| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXV | XXVI | XXVII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXVI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 277 - 284. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Vánoce zazářily svým pohádkovým zjevem a přinesly řadu překvapení. Novoroční jmenování, a možno říci, že ředitel nelhal. Neuspokojilo ovšem všude, ale přece letos příjemně překvapilo.
I paní von Riedistein uchystala překvapení: Vinetta, krásná její Vinetta se zasnoubila s panem Kleinbürgrem.
Bylo to rovněž málo, ale i zde uspokojilo. Veřejnost ovšem nikoliv. Mnohé nad tím pohrdavě zdvihaly nosíčky, ale to pranic nesnížilo pýchu blažené matky.
Slečna Bároš ben Dardanel s radostí rozšiřovala tuto novinku, a paní von Riedlstein přijímajíc gratulace, vypravovala bolestným hlasem takto:
»Co jsem nocí proplakala, nechtěla jsem povolit. Dost času máš, říkala jsem, považ si, že můžeš udělati partii. — Ale to víte. láska! Kdo pak ji přemůže. Poroučej, pros, hroz, nic plátno. Mají prý se rádi. Neupustí od sebe. Tož což jsem já mohla zmoci. A potom, srdce matky, to víte, povolí pro štěstí svého dítěte. — — — Vždyť hrozili, že se usmrtí — otráví — — a tož — —«
Po téhle velice dobře naučené i sehrané scéně vytáhla vždycky šátek — a dala se do pláče.
Mnozí ovšem tomuto citu neuvěřili, říkajíce, že prý Kleinbürgra pozvala, s dcerou nechala o samotě a vkročila prý do pokoje právě ve chvíli, kdy Vinetta měla hlavu položenu na prsou vedle sedícího Kleinbürgra, a tu prý hned jim dala své svaté požehnání — ale kdož by takovýmto řečem věřil! Jsou lidé, smějící se i nejsvětějším citům matky.
U ředitele von Berghöhe bylo v poslední době znáti neklid. Dvě věci ho tížily. Nemocná paní žila již jen dnům. Lékaři vzdali se vší naděje. A k tomu pozoroval, že pouto zasnoubení Dušana s Heddou povážlivě povoluje. První to pozorovala Irena. Sdělila to otci jen kvůli informaci. Ona prvá vycítila, že nechová se po zasnoubení žádný ženich tak jako Dušan. To nebyla ostýchavost, to byl chlad lhostejnosti. Poznala to na výletě o svátcích. Dušan jel dle slibu na výlet, ale z celého jeho jednání poznala, že nevede ho láska, nýbrž pouze zdvořilost, k níž byl donucen.
Ráda by byla našla příčinu, ale nemohla se jí dopátrati. Hedda ji ujišťovala, že jest šťastna, že ji Dušan miluje, ale přese vše ujišťování poznávala, že to není láska.
A přece jak ráda by již, aby vše bylo skončeno! Lékař řekl, že matka asi tak do polovice ledna může vydržeti. Do polovice ledna! To by se hodilo. Ohlášky mohou býti najednou a hned svatba. A potom?
Ani nevěděla, jak jí do hlavy přišla myšlenka, že bude dobře, zemře-li matka. Aspoň se nedoví o ní, že — je rovněž matkou. Nekárala se z toho.
Jen aby již mohla někam daleko odtud, kde jí hořela půda pod nohama. Již s otcem o tom se domluvila, že odjede někam do lázní. Jest unavena, touží po klidu. A otec jí slíbil — —
Ředitel omezil veškeré jednání s Dušanem na nejmenší míru. Přičítal sobě vinu, že tak ostře, tak úředně suše jednal s Dušanem. Když před Heddou se pouze o něm zmínil, stal se z ní nejsilnější obhájce povahy Dušanovy i jeho celého jednání. Soudil tudíž, že příčina Dušanova jednání vězí pouze ve formální chybě.
Že mu nepovolil kvůli Soukupovi? Nemohl. Musí hájiti závod. Ústřední ředitel zde byl a pochválil ho, vida Soukupův stroj v činnosti. Již se dělá v závodních dílnách deset strojů jiných. Sám ústřední ředitel v konferenci pravil:
»Ano, pánové. Všecky vaše síly, vše, co je ve vašich hlavách, vše a vším náležíte závodu, a závod je náš. Nezapomínejte, že pro vás není žádného jiného chtění než prospěch závodu. Všecky vynálezy, učiněné v době vaší služby na závodě, náležejí závodu, totiž jeho majiteli.«[1]
Ach, ti hleděli. A přece podepsali.
Mlčky podepsali, bez odporu. Existence. Zlomení vůle hladem.
Ředitel sedě v kanceláři a přemítaje o Soukupově vynálezu, vzpomínal této scény a bubnoval tlustými prsty na psacím stolku.
Před »Herminou« stál hlouček horníků živě rokujících. Mluvili o Soukupově stroji.
»Borák[2] Soukup,« pravil jeden z nich, byl to Gurecki, »ani se nedočkal vděku za svůj vynález.«
»Taková je panská láska,« řekl Bednář.
»A potom nám zakazují být socialisty« pravil Gurecki.
»Není to, vezme-li se to kolem dokola nic jiného než cigaňstvo,« vykřikl Suruvka.
»Tak jednají páni s chuďasem!« znovu prohodil Bednář.
»Jaká to náhoda, že jsme tu na stejné směně všichni jako tenkrát, když nás zachránil v kleci,« prohodil vážně Bandula, jehož si všichni vážili.
»Pravda,« volali kolem stojící.
»Jsme zde všichni: Obrok, Bandula, Kožušník, Gurecki, Bednář, Kornáš, Bor, Samec a Suruvka. Věru všichni, jako tenkrát,« pravil Bandula a dodal: »Ještě scházejí Deutscher, dozorce, Velemínský, naddozorce, Materna, střelec a Dušan, závodní.«
»Jsou s námi rovněž na dole,« podotkl Bednář.
»TamhIe jde Soukup!« zvolal Bandula.
»Soukupe, Soukupe, pojď hef!« voláno.
Skutečně. Byl to Soukup. Byl zašpiněn a šaty na něm uválené, jako by v nich spával. Obličej měl neholeny, kráčel pomalu k volajícím jej soudruhům. Napřed je důkladně prohlédl, jako by pátral, kdo je mezi nimi, a pak se teprve zastavil.
»Soukupe, víš?«
»Slyšel jsi o tom?«
»Páni ti provedli pěknou věc.«
Tak a jinak doráženo na Soukupa, jenž tu stál, hledě s jednoho na druhého, jako by nechápal.
»Tvúj vynález je v činnosti,« pravil Bednář.
Soukup otevřel oči a zadíval se na mluvčího.
»Nic se na nás nekoukej. Pravda je, co ti pravím. Tvůj regulační přístroj připnut na »Hermině« a je v činnosti,« řekl Bednář.
Ostatní přisvědčili.
»Co? Můj přístroj? — Můj vynález? — Můj přístroj že je v činnosti na »Hermině«?« — Tahle slova zrovna zařval Soukup. Celým tělem to zalomcovalo, jako by mu elektrický proud od hlavy k nohám projel.
»A kdo jej připjal ?« tázal se po chvíli, když nabyl dechu.
»Závodní Dušan,« řekl Bandula. »Tvá žena mu jej odevzdala.«
Soukup sklonil hlavu a odmlčel se.
Všichni se dívali na něho plni zvědavosti, co ještě dále řekne. Byli by rádi, kdyby se rozzuřil, kdyby se v něm ozvalo dravé zvíře, krvelačně prahnoucí po ní —
Leč Soukup neodpověděl. Stál s hlavou skloněnou, jako by tam dole v zemi hledal počátek odpovědi.
Rázem pozvedl hlavu, zajiskřilo v jeho očích, pozvedl zaťatou pěst a pohroziv jí směrem k »Hermině« sevřenými rty jen tak zasyčel: »Zloději! Lupiči!«
Beze slova odešel.
Horníci tu stáli zaraženi, nechápajíce, co se děje se Soukupem. Znovu přetřásali, co páni provedli, a konečně všechnu vinu svalili na závodního. Věděli, že Soukupka dala celý stroj i s nákresy jemu do opatrování, a výslednice jejich rozhovoru byla ta: kdyby závodní Dušan nebyl spolčen se ředitelem, neokradl by Soukupa. Nepátrali po ničem více. Jejich cit pro právo a spravedlnost byl uražen tím, že bez vědomí připnuli vynález, patřící Soukupovi, a byli jisti, že i bez vědomí Soukupky. V jejich duších byla uražena lidskost, cit vděčnosti, že jim kdysi Soukup život zachránil, dobýval v nich vrchu. V těchto lidech ozýval se soucit s okradeným soudruhem. V jejich očích pojednou se stal Soukup hrdinou. Byli by mu záviděli, kdyby se byl jako vynálezce povznesl nad ně, ale že byl potlačen, že mu páni sáhli na jeho majetek, že otrokaří stejně s ním jako s nimi, otroky, jednali, vyssávajíce nejen jich kosti, ale i mozky, to je sbližovalo se Soukupem a znovu kypřilo půdu zapomenutí, z níž vyrůstala vděčnost.
Vtom, co tak rozmlouvali, přišel závodní sluha a lepil návěští na zeď závodu. Šli si je přečíst.
Sotva dočetli — nikdo z nich nepromluvil. Návěští obsahovalo, že od Nového roku zmenší se výroba a směny se snižují: pracovati se bude pouze tři dny v týdnu!
»Musím k řediteli, pusťte mne!«
»Nepustím, řeknete, co mu chcete!«
»Co je vám po tom?«
»Soukupe, nedělejte hlouposti, nesmíte tam.«
»Musím, pusťte mne, anebo —« Soukup se rozmáchl tak, že sluha strachem uskočil.
Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil ředitel.
»Co si přejete?« řekl zostra.
Soukup chtěl vejíti do kanceláře.
»Ani s místa, Soukupe! Argus, hab' Acht!«
Argus vstoupil před ředitele, ceně zuby na Soukupa, stojícího tu v ušpiněném obleku.
»Mluvte, co si přejete a nehýbejte se s místa — je-li vám život milý,« řekl ředitel a sáhl do své náprsní kapsy.
»Co si přeju? Co si přeju? Chci, abyste mně vrátili majetek, chci, abyste okamžitě odepjali můj vynález od stroje Herminy!« zvolal Soukup zoufale.
»Zapomínáte, Soukupe, že nikoliv já, nýbrž závodní Dušan tak učinil.«
»Tedy rozkažte vy, aby stroj byl mně vrácen.«
»Snad je vám známo, že ústřední ředitelství již před drahnou dobou se usneslo, že každý na závodě odvislý úředník nebo dělník, vše, co vytvořil v době služby, jest povinen přenechati závodu —«
»Co? Já že bych byl povinen? Je to moje práce, je to myšlenka mé hlavy, a na tu práva nemáte!«
»Nemyslím, že jste povinen dáti to zadarmo. Dostanete odškodnění; to vyřídí s vámi náš advokát Dr. Wichter; k němu se obraťte a budete-li rozumný, vezmeme vás do strojovny, kde se dělají vaše stroje. Doufám, že dobrý plat — — —«
»Já — já, abych vám dobrovolně pomáhal sebe okrádat? Já — Vy zloději!« vykřikl Soukup.
»Ani slova již!« zvolal ředitel.
»Zloději — a tisíckráte vám to řeknu: zloději, všichni. Vy i Dušan i ostatní! Ukradli jste mně štěstí, ukradli jste mně rodinu, ukradli jste mně ženu a naposled jste mně ukradli i mou vlastní myšlenku, mozek jste mí z hlavy vykradli — vy zloději! — Zabte mne, zabte — mám méně ceny než tu ten váš pes! Kdekoliv na ulici vás potkám, do očí vám napliju a zvolám: zloději! Však ještě jest spravedlnost, a té se dovolám — — —«
Vtom učinil Soukup pohyb, jenž se zdál podezřelým Argusovi, který rázem skočil a uchopil Soukupa tlamou za prsa a zlostně vrče, jako by na povel čekal.
Chvíli jen okamžik bylo ticho.
Ředitel pravil se zaťatými rty:
»Toto nechť jest vám poučením. Odejděte a děkujte, že jsem vašich slov neslyšel. Argus, komm her!«
Argus se pomalu odplížil k řediteli do pokoje. Ředitel zavřel dveře.
Soukup stál ještě chvíli a pak vyšel z předpokoje. Venku padal sníh. Severák hvízdal od německých rovin. Stál před ředitelstvím a v duši měl prázdno. Jedno pociťoval, že je dnes větším žebrákem, než kdy jindy. A kráčel dále, až došel k »Hermině«. Ze vrat vyšel Materna. »Tvůj stroj, Soukupe, je pravý dar nebes. Zázrak. Ani bych neuvěřil, že to je tvůj vynález. Závodní Dušan tvrdí, že je to tvůj vynález.«
Soukup stál a poslouchal beze slova.
»Dnes by byla klec vylítla až do střechy, ale tvůj strojek ji zachránil. No, už se umoudři. Závodní to dal patentovati; dají ti, jak hádám, aspoň pět tisíc. Škoda, že nemůžeš vidět, jak se pracují nové strojky. A víš, jak pojmenoval tvůj vynález závodní? »Bětuška«. Škoda ho, že už brzy odejde. Hned po svatbě odjede do Vídně. To snad víš, že se stal inspektorem nad veškerými závody našeho revíru.«
Soukup dále neposlouchal. Jako by ubíhal zlému osudu, tak běžel od Materny, jehož každé slovo bylo mu nožem do srdce.
Zabít je tak všecky; zabít, psy … Zabít -
Tak vyrážel skřípajícími zuby.
»Však - nebudete se z toho těšit - - -«
Obrátil se, a znovu hrozil k závodu »Hermině«. Vtom se k němu blížili Vujčík a Zemplinski. Oba byli opilí. Soukup se jim vyhnul. Obrátil se, a utíkal od nich. Volali na něho, ale nechtěl uposlechnouti. Chtěl býti se svým vztekem sám; chtěl uvažovati o všem; chtěl svůj vztek nasytiti, aby vzrostl a mohl vybuchnouti, ale chtěl být v této chvíli čistější. -
Touto ranou Soukup jako by vystřízlivěl. Zprotivilo se mu pití, společnost, s níž a v níž dosud obcoval. Vše. I život. Rád by dal život - ale dříve tam ty - tak zabít. Ty - příčiny - a zahnat jednou provždy ty stíny hrozných nocí - - -
Tak ze sebe vyrážel a šel - - -
Sníh padal hustěji a hustěji.
A na město se kladl příkrov soumraku.