svého miláčka, kdyby se nebylo stalo následující:
Irena se šla v noci podívat do pokoje Heddina a nenaleznuvši ji, byla ohromena nejistotou. Kam se poděla? Hádala na smrt, ale v tom jí přišla do hlavy myšlenka na Dušana, zdali před tím, než Hedda něco podnikne, nešla se k Dušanovi rozloučit. Našla dveře do dvora otevřené a stopy ve sněhu, směrem k »Hermině«, jí potvrdily domněnku. Přišla včas a provedla vše bez nejmenšího shluknutí a křiku. Přišla pro Heddu, jako by o všem věděla.
Odvedla ji a od té chvíle bděla nad ní, ani oka s ní nespouštějíc.
Hedda se pohřížila cele ve svůj zoufalý bol.