| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| VIII | IX | X |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IX. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 90 - 100. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Za mlhavého rána probudil se Soukup po tvrdém a zdravém spánku. Nemá služby. Soudruzi ji dnes v neděli za něho vykonají. Slíbil jim bečicu piva. Je dnes jeho svátek. Bylo sice již včera jméno jeho patrona, ale dělník nemá kdy slaviti svátek svůj v den všední. Zmařil by »šichtu«, a je-li ženat, pocítí to rodina.
Sotva se probudil, přiběhla malá Bětuška a vylezla k němu na lůžko. Žadonila, aby jí vyprávěl pohádky.
»Vypravuj, tatínku, vypravuje volala. Ručky spínala, otce líbajíc.
Dělník, otrok stroje a povinnosti, nemá kdy vyprávěti dětem pohádky ve všední dny. Neděle, a to ne každá vždycky, až třetí, je svátkem jemu i rodině. V tu chvíli ví, že je otcem. Dvanáctihodinná služba vyssaje mu morek, kosti i mozek vysuší.
»A jakou ti mám, Bětuško, vyprávět?« tázal se Soukup, drže Bětušku na klíně.
»Tu o Palečkovi, jak jedl ryby u krále,« prosila Bětuška.
»Ale vždyť ji už znáš nazpaměť.«
»Tak tu o Honzovi a Pampelišce« slevovala.
K lůžku se přibatolil, vlastně přihopsal i Vladík. Zachytil se malýma ručkama za pelest a stál, dívaje se upřeně na otce.
Byl to pohled tak něžný, tak měkký, že Soukup mu rozuměl a počal vyprávěti pohádku již kolikráte vyprávěnou, ale vždy pozorně poslouchanou.
»A tak to není,« volala Bětuška, když otec něco vynechal. »Ještě nepřišel Honza. Napřed král prodá zlatou korunu židovi a nosí papírovou a kuchař má pouze tři cibule a z těch má uvařit králi oběd —«
A Soukup chtě nechtě musil vypravovati vše a ničeho nevynechávali. Jásavý smích dětí jevil otci porozumění. Soukup nevyprávěl dětem hloupé, strašidelné, aneb vojenské historie. Mnohdy sám z toho či onoho, co četl nebo viděl na divadle, dělal si v duchu pohádky a vyprávěl je dětem. Tím se stávalo, že mnohdy »chyboval«, což dětská paměť napravovala. Chtěl pohádkami vzbuzovati v dětech smýšlení, k němuž se sám klonil, ale které nezjevoval: republikánské, jež zdálo se mu nejvhodnější pro dobu nynější. Věděl, že kdyby je zjevil, nikomu by neprospěl, ale bylo by o jednoho státního jedlíka více. Nic jiného by se tím nezměnilo … Jen poplatníkům by přitížil…
Soukupová vešla do světnice. Byla úplně ustrojena. Vešla právě ve chvíli, kdy se děti smály skoro divoce tomu, jak český Honza zvítězil. Soukup vida ženu, slíbil dětem později pohádku dokončiti.
»Kdes byla, Bětuško?« tázal se.
»V kostele. Jen tak nahonem. Ale je tam ošklivý den.«
»Prší.«
»Siholí drobně. Raději ani nevstávej.«
»Byla jsi ve farním?«
»Ne. U Spasitele. Cestou jsem potkala Burdu od ředitelů. Měli prý tam v noci nějakou slavnost.«
»Ředitel měl svátek. Je mu Václav jako mně.«
»Ale ne. Něco jiného to bylo.«
»Ale což. — Svátek světil.«
»Také, ale to bylo vedlejší.« pravila Soukupová, odkládajíc svrchní šat.
»A což tedy?«
Ředitel prý slavil včera památný den. Byl prý povýšen do stavu šlechtického.«
»Ale nemluv hlouposti. To bychom přece něco o tom věděli na závodě.«
»Na mou duši. Jak tu stojím před tebou. Burda mi vyprávěl všecko. Vždyť mi ukazoval kabát, livrej. Nechali prý mu ředitelovic ke včerejšku schválně ušít novou livrej. No, božíčku, ten Burda se má dobře. O nic se nestará a má se jako pán. Kéž bychom se tak jednou měli.«
»Že je ředitel šlechticem?« udiveně se tázal Soukup.
»Kolikrát ti to mám ještě povídat?«
»A zač? A proč?« ostře řekl Soukup.
»Což já vím?«
»Ale, vždyť nemá žádných zásluh.«
»Kdož ví, proč a zač. To musejí pánové ve Vídni vědět, zač se to dává.«
»Ale Betuško, nepřeslechla ses?« skoro úzkostlivě se tázal Soukup.
»Václave, snad mi věříš, přece nejsem hluchá,« skoro nevrle prohodila Bětuška.
» Věřím ti, věřím, ale — Ne, ne, ani do hlavy mi to nejde. Ředitel! Zač? Co vykonal? Za to, že je ředitelem a bere tolik a tolik tisíc ročně? Jiných zásluh přece nemá. Pro Krista Pána, což už je to šlechtictví tak zdiskreditováno? Ani do hlavy mi to nejde.«
Soukup mezi touto řečí se oblékal.
»A nevíš nic bližšího o tom?« tázal se.
»Nikdo nic nevěděl. Burda sám prý to zvěděl až večer od komorné, která se to nahoře dověděla, když ředitel to veřejně oznamoval a pili šampaňské. Teklo prý jako voda.«
»A s predikátem šlechtictví?« zvolal Soukup.
»Ano. Zove se — počkej — Kriste Ježíši, na jazyku mi to sedí — Aha — Berg- — Berg- — no, pro Boha — Bergmann — Ne Bergmann — tak to není — »Berghöhe«. Tak to je: »Von Berghöhe«. Je-li baronem nebo hrabětem, to nevím, ale je »von Berghöhe.« »Von Berghöhe?« Nikdy jsem neslyšel o šlechtictví: ‚von Berghöhe‘«
»Už je šlechticem!« podotkla úplně bez účasti Sou- kupová.
Soukup byl jako u vyjevení. Nepřekvapovalo ho, že ředitel byl jmenován šlechticem, ale pátral po příčinách a důkazech k tomu vedoucích.
»Vždyť nemá, Betuško, žádných zásluh — o nikoho.«
Soukup tahle slova vykřikl, až se děti ulekly, a Bětuška, odstrojujíc se u almary, udiveně se obrátila.
»Nemá — nemá — nemá, věř mi to, Betuško. Je to dříč, pochop a karabáčník. Bič v ruce pánů. Zač to dostal? Proč?« — Znovu se Soukup rozohňoval.
»Prosím tě, Václave, nerozčiluj se. Co je nám do toho? Co tobě záleží, zdali je ředitel šlechticem či ne. Obstaráš si svoji službu, dostaneš svůj plat, a nač si budeš lámat hlavu tím, co tě nebolí. Nedostaneš ani haléře více, je-li ředitel »von Berghöhe«, nebo jmenuje-li se Slaměník. Kdož ví, zač se v dnešní době uděluje šlechtictví. Má peníze, a tož může býti šlechticem. Co by tobě na příklad pomohlo šlechtictví? Musil bys ráno na směnu, ať se jmenuješ Soukup nebo Soukup Václav, rytíř z Nemáme.«
Bětuška odložila své nedělní šaty a chtěla jíti do kuchyně, aby připravila snídani.
Soukup už oblečen, stoje u okna, poslouchal Bětušku a díval se ven do nevlídné přírody, kde déšť šlehal v okna a nízká mračna válela se po obzoru.
»Poslechni, Bětuško,« pravil, obrati v se k ženě, jež zůstala státi u dveří, pohlížejíc na muže, »jestli dostal skutečně ředitel ono šlechtictví za zásluhy, pak je to největší omyl; ba, pak je to nejen omylem, ale dokázanou věcí, že šlechtictví je prodajné zboží, jež možno koupiti, a že nejvyšší toto vyznamenání je odvislé od hromady peněz. Neměl jsem nikdy zvláštní úctu před těmito privilegovanými, ať dob minulých nebo přítomných, ale toto mne přivádí do vzteku proto, že zítra nebo dnes již se honosí nejvyšším vyznamenáním člověk bez zásluh a bez ceny; lží a přetvářkou a klamem přesvědčuje okolí o zásluhách práce, jichž si nezískal. Nezískal, to řeknu veřejně a hlasitě.
Měl-li kdo nárok na vyznamenání, byl to jedině závodní Dušan. V celém revíru je on jediný. Nikdo nemá takových zásluh jako on. Ani ředitel. Ten nejméně. Dokázal to vždy a za každé příležitosti. Ne pouze v našem revíru, ale všude, kdekoliv byl. V Lubně zachránil s nasazením života dceru inženýra z plamenů. Při katastrofě příbramské prokázal takovou chladnokrevnost při důlním požáru dolu »Prokop«, že vzbudil úžas i obdiv. Sám císařský horní rada v Příbrami napomínal ho, aby se tolik neodvažoval při zachraňování horníků. Před rokem u nás na »Hermině« vyrazily zlé větry na předku sloje »Jakub«. Všecko se zachránilo až na Vujčíka a Jeřábka, kteří pracovali v místech nejnižších na samém předku ležmo. Každý myslil, že je po nich. Nikdo si netroufal jíti v ona místa. Rázem přijde Du- šan. Viděl na »placu« naříkat ženy, matky, děti. Byla to Jeřábkova s Vujčíkovou a ostatní, jejichž muži byli
již v cejchovně[1] zachráněni.
Stroj stál. »Spusťte mne, Soukupe, pomalu na sedmé patro,« praví oblékaje kuklu.[2] »Ježíš Maria,« zvolal jsem, »pane závodní, co vás to napadá. Jim nepomůžete, a sám zahynete.« »Konejte, co jsem poručil« pravil ostře; »pro ně pláče žena, děti, a pro mne nemá kdo plakat.« Tak smutně to řekl a odešel nahoru, aby vstoupil do klece. Snad nikdy mi nebylo tak těžko uposlechnouti jeho rozkazu, jako v oné chvíli. Sám si odzvonil: cink — cink — cink — cink — cink — zaznělo teskně pětkrát a já spustil těžní kolo v pohyb. Klec zmizela. Bylo mi, jako bych někoho pochovával. U klece stáli dva dozorci, držíce v rukou hodinky. Chtěli jíti s ním. Nepřipustil. Mají čekati. Podaří-li se mu nalézti oba horníky a dopraviti je v bezpečí, zazvoní na ně. S hrůzou jsem se díval na rafii, ukazující hloubku, v níž se klec nalézá. Konečně zůstala státi.
Klidně ukazuje rafie na sedmé patro. Bětuško, víš, co to je? Chápeš onen okamžik hrůzy, kdy kráčí někdo smrti vstříc pro jiného?«
Soukup byl opravdově pohnut tím, co vyprávěl a co živě mu tanulo na mysli a před očima.
Bětuška stojíc u dveří poslouchala se zatajeným dechem prostou a bez řečnických okras vypravovanou událost; jednu z oněch, jež se tu tak často přiházejí.
Děti se schoulily do koutka a jako by chápaly hrůzu toho, co otec vypravuje, nerušily ani slovem.
»V tu chvíli, Bětuško,« pokračoval Soukup, »naučil jsem se znáti a oceniti velkodušnost a obětavost závodního. Já se v ten okamžik za něho modlil. Věříš mi? Modlil jsem se za něho nikoli slovy, ale celou svou bytostí, dusí, srdcem i mozkem. Modlil jsem se za něho, jak se žádný člověk nemodlí. Svým způsobem, ale modlitba má byla z nejvroucnějších, co jich letělo k výši nadhvězdné. Po celou tu dobu, co byl pod zemí — a byla to pro mne celá věčnost — díval jsem se ztrnule na stroj a na zvonek. Nikdy mi nebyl tak protivný, tak odporný a hrozně příšerný, jako v tomhle okamžiku. Stál tu jako polyp, rozevíraje svoje obrovská ramena, a tam nahoře, jak tlama Molochova, šklebila se těžní jáma.
Déle než tři čtvrti hodiny trvalo hrozné napětí. Již jsem chtěl, aby mne vystřídali; chtěl jsem sjeti za ním.
»Pro Krista Pána, Václave, vždyť máme rodinu,« vykřikla zděšeně Bětuška.
»Rázem ozval se zvonek: cink, cink, cink, cink, cink. Pětkrát. Mám jeti pomalu. Horečně rozčilen, přitáhnul jsem páku, nemoha chápati, zda se mu podařilo čí ne. Rafie pomalu se kloní, psací stroj, zaznamenávající rychlost, mírně se vlní, klec stoupá — pomalu. Už je na třetím — cink — na druhém patře — cink a po třetí — cink — klec je nahoře.
Chvějící rukou přitahuji brzdu a sázím klec na naráží. Vybíhám nahoru a vidím tři těla v kleci. Jeřábek a Vujčík leželi na dně klece. Dušan klečel při nich schýlen na jednom koleně. Skoro jsme ho vytáhli z klece a odšroubovali mu kuklu. Byl bledý jako sníh. Zachránil oba. Na vlastních zádech vynesl je omámené a bez života z předku na čistější místo a potom jednoho po druhém do klece.
Tomu patří, Bětuško, šlechtictví. Šlechetným, obětavým náleží vyznamenání. Není řádu v celé říši, jímž by bylo možno odměniti takovouto odvahu, kde člověk kráčí skoro jisté záhubě vstříc. Ano, jedině závodnímu Dušanovi měli uděliti vyznamenání, ale nikoliv ředitelovi.
Či snad za to se udělují řády, hodnosti a vyznamenání v této říši, že ten či onen pomůže miliony naplniti kapsy majitelům — nebo sobě? Co učinil kdy ředitel pro dobro dělnictva? Jaké má zásluhy? Ach, ano. Má. Snížil úkolovou mzdu, dobře počítaje, mnoho-li může ten lidský stroj vyrobiti. Zavedl prémie, to nejnespravedlivější, co může na závodě býti. Vyrval všecek dozor z pravomoci závodních a strhl vše sám na sebe. Ale to vše učinil, aby obohatil majitele. Dušan ale zachránil lidské životy. Naplněné měchy peněz šíří slávu ředitelovu, ale závodní zachránil lidské životy; jemu vděčí matky, ženy, děti. O něm s vděčností se mluví. Eh — hrom do toho — do všeho. Co je teď na světě? Co platí dobrý skutek? Měch peněz platí více než všecko obětování. Jsem jist, že celou tuto komedii zprostředkoval Reichenstein.«
Soukup skončil svoje vypravování beze všeho divadelního efektu, prostým zakloním a díval se do kolonie, kde se cestou brodili lidé v blátě.
Bětuška odešla do kuchyně připravit snídaní. Po chvíli se vrátila a navázavši na Soukupovo zakončení pravila:
»Něco jsem slyšela, že prý Reichenstein chodí za Irenou. Scházejí prý se spolu. Nu, hezká je, proč by —«
»Snad si nemyslíš, že by si vzal Irenu. Líbí se mu asi, že je hezká, ale vzít? Kde pak. Co tě to napadá. On, milionář, a ona? — Žebrácká proti němu.«
»Právě proto, že je bohat.«
»Nevěř! Kde jsou miliony, je vždycky tužba po rozšíření. Jeho nevede touha lásky. On vidí v Ireně novou věc … Ženu. Nic víc. Je přece o něm známo, že více než jedenkrát žádnou ženu neobejme. Nedávno měl podobný poměr, který skončil soudním vyrovnáním, a znala jsi přece Amálku Schönrothovu. Skončila sebevraždou. Zastřelila se v hotelu, a praví se, že kvůli němu. Ale co nám po tom, ať si dělá, co chce. Jen ten ředitel. »Von Berghöhe!« Ani mi to do hlavy nechce. On šlechticem.«
Soukup usedl ke snídani a mluvili dále o všem, co souviselo s touto událostí.
Bylo před polednem.
Soukup sedel u svého zamilovaného výkresu stroje a pozorné pátral a bádal, tam navazuje nit myšlenek, kde v noci přestal. Byl jist vítězstvím. Něco neurčitého dávalo mu tušiti, že je u cíle, že po tolika duševním namáhání, po tolika rozčilujících bezesných nocích blíží se k okamžiku, kdy bude moci říci: zvítězil jsem nad parou. Jednalo se mu pouze, aby urychlil tento okamžik. K tomu potřeboval závod a závodního, páru a těžní stroj. Tato hrozná, nepřístupná a těžko ovládaná, ale vše ovládající síla, jíž by molil libovolně upotřebit, aby došel poznání, kde je dosud chyba, ale tou chybou k vítězství, bylo mu nutno přesvědčiti se.
»Zítra nebo pozítří, v pondělí nebo v úterý promluvím se závodním. Ale bude k tomu potřebí též svolení ředitelova. Hrome, jen k tomu kdybych nemusel. Eh, vím! Půjdu k hornímu radovi Bajerovi. Ten je lidštější, poněvadž není dosud šlechticem.«
Vtom vstoupili soudruzi do světnice.
Uváděla je Bětuška, volajíc:
»Václave, je zde Migala, Hrubý a Mühldorf. Zároveň přišel s nimi Bodický. Máš prý podepsati tento arch.«
Soukup podepsal listinu. Bylo to pozvání do schůze na večer k »Růži«.
Co pak je tam dnes?« tázal se Soukup po odchodu Bodického.
»Však jsi to četl,« pravil Migala.
»Ovšem. Schůze. To vím. Spolková schůze. Zpravidla mne nezvou, proto se divím, že dnes —«
»Má prý to býti velice důležitá schůze. Bude prý tam jednáno o požadavku odstranění prémie zavedené ředitelem,« mínil Hrubý.
»Jsem při tom,« dodal Soukup.
»Já též,« volal Mühldorf.
Vtom vešel do jizby Šebela.
»Zdař Bůh; no to byl pěkný kousek,« pravil, »to byla zas jednou schůze.«
»Kde? Kde?«
»Co se stalo?«
»Rozpustili ji?«
Tak voláno.
»Jedu z Karvina. Mám tam sestru, jel jsem tam ráno k ní,« chvatně vyprávěl.
»Tys byl na schůzi? Povídej!«
»Právě jsem přijel »montankou«.[3] Závodní z »Bettiny« jel sem zvláštním strojem a připnul jeden vůz, tož nás vzali s sebou. Bezpochyby jede závodní řediteli referovati.
»Mluv, co se stalo, a nech toho, jak jste jeli,« pravil Soukup.
»To byl skandál. Víte, že tam byla schůze. Jel jsem tam. Všecko šlo dobře. Inu, mluvili jako obyčejně. Poslanec Bindr mluvil první. No, to ještě ušlo. Nato povstal ten redaktor Hokeš a sotva mluvil deset minut, byl hotový skandál. Rozpustili schůzi a Hokeše snad zavřou.«
»Ale co se stalo?« volali všickni netrpělivě. »Proč ji rozpustili?«
»No, mluvil věci, Kriste Ježíši, věci. No. Tak jsem se až ohlížel, nepřijde-li celník, aby nás všecky sebral.«
»Ale o čem mluvil? Nerozkládej to jako cukroví s dortu!« pravil Soukup ostře.
»Balíš to jako špinavé prádlo,« dodal Mühldorf.
»Ba, je to špinavé prádlo. Mluvil — ale že se tak smí mluvit veřejně, to jsem ani sám nevěděl.«
»Budeš už jednou mluvit k věci?«
»Mluvil proti řediteli. Řečník je, to se mu nedá upřít. Mlátil do toho se všech stran. Poslouchali jsme — ani dechu. Najednou mu někdo se strany podá depeši. Roz- vine ji, a čte: » Ředitel jmenován šlechticem!« A teď to začlo. Bojím se to říci, co všecko mluvil, ale tolik vím, že komisař rozpustil schůzi, celníci vrazili mezi hlučící lid a rozháněli jej a několik jich zatkli.«
»A to může být večer pěkné,« pravil Migala.
»Půjdeš?« tázal se Hrubý Soukupa.
»Půjdu. Dnes půjdu. Nemám příliš v lásce Hokeše, ale tentokráte mi asi z duše mluvil, ačkoliv nevím dosud, co a jak mluvil.«
»A vy ostatní též půjdete?« ptal se Šebela.
»Ovšem,« podotkli přítomní.
Dále se rozhovořili ještě o celé aféře v Karviné se sběhnuvší, o Bindrovi a Hokešovi, o řediteli a jeho zásluhách, a konečně si slíbili, že se večer k »Růži« všichni dostaví.
- ↑ Cejchovna = cáchovna, kde se horníci zaznamenávají, než sjedou dolů.
- ↑ Zachraňovací přístroj, do něhož se vloží hlava a neprodyšně uzavře. Celkem podobný kukle potápěče. Možno tak vejíti i do míst plyny přeplněných.
- ↑ Montanní dráha = dráha spojující všecky závody v revíru uhelném. Dráha pouze pro náklady.