| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXX | XXXI | XXXII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXXI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 315 - 334. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Opustili jsme závodního Dušana v nejodvážnější práci na devátém patře.
V první chvíli neštěstí nevěděl si nikdo rady. Horníci v domnění, že hoří důl, totiž, že hoří uhelné ložisko, utíkali v touze po záchraně k nejbližší těžní jámě »Herminy« a zde chtěli vyjeti nahoru.
Dušan však zjistil, že hoří někde trámoví. Poznal ovšem později, že to jest ve vodní jámě, ale již bylo příliš pozdě. Již se tam nemohl dostati.
Vynaložil tudíž všecko, aby mužstvo bylo zachráněno. Chápal, že tu vzniká nebezpečí z prodlení aneb z neznalosti situace.
Bylo nutno uvědomiti všecky horníky, že musí vyfárati oběma druhými jamami, které zásobují »Herminu« vzduchem a rovněž špatné plyny odebírají.
Vzkázal po některých hornících i mnohé zprávy nahoru, ale ti ve strachu všechno zapomněli.
Věděl, že nahoře učiní všecko, aby zesílili větrování vodní jámy a tak tlakem špatné plyny vssáli z těžní do větrní jámy.
Rozdělili se tudíž o zachraňovací práci na dole. Rozběhli se, volali, vyzývali a upozorňovali. Dušan zůstal na místě nejnebezpečnějším v okolí devátého patra.
A katastrofa stávala se hroznější. Nabývala již určitých forem. Vyžadovala obětí.
Dušan chápal, že na severním a jihozápadním obložení sloje »Juno« jest nebezpečí největší. Tam se dostati nejdříve, upozorniti dělníky dříve, než jim kouř a plyny cestu zpět znemožní…
Poručil všem dozorcům, zejména Bednaříkovi, Šemelíkovi a jiným, aby vedli horníky k nejbližší jámě »Vilmě«.
Rozběhli se.
Dvakrát přišel k horníkům již omámeným. Dvakrát na vlastních zádech donesl omámené horníky ke kleci devátého patra, naložil je a odzvonil. — Klec se zdvihla a on zůstal.
Nadarmo prosil ho Bednařík, Tvrdý, Šemelík a jiní, volajíce:
»Pane závodní, pro Ježíše Krista, neodvažujte se více — — chraňte svého života — pro slečnu Heddu!«
»Pozdravujíe ji ode mne! — Ale nyní mne opusťte! Přeji si tak!«
Nechtěli odjeti. Nechtěli ho opustiti. Jako představený jim poručil uposlechnouti a zachrániti se. Ruku jim podal. Hlasem dojemným, přátelským jim pravil:
»Na shledanou, přátelé. Zdař Bůh! Zachraňte se pro své rodiny. S Bohem. Vyfárejte »Vilmou«. Zdař Bůh!«
Se slzami v očích od něho odcházeli, a Dušan zmizel v nejbližší třídě, vedoucí ke sloji »Juno«.
To bylo ve chvíli, kdy nahoře čekali ještě zazvonění. Nebylo možno již dostati se ke kleci. Kouř byl již tak palčivý, a plyny hrozily zalknutím.
Kromě toho zhaslá elektrická světla znemožnila záchranu.
Dušan kráčel vpřed, v ruce maje větérku. Dostal se ke sloji »Juno«, kde potkal několik dělníků, kteří v divokém chvatu proti němu utíkali. Chtěl je zastaviti, volal na ně, aby se nedávali směrem k devátému patru, nýbrž k »Vilmě«. Marně. Zapřísahal je, že se ženou v jistou záhubu. Marně. Strach je zchvátil a v domnění, že hoří důl, totiž uhelná vrstva, chvátali, aby co nejdříve se dostali z těchto dusivých, pekelných temnot. A nejkratší cesta byla k těžní jámě devátých hor. Odhodili ho skoro stranou a v divokém chvatu spěchali vpřed.[1] — Kam? Viděli kolem sebe záhubu a spěchali k vysvobození… K záhubě.
Zmizeli beze slova.
Dušan kráčel dále. Čas od času si nabral vody do úst a do nosu. Šel směrem, kde doufal najisto nalézti horníky v předku. Šel po široké a sjízdné třídě.
Věděl, že nejnebezpečnější pro záchranu je rubanisko na jihovýchodní straně a odtamtud dosud nikoho neviděl utíkati. Obrátil se tam, a zdálo se mu, že jest tam čistší vzduch, aspoň světlo lampy veseleji hořelo.
Došel kousek cesty, a tu proti němu vyrazili v divokém běhu koně, nevedení, jen vlastním pudem hnáni prchali k záchraně. — Kam? Hledali vzduch.
Sotva ustoupil, aby ho nezdeptali.
Na předku, kde měli pracovati lidé, bylo prázdno. Utekli již. Kam? Jediná cesta byla po svažně do osmého patra. Vydrápal se tam. Uslyšel hlasy.
Konečně jich došel.
Byli to nikoliv horníci, ale narážeči z pátého patra, kteří byli vydáni největšímu nebezpečí otevřením dveří a proto utíkali dolů.
Ti vyprávěli, že se náhle vyvalil kouř z otevřených dveří pátého patra vodní jámy, jež otevřel a otevřené nechal strojník od vodního stroje. Utíkali v hrůze k »Vilmě«, ale zabloudili a dostali se po svážnách až sem.
Dušan je vyvedl na cestu k »ViImě«. Cestou potkali ještě Bednaříka. Vedl chlapce, tomu přidal Dušan oba narážeče a poručil mu vyjeti s nimi.
Odešli.
Dušan pojal šílený plán. Věděl, ze hoří ve vodní jámě, že oheň, podporován jsa vzduchem těžní jámy, hází kouř do výše k pátému patru, a otevření dveří spojovacích znamená cirkulaci a tudíž mohutnění jak požáru, tak dýmu. Podaří-li se zavříti ony dveře, podaří se oheň lokalisovati, ubrati mu potravy — čerstvého vzduchu.
»To je druhá Příbram,« prohodil Dušan klidně. Stanul. Z dálky k němu zaznívalo bolestné úpění. Domníval se slyšeti volání: »Tatínku — můj drahý tatínku.
— Už vás neuvidím.«
Nerozeznával, odkud hlas přichází.
Vzchopil se. Šátek namočil ve vodě a rozběhl se svážnou do sedmého patra. Běžel jako šílený. Oklikou se dostal ze sedmého do šestého patra — a dostal se ke svážně, vedoucí do pátého horizontu. Ta je nejkratší, vede kamenným útvarem. Pouze dvacetčtyři metrů.
Skrčiv se, drápal se výškou pouze čtyřicetípěti centimetrů, zachycuje se podpěr, pomáhaje si rukama i nohama, drže »sicherku« v zubech, až se octl nahoře. Proti němu, jak se plazil nahoru v divokém úprku se hnaly »ščury«,[2] utíkajíce před zánikem. Divoce a vztekle zakousla se mu jedna do ruky v domnění, že chce jí vztaženou rukou brániti v útěku.
V polovici svážny zhaslo mu světlo. Octl se v černé tmě, promísené kouřem, z něhož nádech sladké pachuti dával znáti kysličník uhelnatý.
Několika mrštnými odrazy dostal se na kraj třídy a stál. Poznal, že jest na kolejích. Vyhráno. Zde jediná cesta k náraží. Strčil si mokrý šátek do úst a sehnul se, ruce proti sobě vztažené, utíkal vpřed na pravou stranu. Tam jest zajisté těžní jáma »Hermina«.
Již cítil, že nemůže dýchati. V hlavě mu hučelo. V očích pevně sevřených pálilo. V uších mu divoce zní podivný, příšerný tón. — — —
Zdá se mu, že jest sevřen někým, kdo ho tiskne a tlačí k zemi. Dech jeho jest úryvkovitý — ale utíká. Poslední napíná. — Již se mu zdá, že slyší praskot hořících dřev. — — — Nyní vrazil do tvrdého předmětu.
Hlavou mu projelo, že jest to pažení kostry, v níž
probíhá klec. Těžní jáma. — Je u cíle. U cíle. — Zachrání tam ty dole. Jsou tam! Ví o tom. — Ty pekelné dveře zavře. — — Za nimi je požár — — Tak — již je má — dosáhl jich. A kdyby to měl životem zaplatit — již je u nich. — Drží je v ruce — tak — — — zavírá je. — A nyní rychle pryč. — — — Učinil ještě krok — — — — a letěl dolů na deváté patro do hrozné hloubky dvou set metrů.
Dopadl na měkkou podušku lidských těl. Dva, na které padl, se ještě pohnuli. Usínali právě… na věčnost. Jen tak rukou pohnuli, když na ně dopadl tvrdý předmět… rušící je na chvilku ve spánku, ze kterého se již neprobudí.
Tělo závodního Dušana sebou ještě několikráte škublo — — a pak se ztišilo …
Mezitím postupoval rada Bajer s ostatními od »Vilmy« a druzí opět se odhodlali sjeti dolů »Fritzem«. Přes třicet lidí bylo dosud dole ze 185, již sjeli »Herminou« na směnu, vyjelo oběma jamami pouze 136 mužů. Něco jich vyjelo »Herminou«, takže celkový počet obnášel 150, ale bylo tam ještě 35 lidí. Třicet pět životů v zoufalém nebezpečí.
Sjeli na osmé patro, postoupili spojovací třídou do revíru »Herminy« a tam se rozdělili a bočními chodbami chtěli vniknouti k devátému a sedmému patru.[3]
Postupování se dělo velice obtížně. Bylo nutno vše pozorovati. Každou chvíli se expedice zastavila a naslouchala, zda se někde něco neozve. Nic. Rada Bajer, Tvrdý a dva horníci šli k devátému patru. Kouř houstl čím dál tím více. Musiti vyhledávati třídy, jimiž se vedl vzduch od »Vilmy«. Rada Bajer hádal, že asi horníci, pracující blíže těžní jámy, při vypuknutí požáru omámeni kouřem, nevědouce, odkud kouř přichází, omylem běželi k těžní jámě »Herminy« místo k »Vilmě« v domnění, že tam budou dříve zachráněni. A zatím překvapila je asi spousta kouře, v němž snad zahynuli. Anebo snad dosud žijí. A domněnka jeho nezklamala.
Náhle uviděl ležeti na zemi horníka. Ležel klidně, jako by spal. Sehnuli se k němu. Ještě slabounce dýchal. Zvedli ho a odnesli na čistší vzduch a třením a silicí přivedli k vědomí. Dva horníci donesli ho pak k »Vilmě« a dodali ho zachraňovacímu sboru.
Šli dále a náhle shlédli skupinu. Muže s chlapcem na klíně. Přihlédli blíže. Byl to Bednařík a držel chlapce na klíně. Byl již bez sebe. .Rychle i jemu pomohli a dopravili pod »Vilmu«.
»To jsou tři. Ještě třicet dva,« pravil rada. Kráčeli pomalu vpřed a brzy opět spatřili ležeti koně. Hlavu měl vraženou do putynky, v níž asi byla voda, a tam hledalo ubohé zvíře záchranu.
»Zde kráčí smrt,« řekl manipulant Tvrdý.
»Ano, její nejstrašlivější majestát,« dodal rada.
»Nelze již dále,« pravil Skrčený.
»Musíme —« pravil určitě rada.
»Nemohu dýchat, nemohu!« sténal inženýr Skrčený. »Myslím, že padnu.«
»Zústaňte zpět.«
»Ani já nemohu — dusím se —« ozval se hlas horníka Kubického.
Výhrada a Gerber rovněž sténali.
Výprava se zastavila. Nebylo možno postupovati vpřed bez nebezpečí vydati se záhubě. Výprava, ubírající se větrným kanálem, jehož větry byly obráceny přímo pod »Herminu«, poznávala, že někde výpočty zklamaly.
Dopravili choré zpět pod »Vilmu« a rada zůstal na místě a uvažoval. Co se mohlo státi? Po uzavření těžní jámy »Herminy« odhadoval padání vzduchu na 6, nejvýše na 8 m3. Či by ho padalo více? Tím by bylo lze vysvětliti situaci. Při šesti metrech vzduchu na »Hernině« a záchranných zařízeních na vodní jámě i zrychlené činnosti ventilátorů »Vilmy« a »Fritze« bylo by musilo nastati silnější proudění vzduchu, než jaké nalezl. A zde stojí na důležitém bodě rozvětraných tříd, a větrování, vlastně — proudění přestává úplně.[4]
Chápali, že jest šílenství jíti dále. Vydati se záhubě bez výsledku — s jistotou zahynouti.
A přece viděli, že v této straně jsou horníci. Musí tu býti. Ze severní mohutné sloje mužstvo dosud nevyjelo, poněvadž by musilo utíkati k »Vilmě«. Jinudy mu nelze vyjeti v nebezpečí. A nemožno k nim!
Rada se rychle odhodlal nastoupiti zpáteční cestu, ale rozhodl se nenastoupiti cestu týmž směrem, nýbrž slojí »Juno«, jímž se ubírala ona expedice zachráněných dělníků na rozkaz Dušanův nadpodůlním Bednaříkem.
Nastoupili cestu, pronikli až k devátým horám, leč dále opět nemohli. Opět zastavilo se přivádění čerstvých větrů, a hustý kouř počínal je svírati ve své smrtelné náruči.
Rada Bajer si zoufal. Chápal, že každá minuta jest drahá, že každý promeškaný okamžik muže býti smrtelným poslem těm zoufajícím a v hrůze šílícím.
A potom Dušan —
Napadla ho smělá myšlenka. Odvážiti se tam do té tmy a věřiti náhodě. Stále ho cosi svádělo věřiti, že tam za prvým překopem leží Dušan, že ho tam najde, že čeká. Skoro se ani opanovati nemohl. Nutilo ho, rozběhnouti se tam do tmy a zvítěziti…
A přece se musil opanovati; musil si uvědomiti, že by bylo šílenstvím, vrhati se tam. Kam by uběhl? Sto — dvě stě kroků a — zahynul by!
A zatím na devátém patře se dále odehrávala jedna z nejhroznějších tragedií, zachvacujících mnohdy horníky na dole.
Jak Dušan, tak rada Bajer dobře tušili, že severní a jihovýchodní obložení dolu jest v tomto okamžiku vydáno největšímu nebezpečí. Rada Bajer nemohl se k nim dostati, a Dušan, veden jsa správnou ideou, ale šílenou a odvážnou, zaplatil to životem. Horníci na jihovýchodním obložení dostali však ještě včas zprávu, a sice strojník, utíkající od stroje, z devátého patra směrem k »Vilmě«, je upozornil, aby utíkali za ním. Pracovali tam Suruvka, Sladký a Mladý a táčník Karbanec. Na zavolání zanechali práce a dali se na útěk.
Cestou si vzpomněl Suruvka, že zapomněl v předku u práce kabát a nosatec (kylof), a vrátil se pro ně. Náhle, po chvíli útěku, si vzpomněl Mladý, že má na předku vestu s hodinkami, a rovněž se vrátil pro ně. Slyše to táčník Karbanec, vrátil se rovněž pro svůj zapomenutý kabát na spodní třídu. Našli své věci a dali se cestou zpět. Nešli společně, nýbrž podle toho, jak kdo našel své věci. Horník Mladý dohonil své soudruhy, ale horník Suruvka, v rychlosti nepozoruje třídu, zbloudil a dostal se oklikou na deváté hory. Poznává, že nedojde dál. Kouř ho objal. Oči mu jen hořely a v uších mu hučelo. — Chtěl se vrátiti, — ale kouř ho objímá. — Chce se mu spáti — usedá — — — a usíná — — — na věky —[5]
Karbanec našel svůj kabát a šel zpět; poznal však, že nelze kupředu. Nerozpakuje se, pustil se čistějším vzduchem svážnou v »Junu« na desáté hory větrní jámy a viděl nad hlavou hořící moře vodní jámy. Viděl, jak hoří pažení vodní jámy a jak hučivě, jako průvanem vniká ve výši plamen i kouř směrem k těžní jámě. To byly otevřené dveře pátého patra. Zde byl chráněn. Bylo zde dosti vzduchu k dýchání, a kouř, kouřící z devátého patra těžní jámy, se obracel proudem vzduchovým do výše.[6]
Díval se na hrůzokrásné divadlo a čekal. Pojednou se mu zdálo, že kouř ve větrní jámě dostává silnější tah. Skoro to hučelo. I plamen se zdvihal do výše.
To bylo zařízení na větrní jámě a zesílení větrování uzavřením těžní jámy.
Karbanec pociťoval v tomto okamžiku hrůzy teprve strach. Vypadalo to, jako by nad ním celé peklo hořelo; domníval se, že vyhoří celý důl. Naráz se mu zdálo, že tam od spojky, kde devátý horizont těžní jámy je spojen s větrní jámou, že tam se již tolik nekouří.
A v tom zoufalém nebezpečí napadla ho odvážná myšlenka — — —.
Věděl, že odtud z desátých hor vodní jámy pomoci se nedovolá, že chce-li odtud vyváznouti, může se to státi z devátých hor. Zpět nemůže, tam je plno kouře. Nuže kupředu! Zachycuje se vyčnívajících kvůli hloubání sem daných žebříků a trámců v pažení, drápal se vzhůru k devátému patru ke spojovací chodbě, mezi dvojím zlem se ocitaje, čím výše se vydrápal, tím jistější záhuba v hloubce pod ním, kdyby se mu ruka nebo noha smekla. Již třicet metrů hloubky jest pod ním. Ještě dvacet metrů… Časem oharky oprýskaných hořících prken pažení padaly podle něho. Na štěstí stále podle něho.
Než ruku neb nohu položil na žebřík, napřed zkusil, múže-li důvěřovati, a v této hrůze mezi dvěma pekly drápal se výš a výše.
Pohlédl vzhůru. A zaradoval se. Viděl již otvor spojující deváté patro a zároveň poznával, že se dere málo kouře z něho. Nepočítal, jak dlouho byl v tomto vězení, v této příšerné tlamě smrti. Napjal znova síly a za několik okamžiků se vyšvihl na pevnou půdu devátých hor. Rychle se dral vpřed.
Šlápl do vody a skoro radostí zajásal. Shýbl se a rukama hmatal, až našel hlubší místo v bahně, jímž protékala voda, deroucí se dolů k vodnímu stroji. Vstrčil obličej k vodě a nezkoušeje jakost, hltal tuto zkaženou vodu plnými doušky.
Tím se poněkud zotavil a občerstvil. Kouř se valil dosud, ale plyny se již z větší částí ztratily.
Karbanec se chvěl na celém těle. A přece spěchal vpřed. Kouř ho chvílemi dusil, a tu strkal hlavu do vodní strouhy, aby si poněkud oddechl a potom spěšně kráčel dále.
Pouze dvaatřicet metrů bylo mu ujíti k těžní jámě a během této krátké cesty třikrát odpočíval, tak byl vysílen.
Konečně se dostal k těžní jámě.
Nahmatal sloupoví a smýkaje rukama po jednotlivých sloupech hledal knoflík, jímž se zvoní na klec.[7]
Mezitím nádvoří jámy »Herminy« oživlo, podobajíc se roji včel. Neklid stoupal. Vědělo se již, že na dole zůstalo přes třicet dělníků, jichž záhuba je snad již jista. Dostavili se zástupci všech závodů i zeměpanských úřadů. Vyptáváno a vysvětlováno.
Ředitel sám vysvětloval a pan von Riedlstein, jako vrchní správce revírního úřadu, potvrzoval správnost vykonaných záchranných prací.
»Jinak nelze,« pravil von Riedlstein.
»A nezadusí se tam ti ubožáci, když jste uzavřeli těžní jámu?« tázal se okresní hejtman.
»Nikoliv. Zmenšení stlačeného vzduchu zamezí vnikání jedovatých plynů do šachty na pátých horách, a tím opatřen čistý vzduch k dýchání potřebný dole se nalézajícím horníkům, poněvadž ponechaný otvor přivádí tam jistě nejméně 6 až 8 m3 vzduchu, což úplně postačí,« vysvětloval ředitel theorii Bajerovou a spojený s ní a v ní výpočet.
»A mnoho-li tam padá vzduchu při normálních poměrech otevřenou jamou?«
»Asi 40 m3 za vteřinu.«
»A mnoho-li vyssaje ventilátor zkaženého vzduchu ?«
»Oba nyní pracující malé ventilátory závodu »Herminy« vyssají 54 m3 vzduchu za vteřinu; čili 3240 m3 za minutu.«
»Tedy zmenšení stlačeného vzduchu na důl má za následek —?«
»Že se nevyvinuje tolik zkažených plynů. Požár se omezuje — — —«
»Pusťte nás — neopustíme soudruhy.«
Tak to udeřilo do vzduchu.
Ředitel s politickým úředníkem vyšel ven.
Před budovou těžní jámy stál stlačený dav horníků. Někdo vhodil mezi ně podezření, že byla těžní jáma uzavřena, aby se oheň uhasil, ale tím že všecko zahyne, co je dole. Jako elektrický proud projelo to davem.
»Chtějí je udusit, aby zachovali důl!« zvolal kdosi.
»Pusťftc nás, chceme vysvobodit své soudruhy!« ozvalo se opět hrozivě.
Četnictvo se postavilo ke dveřím, obličejem proti lidu. Stálo jich tu osm mužů.
»Chceme do jámy, pusťte nás!«
Kupředu davem se draly ženy.
Nastával divoký řev. Zmatenice hrozivých výkřiků. Celníci pozvedli pušky.
V tom vyšel ředitel s úředníky před budovy. Vyšetřovali, vymlouvali, dokazovali… Marně.
Dav rostl, hutněl, sílil, a bylo jisto, že se dopustí nezákonnosti, že udeří — a bude udeřen a snad krvavě odražen. Důstojník, velící četnictvu, postavil se s vytasenou šavlí k povelu.
Policejní komisař přistoupil rychle k řediteli a cosi mu šeptal, načež ředitel postoupil vpřed a zvolal: »Nikoliv zadusit, ale při životě zachovat chceme naše horníky, ale nevěříte-li tomu, vyberte si deset lidí, které vpustíme do budovy a do jámy. My pojedeme s nimi.«
To účinkovalo.
Polovice byla ochotna sjeti dolů.
Ředitel odpočítal deset a vešel s nimi do budovy.
Sotva přistoupili k jámě zarazili se.
Ozvalo se zvonění:
Cink — cink — cink — cink — cink.
Pětkrát. Jako kdyby tento zvuk signálu přicházel z onoho světa. Jak to možno? Vždyť ani lampy nehořely, když je spustili. A přece se neklamou! Zvoní se o klec. — A nyní — slyš — devět úderů. Žádá se o klec na deváté patro!
Rázem zatočili klikami, zdvihli příklop z jámy a klec jela dolů. Napřed poslali prázdnou klec — pouze s jednou věterkou. Počkají, až kdo vyjede. Klec sjela podle rozkazů na deváté patro.
Již je dole. Stojí.
Napjetí k nevypsání. Věčností je vteřina. Za chvíli se ozve:
Cink — cink — zase pětkrát.
Jedou lidé.
Úžas na tvářích se stupňuje, čím více se blíží klec otvoru. Cink — cink — cink —
Už sedí na náražích.
Sám ředitel otvírá klec.
»Tam leží — Karbanec.«
»Tys živ? — A jak? — A kde?«
»Mluv!«
»Kdes byl?«
Tak se to hrnulo na mladého hrdinu, o němž dosud nikdo nic nevěděl a o němž dosud ani v této knize zmínky nebylo. Ředitel sám mu pomohl z klece. Dali mu vína a přivedli ho k mluvení.
Vypověděl všecko, co prožil.
»A mnoho-li je tam kouře?«
»Už asi málo.«
Telefonujte na »Vilmu« a »Fritze«, ať sjedou dolů a oznámí to dole meškajícím s radou Bajerem.«
Okamžitě všecko připraveno k zachraňování ubožáků dole dlících.
V tom se objevil rada Bajer s ostatními.
»Nemohli jsme dále,« pravil smutné.
»Ale my jedeme dolů,« volali horníci.
Rada Bajer vida, co se stalo, chápal vše. Stlačený špatný vzduch zůstal v místech, kde neúčinkovalo větrování, ale na místě požáru se zatím pomocí ventilace umožnilo zředění a tím snad i zachránění.
Byl mezi prvními, kdo neohroženě vstupovali opět do klece. Byli tu Tvrdý, Ješek, Grudicki, Chrba, Gerber a inženýr Skrčený, Výhrada a Ševelík, elév Baum a ještě asi dva horníci.
Za všeobecného napjetí a temného volání: »Zdař Bůh!« sjeli pod zem.
Jeli od patra k patru. Na pátém patře stanuli a zavřeli tam ony osudné dveře, které v této katastrofě hrály tak osudnou roli. Tím se ještě více posílil přirozený tah vzduchu vodní jámy a zamezila se cirkulace vnikání zlých plynů do těžní jámy.
Sjeli na deváté patro. Zde se jim zjevila strašlivá tragedie v plném rozsahu. Porůznu zde seděli nebo leželi horníci — mrtví, zadušení. V nejrozličnějších posicích, nejvíce v leže, obličejem k zemi; mnozí sedící u stěn třídy, opřeni zády, ruce sepjaté, jako v modlitbě.
Obraz hrůzy, kudy kráčel běs smrti v nejhroznější své chvíli hněvu, a těžko naskizzovati perem a slovem podobný obraz, při němž se srdce chvěje a ruka vypovídá službu. Zde by musit býti nějaký náš Vereščagin, aby tuto hrůzu v celé její běsnosti zachytil.
Deset živých lidí se »sicherkami« v rukách, zdvihajíce Je nad hlavou, aby lépe viděli, osvěcují tu deset mrtvol v různých posicích, padlých v boji za skývu chleba, v příšerné tmě čtyřsetmetrové hloubky. A těch deset bohatýrů práce, padlých v nejzoufalejší hrůze, vznikající z vědomí zániku a z něho vyplývající touhy po životě — — —
Jaký to obraz, jak by mluvil více než všecka slova a články novinářské! .Najdeme svého Vereščagina? I toto jest pole bitevní, na němž se svádějí nejhroznější bitvy moderní doby — boje velkokapitálu — s hladem.
Inženýr Skrčený, hrůzou jsa omámen, obrátil se ke kleci. V tom zpozoroval, že v pravém úhlu k vodní jámě leží klubko lidí. Náhle vykřikl:
»Ježíši Kriste — pan závodní!«
Všichni se ohlédli.
Rada již klečel u klubka těl.
Poznali Dušana podle hornické blůzy a žlutých knoflíků. Jiný to nemohl býti.
Ležel na dvou tělech horníků, jako by ještě v poslední chvíli mu ustlali svými těly, aby se neotlačil.
Ležel obličejem do jejich těl. Mrtvý horník měl položenou ruku kolem pasu Dušanova, jako by ho objímal. Smrt vyrovnala vše; i hněv, i stav. Zde leželi jako v objetí.
Všichni byli ohromeni.
Přiklekli a obrátili Dušana.
Z úst mu tekla krev.
Nikdo se neubránil zachvění. Mnozí měli slzy v očích.
»PříteIi — můj příteli — tušil jsem to! Oh, já jsem to tušil…« šeptal rada Bajer a utíral si oči.
»Tak jsme vás nalezli, pane za vodní!« pravil v pláči důlní Tvrdý.
»Tak jsme se opět nalezli!« řekl rada Bajer a políbil závodního Dušana na čelo.
Všichni se dali do hlasitého pláče.
Dole bylo ještě dosti kouře, takže nezbývalo, než rychle opět nahoru. Naložili do klece závodního Dušana a dva pod ním ležící horníky a dali znamení k odjezdu.
Vyjeli na povrch.
První mrtvoly. —
Davem zachvělo. První mrtvoly… Každý chce viděti a věděti, kdo to je a jak vypadá.
Ještě jsou v kleci. Horníci vystupují, a za nimi ostatní. Konečně jdou s mrtvolou.
Rada Bajer, inženýr Skrčený, Tvrdý a Orudicki vynášejí první mrtvolu.
»Závodní Dušan,« sletělo se rtů jako šeptem všem přítomným.
Ředitel se zapotácel.
»Závodní Dušan je mrtev — včil ho vyvezli,« neslo se kolem až z budovy ven a zachvátilo dav. Ještě ve smrti prokázal závodu službu. Snad by byl tento rozechvěný dav se vrhl na budovu a vzal ji útokem, aby se mohl dostati blíže k dolu — na pomoc svým soudruhům.
Objevení se mrtvoly Dušanovy působilo na všecky tísnivým, zdrcujícím dojmem. Chápali oběť sebezapření a obětování. Tito lidé bez naučených frází pociťovali úctu před tím, jemuž nedávno ještě láli a jenž ve chvíli osudné neopustil své ochraně svěřené horníky.
Jako kapitán zůstal na vrchu lodi, až vida ezbytí, nemožnost záchrany všech, se všemi zahynul. I zde jest kapitán a jde prvý z vraku lodi a za ním ostatní — mrtvi.
Cosi heroického vystupovalo v tomto okamžiku před osobu Dušanovu. Každý věděl, že se mohl zachrániti. Zachránění jím horníci, mnozí jím do klece dovlečení, vyprávěli nahoře o jeho nadlidské námaze a šlechetném obětování se.
A proto nyní umlká vše vření…
Složili ho na zem.
Za ním druhého, třetího.
Ti, co byli na dole, nemohou tam již sjeti; jsou napolo omámeni. Jen rada Bajer, Tvrdý, Výhrada a Grudicki vstoupili tam znovu.
»Pane rado, já pojedu!«
»Já — já — já — — —«
»My pojedeme — Pane řediteli — jsou to naši soudruzi — — —«
Tak se ozývá kolem jámy, a mezi tím, co ředitel vybíral nové horníky do klece, vynášejí mrtvoly do nové cechovny.
Jsou to závodní Dušan, Obrok a Bandula. Oba ženatí.
Za tímto smutným průvodem následoval za chvíli druhý. Přibyli noví.
Zachraňovací akce se rozvinula. Do dolu sjeli inženýr Zabranský, Tusch, Besta, Nudck, Ješek a jiní. Zimničně pracováno a hledáno na dole v odlehlejších obloženích. A nalézány spousty lidí.
Tu dva — tu tři — tam pět — tu jeden a v nejrozličnějších posicích. Některý měl ruku v rukávě kabátu, chtěl se oblékati, když upadl v bezvědomí. Jiný držel džbánek s vodou v ruce.
Ti všichni snášeni pod deváté patro a vyváženi. Vzduch se čím dále tím více čistil.
Nahoře lékaři plné ruce práce.
Každého dlouho prohlíželi, zkoumali a jen skutečné mrtvé dali odnésti do cechovny. Ostatní do nemocnice. Mnoho jich bylo ještě živých, ovšem že v bezvědomí.
Do pěti hodin odpoledne počet horníků doplněn. Nalezeni i oni dva narážecí u dveří vodní jámy osmého patra zadušení a popálení. Nalezeni zadušení koňové, ale zvláštní bylo, že byly nalezeny hořící »sicherky«. Tam, kde nemohl dýchati člověk, hořela lampa.[8]
V cechovně lékaři, kteří ještě pátrali, zdali se neukáže v některém zadušeném dosti malá jiskérka života, prohlíželi znovu Dušana. A tu v denním světle poznali, že jest potlučen. Na prsou nalezli velikou modrou ránu, zlomenou ruku a nohu na dvou místech.
Okamžitě to oznámili a dali ho odnésti do jeho bytu. Pátráno, jak se to mohlo státi…
Mezitím nosili jiné mrtvé, a pravá tragedie, řekněme třetí jednání, počíná. Každou mrtvolu doprovodil řev sta hlasů, domnívajících se, že je to jejich mrtvola. To se dělo i těm, jež odváželi do nemocnice.
Volali a naříkali matky, otcové, děti, bratři, sestry i milenky.
Konečně do pěti hodin bylo všecko nahoře. Mrtví i omámení. Celkem 16 mrtvých a 18 omámených a 5 koní zadušených.
Rada Bajer, Skrčený, Tvrdý, Výhrada, Gerber a Baum, Bednařík, Tusch, Zabranský a Klíč, Ješek, Medek, Koks a jiní, tito hrdinové, odvažující se života při zachraňování horníků na devátém patře »Herminy«, vysílení, unavení, a ubledlí — schváceni námahou, byli odváženi do svých bytů.
Žádné salvy díků. Nic! Zde jest povinnost, a tu vykonali čestně. Těch osmnáct dosud živých oni zachránili a klidně po práci odjíždějí domů, poněvadž by pěšky nedošli — schvácením.
Hrdinové moderní doby, bijci s drakem, vysvobozující nikoliv panny, ale otce rodin — živitele a pracovníky.
Před těmi smeknout — — —
Před těmi v dolech — zaplakat — — —
Když již všecko vyjelo a nikoho živoucího na dole nebylo, těžní jáma neprodyšně uzavřena, spuštěny do šílené rychlosti ventilátory a zároveň vržena dolů do vodní jámy spousta vody, tak, že spodek jámy byl úplně zaplaven.
Oheň zdolán. Zvítězil člověk. Theorie ovládla hmotu. Jako vždy.
Večer se snesl nad krajem. Mlhovky dávno přestaly ječeti, ale množství lidu bylo na »Hermině« dosud. Nechtěli odejíti, pokud se nezjistí, kdo je mrtev a kdo v nemocnici.
K mrtvým postavena četnická stráž, aby je nikdo nemohl poznati.[9]
Konečně usneseno, aby se vydal seznam jmen. Za okamžik nastalo ve dvoře utišení.
Někdo tam předčítal jména a hlasitě volal: »Mrtví jsou tito: Obrok V., Bandula Fr., Kožušník P., Gurecki A., Bednář J., Kornáš S., Mor C., Samec J., Suruvka P., všichni ženatí. Palej, Kyselý, Mühlberg, Cebula, Poláček, Novák, Ooustal, všichni svobodní. Do nemocnice dodáni: Krouske, Šalkovský, Slíva, Baton, Kulka, Stavařík, Mrtvý, Šiatka, Polák, Břízský, Urbančík, Musial, Deptuch, Gavenda, Lys, Barumy, Kleiny a Karbanec.«
Tím úřední povinnosti učiněno zadost.
Po přečtení jmen se dav rozdělil. Ti, jichž drazí byli v nemocnici, odešli k nemocnici. Ostatní zůstali zde. Jako by čekali, že se stane zázrak, že sám Bůh se smiluje nad jejich žalem a ti tam na zemi ležící vstanou a vyjdou ven.
A nic se nestalo. Žádný zázrak.
Jen mráz zesílil, a co nezmohla hrozba celníků ani domluva dozorců a horních úředníků, dokázala zima a pud sebezáchování.
Kolem sedmé hodiny, kdy nebe se zalesklo hvězdami a mráz vrzavě a skřípotem pel svoji zimní pohádku, rozešli se poslední.
Dvůr »Herminy« spustí.
Nic se nehýbalo. Nic tu nebylo živoucího. Mrtvola byla v domě.
Jen tam ve vodní jámě je život. Strojovna je v činnosti.
Všude jinde smrtelné ticho.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Krysy.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Celý tento výstup s Karbancem ve vodní jámě je kreslen dle pravdivé scény při důlním požáru roku 1896 na Zárubku na Polské Ostravě.
- ↑ Celá scéna kreslena dle skutečnosti. Pozn. spis.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.
- ↑ Kresleno dle skutečnosti.