| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| VII | VIII | IX |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 83 - 90. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Ještě někdo nespal tuto noc. Byla to Irena. Rovněž ona prožívala dojmy dnešní noci.
Ovšem nikoliv tak, jako ostatní. Snad všichni tak či onak zidealisovali si prožité dojmy, jen Irena docela po kupecku počítala a dělila a násobila a sečítala. Ano, sečítala. To je pravé slovo. Sečítala vše, co mohlo sloužiti v její prospěch i neprospěch.
Ležela s očima otevřenýma. Světlo růžově zabarvené rozlévalo své ztlumené paprsky, tvoříc tak pohádkovou náladu v ložnici, jez byla skoro smyslné, dráždivé zařízena. Obrazy Diany, Venuše, koupajících se nymf a jiné, slavných mistru to kopie, byly rozvěšeny po stěnách. V koutě u nohou lůžka bylo sousoší V. Levého Adam a Eva a zrovna před očima visel na zdi obraz, plný svůdnosti, plný omamující vůně a dráždící vášně. Byl to originál francouzského malíře »Prostituce«. Chlípnost zrovna ječela, vilnost jásala, vše jako by volalo: »Evoe … Evoe …«
Irena upírala oči na tuto skupinu lidských těl. Její teta byla v této skupině vlastní tváří. Emancipace její dovolovala jí seděti k tomuto obrazu. Irena poznávala i v tomto přítmí obličej tetin, plný oné smělosti, jež ji provázela celým životem.
Myšlenkami zaletěla tam do Paříže, a v okamžiku napadlo jí vše, čemu ji teta učila, čím jí napájela, krmila, dokazujíc toho potřebu pro život mladé dívky. A s tím jí na mysl přišel on — Reichenstein a za ním, vlastně s ním hned budoucnost. Chápala, že je čas vdáti se. Vdavky byly pro ni vším jiným, jenom žádným spojením dvou duší, dvou srdcí, toužících po ideálním koutku, kde možno o samotě žíti ve dvou, stačiti sobě a milovati se. Ani na okamžik nebyla zachvácena podobným sentimentálním horováním o sňatku. Jí byl sňatek spojením dvou bytostí slabší a silnější, jenže silnější chtěla býti ona; dvou lidí, z nichž jeden bude se starati o druhého tím způsobem, aby ona mohla volně hověti své choutce nebo choutkám.
Zcela ve smyslu nauk, tetou jí vštěpovaných, toužila po sňatku. Toužila; to bylo to pravé slovo. Byla v letech, kdy dívky již více než touží po sňatku. Pociťovala potřebu muže. Cítila to v krvi, v těle, v mozku. Každý nerv se jí chvěl, když na to vzpomínala. Chtěla náležeti muži, chtěla, cítila, že stáří by ji překvapilo, ale chápala též, že delší čekání mohlo by jí býti osudným. Dostoupila oněch let, kdy žena ve vášnivé touze volá po objetí mužově, ať je jakékoliv —.
Dvacet dvě léta! Síla, zdraví, divoká krev, smyslně tetou rozdmychané vášně, vše hlásilo se k životu. Irena často přemýšlela, jak bude dále. Ve strachu usínala… Lekala se budoucnosti, ba i příštího dne. Probuzení. A za noci obrazy plné svúdnosti a vášně dráždily její fantasii…
Hlásili se muži o ni, ale to jí nepostačovalo. Ti, co přicházeli, byli by žádali o její ruku kvůli tomu, že je dcerou ředitele. Chápala, že láska jejich se nese k otci jejímu, k řediteli, a že cílem jejím jest protekce. Přicházeli a odcházeli. Kousala a drásala je ironií a jedovatým posměchem, takže si nikdo netroufal vy- sloviti se. Byli to inženýři, asistenti, úředníci administrační, účetní, pokladníci, kteří se dívali za krásnou Irenou.
To vše bylo pro její touhu ničím. Přicházeli, odcházeli … Nic více. Jako vlny na moři. Chtěli se po její přízni vyšplhati. Nic jiného. Znala to. Byla tu již paní Nová, Černá, Bílá, jichž páni manželé se zakousli třebas do nepěkné postavy dcerky vyššího úředníka. Protekce. Jako pan Černý. Ale kynul z toho prospěch. Jejich otec byl radou, ředitelem, vrchním inspektorem, a tu bylo možno dosíci postupu bez práce a bez vlastního přičinění. Bylo zapotřebí jen kývat, nikdy odporovat. Jen říkat ochotně ano, uznávat bílé místo černého a nedělati si mrzutosti »nahoře«.
Ach, jak jí byli protivní všichni ti ponížení čekatelé, »aportující« každý úsměv ředitelův, polykající nezáživné vtipy s pravou gourmandskou chutí, jimž mohla jejich žena každé chvíle říci: »Za vše mně děkuješ; kdyby mne nebylo, byl bys ještě o tolik stupňů dole, níže tam, kde v hořkosti se pojídá závistí pro- sycený chléb. Ale za to…«
Jediný, jehož vyjímala z řad těchto náhončích kariéry manželské, byl Dušan. Věděla, že se chová k ženám chladně, znala jeho odpor ke všem, kdož vyšplhali se do výše bez přičinění, pouze všemi těmi prostředky, mnohdy nekalými, ba někdy i nečestnými, jimž se říká v tomto ovzduší: protekce. A proto ji s ním něco sbližovalo. Cítila, ba jista si byla, že daleko více hrozí jí nebezpečí, jako dceři ředitelově, nebo jako ženě vůbec, ale u přítomnosti Dušanově byla jista, klidná, poněvadž ani v nejmenším nepozorovala, že by měl nějaké »úmysly« do budoucnosti. Choval se k ní s onou klidnou zdvořilostí, která je vlastní mužům dobře společensky vychovaným a sebevědomým. Nic více. A proto bavívala se s ním více než s druhými, zvouc ho ke středečním večerům rodinným.
To právě vzbudilo podezření ve veřejnosti, potvrzováno jsouc nahodilými případy dvornosti Dušanovy, že z těchto dvou lidí bude šťastné manželství. Byl by si toho přál i otec Irenin.
A okolí těchto dvou lidí více vidělo a vědělo, než oni sami. Možno tvrditi, že Ireně ani ve snu nenapadlo vážně pojímati zábavu a rozhovor s Dušanem. Ráda se s ním bavila, toť vše. Byl duchaplný, bez floskulí a učených frází z »Fliegende Blätter«, bez nudy a škrobenosti, a to ji poutalo, ale na bližší spojení —? Ani pomyšlení. Její myšlenky nesly se v té věci výše, mnohem výše.
Často v myšlenkách srovnávala sebe s ostatními. Mnohdy, povstavši s lůžka, než vstoupila do lázně, stála dlouho před velkým benátským zrcadlem, se zálibou dívajíc se na své sněhově bílé tělo.
Věděla, že je krásná; říkala jí to komorná a zrcadlo, vracejíc jí krásný obraz krásného těla, často se teplem, vycházejícím z tohoto bílého těla, zamžilo, jako by se stydělo, netroufajíc sobe přijmouti v sebe tuto krásu. Stojíc tak s rozpuštěnými vlasy, jež v bo- hatých proudech válely se jí kolem krásné hlavy, plavostí svou dodávajíce jí nádechu záře světice, směle se zadívala po svém krásném těle a hlavou proběhla jí myšlenka, již vypěstila v ní teta: »Vysoko, co možná vysoko.« A Irena pohlížejíc se zálibou do zrcadla, prohodila: »Vždyť snad stojím za to.«
Tato žena, v níž nebylo nic poetického, nic idealisujícího, nic ženského, nic, co blaží, hřeje, unáší a dojímá, co uchvacuje svou něžností, měla jedinou vůdčí ideu, za níž bez ohledu kráčela: Vznésti se. Vše by za to obětovala!
A obraznost divoká a často vášní a žádostivostí vzbouřená kreslila jí budoucnost vysněnou, vybájenou, budoucnost, poskytující jí záruku žíti tak v manželství, jak jí kdysi teta radívala.
»Vezmi si muže zralého, třeba bys věděla, že omdlévá touhou za každou ženskou sukní, jež mu zašustí kolem lýtek. Nehleď, zdali bude ti úplně věren či nikoliv. Co na tom. Vždyť ani ty nemůžeš říci, že nepodlehneš pokušení, jehož neznáš. Slibte si jedno pouze: že nebudete se navzájem kompromitovati, a že se neučiníte směšnými. Vdej se, děvečko moje, ale neoddávej se z lásky, nýbrž proto se vdej, abys neodlučovala se ze společnosti, do níž máš přístup jako žena, ale která tě vylučuje jako svobodnou. Jen, probůh, nevdávej se pro ty tak zvané »zvláště příjemné okamžiky«… Z muže neučiní svatební hostina ani lepšího, ani věrného, jako ze ženy neudělá sňatek bytost nadzemskou. Ba sňatkem vášně ženy propuknou a celé zadržované mladí, všecky vášně, společenskou morálkou tlumené, hlásí se k životu.«
Tato nauka tetina, již čerpala z Marcella Prévosta, udávajíc ji za svou, hluboko se vryla do paměti Ireniny, zanechávajíc tam stopy. Podobné manželství stalo se jí nutnou potřebou. Jediné v něm mohla dojíti splnění její touha po životě, jaký si kreslila do budoucna. Ale k tomu bylo zapotřebí více, než viděla kolem sebe.
Život s celou hýřivostí dojmů nevalil se širokým řečištěm života těch vrstev, v nichž žila. Život jí vybásněný byl tam »nahoře«, vysoko, ve skalách orlů, na jichž křídlech, mávajících ve zlatem prosycených vlnách, byly znaky, rodokmeny. Tam se dostati, tam uplatniti svoje mládí, krásu, vnady, vše. Za vše, co kryje rodinný erb… Vše za to…
Je to velká cena?
Není.
»Snad stojím za to?« tanulo jí na mysli.
Vidouc to okolí, to vše průmyslové, myslící, dělnické, namáhavé a dusné okolí, pociťovala odpor a hrůzu k tomu všemu, z čeho vyrůstaly před ní nové společenské útvary a rodinné svazky.
A ona, odsouzená žíti ten všední život, jíti oním tempem společenských ohledů, jímž jich šlo tisíce, stále se podřizovala a umlčovala, a když ji vášně a žádostivosti dráždily, klidnila je myšlenkou, že i pro ni nastane čas, kdy přiblíží se vysněným, dosud mlhavým obrazům, které změní se v životní skutečnost.
Ideál životní, dobývaný nejvšednější prózou života.
A dnes, zdá se jí, stojí u cíle.
Včera ještě bezejmenná, a dnes? …
Čím bylo včera ještě její jméno na trhu života? Ničím. Byl to kus papíru, zmítající se vichrem života bez ceny. Byl to odpadek. Dnes má její jméno kurs v hodnotě života. Papír nabyl ceny. Je to akcie, hodnota, cenná poukázka vstupu na tržiště života. Tu možno zvolati: »Kdo dá víc?«
A tím vším pouze sobě děkuje. Její práce, její snaha, její oběť… a obětování…
Vše…
Instinktem ženy uhodla, co se děje v Reichensteinovi a počala hru. Odvážnou a nebezpečnou, ale zvítězila. Přiblížila se milionům, v nichž se jeho ruce hrabaly.
Slyšela vyprávěti o něm v rodině. Nalíčila na toho »parvenu« a chytila. Nepočítala s tím, že může býti i ona chycena. Léčka byla lákavá. Kdo v ní uvázne? A Irena se domnívala, že uvázl on, Reichenstein.
Prozatím nepřemýšlela o ničem.
Prospěl…
Pomohl vyplnit tajné její přání: dostati se ze společenského dostavníku do šlechtické ekvipáže.
První krok na dráze životní uskutečněn…
Irena ležela na lůžku a prožívala všecky dojmy znovu. Ani na mysl jí nepřišlo, za jakou cenu zakoupila postup. Ležela s očima otevřenýma a dívala se na obraz »Prostituce«, kde v divokých orgiích hýřil život a odkud na ni ze skupiny nejnecudnější zíral obličej tetin.
Ani nevzpomněla určitě hodiny a závazku večer učiněného…
Jí jevil se Reichenstein jako vysněný ideál, ztělesňující její sny ve skutečnost, a praktická její mysl vedla ji k tomu, aby hustěji zapředla ho do sítě, z níž by se mohl vymotat pouze sňatkem.
Zdálo se jí, že je blízka tomu, k čemu po tak dlouho pracovala, a daleko oddálena dnes toho davu, všedního bláta, v němž se ještě včera špinila.
Venku hučely již hlasy chodců, ubírajících se do města, když snesla se nad její rozpálenou fantasií dřímota. Usínala s úsměvem na rtech. Všecky dojmy tohoto večera prožité shrnuly se v jediný celek, v pevné vědomí vítězství jejího chtění a její vůle.