| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXXII | XXXIII | XXXIV |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXIII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 341 - 348. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Soukup se odpoledne loudal kolem »Herminy« a vyptával se na podrobnosti neštěstí. Nemohl se ovšem nic určitého dověděti. Ani oka nezamhouřil po celou noc. Zrovna upokojení ho projelo, když viděl, jak nesou Dušana. Byl právě na dvoře »Herminy«.
Ale při tom byl rád, že ho nezabil. Vraždu nemá na duši. Tím se těšil. I na mysl mu přišlo, jak chtěl stroj rozbíti a neštěstí způsobiti. Zbláznil by se; chápe to, kdyby měl takové neštěstí na svědomí. Sám osud za něj pracoval a smetl Dušana.
Šel v noci kolem bytu Suruvkové. Byl mráz; vešel tam. Jaký hrozný obraz! Šest dětí tam a z nich nejmladší dva měsíce a nejstarší deset let! Zůstal u nich a těšil vdovu. On, kořala, s probuzeným svědomím.
Ještě v několika rodinách byl. Všude plakali, všude naříkali, někoho postrádajíce. A ráno uslyšel, že v nemocnici zemřel Siatka.[1]
»A snad jich zemře ještě víc!« povzdychl si.
Potkal Maternu.
»Viděl jsi už Burdu?« tázal se Materna.
»Neviděl.«
»Hledá tě!«
»Co mně chce, či pro mne poslal ředitel?«
»Snad. Ale hledají tě po koloniích.«
»Co by mně chtěl? Zloděj! Vždyť přece víš, že mne okradli.«
»Vím, ale hledají tě.«
»Snad mne chtějí znovu zavřít?« řekl Soukup. »Či já jsem tím vinen?«
»Nevím,« řekl Materna.
»Kdes byl?« otázal se Soukup, aby řeč zamluvil.
»Byl jsem se podívat na zadušené.«
»Ubožáci! Pouštějí tam?«
»Dnes je přístup dovolen.«
»Všem?«
»Ano. Je to zvláštní. Jsou tam všichni, které jsi v červnu zachránil. Leží v cechovně.«
Rozešli se.
Soukup šel do vrat »Herminy« a ku podivu, nikdo mu nezabraňoval. Prošel a kráčel, kde leželi ubožáci. Vešel tam. Leželi tu vedle sebe, jako by spali.
Na kraji Suruvka, Gurecki, Bednář a ostatní. Zdálo se mu. že mu rukou kynou na pozdrav. Hledí vytřeštěně na ně. Sevřelo ho to u srdce. Taková nevyslovitelná bolest ho zachvátila. .Nyní se mu zdá, že Suruvka mu pohrozil. Bednář sedí — — —
Vyběhl ven. Viděl je. A všichni, všichni, které zachránil — jsou tam na věčnosti.
»Byl to jejich osud. Neušli tomu,« vyprávěl Burda na dvoře historii nám známou. Spatřil Soukupa.
»Právě jsem přišel z kolonie. Soukupe. Hledám vás a mám pro vás vzkázání.«
»Co mně chcete?« osopil se Soukup.
»Ne tak zhurta, pane Soukup. Ne tak zhurta. Mám pro vás vzkaz od dvou doktorů, dra Malého a dra Krátkého. Ale vyberte si raději dra Krátkého. A řeknu vám hned a zkrátka, že máte okamžitě přijít k němu do kanceláře. Přeje si tak pan rada Bajer i pan ředitel. Jedná se o patentování vašeho vynálezu. Pojďte!«
Soukup šel ze zvědavosti, co hodlají učinit. Znal dra Krátkého jako přítele dělnictva.
V kanceláři dra Krátkého ho uvítali velice přívětivě. Aby prý počkal. Za chvíli přišel rada Bajer, ředitel von Berghöhe a dr Malý. Vzali Soukupa a odešli pak do pokoje doktorova, kde se uzavřeli.
Dlouho vyjednávali.
Až konečně bylo vše hotovo.
Soukupovi zazářily oči.
Dr Krátký mu sdělil, že jeho vynález bude patentován na jeho, Soukupovo jméno, že závodní Dušan vše zařídil, plány poslal do Vídně, poplatky zaplatil, a dnes přišlo rozhodnutí. Vynález je patentován, a majiteli Václavu Soukupovi v několika dnech bude to oznámeno úřední cestou.
»Doufám, že nám již nezazlíváte, jako posledně mně —« řekl ředitel.
»Myslil jsem —« koktal Soukup.
»Nechtěli jsme, abyste nám kazil práci pro vás a vaši rodinu,« pravil ředitel.
»Podepište, Soukupe, plnou moc pro mne, chcete-li, abych vaše zájmy naproti každému zastupoval. Je to přání vašeho nejlepšího přítele, pana závodního Dušana,« pravil dr Krátký.
Soukup sebou prudce pohnul.
»Nerozčilujte se, Soukupe. Vašeho nejlepšího přítele!« pravil rada Bajer. »Mně snad uvěříte. A když ne mně—«
»Rozbil celé moje štěstí — — —«
»Dokážeme vám, že jste na omylu; že křivdíte onomu, jehož stopy měl byste zlíbat!« řekl rada.
»Pojďte a sedněte a poslechněte,« řekl dr Malý.
»Co vám dnes sdělím, o tom se můžete přesvědčit. Ba, je to vůle nebožtíkova — — —«
A nyní přečetl mu dopis Dušanův, psaný v poslední chvíli před smrtí. Bylo to vyznání nešťastného člověka, zoufajícího nad životem, člověka žalujícího na náhodu, která se na něm strašlivým způsobem vymstila. Byl by vše dříve vysvětlil, ale bál se posměchu té společnosti, v níž a s níž žil — — — Té společnosti, jež má pro neštěstí druhého jízlivý jenom posměch a pošklebek ironisující.
Dušan popisoval zevrubně celou událost. Bylo to v Lubně při hrozném požáru, kdy zachránil dceru inženýra Sojky. Náhle uslyšeli zaúpění z okna podstřešní světnice v domě, obydleném horníky, stojícím již v plamenu. Bylo šílenou odvahou dostati se tam. »Odhodlal jsem se,« psal Dušan — »vyrvati z plamenů horníkovu ženu, stojící u okna, s děckem v náručí. Již ji plameny olizovaly. Vedral jsem se dovnitř, vyběhl jsem polopropálenými schody nahoru. Vrazil jsem do světnice, uchopil matku i dítě, a sotva jsme vyšli ze dveří, zřítily se schody. Zpět nebylo možno, plameny šlehaly již do okna. Podařilo se mně dostati se půdou na dřevěnou pavlač, vedoucí podélnou zdí. Křičeli na mne. Nerozuměl jsem. Poloomámen šlápl jsem pevnou nohou — buď byla mezera, shnilé prkno — vše bylo již v kouři, ale já, drže dítě v náručí, sletěl jsem dolů a právě na železný hrot pumpy … Matku snesli po žebříku, děcko zůstalo neporušeno v mém náručí, ale — mne beze smyslů odvezli do nemocnice, kde lékaři, aby mne zachránili, provedli na mně operaci, již zovou: kast… Zachovali mne životu, ale nikoliv pro život. Nikdo nepochopí, co jsem vytrpěl a co trpím dosud ve svých čtyřiatřiceti letech, vida hýřiti život se všemi jeho rozkošemi kolem sebe — odsouzeného k věčné abstinenci. Život podobný není životem, a kolikráte, když mne obviňovali, seč jsem nebyl, plakával jsem zoufalou bolestí — že to nemůže být pravda. Nechtěl jsem se nikomu svěřiti. Vydržel jsem nésti svoji bolest sám a mluvím-li dnes, činím tak proto, že až tento dopis budete čísti — odešel jsem navždy — — —«
Zachvěli se, když dočetl dr Malý. Všemi otřáslo hrozné neštěstí tohoto muže, vzniklé z obětování se za jiné. Všichni tu stáli v duchu ve zbožné úctě před mužem-mučedníkem, jedním z nejšlechetnějších, ale nejnešťastnějších.
Soukup nerozuměje všemu, co bylo skryto v dopise, koktal: »Ale pane doktore — vždyť přece — Bětuška — viděl jsem — — —«
»Soukupe,« pravil dr Malý, »abyste byl úplně jist, přesvědčím vás jménem nešťastného, abyste světlou památku jeho nestínil pomluvou. Rozumějte dobře. Závodní Dušan se ženiti nemohl…«
»Že — se — Dušan ženiti — — — Co to pravíte?« Soukup se díval po všech, jako by nechápal.
»Pojďte s námi —« řekl dr Malý.
Dušan ležel na lůžku, kam ho včera večer uložili. Byl již umyt. Tvář jeho byla tak mírná a skoro se usmívající. Jako by se těšil z toho, že odejde navždy z těchto míst, z tohoto ovzduší tak dusného a nepřátelského.
Vešli. Byla zde již soudní komise.
Ředitel totiž, nemoha se spřáteliti s tím, že Dušan zemřel bez předcházejícího těžkého ublížení na těle, zažádal za soudní obdukci, k níž byl přizván též dr Malý, dr Krátký a rada Bajer.
Dr Malý vysvětlil soudnímu lékaři přítomnost Soukupovu. Obnažili mrtvolu. — — — — — — — —
»Nu, Soukupe, věříte nyní?« pravil dr Malý, když byli zahalili mrtvolu do prostěradla; »závodní Dušan se ženiti nemohl… Každá možnost je vyloučena. Věříte mně?«
»Věřím — pane doktore — Věřím! Ježíši Kriste, co jsem to byl za člověka! — Co jsem to dělal! Co jsem to učinil — Ježíši Kriste — — —« volal Soukup. Náhle, zachvácen jsa bolestí, vypukl v pláč; v hořký, usedavý pláč. Všichni se na něho zahleděli. Nechápali mnozí. Ale v tu chvíli se v Soukupovi odehrával jeden z největších duševních převratů. Poznání pravdy ho snižovalo přede všemi.
»Víte, Soukupe, jak jste mu křivdil, a co dobrého vám způsobil,« řekl rada, »a ještě po smrti na vás pamatoval legátem — a jak jste mu ubližoval.«
»Pane závodní — pane závodní — můj největší dobrodince — prosím vás — odpusťte mi. Byl jste vždy tak dobrý. — Odpusťte mi. — Ublížil jsem vám, ale — Pro milosrdenství Boží — odpusťte mi. — Vy jste mi tolik dobra prokázal! Odpusťte mi. — — — A já vás za to vše tolik nenáviděl. — — —«
A Soukup klečel u postele a líbal ruce mrtvého závodního; dobrodince, čistého před ním, jemuž ubližoval a tak ho podezříval. Zoufale plakal nad tím, jehož chtěl před několika hodinami vražditi.
Byla lítost jeho tak upřímná, bolest tak opravdová, že soustrastně pohlíželi přítomní na něho.
»Hleďte, Soukupe, kam vás přivedlo podezření! Je příčinou všeho vašeho neštěstí! Všeho,« pravil rada Bajer.
»Ach ano, všeho, všeho —« zaúpěl Soukup.
»A což vaše žena? A vaše děti?« řekl ředitel.
»Moje žena — — — a mé děti… Mé děti,« vykřikl náhle Soukup. »Pane rado, mé děti—mé děti—«
Soukup vyběhl ven.
Jako by teprve nyní vzpomněl na děti, na ženu; jako by jim chtěl nahraditi vše, co zanedbal, běžel tam, kde bydlila Bětuška. Ani nepřemýšleje co řekne, ale chtěl býti čist před ní, chce ji odprosit; chce, aby mu odpustila ony hořké chvíle, které jí způsobil.
Běžel, až se divili soudruzi, potkávající ho. »Snad se již dočista zbláznil,« pravili.
Soukup zrovna vrazil do světnice k Bětušce.
»Bětuško — Bětuško!« zvolal. »Vracím se k tobě, — ublížil jsem ti. Jsi nevinna — vím vše — jen odpusť …
Bětuška překvapena, ale radostně dojata, poslouchala jeho vyznání a vysvětlování všeho, čeho právě byl svědkem.
»Odpusť mně, Bětuško; odpusť a nevzpomínej toho, co vzniklo z podezření, že tě chce někdo ukradnouti mně,« končil Soukup svoji zpověď.
Bětuška objala Václava. Srdce radostí se chvělo. Slzy jí stály v očích. Která žena by se neradovala, když muž divoce bouřící, nenávidějící a hřešící na ní z lásky k ní a pro ni, vrací se a prosí… o její lásku a odpuštění.
»Jak budeme nyní šťastni,« zašeptala.
A Soukup, líbaje a objímaje Bětušku, v radosti si počínal jako děcko.
»Jak se to všecko obrátilo k dobrému,« řekla Bětuška.
»A to všecko smrtí pana závodního,« dodal.
»Jak je to zvláštní. Jednomu přináší smrt žal a druhému radost a smíření. Jednomu rozloučení a jinému sejití.«
»Jak to —« tázal se Soukup.
»Nu, považ jen a srovnávej. Slečna Hedda a my.«
»A přece, jaké to štěstí pro ni, že se za něho neprovdala. Ubohý pan závodní! Jako by štěstí jiným prokazované musil vykoupit vlastní záhubou,« pravil teskně Soukup.
Dlouho tak mluvili a srovnávali a radovali se ze štěstí znovu rozkvetlého, jež pupence vyhnalo — v druhém jaře…
Štěstí! Jak nestálý je tento květ! Jeden silnější nával větru, a květ štěstí oderván; odvátý a zavátý leží někde, a za ním jen zoufalá bolest. Jest dobře — jako v té pohádce, že brzy vyroste keř zapomnění… To lidské štěstí tak nejisté, tak prchavé, tak beze smilování a bez soucitu. Drž je, volej, pros, plač, zoufej, chce-li tě opustiti, neudržíš je; chce-li odletěti, ani modlitbou je neuprosíš. Jako ptáče, toužící po jihu. Kresli mu zimní krásu svého kraje, zda tě uslyší? Jen křidélky zatřepe a vzlétne a letí a letí a letí —
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.