| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| V | VI | VII |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VI. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 65 - 75. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Paní ředitelová odešla bez odporučení do svého pokoje hned jak vstali od stolu. Její churavost ji omlouvala. Zdálo se, že ji ani dnešní vyznamenání netěší. A právem. Byla churava. V bolestech se svíjejíc, přála si zdraví, jen zdraví. Co jí byl platen šlechtický přívlastek, co jí pomůže, budou-li ji jmenovati paní von Berghöhe, když nemá zdraví. Záviděla často, dívajíc se z oken svého bytu, i prostým ohrabovačkám, když se bílými, zdravými zuby zarývaly do suchého černého chleba. Pohlížela na ně s bolestí a nevýslovným smutkem.
Byla odsouzena trpěti a trpěla.
Bolestnější, než nemoc sama, byla však její opuštěnost, její samota. Zdálo se jí, že by tak netrpěla, kdyby měla soucit kolem sebe, ale toho nebylo. Muž byl již zvykl její chorobě a rodina též. Neoddávala se sentimentálnosti, chápajíc, že nemůže vyhovovati jako žena muži zdravému, silnému, dobře živenému, ona, po léta chorá, většinu času v lázních těch nebo oněch, nebo na letním bytě trávící.
Připadalo jí, že ani skoro do své vlastní rodiny nenáleží. Neodvykla jí, naopak milovala ji z té duše dobré matky, ale poznávala, že této rodině není matkou, ani muži ženou, plnící mateřské i manželské povinnosti. A to ji rmoutilo. Tato nemožnost vyhověti vytvářela v ní pocit opuštěnosti a cizoty.
Neměla snad příčiny takto se trápiti, ale chápala, že je úkol ženy jiný, než co ona může dnes muži poskytnouti, a úkol matky, ach, jak ráda byla by dcerám oporou a záštitou.
V nemoci své pozorovala okolí klidněji a prozíravěji. Přicházela k závěru, že není všecko dobré, co kolem ní se děje, a nejvíce ji znepokojovala Irena.
Bývala jejím miláčkem, později přišla do rukou tety a matka v několika letech vypozorovala změnu k neprospěchu toho, co matka pociťuje při vychovávacích zásadách, jimiž se řídí vychovatel. Irena dorůstala, vyvíjela se, stávala se krásnou; to všecko viděla matka, ale chápala též, že přijímá zásady jiné, nezvyklé, těžké k zažití v tomto kraji a lidu, v němž žije.
Nemocná matka pozorovala, že Irena provádí »flirt«. Toto slovo, nevysvětlující jí dokonale a plně obsah za ním neb v něm se skrývající, dávalo jí tušiti, že skrývá se v něm něco, co nelze nebo nemůže se vyslovit, co je hladké, kluzké, snad i nestoudné k vyjádření pravým slovem, co tudíž lze ve společnosti pronésti slovem »flirt«.
Nelekala se o přítomnost Ireny, ale v úzkost uváděla ji budoucnost. Chtěla míti z ní sobě podobnou, tichou, oddanou, trpící, vzornou ženu a pečlivou dobrou matku a zatím …
Lekla se po prvé toho slova, když Irena prohlásila, že je to »flirt«. Kárala ji za to. Určitě jí vysvětlila, jak je to krásné, když žena nezahrává s city, až teprve, kdy přijde ten pravý muž, jehož počne milovati celou duší a celým srdcem, jeho jediného. Že není pravé lásky tam, kde se již před tím milovalo, čili jak tomu říká ona »flirtovalo«, že srdce panny má zůstat čisté, neporušené, nedotknuté jako cudné její tělo.
Ale tu přišla na pomoc teta.
»Netrap stále to ubohé dítě a buď ujištěna, že dovedu ji vychovati tak, aby se dovedla pohybovati v kruzích, jež jsou pro ni určeny. Irena přivede to vysoko. Ta není zrozena, aby spravovala punčochy nějakého ‚haťaláka‘. Ta může a musí zdobiti salony, majíc kolem sebe nejvybranější společnost. Že trochu ‚flirtuje‘? Božíčku, má drahá, to nic není. Jsi nudná se svými výklady, jako doba tvého mládí. Dnes neplatí: ‚Sedávej panenko v koutě‘ atd. To by si dala podle satirického dozvuku lidového: ,Budeš-li hodná, zůstaneš sedět'. A ostatně, copak dělá Irena zlého nebo špatného? Nic. Zhola nic. ‚Flirtuje‘ trochu. Za našich mladých let, vlastně za mladých let našich matek to neznali. My to také neznali. Nová doba jiné, nové přináší zvyky.
Ach, jaká škoda, má drahá, že jsi nikdy nepřišla do Paříže. Tam je jiný život. Volnější a společensky elegantnější. Co by zde měla mezi těmi barbary? Co jsou a čím jsou? Uhlí, uhlíř-měřič, uhlíř-inženýr, sem tam nějaké ‚von‘ dosti pochybné hodnoty. Ach, jak mi čpí ti lidé tou všední, sprostou prací, tím vzduchem z dolů, promíseným plyny a olejem, v čem je k tomu ještě určitá příchuť lidského smrdutého potu. Fi! Mnohdy myslím, že se zalknu, musím-li s těmi lidmi společně seděti.
Ach, jaký to rozdíl v Paříží a zde. Hrabě Valabregue, baron Lyon, markýz Dimian, kníže Fenikel; ach, to byla jiná společnost. To vy neznáte a nikdy, vy severní nebo západní barbaři, nepochopíte. A protož, má drahá, neplísni Irenu. Nech ji. Jen ať ‚flirtuje‘. To jí neublíží, naopak povznese v očích mužů. .Flirtovati', dušinko, není lehká věc. Ručím, že ani jediná z tvých dcer nedovede to s takovou vervou Pařížanky jako ona. Ať poblázní trochu hlavy mužů. Věru, když se tak na ni dívám, skoro bych řekla, že koluje v jejích žilách krev šlechtická. Celou postavou, vtipem a vůbec vším liší se od vás všech. Musím se pozeptat přítele Míillera, profesora ve Vídni, který již tolika lidem dopomohl ke šlechtictví, není-li také náš rod někde zaznamenán …« (Teta mluvila tato slova na prázdno, netušíc, že se stanou tak brzy skutkem).
Teta vedla takovou řeč skoro pokaždé, obhajovala-li Irenu před matkou. A paní churava a mnohdy i sobě v bolestech na obtíž více neodporovala.
Teta byla sice ráda, že jí tito uhlíři a umouněnci živili, jinak by byla i s celou svojí pařížskou známostí šlechty ocitla se někde v chudobinci, poněvadž ji od hraběte Valabregue propustili hned, jakmile ji u dětí nepotřebovali, ale teta ve své domýšlivosti a povrchní vzdělanosti neopomenula nikdy nedáti sestře na srozuměnou, jak stojí nízko pod ní a její důstojností, poněvadž je »pouze« jenom ženou ředitele uhelných závodů firmy Reichenstein a spol.
Před švakrem neopovážila se nikdy takto mluviti, ale za to před Irenou povolovala více své pařížské »nenucenosti«.
A Irena ssála do sebe s pravou rozkoší tyto nauky, jež posilovaly v ní vše, co divoká mysl její od přírody již před oči jí stavěla a obrazností kreslila. Bylať Irena, poněkud divoká, nezkrocená. To bylo pozorovati již v jejím mládí. Péčí matky mohla býti tato povaha zkrocena. Než usouzeno jinak. Místo péče rodičky nastoupila macecha, horší než kterákoliv, co jich běhá po světě. Tyto snad bijí své pastorky, snad je u nich příčinou buď zjevná či tajná nenávist, ale tato otravovala z lásky k rozkošnictví a z napodobení špatně pochopeného života ciziny. Pouhou kopii podávala za originál v domnění, že je tato kopie původností a tak pěkná a lákavá, aby mohla sloužiti příkladem jiným.
A Irena hltala vše to, co slyšela od tetinky. Každé slovo její zdálo se jí býti pravdou; každá věta základním kamenem budovy její šťastné domácností v manželství. Oltář domácnosti, na němž měla obětovati nejčistší obět cudné ženy, byl zneuctěn již nyní triviální, řekněme banální výchovou, v níž se toužilo nikoliv po ohni Vestálek, ale kde otravovalo se po kapkách divokými rozkošnickými bakchanaliemi.
A otec neměl ani času, aby byl zpozoroval, co se děje kolem. Považoval všecko, co viděl mnohdy i nepěkného u Ireny, za rozmar dětství její prudké povahy a příliš vznětlivé obraznosti.
Mnohdy se mu to i líbilo. Irena byla tak zcela jiná než její sestry. Jaký to rozdíl mezi ní a Almou, dnes již provdanou. Jaký rozdíl. Alma jako by ani nepatřila do rodiny. Vždyť dnes s mužem ani nepřišli. Vymluvili se churavostí. Ani nebyli svědky, když otec, šlechtic, přijímal první gratulace. Alma byla matkou, ženou, dbající o muže a děti. Nic jiného ji nebavilo než rodina. Celým světem byli jí muž a děti.
Jak jinak si počínala Irena, druhorozená. Jak dovedla vystupovati a jak se všecko kolem ní točilo. Takovou z ní měl radost otec …
Obě ostatní sestry, Hedda a Ella, nebyly rovněž výchovou ani povahou podobny Ireně. U Almy tetina výchova neúčinkovala. Teta totiž přišla pozdě, a než mohla Ellu a Heddu vychovávati, zatím zemřela. Zůstala jí pouze Irena.
A tato od přírody ostrá, horká a rychle varem se pěnící krev, povzbuzována vědomím, že co činí, je to nejlepší, neohlížela se ani na své panenství, ani na ostatní, kráčejíc svou cestou, jíž byla vedena tetou.
Dnes šla sama a pevně.
Z »flirtování« se stal »flirt«. Z denního zvyku okamžiková potřeba. Hledala vždy původnost, chtíc se zdáti, anebo býti něčím jiným, výstředním, jen aby se o ní mluvilo; stále byla na přídě těch, kdož jí záviděli nebo nenáviděli. Věděla, jak je pozlobí, aby hodně o ní mluvili, a proto někdy originálnost její by- la ztřeštěností.
Ale měla oporu. Znala ji a sázela na ni. jako hráč na jednu kartu. Všecko. Věděla, že celý mužský svět — vyjímaje snad pouze několik osob — řekněme veliká většina mužů hájila její vkus, chválila její originálnost a všude vynášela její konání, byť někdy sebe podivnější.
A Irena brala ío, co se o ní vyprávělo, za bernou minci. Hněv závistnic ji dráždil, jako chvála ji hnala od vykonaného k novému činu; chtěla opět překvapit. Někdy brala radu i se známými, kteří se scházeli ve středu u nich, ale vždycky s muži. Nikdy se ženami. Ty chtěla dráždit; viděla, jak blednou a zsinají vztekem, že jejich muži, otcové nebo milenci od nich se odtrhují, aby jí políbili konečky prstů a prohodili obvyklou frázovitou lichotku.
Tak i dnes.
Stojíc u vchodu, kam doprovázela jako paní domu hosty, přijímala poklony a dithyramby přehnané chvály za výkon valašské svatby.
Je v tom něco povznášejícího, přijímáme-li slova uznání, díků, ocenění našich skutků, jimiž jsme vykonali dobro celku, prospěli společnosti nebo jedinci, anebo když aspoň jsme uplatnili nějakou velkou myšlenku, přesvědčili, že pravda všemi šlapaná a pouze námi hájená stala se náhle majetkem celku. Ale jak prázdně zní slova chvály a uznání, která se pronášejí pouze z důvodů, aby se jimi lichotilo tam, kde se chceme zavděčit…
Irena zářila blahem, radostí, spokojeností. V úsměvu strojeném nebylo znáti ani nejmenšího pohnutí vnitřního, a přece jak se radovala, že opět tolika a tolika pokazila dobrou noc. Jak to sladce znělo z jejích úst, přála-lí paní von Riedlstein: »Dobrou noc!« pozorujíc při tom, jak zelená vztekem a nesmí na sobě dáti znáti nic jiného než úsměv vděčnosti.
»Ach, můj drahoušku, dobrou noc,« pravila Irena sladce, Vinettu objímajíc a líbajíc. »Tys vždycky tak roztomilá, tak něžná a půvabná.«
Tato slova mluvila hodně hlasitě.
»Ty nás vždycky zastíníš. Ach, jaký kavalír. Nu, věřím. Pan inženýr. Nu, přeji vám dobrou zábavu. Nezapomeňte, pane Dušane,« volala za nimi ještě na schodech. »Ve středu jste pozván do rodinné rady. Čekám vás.«
Tála ještě naposledy po paní von Riedlstein. Mezi posledními, kteří odcházeli, byl i Reichenstein. Zdálo se, že chce odejíti samoten, jíti kolem Ireny nikým nedoprovázen. Ale právě při východu ze salonku buffetového na chodbu potkal ředitele, doprovázejícího horního radu Janského, Rittnera a Borovského. Tito skuteční učenci, zpravidla málomluvní, byli pohrouženi v živý rozhovor o tom, co právě se projektovalo: vésti plyn z koksových pecí zbytečně do vzduchu ubíhající zvláštními rourami do jednotlivých závodů a topiti tímto plynem pod kotly.[1]
Toto thema, tentokráte časové, poněvadž se touto prací zabývali, přivedlo i Reichensteina do hovoru. Přidal se k nim a všichni kráčeli bez velikých poklon kolem Ireny.
Byli všichni, ani Reichensteina nevyjímajíc, věkem usedlí a zkušenostmi zralí.
Učinili zadost pouze tomu, co žádá slušnost dobře vychovaných lidí.
Irena vyšla jim několik kroků v ústrety a vidouc za nimi kráčeti dceru horního rady s Heddou, přiblížila se k ní a k Heddě, mluvíc s nimi a loučíc se velice přátelsky se slečnou Milenou Bajerovou.
Reichenstein obrátil se na okamžik, než kráčel se schodů, a zrak jeho střetl se s očima Ireny.
Nic více.
Hedda odběhla do svého pokoje a zdálo se, že nastává klid.
»Papa,« pravila Irena vracejícímu se otci, jenž byl učenou společnost vedl až ke kočárům, »provedli jsme chybu, osudnou chybu.«
»Nevím o žádné chybě.«
»A přece.«
»Nu?«
»Není to však mou vinou, nýbrž tvou.«
»Nechápu tě, Irenko. Co se stalo?«
»K dnešnímu večeru jsi měl pozvat někoho, kdo by se byl postaral, aby se celá slavnost dostala do veřejnosti. Škrtl jsi ze seznamu pozvaných hostí jednoho z nejdůležitějších činitelů …«
»Ach, vím, kam narážíš. Ne, to jsem přece nemohl připustiti.«
»PoIožil jsi svoje aut-aut, milý papá, ustoupila jsem a mlčela. Ale nyní ti pravím, že jsi tak neměl činiti. Považ si, zítra by byla v novinách zpráva o všem, co se zde dělo — co se zde mluvilo.«
»Oh, má drahá, jak jsi při vší své znalosti světa ještě naivní. Co by z toho svět měl, kdyby přinesl zdejší list, nějaká »Lucerna pravdy«, nebo nějaký ten »Obzor«, ať už takový či onaký článek. Hm. Kdo to čte? A kdo na to co dá? A potom bychom museli mezi sebou míti takového redaktorského otrapu, člověka, jenž hledá, pátrá po chybách, který uveřejňuje zprávy, jimiž závodu škodí. Dovedeš sobě představit, jaký dojem by to způsobilo, jaké zděšení by povstalo, posadit takového redaktora mezi naši společnost? Nikoliv! Tak daleko se nesnížím nikdy. Víš, co napsali onehdy o nás? Že stále mluvíme německy. Že prý jsem poněmčil celou rodinu, že vy, děti, moje děti, neumíte ani dobře česky. Hm, co je jim po tom? Co se do toho plete? Co je komu po tom? Podobného chlapa, musíme-li již v městě trpěti, dobrá, ale za stůl si ho neposadím. Nikdy!«
»Víš, papá, s novináři musíš umět. Mohl jsi mu dát najíst a on by tě chválil; mně je pouze líto, že dnešní den zapadne, aniž by o něm byla zmínka.«
»O to je postaráno jinak. Znáš přece Warzingera, je to člen obecní rady, seděl právě vedle starosty, v rohu u té nakloněné palmy. Ten dopisuje do časopisů vídeňských. S ním je to vyjednáno. ‚Ruka ruku myje‘ ovšem — ale zítra budou míti vídeňské listy celé sloupce a ještě zvláštní telegramy o tom, co se zde mluvilo. Vše bylo již napřed obstaráno a umluveno, rozumí se, že v tajnosti.«
»Óh, ty dobrý, zlatý papá, jak jsi chytrý a jak pamětlivý všeho.« A Irena líbala otce.
»Nuže, nyní však již dobrou noc. Spi sladce, mé dítě, ty slečno, ‚von Berghöhe‘, o níž budou zítra čísti, jak vynalézá originelní překvapení. Ale s těmi ‚Valachy‘ to bylo originelní. Než, je pozdě, dobrou noc.«
Irena prošla velký sál, přešla chodbu a vešla v druhém patře do své ložnice. Měla pro sebe dva pokoje a byla úplně od sester oddělena.
Hedda a Ella měly společnou ložnici blíže nemocné matky, u níž Medda dlívala často, když churavou matku trápily bezesné noci.
I dnes u ní Hedda seděla, vypravujíc jí vše s onou otevřeností čisté duše, jež nemusí ničeho zakrývati ani utajovati. Dopodrobna vyprávěla matce děj »svatby«, jen to zapřela, jak se chvěla; nepověděla ani matce, jak jí bylo úzko ve chvíli, kdy měla dáti políbení Dušanovi. Nic jí neřekla, ale nemocná paní skoro vše uhádla. Vždyť Hedda, vypravujíc onu událost, ještě nyní se chvěla a hořela ve tvářích. Srdce jí hlasitě tlouklo.
Nemocná paní plna údivu poslouchala Heddu a zdálo se, že rozumí a chápe tuto otevřenou povahu, hlubokou, a přece tak něžnou. Cítila ze slov úryvkovitě vyrážených i ze snivého pohledu, tam někam daleko upřeného, že děje se nějaký převrat v srdci tohoto dítěte, jí ze všech nejvíce oddaného. Naučila se ze svého pokoje, jenž byl jí vězením tolik let, pohlížeti na činy svých dětí jinak, snad proto, že mohla klidně o nich přemýšleti a uvažovati. Dobře chápala, jaký je rozdíl v povahách Ireny a Heddy i v tom, za jakými cíly se ženou a jaké budoucnosti se blíží. Obě. Té budoucnosti, o níž obě tyto dívky snily, lekala se nemocná tím více, čím zdála se jí před duševním zrakem, nezkaleným během všedních událostí — jasněji vystupovati.
Irena velmi zřídka přicházela do styku s matkou. Jako by se jí vyhýbala. Nemocná vždycky, kdykoliv se sešly, jako by jí měla cosi říci, zatřásti jejím nitrem, odvarovati ji od prohlubně, před níž stála; leč Irena vždy v pravý okamžik buď odešla, anebo dala rozprávce jiný směr.
Matka poslouchala přerývanou řeč Heddinu, ale duch její byl vzdálen. Někde daleko se vznášel v budoucnu, kde viděla obě dcery, obě své děti. Obě milovala onou lásku ředitelky, davší jim život, a přece tuto zde cliovala hlouběji, poněvadž bylo to srdce dívčí, prosté, neznající světa ani falše. Jak tajemné, zakryté, hluboké a neprůhledné bylo nitro druhé dcery!
Zůstaly tak spolu dlouho. Hedda dokončila svoje vypravování a nemocná matka zlíbala ji a šeptala:
»Rozumím ti, mé dítě. Rozumím. Jsi dobrá, a proto se bojím, abys v životě příliš netrpěla. Svět nejvíce pronásleduje ty, kteří se neumějí bránit…«
- ↑ Dnes již skutečně zavedeno.