| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXVI | XXVII | XXVIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXVII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 285 - 287. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Novoroční gratulace se odbyly u ředitele hladce. Jako obyčejně. Shromáždil se výkvět hornické inteligence revíru, a jak se slušelo a patřilo, každý podle své hodnoty a dietní třídy přišel na řadu, aby výraz nelíčených citů svého nitra atd. atd. Jak to bývá. Byly zde i mnohé dámy.
Mluveno o tom i onom. I o Reichensteinovi. Je prý zdráv. Atentát mu neublížil. Paní Zavalíková ovšem pod rukou sdělila Ireně, že prý bude do smrti kulhat. Ale zde se to veřejně říci nesmělo.
»Jaký dojem učinilo návěští o zkrácení pracovní doby na závodech?« jako maně tázal se ředitel.
»Žádný,« byl všeobecný úsudek.
»U nás se trochu bouří, ale myslím, že vina toho leží jinde,« řekl Dušan.
»Tak? A v čem?« řekl ředitel.
»V Soukupovi. Zjevně kritisují naše jednání, že jsme bez vědomí Soukupa dali rozmnožiti jeho vynález.«
»Již je vše obstaráno. Soukup dostane určitou částku peněz. To spraví Dr Wichter, a bude-li chtít, obdrží vynikající místo v našich strojovnách. Mluvil jsem s ním o tom,« pravil nedbale ředitel.
»Soukup chodí velice často kolem »Herminy«, vidívám ho tam,« řekl rada Bajer.
»Musíme býti na stráži,« dodal ředitel.
Dušan se podíval na ředitele a v tu chvíli nedůvěřoval pravdě před chvíli pronesených slov.
»Velectění,« začal ředitel, »a milí a drazí! Přeji vám všeho dobra v novém roce a děkuji vám za srdečné gratulace všem, a s lítostí beru na vědomí, že páni rada Bajer a Janský oznámili své vystoupení z našich služeb.«
Všeobecné ticho zavládlo po těchto slovech.
Podnášeno víno a znovu blahopřáno a připíjeno novému roku, nové práci, novému štěstí.
Znovu všeobecně klamáno.
»Vy opustíte, pane rado, nadobro hornictví?« ptal se Dušan rady Bajera, stoje s ním v koutě za velikou záclonou.
»Nikoliv. Vstoupil jsem do služeb ruské vlády. Jedu na Ural a převezmu místo ředitele hor v Irkutsku.«
»A kdy nás opustíte ?«
»Koncem března.«
»Škoda. Ztratím svého nejlepšího přítele.«
»A já svého nejmilejšího druha v práci,« řekl rada Bajer a dodal: »Mám toho zde všeho až po krk. A to jednání se Soukupem mně dodalo. To jest k neuvěření.«
Znovu připíjeno, a tu Dušan i Bajer musili se přidati ke společnosti.
Společnost se rozjařila příchodem dcer ředitelových. Irena vážná, nápadně bledá ve svém řasnatém šatě, Hedda jásající štěstím, oděna v moderní šaty plyšové, světlé barvy, a Ella v šatech z černého plyše.
Všecky byly poněkud ubledlé a vážné, zejména Irena. Bledost její byla až nápadná. Bylo známo, že poslední dobou postonává. Lékaři jí předpisovali proti žaludečním křečím.
»Jak jsi bledá, Ireno,« pravila Zavalíková.
»To je od stálého bdění,« podotkla paní Dreizahnová.
»Je to zlé s milostivou paní?« tázal se rada Bajer.
»Velice. Čekáme skon téměř denně,« pravil ředitel a dodal: »Naše Irenka jest mučednice. Tak se v poslední době změnila, že jí ani nepoznávám. To od neustálého bdění u nemocné, o níž se dělí s Heddou.«
Všichni litovali nemocnou a zároveň Irenu, již přikazovali šetřiti se.
Společnost se rozdělila na skupiny.
Hedda. Irena, Zavalíková a Dušan stáli pohromadě a hovořili.
»Jste nějak zasmušilý, pane inspektore,« pravila Zavalíková k Dušanovi.
»Myslíte? Nevím ani.«
»Jistě. Máte strach před sňatkem? Nebojte se. Není to tak zlé. Zeptejte se mého muže.« A Zavalíková se rozesmála.
Hedda se obrátila k oknu. Dušan se zapálil jako panenka.
»Dobré znamení, pane inspektore, červenáte se. To je pro Heddu dobré znamení —«
»Mařko — prosím tě —« pravila Irena.
»Ah tak — vždycky se zapomínám; Hedda je dosud svobodná. Nu, mluvme tudíž o něčem jiném. Kdy bude svatba?«
»O tom rozhodne papá po rozmluvě s panem inspektorem. — Ale prosím tě — — —«
»Jen brzy — co možno brzy. Potom byste litovali. Ujišťuji vás — — —« A tato šťastná žena se smála tak jásavě svým zdravým smíchem.
Náhle Irena byla zachvácena takovou bolestí v životě, že ji Hedda s Elou musily odvésti do pokoje. Chtěla za nimi jíti i Zavalíková, ale Irena, ačkoli v bolestech, co nejrozhodněji si to zakázala.
Ředitel poslal pro lékaře.
Společnost s ujištěním nejsrdečnějšího blahopřání celé rodině pomalu se rozcházela.