| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| VI | VII | VIII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VII. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 75 - 83. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Dušan odvezl paní von Riedlstein i s dcerou Vinettou domů. Po cestě nemluvil. Byl nápadně zamlklý. Paní von Riedlstein několikráte začala rozprávku. Marně. Dotkla se i scény s políbením, doufajíc přivésti jej do hovoru, ale nepodařilo se jí to. Dušan buď neodpověděl vůbec, aneb pouze slovem. Pro tmu nemohla pozorovat, jaký účinek slova její na něho učinila.
Měla vztek, zášť na Irenu. Hněvala se na ni, ale před Dušanem, jenž chodil k ředitelovům, bála se popustiti uzdu svému hněvu, nevědouc určitě, v jakém poměru je buď k Ireně nebo k Heddě. Jen tak prohodila: »Slečna Irena jest roztomilá, viďte, pane Dušane, ale myslím, že neučiní žádného muže šťastným.«
»Z čeho tak soudíte, milostivá?« tak ze zvyku tázal se Dušan, ale beze vší účasti.
»Je to zvláštní povaha, jedna z těch, o něž se tříští touhy mužů, hledajících štěstí v klidu rodinném.«
»Tak?«
»Je excentrická ve všem, v originalitě, v obleku i vystupování na veřejnost. Všecko nedosažitelné uvádí ji do extase, ale potud jen, pokud je to nedosažitelné. Dovede vše urvati, ale rovněž tak rychle odhoditi, zapomenouti, roztříštiti.«
»Mamá, ostře posuzuješ,« pravila Vinetta.
»Nikoliv, mé dítě. Jen pravdivě. Vidíte, pane závodní, snad se vám bude zdáti to, co mluvím, ostré, vycházející z úst matky dospělé dcery. Nikoliv. To není mým úmyslem. Mohla bych pravdu mých slov dokázati určitými fakty. Mnoho lidí mnoho ví, a to, co se vypravuje —«
Vtom se zarazila. Vzpomněla si, že příliš zaběhla a že by jí mohlo slovo v nevhodnou dobu uběhnouti. Právě vhod vůz stanul. Byli na místě.
»Nemyslete, že ze mne mluvila zášť,« polohlasitě pravila Dušanovi, jenž jí pomáhal z vozu. »Jen ráda bych toho docílila, aby dobří lidé nezaslouženě nebyli nešfastni.«
Dušan nechal vůz odjeti a rozhodl se jíti pěšky. Měsíc na obzoru ve směsi potrhaných mraků osvětloval toto spící město, které před několika hodinami svíjelo se v porodu obchodních bolestí. Sem tam po ulici svítila lampa, která jako opuštěný poutník v temné cestě života blikala do pusté noci.
Dušan měl plno dojmů v hlavě i v srdci, a proto se chtěl projíti. Věděl, že nepotká ani živé duše. Bylo nedělní ráno. Horníci nefárají, proto nepůjdou na šachtu.
Kráčel Nádražní třídou, zabočil Mlýnskou ulicí kolem parku k řece a pořád dále přes most, jakoby ubíhal něčemu, co chtěl nechati za sebou. Na mostě se zastavil. Díval se, jak se měsíc koupe ve špinavých a jedovatými látkami otrávených vlnách řeky. Ulice i celé okolí nedávaly ani známky života. Měsíční světlo, odrážejíc se od vysokých budov, vrhalo temné stíny do řeky, které se v lesklých, zvlněných proudech pohybovaly, tvoříce tak zvláštní, skoro příšerný obraz.
Tak podobný byl tento obraz přírody jeho nitru. I v něm odraz dnešního večera zvlnil hladinu čistého jeho nitra. Obrazy míhaly se mu v paměti, jako zde v této kalné vodě. Jenže ty obrazy v řece byly vyvozeny stínem a tam ty prožité dnes večer. — Jak rozdílné a jak roztodivné. Dosud cítil žhavý pohled Irenin a mírný polibek Heddin tak něžný, jako když květ padá na květ, svátý vánkem jara. Tak mu vše prožité připadalo nové.
Žena. Tento obraz, dosud mu zahalený clonou naprosté nevědomosti, žena svůdná a plná půvabu oné naprosté nevědomosti, pochodící z nevinnosti; žena, neznající objetí muže, touhu divoké vášně, žena, plná oné měkkosti ženské, povznášející ji před očima muže na stupeň světice, zjevovala se mu před očima a přivřel-li je, nebo zahleděl-li se dolů do řeky, zdálo se mu, že odtamtud zírá na něho obličej — Heddin. Viděl ji stále v oné chvíli, kdy skláněla se k němu s přivřenýma očima, nabízejíc mu ústa k polibku.
Zamyslil se nad tímto obrazem a oči upřel do temné vody. Nechal plouti myšlenky, jako by se rovnaly línému toku špinavé řeky. Nemožno říci, zda radoval se či lekal toho, co vířilo mu hlavou.
Po dlouhé chvíli teprve kráčel dále. Svěží vzduch ranní ho občerstvil. Šel volně, a náhle se zastaviv, pravil polohlasitě:
»Kletý život. Když každý může býti šťasten, milovati a žíti, proč já, proč já nikoliv? Proč mně usouzeno trpěti? Proč? — Proč? A mám-li žíti, proč trpěti, a trpím-li, proč mám žíti — když nemám pro koho žíti?«
Těžko bylo uhodnouti, mnoho-li hořkosti a bolu bylo v tomto tlumeném výkřiku. Mnoho-li opravdové zoufalosti bylo zde řečeno. Snad se nám podaří později zvěděti i příčinu tohoto bolestného výkřiku.
Dušan došel až ke kolonii »Herminy«. Napadlo mu, aby ji prošel. Od mostu slyšel zpěv opilých hlasů a zdálo se mu, že to v kolonii. Prošel dvě, tři stejné třídy, v nichž domky dělnické, v měsíčním přísvitu temné, neosvětlené, skýtaly teskný a ponurý obraz.
Náhle spatřil v jednom okně světlo. Šel blíže. Byl to domek, v němž bydlil Soukup. Popošel blíže a viděl, že v pokoji Soukupově je plné světlo. Došel až k oknu a stanul. Bílá záclona v okně dobře nepřiléhala. Přitlačil se k oknu, aby viděl, co se děje. Napadlo mu, že snad někdo u Soukupů těžce ochuravěl. Nahlédnuv stranou, kde záclona nepřiléhala, viděl Soukupa seděti u stolu, na němž měl plány a výkresy. Byl všecek zabrán do rýsování a vypočítávání. Pokaždé, když něco vypočítával, odešel ke zdi a zkoušel to na kostře per a koleček, značících kostru stroje.
Rázem viděl, jak dveře druhého pokoje se otvírají a Soukupová v bílém nočním obleku vstupuje a praví mírně: »Václave, unavíš se. Pojď si odpočinout. Je již pozdě.«
»Dnes vykonal jsem veliký kus práce. Dal jsem si pěkný dárek k svátku. Bětuško, má Bětuško, jsem skoro u cíle. Jen přivésti k poslušnosti toto X, aby protínalo přechodem B toto R. Dnes to již skoro šlo. Půjde to, půjde. A potom jsme boliati. Dám to patentovat. Rád bych to již hotové ukázal závodnímu. Ten bude mít radost.« Soukup mluvil přímo s nadšením.
»Ale, Václave, dnes pojď si odpočinout. Vždyť jsou skoro tři hodiny.«
»Ano, máš pravdu.« Soukup vzal lampu a odešel s Bětuškou do druhého pokojíku, jehož okna byla do dvorku. Ve »třídě« nastala tma.
Dušan se obrátil od okna. Zdálo se mu, že slyší proti sobě někoho jíti. Nechtěje nikoho potkati, obrátil se a chtěl přejíti příční třídou na silnici, po níž mohl zatáčkou dojíti ke svému bytu. Sotva však přešel za roh Soukupova domku, vystoupil proti němu náhle z domku nadkopní Bogda ještě se dvěma horníky.
Dušan rychle přešel, ale Bogda ho přece poznal ve svitu měsíce. Dušan rovněž ho poznal, ale spěchal rychle pryč.
»A — ááá — tož — teď mám jistotu,« Bogda zamumlal pro sebe a klidně se tázal soudruhů: »Znáte ho?«
»Je to závodní z Herminy,« zněla odpověď jedněmi ústy.
Bogda kráčel směrem k nádraží s oběma soudruhy. Odjížděli do Karvina, kde se konala veliká schůze dělnická, na níž jednáno o poměrech dělnictva na jednotlivých závodech.
Dušanovi stále tanul na mysli Soukup. Sám se skoro zastyděl před ním. Jak dávno tomu, co neseděl před svým výkresem. Starost a práce v závodě zabraly mu všecek čas, zejména v poslední době, kdy byla zvýšena výroba a tu nemohl věnovati se myšlenkám a snům vynálezce, nýbrž do pozdní noci od časného rána veškeru pozornost věnovati svěřenému závodu. A Dušan, vědom sobě hrozné zodpovědnosti za tolik lidských životů a znaje lehkomyslnost mnohých podřízených, byl všude dobrým příkladem a při zvýšené těžbě zdvojnásobil pozornost a bdělost.
A tak maně proběhlo mu hlavou, když již byl ve svém pokoji, co slyšel večer v rozprávce mezi Reichensteinem a ředitelem: Stlačit mzdy zmenšením výroby. To uznával a považoval za dvojí zlo. Snížení mzdy a zmenšení výroby. Jedna hůl k bití dělnictva by postačila. Snížení mzdy dostatečně ublíží dělnictvu a vyvolá nespokojenost, jíž nezabrání hrůza před menší výrobou. A zima přede dveřmi. Zima je hořký host, nevlídný a ukrutný, i když je doba výrobní úplně normální. A což dnes? Každý byl zpit zvýšenou výrobou, výdělkem úkolovým, kdy všemi možnými sliby hnáno dělnictvo do práce, aby se dokázalo, kam až možno ten lidský stroj napnouti. A pracovalo se a žilo se… Dělnictvo v domnění, že tak stále bude — nešetřilo …
Dušan díval se do modravého plamene čajového samovaru a dumal dále. Pojednou si vzpomněl na slova Reichensteinova: »Stávka«. Jako bodnutí projelo mu to mozkem. »Stávka«. Hrozné slovo a jaká odpovědnost. A Reichenstein chce, aby ji nevyvolalo dělnictvo, ale aby byla vyvolána uměle.
Stávka! Ano, je toho nahromaděno. Je zde plno zlých plynů, jen »sicherku« v nich otevřít a děsný výbuch nastane. Tak mu to znělo v uších. Ta věta jako by ho strašila. Sen mu s víček zaháněla.
Zadíval se na svůj pracovní stolek, kde ležely výkresy, na nichž pracovával, honě se za myšlenkou vynálezce. Jak dávno si na ně nevzpomněl.
»Jen ‚sicherku‘ otevřít a nastane výbuch. Jako blesk vjede do řad dělnických a zpustoší je. A u něho, právě u něho na jámě je prý plno látek zápalných. Kde a v čem vina spočívá?«
Tak přemítal a uvažoval.
Vždyť znal dobře, co znamená slovo: stávka. Jak krátce se vysloví, lehce ve skutek uvede, ale následky, následky hrozné. Bída, hlad a právě nyní na zimu.
Vzpomíná, proč jsou na jeho jámě pobouřeni. Vždyť koná vždy a za každé okolnosti povinnost a spravedlivě nakládá s každým. Proč je u něho, jak pravil Reichenstein, nahromaděno výbušné látky?
Zapomínal, že i spravedlností a pravdou může si nadělati nepřátel. Jestli on v přesném konáni povinnosti všech ke všem spatřoval bezpečnost životů všech a záruku prospěchu majitelů, viděli mnozí právě v této rovnosti všech ke všem zkrácení anebo ponížení, že nenadržoval těm, kteří stáli o stupeň výše.
Venku se zamračilo. Obloha se potáhla a za špinavého úsvitu siholil drobný déšť. A Dušan ještě uvažoval. Dojmy večera zatlačila věta Reichensteinova o »sicherce«.
A rázem přišlo mu na mysl, že dnes mají v Karviné schůzi. Budou mluvit o poměrech na závodech, zvláště na jeho závodě. Co chtějí ti lidé od něho? Vědí a chápou, že právě ze zvětšené výroby jsou asi veliké zakázky. Zima nastává. Snad chtějí donutit majitele ke zvýšení mzdy a zatím — — »sicherka«.
Hranice jsou uhlí našemu zavřeny. Odbyt znemožněn. Snad dnes neprozřetelný řečník zapálí nahromaděné plyny, snad sám otevře »sicherku« a vyplní tak přání Reichensteinovo.
Znal podobné schůze. Věděl, jak se na nich mluví, a někdy bezúčelně štve. Slyšel mnohé podobné řeči a trnul při pomyšlení, že tito lidé neprozíraví sami pracují svým nepřátelům do rukou z pouhé nevědomosti.
A snad již zítra, nebo při výplatě ozve se ono hrozivé: »Niebedzem robič!« a zahřmí davem příšerné:
»Ni!«
Jak rád by je varoval, napomenul a vyzval, aby se mírnili a nehnali věc do krajnosti.
Uvěřili by mu? Jednou vylétnuvší koule z děla — kdo ji zadrží? Má svůj cíl. Padne. A zkázu způsobí. Někdy ztratí původní cíl a tím více pustoší.
Neuvěřili by mu. Myslili by, že je to nějaká léčka. Věděl, že nevěří nikomu, ani sobě někdy. Věří jen těm, kdož stojí v popředí. A kdyby mu uvěřili, kdyby jim vyzradil hnusný plán, co se stane? Bude otrokem své dobroty, odvislým od chvilkového rozmaru toho či onoho. Vždyť by ztratil úplně vážnost představeného před nimi. A dlouho-li by to trvalo a vzbouřili by se znovu a tuto svoji okamžitou náladu, prospěti, těžce by odpykal. Ztráta existence, naprosté zničení.
Nic jiného nemohl očekávati.
Žádný závod na celém světě by ho nepřijal, věda, že vyzradil horníkům služební tajemství.
A přece by se ničeho nelekal, kdyby věděl, že by tím prospěl. Ale znal dobře dělnictvo, jeho dozoru svěřené. Znal tam lidi pořádné, ale znal i darebáky, kořaly »chachary«, ale ti ani nebyli nejhorší. Horší, daleko nebezpečnější jsou ti na oko pořádní, ti co nepijí, nevysedávají po hospodách a putykách, nepropijí svou výplatu v kořalnách až do němoty, zůstávajíce tam až poslední krejcar vylítne. Mnozí, vraždíce své zdraví, svoji budoucnost zahrabávají, ale někteří vraždí potajmu své přátele nejdůvěrnější.
Znal smečku chrtů, slyšících na jméno »lizoň«,[1] pracující na všech závodech ve všech kategoriích. Tito honící »lizoni« jsou neúnavní při vyčenichávání všech zpráv a všeho, co se děje v závodě, a uchopivše nešťastnou oběť svým sluchem, vlekou ji před pána, jenž je poštval. Tam ji »aportují«. A pán, honec, je pochválí, dostanou ujištění uspokojení, jsou za to pochváleni a slíbena jim odměna: příležitostně bez zásluh poskočí o stupeň výše na žebříčku hodnostním, platebním.
Tito honící psové se stále otevřenými sluchy jsou věčně na stráži, stále na honě, a rekrutují se ze všech vrstev osazenstva, dole i nahoře. Oni spoluúčinkují za každé okolnosti a při každé příležitosti, o všem vědí. jsou mnohdy nejzuřivějšími agitátory a zatím … — Vzbuzují důvěru, aby ji zneužili. Nedáví, nerdousí svou oběť, naopak, živou ji přivlekou. Zpravidla je nikdo nezná. Náhle se diví ten či onen, že tam »nahoře« vědí všecko o něm, i to, co nejtajněji skrýval. A zatím… A mnozí z nich i mezi důvěrníky organisace…
Co mnohdy prolétlo pod zemí hluboko pouhým zakletím za hovoru se soudruhy — vyšlo náhle najevo. Tam nahoře se dověděli…
To vše znal Dušan, a proto se nechtěl a nemohl svěřiti s tím, co věděl a co by bylo prospělo. Díval se dolů do špinavé, blátivé nepohody. Tu i onde vychá- zely již hornické ženy z kolonie. I horníci šli již do města a on —? Dumal tu za nedělního jitra o tom, co jim hrozí a do čeho snad sami chvátají. — — — —
- ↑ Zde platí jako: »donášeč«, vulg.: »šmajchlíř«.