| Na šachtě - Díl III František Sokol-Tůma | ||
| XXIV | XXV | XXVI |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXV. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě III. Praha : Julius Albert, 1948. s. 265 - 277. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Veřejnosti se dostalo požitku. Vonné sousto.
Ráno po večírku u ředitelů kolovala městem zvěst, že závodní jámy »Herminy« se stal inspektorem a že se zasnoubil se slečnou Heddou von Berghöhe. Na zabité nešťastníky kromě povinných raportů úředních nevzpomněl nikdo.
Obě zprávy se dostaly na veřejnost, a veřejnost, tento mlýn, hnaný úsudkem i předsudkem, přízní, nepřízní i závistí, spuštěn tu na celé složení.
Každý tušil, že jest tu jistá spojitost, ale každý opatrně přisypával do mlýna svojí trošku, aby nebyl přistižen.
Slečna Bároš ben Dardanel a paní von Riedlstein, potkavše se onoho rána, jen tak na sebe pohlédly a významně prohodily: »Což jsme to nevěděly?«
A v kancelářích mnozí závodní inženýři jen tak hlavou pohodili a řekli: »Lehko jest postupovat a přeskakovat celé řady druhých.«
Nejvíce hořkosti zakusil pan horní rada Riedlstein. Jeho něžná choť i dospělá dcera ho obviňovaly, že dosud Vinetě nevyhledal ženicha a když se bránil, prohodila zlostně panička:
»Tolik mladých lidí pod tebou slouží, tolik jich chce povýšit, kdybys byl otcem, starajícím se o blaho své dcery, byl bys některého protěžoval, a Vinetta mohla býti již provdána.«
Rada se bránil.
»Což nevíš, jak jsem dopomohl tomu Leutmeistrovi k postupu? Stále jsi říkala. — No, a jak se nám odměnil?«
»Ale každý není Leutmeister. Jsou mezi úředníky revírního úřadu také lidé velice hodní.«
»Ale nechal Vinettu sedět a postoupil.«
»Poněvadž to byl člověk bez charakteru.«
»Musíme tudíž čekati.«
»Čekati — čekati, až na Vinettě naroste mech. To věřím! Inu ovšem! Takový otec!«
»Je tu ovšem ten koktavý Kleinbürger, ale nevím —«
»Aspoň toho. Ale brzy, aby měla ta Irena vztek!«
A jinde! V mnohých rodinách nebylo lépe. Bylo málo těch, kdo přáli Heddě i Dušanovi štěstí lásky. Měli je v podezření, že se navzájem podporovali.
V širokých vrstvách dělnických přijata tato zpráva s posměchem. Na »Hermině« dělali nejhnusnější, ba možno říci nejoplzlejší vtipy. Historie se Soukupovou znovu oživla, i v kancelářích mezi podřízenými úředníky, nedávno ještě děkujícími závodnímu za upravení postupu, zrušení prémií a jiných, jich se týkajících věcí; ve strojovně, na »placu«, pod zemí vypravována historie o Soukupce podle povahy nebo inteligence, buď šetrně vtipně, nebo sprostě, ale vždycky s určitým úmyslem.
O dvanácté hodině polední sešli se závodní všech závodu v kanceláři na ředitelství. Pozval je ředitel po dnešním nočním neštěstí. Sjížděli se porůznu a s rozličnými domněnkami.
Zde se teprve mnozí dověděli o zasnoubení a povýšení Dušanově.
Rázem vstoupil ředitel. Bylo znáti, že jest mrzut. Čelo jeho bylo svraštělé.
»Glück auf!« řekl ostře.
»Glück auf!« odpověděli.
Nastalo ticho.
»Jest mi sděliti vám, pánové, jménem pana z Reichensteinů, našeho pana »Gewerke«, že včera byl závodní jámy »Herminy« pan Dušan jmenován inspektorem horního našeho revíru se sídlem ve Vídni. Jest nejvyšší čas, aby toto místo bylo obsazeno, a doufám, že uvítáte toto jmenování nejen z ohledů služebních, ale proto, že pán z Reichensteinů jmenoval z vašeho středu odborníka na slovo vzatého.«
Ředitel skončil suše a skoro ostře.
Po jeho proslovu nikdo ani nehlesl. Ohlíželi se kolem, ale nebylo tu Dušana. Ředitel, jako by to pozoroval, pravil:
»Víte, že závodní Dušan, dnes již pan inspektor, není přítelem zbytečných oslav, a proto jsem ho nepozval k tomuto okamžiku k jeho výslovnému přání, ale jsem jist, že bude v novém svém postavení tak objektivním jako dosud.«
Nyní zahlaholilo, ale jen tak porůznu:
»Glück auf!«
Ředitel to poznal, ale nedávaje ničeho znáti, znovu pokračoval:
»Je potřebí, pánové, porokovati o tom, jak by se dala zameziti stálá ta neštěstí, způsobená klecí. Dole pod zemí »Skalní duch« nám přeje. Již dávno nestalo se neštěstí, způsobené zlými větry. Ale s klecí jedno neštěstí za druhým. Revírní úřad přičítá vinu pouze nám, nedostatečnému dozoru; rovněž soudce.«
Ředitel chodil dlouhými kroky po kanceláři. Inženýři mlčeli.
»Proto jsem vás zavolal, abychom se usnesli na zostřeném dozoru. Nejpřísnějšími tresty buďtež stíháni strojníci při nejmenší neopatrnosti. Kořalka nalezená pod jakoukoliv záminkou budiž příčinou k okamžitému propuštění z práce a k zatknutí. Občas budiž u strojníka při práci provedena prohlídka šatů. Jídla donášená buďtež rovněž podrobena prohlídce.«
Ředitel stanul u stolu. Po chvíli se tázal:
»Nemá nikdo z vás nějaký návrh?«
Všichni mlčeli.
»Nebo nějakou radu?«
Rada Bajer pokročil vpřed a pravil:
»Nedávno jsme — s panem inspektorem Dušanem — mluvili o výtečném vynálezu Soukupově. Jeho stroj měl býti na »Vilmě« vyzkoušen. Soukup zatím přišel do vězení, ale včera byl propuštěn. Snad by bylo možno nyní stroj od něho zakoupit. Je v poměrech nejhroznějších. Jeho žena byla u mne, prosila za jeho přijetí do práce, ale pan ředitel dal rozkaz — —«
»Ano. — Nepřijímati ho! Je to zuřivý socialista, buřič a opilec,« řekl ostře ředitel.
»Ale jest to geniální duch, a jeho vynález, jak mně pan Dušan vyprávěl, je prý něco takového, že způsobí ve strojnictví novou epochu. Ostatně poslední dobou velice trpěl v domnění, že — — —« Nedomluvil. Byl by se musil zmíniti o Dušanovi.
»Myslím, že tento stroj bude ke koupi, neb ještě jinak snad k dostání. Soukup nemůže a nesmí býti přijat, kdyby byl třebas druhým Edisonem. Domnívám se, že to nebude nic epochálního, možná, že snad nějaká napodobenina a napodobenina se dá také napodobit. Nyní však, pánové, připraviti se na to, co vzbudí veliký odpor v revíru. Uhlí jsou zásoby, a proto od prvního ledna snížíme dobu pracovní. Ozývají se stesky na dobu dvanáctihodinovou, tož dobrá, dáme jim v týdnu třídenní pausu. Až budou míti místo dvaceti šesti směn v měsíci pouze dvanáct, zkrotnou.«
»Myslím, že to vyvolá veliký odpor,« podotkl rada Bajer.
»Od toho máme četníky a vojsko,« řekl ředitel.
»Uznávám, že toho prospěch závodu vyžaduje« — opravil se Bajer.
»Máme obrovské zásoby uhlí, a potom uvažte, pánové, zmenšíme-li počet směn, urazíte odporu hlavu hladem. Pracovati budou pilněji, poněvadž je požene touha více vydělati, a jsem jist, že nebude veliký rozdíl ve výrobě dnešních šesti pracovních dnů, jako potom za tři dny práce. Znám je.
Učiňte tudíž vše a připravte se na to, že od prvního ledna sníží se práce na tři směny týdně. Glück auf!«
Ředitel, jako by chvátal, odešel do své pracovny. Sotva vešel, přistoupil k telefonu a volal závod »Fritz«.
»Pošlete mně sem okamžitě dozorce Pilečku!« pravil.
Vtom se otevřely dveře a vstoupila Irena.
»Dobrý den, papa.«
»Přeješ si, Irenko?«
»Jdu se ptát, jak se ti daří.«
»Již je po konferenci. Ale Dušan —«
»Nebyl. Dobré znamení.«
»Myslíš?«
»Jsem tím jista.«
»A Hedda?«
»Je spokojena. Nerozuměla včera, že Dušan chtěl úmyslně vystoupiti proti nám. Nepodařilo se mu to. Nedávej na sobě, papá, nic znáti. Prosím tě. Možno, že co včera mluvil, dnes toho již želí. Je to snílek, ale Heddu, jsem jista, má rád. My jsme chybili, papá, tím, že jsme spojily tyto dvě slavnosti. Skutečně to vypadalo podivně. Napřed jmenování a potom zasnoubení. Než, stalo se. S Dušanem jednej, jako by se nic nebylo stalo. Jako bys nechápal, že měl něco v úmyslu.«
Vstoupil sluha, oznamuje:
»Pan inspektor Dušan.«
»Nechť vstoupí!«
»Právě jsme o vás mluvili, pane inspektore,« pravila Irena vesele. »Chceme udělati o svátcích vánočních výlet do hor, víte, tak na prostřední svátek, a chceme vás prositi, abyste nás doprovázel.«
»Jsem vám, slečno, vždycky s největší ochotou k službám.«
»Jak vám děkuji, jak jste roztomilý! Opouštím vás a prosím, abyste nezapomněl se u nás nahoře zastaviti, až odbudete ty ošklivé obchodní záležitosti.«
Odešla.
»Přišel jsem, pane řediteli, ve věci nadmíru důležité.«
»Račte se posaditi.«
Usedli.
»Co si ráčíte přáti? Týká se to vás?«
»Nikoliv,« řekl Dušan, »týká se to nočního neštěstí. Stalo se, co se nedá odčiniti. Aby se již neopakovalo, to je a musí býti naší starostí.«
»Rozumí se a již jsem o tom též přemýšlel.«
»Dnes náhodou mně zrovna Bůh seslal pokyn.«
»Tak?? — A —« zvolal ředitel udiveně.
»Soukupův patent.«
»Vy ho máte?« vykřikl ředitel.
»Ano, mám.Soukupka jej uchránila schováním u mne, aby jej Soukup nemohl prodat. Proto přicházím. Stroj je celý. Snad potřebuje někde opravy, ale to se může státi při zkoušce. Dám jej dnes připnout k těžnímu stroji a vyzkoušíme jej. Přicházím, abych vás požádal, abyste se dostavil k této zkoušce.«
»Přijdu, rozumí se, přijdu.« Ředitel mluvil chvatně.
»A což — nedal by se — osvědčí-li se — onen stroj od Soukupa odkoupiti ?« řekl tak náhle, že se Dušan na něho zkoumavě podíval. Ředitel dodal:
»Soukup je opilec a dostane-li peníze —«
»Ale Soukup má rodinu, pane řediteli, a vynález jeho bude patentován ve všech státech světa,« pravil Dušan určitě.
»Osvědčí-li se.«
»Ano, osvědčí-li se, a myslím, že se osvědčí. Prohlížel jsem výkresy.«
»Počkáme tudíž. Než, může býti, že Soukup již plány prodal. Je bez prostředků.«
»Myslím, že neprodal. Byl by se již někdo přihlásil.«
»Snad se přihlásí, až bude stroj vyzkoušen. Škoda, že nemáme na tento stroj nároků my. Než nemluvme o tom. Kdy připnete strojek?«
»Dnes.«
»Kde?«
»Na »Hermině«. — Chtěli jsme jej připnouti na » Vilmě « —«
»Je to tak lépe. Tedy na »Hermině« —« dodal ředitel, jako by chtěl rozhovor ukončiti.
Dušan se chtěl ještě o něčem zmíniti, ale pozoroval, že ředitel chce skončiti, a proto odešel. Prohodil pouze:
»Tedy odpoledne o čtvrté. Až dělnictvo vyfárá.«
»Přijdu určitě,« řekl ředitel.
Dušan odešel. Pozoroval, že po včerejšku jest ředitel někým zpracován. Ani nehádal kým. Nezáleželo mu na tom. Nevěděl, kdo pracuje za něho a nepátral po tom. Znal ředitele a věděl, že by mu včerejší útok nebyl prominul. Nevěděl, že Irena prosadila u ředitele, že Dušan nebyl společně s ostatními inženýry pozván k poradě. Zhnusili se mu všichni. Stávali se mu odpornými. Počínal celé to okolí nenáviděti.
Ředitel osaměl. Zamyslil se. Včerejší scéna mu tanula na mysli. Co by se bylo stalo, kdyby nebyl přišel onen hrozný posel, zvěstující zprávu o neštěstí na »Hermině«?
»A nemůže se opakovati? Snad za den, za týden, za měsíc, při prvé příležitosti?«
Vtom se objevila Irena s Heddou.
»Mluvily jsme s Dušanem,« pravila Irena.
»Nu a? —«
»Byl docela vesel, kliden. Smál se.«
»A o včerejšku jste s ním nemluvily?«
Zmínila jsem se, ale zúmyslně se tomu vyhýbal. Na otázku Heddinu odpověděl, že neví, co se s ním dělo. Podobný pocit prý ho dosud nikdy neuchvátil,« řekla Irena.
»Heddo, nebýti tebe, nebýti nemocné maminky, okamžitě bych přerušil veškeré styky s Dušanem. My se tím snižujeme, my, šlechta, skláníme se k takovému plebejci, a on —? Včera, vím to dobře, chtěl vyvolati zúmyslně konflikt.«
»Ale, papa,« pravila prosebně Hedda.
»Zúmyslně,« řekl pevně ředitel.
»Snad to bylo pouhé přenáhlení, snad skutečné podceňování vlastních schopností. Máť Dušan ve veliké lásce radu Bajera,« dodávala Hedda.
»Dnes má míti v lásce nás. Ostatně nebýti tebe, má Heddo — eh — Dostane dovolenou hned po sňatku. A potom budete ve Vídni — než nyní, dětí, mám mnoho práce. Na shledanou!«
Ředitel odešel.
Irena s Heddou odešly k matce, kde mluveno o sňatku, činěny návrhy, udíleny a přijímány rady. Vrchním velitelem byla Irena. Usneseno, co nejrychleji vše obstarati a sice pouze nejnutnější.
Snad by se bylo vše po včerejším výpadu změnilo, snad ani ke sňatku nedošlo — kdyby nebylo Ireny. Jediným jejím přáním bylo co nejrychleji vše ukončiti.
Ředitel měl s Dušanem projednati nutné formálnosti až před samým sňatkem. Výše věna stanovena rodinnou radou a doufáno, že bude spokojen.
Ireně se zdál každý den zbytečným prodlužováním.
Tak, jako by něco zlého očekávala, jako by něco nutilo ji k spěchu, jako by viděla určitou vůli tuto její snahu znemožniti.
Odpoledne přišla na »Herminu« komise, sestávající z ředitele, rady Bajera, rady Rittnera, s nimiž šel závodní Dušan, aby byli přítomni zkoušce se Soukupovým strojem.
Po vyfárání připnut stroj, totiž spojen s rafií, ukazující hloubku nebo výšku klece v jámě se nacházející.
Komise si prohlédla strojek i celou jeho soustavu. Dušan ani slovem neřekl, jak na tom dlouho do noci pracoval, jak pilně shledával jednotlivé části podle plánu, aby stroj byl přiveden k funkci — bez Soukupa.
Konečně spuštěn těžní stroj. Pomalu šustí setrvačník. Klec jede z dolejška nahoru, již se blíží povrchu, již po třetí zacinknuto, stroj se pohybuje volně, jíž jest pod podlahou střecha klece — již vyjela celá — jede výše — již jest metr nad dovolenou linií, již smí překročiti — —
Pojednou se ozve temná rána, zaduní to, jako by kladivem udeřil — — Stroj — těžní stroj stojí —[1]
Strojník nemůže pákou, jíž se reguluje pára a tím chod stroje, ani hnouti. Jest bez moci proti tomuto železnému obru.
Všichni stojí v údivu, obcházejí, prohlížejí, a závodní Dušan vysvětluje, jak závaží, vysmeknuvší se při jisté výši klece, posune páku vedoucí k rouře, jíž probíhá pára, tato uzavře páru a tak samočinně rázem znemožní strojníkovi další vládnutí strojem.
Znovu vypnut a zavěšen strojek a znovu spuštěn stroj, nyní však větší rychlostí. A v týchž místech, ani o čárku výše, zůstala klec nehybně státi, stroj se ani nepohnul.
Nyní spuštěna klec opačně, do hloubky, a sice rychlostí vždy větší, až dostoupeno zákonem zakázané rychlosti osmnácti metrů za vteřinu. Vtom okamžiku nová rána — klec i stroj stojí nepohnutě. Dušan znovu vysvětluje, že ramena regulátoru, rozepnuvší se rychlostí do určité výše dotknou se kladky, spouštějící závaží a výkon následuje. Stroj stojí.
Nastalo všeobecné obdivování. Prorokováno vynálezu nejlepší přijetí. A znovu stroj spuštěn, pomalu a rychle, a vždycky vykonává s matematickou přesností svou povinnost.
»A kdo jest nyní majetníkem tohoto stroje?« táže se ředitel.
»Soukup, jest to jeho vynález,« praví závodní Dušan.
»Ale vynález byl učiněn u nás. Soukup byl v našich službách, když vynález učinil,« řekl ostře ředitel.
»Ale vynález patří jeho hlavě. Závodu náležely pouze jeho ruce!« pravil určitě Dušan.
»Závodu náleží každý celým tělem a vším, co umí a dovede.«
»Pravda, pane řediteli, ale pouze v době, jeho práci vyměřené, a k tomu vždy pouze na závodě.«
»Každý od závodu odvislý člověk náleží mu celým životem,« řekl určitě ředitel.
»Pokud jest ve službě,« pravil určitě Dušan.
»NikoIiv, od nastoupení až do propuštění, nebo vůbec přerušení služby a pracovního poměru.«
»Nechci pane řediteli, tvrditi, že ráčíte mluviti nepravdu, ale jste na omylu. Co konám mimo služební hodiny náleží mně. Mně! A Soukup konal studia o tomto vynálezu za noci doma. Sám jsem to viděl.«
»Možná, že jste to viděl,« řekl kousavě ředitel.
Dušan se zarazil. Postřehl hrot.
Chvíli bylo ticho.
Odešli od stroje do kanceláře a tam znovu pokračováno v rozmluvě o stroji. Bylo znáti, že Dušan je podrážděn. I ředitel těžko se přemáhal, aby opanoval rozčilení, vida neústupnost Dušanovu.
»Nemyslím, abychom Soukupa okradli, ošidili,« řekl náhle mírně, »ale stroj zůstane u nás. Soukup dostane odbytné. Jemu budou peníze milejší. Nemusili bychom dáti ničeho, poněvaž je na naší straně právo,« dodal ředitel hledě na Dušana.
»K tomuto stroji Soukupovu?«
»Ano, k tomuto stroji.«
»Či není vynálezcem Soukup?<;
»Ano, Soukup.«
»Nerozumím — — —«
»Vynálezcem je Soukup, strojník ve službách pana z Reichensteinů, pracující na jámě »Hermině«, a proto je majitelem všeho, co nejen strojník Soukup, ale i jiní, vy, já, kdokoliv vypracují, dovedou nebo vynaleznou, i toho, co bude patentováno kdekoliv a kterýmkoliv státem, po dobu služby u nás, totiž ve zdejších závodech — pan Reichenstein,« pravil ředitel jemně, ale skoro s delikátní ironií.
Všichni udiveně pohlédli na ředitele. Nastala trapná pomlčka, již nikdo nechtěl přerušiti. V každém z těchto přítomných vřelo to jiným varem.
Ředitel, jako by se pásl na jejích tvářích, pravil po chvíli trapného ticha:
»Listina o tom vyhotovena byla v generální radě vídeňské již před dvěma měsíci. Leží u mne v kanceláři. Pro jiné práce zapomněl jsem ji předložiti. Zítra vám ji v radě veřejně přečtu.«
»A nesouhlasím-li s jejím zněním?«
»O tom po druhé více. Nač bychom se, pánové, rozčilovali? Poroučím se vám —«
Ředitel odešel.
»Jak jsem vám to řekl?« tázal se Dušan rady Bajera při odchodu — »tenkrát? Co jsme? — —«
»Měl jste pravdu,« odvětil rada Bajer.
Dušan osaměl, ale nezahálel.
Dal se do práce. Popsal celý stroj, dobu jeho vynálezu, popsal chorobu Soukupovu, složil všecky výkresy, a když vše bylo hotovo, sám to vložil do bedny a uzavřel. Napsal adresu a poslal do Vídně.
Byla to žádost o patent.
Doktora Krátkého zplnomocnil jako zástupce rodiny Soukupovy a Soukupce dopsal, aby se obrátila ve všem na doktora Krátkého.
Pak teprve si volně oddechl. Nepřemýšlel, neuvažoval, ale ředitel se mu zdál chabrusovým sprostým židem, takovým aportujícím psem pana Reichensteina na honu za penězi a lidskou zvěří. Nic jiného mu na mysl nepřišlo. Jedno bylo jasné, že chce Soukupa okrásti o patent.
A ředitel šel domů skoro vesele. A sotva vstoupil do kanceláře, přikročil k telefonu a zvolal: »Vídeň.« Dlouho mluvil, dlouho vysvětloval, dlouho s ústředním ředitelem se dohadoval, až konečně slyšel:
»Jste výborný muž, pane řediteli. Znamenitý nápad! Velice chytře. Žádané listiny s datem 15. října dostanete expres ranní poštou, a ve stanovách se to dá jako dodatek pod hlavou sedmou, oddíl třetí, paragraf desátý, a knížky se nepozorovaně budou zaměňovati. Ano, máte pravdu. Díky! Heil! Glück auf!«
A ředitel rozveselen kráčel širokou chodbou ke komnatám svých dcer a vesel si bručel:
»Dobře jsem jim pozvedl jesle. To byla přímo geniální myšlenka. Ještě tam těm rebelantům a potom toho odstranit — —«
Nedomluvil. —
Běžely proti němu Hedda s Ellou.
»Matince se tak přitížilo, že leží jako mrtva.«
Tak volaly obě.
Ředitel spěchal do ložnice nemocné paní.
- ↑ Kresleno ze skutečnosti stroje patentu Vodradova. Viz předcházející. — Pozn. spis.