| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXVII | XXVIII | XXIX |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXVIII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 288 - 294. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Bylo asi dva dny po Novém roce, kdy vstoupil do pracovny ředitele von Berghöhe vážným krokem doktor Malý.
»Nuže, jak je, doktore?«
»Jsem zlým poslem,« pravil lékař.
»Zlým poslem? Lekáte mne!«
»Utište se, pane řediteli. Utište se. Není to ještě tak zlé — tam — u paní choti — Tam jako zázrak — ale — — —«
Doktor se zarazil.
»Nuže — proč nemluvíte? Co se stalo? Je to tedy u Ireny zlé — — —«
Ředitel přiskočil a uchopiv doktora za obě ruce zrovna ho vlekl k pohovce.
»Zde, posaďte se — doktore — a mluvte pravdu — netajte mi nic. Víte, že na Ireně visím celým životem — Ona je mou budoucností — mým vším, co jsem a čím jsem.«
Ředitel v bolesti, skoro v pláči vyrážel ze sebe tato slova.
Doktor neodpovídal.
Ředitel bolestně zaštkal.
»Tedy — je to — opravdu nebezpečné?«
»Není,« řekl doktor.
»Že není? Nuže, probůh, co tedy je? Co se stalo? Mluvte a nemučte mne svým mlčením a neurčitostí.«
»Stalo se něco velmi vážného a —«
»A —?« Ředitel se zrovna zabodl očima do doktora.
»Něco — — —« Doktor se zarazil.
»Domluvte! Řekl jste vážného a —«
»Osudného,« dodal doktor.
»Osudného?« Ředitel se zachvěl.
»Pro vás osudného,« řekl klidně doktor.
»Nechápu, nerozumím, ale chci, abyste, pane doktore, mluvil jako lékař pravdu! Co se stalo!«
»Jsem povinen říci vám pravdu, a proto jsem přišel. My lékaři jsme někdy posly zpráv Jobových.«
»Proboha vás prosím — k věci!« zoufale vykřikl ředitel.
»Jsem při věci. Ale buďte silen, pane řediteli; silen jako otec, jako otec, pravím — a přijměte věc jako »fait accompli«, na níž se nedá již nic změniti. — Ale klidně, prosím vás — — —«
»Jsem klidný,« ledově řekl ředitel a dodal: »Mluvte, nechť je cokoliv!«
»Vaše slečna dcera je matkou.«
Ředitel vypoulil oči, rukama se chytil za prsa, lapal vzduch; chtěl něco říci, ale vyrážel z hrdla pouze neurčité, nejasné zvuky.
Neomdlel, ale zdálo se, že v tomto okamžiku vystoupilo z něho všecko falešné, všecko naučené a pouze skořápka zbyla, ta skořápka původnosti rodu.
Lékař seděl vedle něho a dával mu čichati sílící tekutinu, jíž mu třel spánky.
Ředitel hleděl tupě před sebe.
Po dlouhé době se vzpamatoval, vlastně opanoval a tázal se dutým hlasem:
»Doktore — je to vážná věta, již jste pronesl. Vážná. A těžká — tak těžká — jako příkrov hrobu, v němž leží celé naše štěstí. — Tedy je matkou. Matkou — — — A což, nemýlíte se? Není to snad Hedda? Snad je to Hedda. Řekněte, že je to Hedda, a já se rozveselím.«
»Nemýlím se,« řekl doktor určitě.
»Nu dobře. Tedy se nemýlíte. Je to tedy Irena? —
Pravda — Vy se netážete po příčině, znáte jen účinky — Tedy matkou — — —!!!«
Ředitel mluvil více pro sebe.
Po chvíli mlčení prohodil temně:
»A jste si opravdu jist, že je to, jak pravíte? Není zde možný omyl? Žádný omyl? Žádná vnitřní nemoc, podobající se snad příznaku — Snad je to něco podobného nádoru, jaký se někdy objevuje —«
»Pane řediteli, jsem povinen říci vám pravdu; jako lékař musím říci otci, v jakém stavu jest jeho dítě. Slečna upadla v bezvědomí. Ve strachu o ni jsem šaty úplně uvolnil a při prohlídce shledal jsem, že se v ní ozývá život. Věřte, sám jsem se toho ulekl. Je tu však povinnost. Lékař musí mluviti. Možno, že — — —«
»Věřím vám, doktore. Věřím. Odpusťte, že jsem pochyboval. Ach, který otec by nepochyboval; který otec by věřil, že dcera, jíž důvěřoval, již stavil všude vzorem — Kh, jsem sentimentální jako dítě. Co bych za to dal, kdyby to byla Hedda! Má známost, za čtrnáct dní bude svatba. Ale Irena — Irena — — — Hrozné! Poslyšte, doktore, znáte naši rodinu. Víte, že Irena toužila vždycky vysoko. Nevím, kdo je tu vinen, ale prosbu mám. Otec vás prosí, čestný muž, hájící čest své rodiny, vás úpěnlivě žádá — za mlčení! Vy nevyzradíte, co se stalo. Pravda? Dovedu býti, doktore, vděčným; dovedu si vzpomenouti v každé chvíli prokázaných mně přátelských služeb.«
»Račte býti bez starosti. V této věci se spoléhejte na mou mlčelivost!«
»Děkuji vám. A přijďte večer opět. Jakmile uznáte, že se Irena může vydati na cestu, odjede do Itálie.«
»To bude nejlepší, co se může státi. Ale nezapomínejte, pane řediteli, že vše závisí u slečny Ireny od jejího klidu. Klid; ještě jednou pravím. — Klid.«
Podali si ruce. Ředitel vyprovodil lékaře až ke schodům, což jindy nedělával. U samých schodů si ještě na něco vzpomněl.
»Nebyla komorná při prohlídce?«
»Neví nic. Ani zdání!« řekl doktor.
»Díky! Nezapomenu vaší opatrnosti a mlčelivosti.«
Znovu si podali ruce.
Ředitel se vracel pomalu do své pracovny.
Usedl zde a složil hlavu do dlaní. Dlouho tak seděl. Jako by mu rázem vzato bylo vše; vše nejdražší. Smrt ženy by ho tak nedojala; s tím počítá již léta. Ví, že usýchá a vadne, a že uschnout musí. Dnes či zítra… S tímto faktem se smířil, ale ona — Irena, Irena… To nechápal, nečekal, na to ani v nejčernější chvíli života nepomyslil.
Těžkým, skoro vrávoravým krokem šel k Ireně.
Pomalu kráčel chodbou, ani si nevšímal všeho přepychu kolem. Ani nepozoroval, že všecka ta nádhera zde náleží jemu. Chodba, vytápěná teplým vzduchem, rozehřála jeho nitro. Tak se zimou otřásl. Na schodech dvakráte stanul, jako by odpočíval, jako by hledal nit hovoru. Tak šel k Ireně, ale nevěděl, co jí řekne. Neplakal, nenaříkal, ale trpěl. Snad v tomto okamžiku po prvé poznal opravdovou lásku k dětem; snad po prvé opravdu v něm trpěl otec.
Irena ležela na lůžku, bledá, až skoro zmodralá. Ale krásná byla.
Stanul ve dveřích, ale vida Irenu klidně ležeti se zavřenýma očima, vstoupil.
Irena se pohnula a otevřela oči.
Obrátila k němu tázavě své dosud krásné oči. Netušila.
Ředitel se dlouho na ni díval. Rty se mu chvěly. Uchopil ji za ruku. Cítila, že se jeho ruka silně chvěje.
Nastala chvíle trapného mlčení.
Konečně pravila Irena mdlým hlasem:
»Co je ti, papá? Jsi tak rozčilen —« řekla to tak nesměle, jako ve strachu.
To dodalo řediteli odvahy. Pravil v bolesti a chvějícím se hlasem trhaně:
»Co mně je? — Irenko — Co mně je? Ach, co mně je. — Mluvil jsem s doktorem Malým — a — vím — všecko.«
Skoro padl do lenošky, stojící u lůžka.
Irena si zakryla obličej a vybuchla v usedavý pláč.
Po hodné chvíli ředitel pravil:
»Ireno — nečiním ti výčitek. Bylo by to marno. Jen jedno chci vědět. Jen jedno: zdali jsi se nezapomněla s někým, kdo by tebe a naší rodiny nebyl hoden.«
Irena zavrtěla hlavou.
»Řekni mně tedy jméno. Jsi povinna říci, kdo to je. Donutím ho k povinnosti.« vyrazil ze sebe ředitel.
»Jest to — Reichenstein,« zašeptala Irena.
»Co? — Kdo? — — — Kdo že je to?« zvolal skoro v jásavé radosti ředitel.
»Je to Edin z Reichensteinu,« znovu opakovala Irena.
»Edin — Edin z Reichensteinu. — Má Irenko. — Má drahá Irenko! — Můj sen je splněn. Oh. — Rozumím ti. — Rozumím, mé dítě. — Nyní je všecko dobře. Budeš paní z Reichensteinu. — — — Jak jsi to moudře nastrojila — — —«
A ředitel se sklonil k Ireně a líbal ji na čelo a na tváře.
»Nebudu paní z Reichensteinu,« pravila Irena. »Nebudu, poněvadž je pan z Reichensteinu padouch. Ničemnný padouch,« řekla Irena pevným hlasem a dodala: »Sedni si, otče. Jsem dosti silná, abych před tebou celou zpověď vyznala. Poznáš, na kolik jsem vinna já, a na kolik on.«
A nyní počala vyprávěti od počátku celý román své lásky; setkání s Reichensteinem na »Amorettě«, postup této známosti, tetiny choutky na šlechtictví, zkrátka vše, co již dříve bylo řečeno. Nezapomněla ničeho. Celou scénu po obdržení šlechtictví, slib Reichensteinův, kdy jí pohrozil vyhnáním otce ze služby.
Jako by rány kladivem na jeho hlavu dopadaly, tak mu zněla slova Irenina. Neodpovídal; jen v hlavě všecko srovnával, rovnal, o možnosti uvažoval. A když Irena dokončila, poznával, že na boj proti Reichensteinovi je malý, slabý.
Beze slova výčitky podal Ireně ruku. Tato držíc ji oběma rukama, tázala se: »Hněváš se, papa?«
»Nehněvám,« řekl klidně.
»Zaplatila jsem za nás všecky,« vzdychla.
»Za nás všecky,« opakoval otec.
»Nemysli, že nehodlám hájiti práva svého a svého dítěte, ale dříve musí býti Hedda zaopatřena, po případě i Ella. Potom si o způsobu boje proti Reichensteinovi promluvíme.«
Ředitel odešel.
Uzavřel se do pokoje a znovu prožíval všecko, co slyšel. Byl v něm uražen více ředitel než otec, více opravdový cit pro čestnost a mravnost rodiny. Že Irena obětovala sebe v této hře, to jasně rozpoznával. Že hrála s Reichensteinem o jeho miliony, bylo jisté; to chápal a konečně i odpouštěl — ale že prohrála, že Reichenstein hrál chytřeji, to ho uráželo a nutilo k odvetě.
A tu mu přišlo na mysl, jaký je to vděk za vše, co pro něho učinil. Myšlenka pomsty opanovala jeho nitro. Jak s ním zachází… A z úst se mu vydralo hlasité pronesené slovo: darebák.
Jako by ozvěnou znělo stále. Ředitel si polohlasem upravoval své myšlenky. »Čím jsem mu. Či jsme mu všichni pouze prostředkem? Snad! Ale pak nemáme příčiny jeden druhého kvůli němu ubíjet a okrádat! A co všecko já pro něho učinil! Myslil jsem, že jsem u něho něčím více. Směny snížím — pro jeho kapsu! Mozek a myšlenky všech úředníků vykradu — pro jeho kapsu! I toho Soukupa — — — Všecko pro jeho kapsu! A on? — Hraje s námi jako na šachovnici. Rozestavuje, představuje figurku jednu před druhou, až dá všem »mat«, i Ireně! Jak by mně byli záviděli! Všichni! Býti tchánem Reichensteinovým znamenalo by státi vysoko. — A on — Co mám ze všeho? A Irena? Ubohá! Prohrála! Obětovala se za nás. Eh — Nyní třeba jednati! Nebude-li paní z Reichensteinů, může býti ještě vždycky paní Krippelbauchovou. A ten závodní Volný se také o ní uchází. Ale Reichensteinovi se pomstím. Vynález Soukupův oželí. Stanu se šlechetným a u Dušana to bude dobře působit.«
Vztek ho rozpaloval. Vzpomínal všeho, co již všecko provedl, aby se zavděčil — pánu! A on mu toto provede. Věřil slovům Ireny, že se pomstí. Aby se ukázal Dušanovi ve světle lidskosti, odhodlal se ponechati Soukupovi vynález. Chtěl zapáliti bengál soucitu s trpícími.
Zahleděl se oknem. U protější zdi závodu »Herminy« stáli v hloučku horníci a četli návěstí o zmenšení směn. Viděl, jak rychle gestikulují v rozčilení.
»A za to — on — zloděj —« zasyčel ředitel.