Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
IV | V | VI |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. |
Autor: | František Sokol-Tůma |
Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 46 - 64. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Byla chvíle odpočinku, když ředitel a Reichenstein vstoupili do sálu. Právě se tancem unavené párky procházely. Mezitím ostatní buď seděli ve skupinách kolem malých stolků, kde jim byla podávána zmrzlina, čaj nebo likéry, aneb seděli v přiléhajícím, jen nádhernou portiérou uzavřeném salonku, kde se kouřilo.
Rovněž kolem buffetu bylo vidět zejména mladé inženýry. Jako pečlivé hospodyňky podávaly tam čaj a zákusky dvě krásné mladé dámy, a sice slečna Bajerová Lydie a nejmladší dcera ředitelova, Ella. Čaj podávaly ve zvláštních nádobkách s porculánovým cedítkem po způsobu pařížském. Přála si tak Irena, která to viděla v Paříži, kde byla s otcem na výstavě, a že jí tento nádherný čajový příbor ze sevreského porcelánu v upomínku na Paříž daroval Reichenstein, jenž se tam s ní náhodou sešel — co je komu po tom?
Roztomilé tyto dvě dámy měly kolem buffetu stále plno. Tanečníci přiváděli své tanečnice, pili čaj připravený a podávaný roztomilými, jako hospodyňky v bílých zástěrkách a čepečkách — což jim výborně slušelo — ustrojenými dámami.
Časem přihlédla sem Irena, jež zastupovala matku, která sice nebyla tak těžce churava, aby se nemohla společnosti zúčastniti, ale v jejímž nitru hlodala dávná choroba, již ani světové lázně, ani nejlepší lékaři nemohli zažehnati. Přenechávala tudíž jaksi oficielně vedení domu při večerních společenských zábavách nejstarší dceři Ireně, majíc radost, jak jí úřad domácí paní sluší a jak dovede ji bez chyby zastupovat.
Churava tato paní, již neduh trápil již mnoho let, a která tuto zákeřnickou chorobu jater zažehnávala a oddalovala často dlouhým pobytem v lázních karlovarských nebo jiných, nemohla se věnovati výchově svých dcer, a proto, když přišly z povinného ústavu, rozumí se, že z kláštera německého, dostala je do cviku — nebo jak bychom to nazvali — stará dáma, sestra paní ředitelové. Od té dostalo se dcerám tak zvané společenské apretury.
Dáma tato, čili tetinka, byla kdysi v Paříži. Byla tam vychovatelkou. Tedy kusem domácího nábytku a žel, že z Paříže přivezla s sebou právě to nejhorší: společenské odpadky.
Její polovzdělání přijalo na sebe to, co nejlehčeji se zachytilo na její mělké povaze. To, co je veliká, světová Paříž, nikdy neprocítila, neprožila. To, co jí bylo nejbližší, co viděla v kruhu své působnosti, považovala za Paříž světovou, za »chic«, za povahu lidu pařížského nebo francouzského. A toto něco vštípila a vštěpovala do uší svých neteří. Toto polovychování neslo právě u Ireny plodné ovoce. Dívala se na svět očima své tety a mnohé, co by neměla činit, a co vůbec dáma by byla měla nejostřeji odsoudit, a jako žena hodně zdaleka obejít, odpouštěla si s lehkostí pařížského — »gamina«.
Tato teta, která byla příliš stará, aby doufala, že někoho rozvášní svými vnadami, vlastně tím, čemu se říká ženskost, nechtěla si nechat ujíti ani jediné příležitosti, aby mohla okusiti se stromu rozkoše toho ovoce, jemuž množství mužů i žen přezdívá láska. A kdyby byla déle žila, byla by se jistě stala snad sokyní své vlastní neteře. Zemřela, a Irena udělala na ni vtip, že ji »sežehl lásky plamen, s milováním je prý amen«. Verš tento, ač zkomolený, nebyl plodem poetické nálady Ireniny, nýbrž slyšela ho kdysi na divadle, kde dávali »Ženichy« od Macháčka.
Štěstí bylo, že nejméně apretury dostalo se druhým dvěma neteřím, Elle a Heddě. Tato právě toho roku, kdy teta zemřela, vyšla z kláštera a Ella tam teprve přišla. To bylo snad jejich neštěstí, poněvadž nedostalo se jim toto poznání života jako Ireně. Byly a zůstaly více maloměštkami, ale za to s nádechem oné vroucnosti pocitu, přirozenosti a dobroty nefalšované, jaké poskytuje blízkost matčina. Že je Irena všude a ve všem svým vystupováním zastiňovala, nesly odevzdané věříce, že to tak býti musí, poněvadž zastupuje matku.
Irena měla vzor své tety stále před sebou. »Tak se to dělo v Paříži, mé dítě, to je velkoměstské« slyšela stále jako ozvěnu. Ať to či ono, jen když to bylo trochu výstřední, ať chování, oblek, způsob mluvy s mužskými, milostné zápletky, vše bylo pařížské, módní…
»Tomu ti hlupáčci maloměšťáci nerozumějí. Což pak oni, můj Bože, vědí o Paříži? Tam se udává tón, tam vědí, jak se má žít. Ale jdi, můj milý. Cožpak se bojíš o Irenu?« říkávala, když otec někdy upozorňoval na mnohé, nazývaje to bláznovstvím a nesmyslem. »Přece si ji nenecháš na ocet. V Paříži napřed žena žije a potom, když se vdá, netouží po ničem. Je všeho sytá. Máš to jako s mužskými. Muž, když se pořádně za svobodna vybouří, je nejlepším manželem.«
To konečně uznával i ředitel, ale jednou se odvážil říci, že vybouří-li se dívka i muž a vezmou se potom, že to manželství asi po čertech pěkně musí vypadat.
»V manželství musí být klid, můj milý, klid, rozumíš? Tu není potřebí žádných bouří vášně a silných citových aneb smyslných a dráždivých dojmů, a podobné manželství vyvaruje se hloupé žárlivosti,« rozhodně a určitě tvrdila teta.
»No, konečně tomu, co pravíš, sám věřím,« dodal ředitel. »Není-li vášně, není, co by vzbudilo pocit žárlivosti, budící se z představ závisti.«
»Kéž bys byl viděl šťastné manželství hraběte de Valabrague v Paříži, kde jsem byla společnicí. (Teta byla jen vychovatelkou, ale ona říkala společnicí.) To byl ideál manželství. Švagre, ideál pravím. Jeden o druhém nevěděli, mnohdy kolik dní. A nežárlili. Ve vší počestnosti se rozešli a ve vší počestnosti se sešli. Paní hraběnce se kořili sice mnozí, ona je ve vší počestnosti přijímala, na honbu s nimi jezdila, plesy navštěvovala, domácí středy pořádala, ale oba manželé se ve vší svornosti opět sešli.«
»Ale na pana hraběte jsi zapomněla. Myslím, co asi pan hrabě říkal,« smál se ředitel.
»Ach, parbleu, hrabě kavalír, každým coulem kavalír. Chodil do klubu a Velké Opery, nu a kdož ví, kde se mnohdy zdržoval. Časem též na roztomilém zámečku v Poysseau. Takové manželství, švagre, je závidění hodné, je klidné jako léto —«
»— a studené jako zima,« dodal švagr, jen tak mezi zuby a odcházel, nechtěje vyslechnouti několikráte, ba snad stokráte slyšenou chválu manželství rodiny Valabrague.
Vidno, že slečna Mina — teta se tak nazývala — měla vychovávací vlohy zrovna Pestalozziho a že byla na nejlepší cestě vychovat dcery ředitelovy za budoucí hraběnky, ovšem s podmínkou, že zde v zemi piva a ovzduší tak střízlivého, jako podzimní jitro, najde se též nějaký hrabě Valabrague, aneb aspoň jemu podobný.
Na neštěstí nebo na štěstí teta zemřela, aniž měla času najíti hraběte a dovychovati »zanedbané« podle jejího mínění, dcerušky Ellu a Heddu.
Na první pohled byl rozdíl mezi těmito a Irenou patrný, zarážel aneb překvapoval i člověka méně salonům a velkým společnostem zvyklého. Teta zavedla v ředitelově domácnosti středeční večery. Převrátila celý život, pohybující se vyjetou kolejí naší rodové střízlivosti. Snídalo se o jedenácté, obědvalo o páté. Dokázala ze zápisku učeného doktora londýnského Nankinka, že pouze barbaři a lidé, chtějící si přivoditi žaludeční nemoci, mohou se nacpati, sotva oči otevrou, jako Amerikáni.
Poněvadž, jak praveno, byla paní domu churava, přišlo jí toto zařízení vhod. A rovněž vhod přišlo i všem služebným duchům, kteří používajíce tohoto dobrodiní domnívali se, že je to též pařížská móda. budou-li vstávati o desáté. Bývalo z toho mnoho křiku, poněvadž teta dokazovala, že v Paříži služební duchové vstávají tak časně jako zde, ale čeládka, ať mužského či ženského rodu bránila se tento druhý zvyk přijmouti za svůj.
Slečně Ireně rovněž se způsob tohoto sladkého lenošení líbil. Ach, jak se to krásně leželo v bílém lůžku, když slunce zlatilo svými paprsky její krásné tělo. Schválně se mu vystavovala a bývala tak ráda, když mihotavý paprsek sluneční skotačivě po bílém jejím těle se proháněl. A jaké divné, roztodivné sny a pocity a dojmy probíhaly jí myslí.
Dojmy!
Byly již tyto dojmy prožité, či teprv — —?
Kdož ví. Snad se později o tom dovíme.
Ředitel s Reichensteinem vešli do salonu a vmísili se do proudu procházejících. Konečně přešli a vstoupili do buffetu. Stál tam Dušan s Irenou.
»Jste nám nevěrni, pánové,« volala Irena, »a toho jsi jistě ty, papá, vinen. Pan Reichenstein nikdy nebýval tak nepozorný k dámám jako právě dnes.«
Řekla to skoro s důrazem a dodala: »To jistě papá vás zdržel obchodními záležitostmi, viďte? Ach, ty obchodní záležitosti!« Pohodila hlavou.
»Nikoliv slečno. Já jsem dnes sám vinen a hněv váš nechť stihne mne.«
»Ještě štěstí, že jsme vám pana Dušana vyrvali. Než nějak jste ho tam očarovali.«
»Tak?« pravil Reichenstein.
»Buď vy, nebo Hedda u stolu. Nepodařilo se mi přivésti ho do vřelejšího rozhovoru. Že vy, muži, nemůžete ani na chvíli ve společnosti dam zapomenout všeho — a hleďme, Hedda se červená. Nu, ano, ano. Pane Dušane, mějte se na pozoru. Hudba právě začíná. Nuže, konejte povinnost k Heddě. Jste s ní zadán na valčík.«
Dušan se přiblížil k Heddě, která mu nesměle podala ruku. Odešli do sálu.
Ředitel vešel do malého salonku, kde byli starší pánové zabráni v rozhovor o poměrech v závodech.
Reichenstein s Irenou osaměli.
»Jste dnes krásná, Ireno,« prohodil Reichenstein, hltaje zraky krásnou tuto ženu.
»Jak vám mám děkovat, můj milý? Nejvřelejší tužba moje splněna. A vám, jen vám náleží zásluha. Víte, že se té vděčnosti až lekám?«
»Nechápu.«
»Nechápete? Vděčnosti se lekám, jíž jste si mne zavázal. Splnil jste snad příliš záhy divoké sny a tužby vzniklé v duši mojí rozprávkou tetinou a—«
»A —? Dokončete!«
»Vím, co jsem slíbila. Za vyznamenání, vyznamenání vás.«
»Je to pro vás obětí?«
Neodpověděla.
»Konal jsem pouze to, co zasluhovala píle a ocenění zásluh vašeho otce. Čestný muž je povinen tak činit,« pravil chladně.
»Ano, věřím. Ale já byla vzpruhou, jež posunula rafii této činnosti vaší.«
»Litujete toho?«
»Nikoliv, ale —«
»Vím. Ano, ale — je stále vaším brněním. Nuže, sprošťuji vás slibu.«
»Ne. Co jsem slíbila — otec jde,« řekla přidušeně, vidouc jak ředitel vychází ze společnosti Janského, Bittnera, Bajera a jiných.
»Úchvatný valčík, pravda, slečno,« jako by dokončil rozmluvu, řekl Reichenstein, a než došla společnost k němu, prohodil ostře: »Věta vaše zůstala nedokončena.«
»Slibu dostojím,« řekla Irena.
»Kdy?«
»Zítra.«
»Čas?«
»Ve čtyři odpoledne u vás,« zašeptala a postoupila s Reichensteinem kupředu tak rychle, jako by slovu tomuto chtěla utéci.
Poslední věty přidušeného rozhovoru vyráželi ze sebe oba francouzsky.
Irena, jako by chtěla zahladit dojem toho, co řekla, popošla otci vstříc a zavěsila se na rámě slečny Bajerovy, která právě přicházela z taneční síně. Hedda a Dušan chodili kolonádou za ostatními.
»Pardon,« pravil Reichenstein řediteli, odváděje ho stranou od společnosti, »slečna Irena neví o tom nic, co se vypráví o Dušanovi?«
»Myslím, že neví.«
»Tím lépe, je-li to jisté.«
»Myslíte?«
»Bude dobře, nedoví-li se toho vůbec již z důvodů, o nichž jsme mluvili dříve. Než vraťme se ke společnosti.«
Znova přistoupili k buffetu, kde již opět obě dámy podávaly čaj.
Na druhém konci sálu seděla paní von Riedlstein a dávala pozor, co se děje kolem, jako by zítra měla vydati z toho svědectví před soudnou stolicí boží.
Byla matkou a tudíž žárlivá na ostatní kvůli své dceři, jíž mohla dáti svůj titul po meči i po přeslici, ale nic více. Nebylo zde ničeho, co by bylo ženichy přitahovalo, než snad trochu protekce, ale proslýchalo se, že von Riedlstein je vyhlédnut, aby co nejdříve byl odstraněn, totiž pensionován.
A Vinetta přicházela do let. Nejméně dvacet jí bylo a dosud nic. Nikdo se neucházel. Zdvořilostí pěkných, hladkých slov bylo dosti, ale — nic více.
A tu pojednou se jí zdálo, že Dušan s Vinettou mluví nejsrdečněji, nejupřímněji. Několikrát ve společnosti se sešli, buď na procházce nebo někde na výletě, a zkušené oko matky, starostlivé o blaho svého dítěte pozorovalo — a ústa šeptala: ten tak milý, dobrý člověk, ten by byl ze všech jediný.
Ale jednu chybu měl tento pěkný muž. Nikoliv tu, co i paní von Riedlstein o něm slyšela, totiž o Soukupce, to mu již předem odpouštěla, svádějíc všecko na tu m… u nestydatou, ale pan závodní Dušan nechtěl se »projádřit«. Z počátku myslila, že je to pouhá ostýchavost, ale když to počínalo býti stále stejné, stále pouze obřadností, zdálo se jí, že někde to »uvázlo«, a hledala brzdu. A našla ji.
Irena to byla. Tak soudila a rozhodla.
A počala zahajovati přípravy k uhájení svého práva. Zjevně totiž nemohla, nedalo se nic činiti. Boj byl nerovný. Irena stála proti ní vysoko jak postavením, tak krásou i jměním, ale hodlala vésti válku tajně.
Dušan nedal jí ani Vinettě slovem příčiny k tomu, že by hodlal nějaké bližší styky s rodinou touto navázati a můžeme věřiti, že by byl okamžitě veškeré styky přerušil, tuše jen, oč se zde usiluje, než provinění jeho bylo tím prokázáno, že se s Vinettou stýkal, ovšem za přítomnosti matčiny, a prokazoval jí zdvořilosti.
To je úmysl, zjevný úmysl, a ten se podle trestního řádu považuje za vykonaný čin. Tak asi uvažovala paní von Riedlstein a když po prvé veřejností proletěla novina o Dušanovi a Ireně, bylo jí, jako by jí byl někdo praštil do hlavy.
Již onehdy na Střelnici, vidouc ho s Irenou v rozhovoru tak důvěrném, a později když uslyšela, že je miláčkem horního rady, a posuzovala poměry před sňatkem Almy, nejstarší dcery ředitelovy, jak byl inženýr Dreizahn zván k večírkům rodinným, tetou vyznamenáván tak dlouho, až si vzal Almu a stal se ředitelem koksoven. To vše ji utvrdilo v domnění, že chtějí její dceru připraviti o ženicha a ji o výborného zetě. Již tenkrát, jdouc ze »Střelnice« pravila: »jaký by to byl výborný švigrsón.«
Ale dnes vzdor veškeré bystrozrakosti nemohla nic nápadného nebo podezřelého zpozorovati. Dušan se bavil s Irenou nejméně. Zdálo se, že po celý večer zabýval se Heddou. Ba vypozorovala jednou i zanícený pohled, jakým se díval na Heddu nepozorován. A Hedda? Či s ním u hostiny nežvatlala? Vždyť pro jiného neměla ani slova. Až ošklivé to bylo. Tak jí to projíždělo hlavou. Zdálo se jí, že ztrácí nit.
Všecky tyto symptomy mihotaly se její obrazotvorností až konečně nevěděla, na čem je a kde a čeho určitě se zachytit. Jediné, co postřehla, byl rozhovor Ireny s Reichensteinem u buffetu, ale to bylo tak daleko a potom hudba hrála, tanec šuměl, párky se míhaly, takže ani nemohla pozorovati jejich obličeje. To jí vlastně ani nezajímalo. Nepřikládala tomu důležitosti. Co jí bylo po Reichensteinovi, ale o Dušana a její dceru tu běželo. Aby rozpaky její byly ještě větší, zastavil se před ní náhle Dušan, veda — Vinettu pod paží.
»Přicházím vám, milostivá paní, oznámiti novinu, ale jsem poslem Jobovým,« pravil Dušan.
»Co se stalo?«
»Neračte se lekati.«
»Tatínek musil odjeti,« pravila Vinetta.
»A kam?« tázala se kvapně paní von Riedlstein.
»Nemohu sloužiti, milostivá. Dostal právě nyní telegram. Musil okamžitě a uložil milou mi povinnost sděliti vám to.«
»Tož jsme tedy osaměly a domů pojedeme rovněž bez průvodce,« vzdychla matka.
»Dovolíte-li, bude mi potěšením, doprovoditi vás.«
»Ale je to daleko, pane závodní,« podotkla dcera.
»Pro vás, slečno, doba věčnosti byla by mi chvílí a potom jsem noční pták. Rád chodím v noci.«
»Máte rád noci?« tázala se Vinetta.
»Velice. Noc je mi přátelštější dne — ale nebudu vás nudit popisem noci. — Ujednáno, doprovodím vás. Kdy mám obstarat povoz?«
»O druhé. Oh, jak jsme vám díky zavázány a jak vám…«
Hudba spustila. Ohlásila se volenka, již Reichenstein si přál, aby viděl snahu tanečnic po tanečnících. Vinetta si ihned vybrala Dušana a paní von Riedlstein tonouc v blaženosti, zapřádala klubko své naděje do budoucna dál a dále. Snad to přece není pravda, co jí vyprávěli. Tento muž tak elegantní, roztomilý, jemuž jsou otevřeny dveře i náruče krásných žen, tento muž bezvadného zevnějšku, s tím skoro ženským obličejem, že by on a — Soukupka? Ne, to přece nemůže být. Nedivila by se, kdyby se něco vyprávělo o něm a Ireně. Je to hadice, která přijala mléko výchovy své tety. Jako nikdo umí ona »flirtovat«. Svou krásou, duchaplností zrovna omamuje, hypnotisuje muže a potom jim vsugeruje svou vůli. To už by neřekla nic, ale tam Soukupka … Vždyť je to docela obyčejná ženská, vdaná, matka dětí… Snad ho svedlo tenkrát její mládí… Příležitost samoty po sestřině smrti, nevinnost mladé dívky, plnými ňadry k smyslnosti vybízející. Nu, božíčku, mnoho má nepřátel naše nevinnost — vzdychla si, vzpomínajíc na doby dávno zašlé. Je to s naší nevinností jako s hrachem u cesty. Kdo jde, každý hledí urvat lusk a každý si myslí, že jeden jediný souseda nepoškodí, až posléze zůstane jen holé, prázdné hrachoviště sousedovi.
A opět se zadívala za Dušanem a Vinettou, hledajíc je očima. Ah, tam jsou. Jaký to bezvadný párek, jak hezky tančí. On i ona. A pojednou, jako by šly na ní mrákoty. Párek přihopkoval blíže a ona poznala, že její dcera tančí s asistentem Skrčeným. Právě kolem ní proběhl párek: Irena s Dušanem a jiní a jiní. Měla zlost na Vinettu, že ho pustila. Měla ho držet a nepustit. Tato zrádná hadice jí ho vyrvala. A vtom již byl Dušan v náručí Heddy a zdálo se jí, že jí něco šeptá. Viděla, jak se Hedda začervenala až k malounko vystřiženým šatům na ňadrech. Jako by jí krví polil.
Co jí asi šeptal? Proč nešeptal nikdy s Vinettou? Ani jednou neviděla, že by se byla Vinetta začervenala, když s ní mluvil Dušan. Než nebylo času již k pozorování. Hudba umlkla a znovu se párky procházely sálem anebo posedaly kolem zdi na nízké otomanky.
Vinetta chodila se Sevovem a paní von Riedlstein měla z toho pramalou radost, poněvadž se všeobecně vědělo, že je zasnouben se slečnou horního rady, krásnou Lydií.
Reichenstein s Irenou po celý večer nepromluvil, jako by mu zúmyslně ubíhala.
Nastal čas odpočinku.
V okamžiku, kdy bylo věnováno nejméně pozornosti celku, kdy se každý zabýval sám sebou, kdy se kuly buď intriky maminek a la paní von Riedlstein, aneb slova touhy a vášně rozehřívala cit i krev mladých dam, bylo pojednou slyšeti jako z venku, z ulice pod okny obyčejnou venkovskou muziku, při níž pištěl a ječel klarinet tak, že ostatní nástroje, asi dvě trumpety a plechový bas, překřikoval jako při obyčejné vesnické muzice.
Všecko rázem oněmělo, po chvilce shrnulo se vše v jednom klubku k oknu; těžké žluté záclony bohatě krajkované rozhrnuty a každý přidržuje si ruce k očím, aby světlo lampy ztemnil, vyhlížel na ulici. Tam bylo mrtvo a pusto.
Pojednou slyšeli za sebou silné odkašlání a hned na to ozval se silný hrubý hlas:
»Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Velevážení a velectění páni hosté, domácí i přespolní, blízcí i vzdálení, zdejší i cizí, jimž všem i s hospodářem tohoto počestného domu i s jeho početnou rodinou — počestnou, chtěl jsem říci — všeho dobrého od Pána Boha milého i Marie Panny, Matky Boží na zdraví a statku vinšujíce, všem vám lidem dobrým a křesťanům oznamujíce, že se Pánu Bohu milému a všem svatým zalíbilo, aby Juriček Ondrášův, syn počestných rodičů a z počestného lože, potěšení a radost věčnu v tomto časném životě nalezl na naší spanilé hvězdičce, z poctivých rodičů, počestné manželky, zrozené Hedvičce Vahalíkové a že ji před Pánem Bohem a všemi počestnými hosty zblízka a zdáli za manželku pojme a všechny zde přítomné hosty k této slavnosti ve vší počestnosti zve.«
Hudebníci, stojící za ním spustili »marš«, a všecko vypuklo bouřlivým smíchem.
Mnozí již chápali a jiní opět se domnívali, že z toho bude pořádný a originelní žert.
Starosvat s hudbou ubíral se ven a za ním celá společnost. Vše v jedné směsici. Hudba hrála a starosvat »juchal« a »vyskakoval«. Šli chodbou a po schodech do druhého patra a zastavili se, když starosvat opět je uvítal dlouhou řečí před okrášlenými dveřmi; konečně otevřel. Vše zůstalo udivením jako přimrazeno.
Dosti rozsáhlý pokoj byl proměněn v pravou valašskou jizbu. Bylo zde zápecí, veliká pec, široké rodinné, skoro čtvrt jizby zabírající lůžko, lavice, dřevěný stůl, poval (strop) prkenný, za trámovím zastrkané od loňska svěcené »kočičky«, bible »Paterka«, zkrátka vše, co viděti možno v pravé valašské chalupě, zde vytvořeno uměle.
Muzikanti zasedli kolem peci a spustili znovu valašské písně, při nichž klarinetista vždy předzpěvoval. Starosvat pobízel hosty usednouti.
Konečně bylo vše usazeno, anebo mnozí, stojíce u dveří hádali, co asi ještě přijde.
Po straně dveře, vedoucí do menšího pokojíku náhle se otevřely a udiveným zrakům objevilo se nevídané divadlo. Celá valašská svatba. Hospodář, hospodyně, družky, družbové, svědci, »odporník« (nevěstin starosvat), vše v kroji valašském, vešlo vážně do světnice a v tom již druhými dveřmi vešel ženich. Nastala pravá honba za nevěstou.
»Říkání« jedno střídalo druhé. Vše, co opravdově se udrželo z dobrých a pěkných zvyků doby staré na horách valašských mezi lidem nezkaženým, to zde přivedeno a předvedeno, imitováno. Ačkoliv všecko bylo promluveno a konáno, co se při svatbách valašských rázovitého dělá, byla to přece jen pouhá imitace, pokulhávající, ale obecenstvo se bavilo. Salvy smíchu provázely každou větu obou starosvatů. Co zde bylo připraveno jako originální zábava, to tam na horách zvyk posvátný a kusem církevního obřadu a zřízení.
Konečně starosvat ženichův přemohl »řečňování« »odporníka« nevěsty a vešel do přístěnku, aby ji uvedl do náruče vyvoleného.
Všichni upřeli zraky ku přístěnku.
Vešla. Udiv!
Byla to Hedda.
»A ženich, kde je ženich?«
»Není ho zde.«
»Ztratil se.«
»Bojí se.«
Tak voláno.
Starosvat ženichův vyběhl na chodbu a po chvíli všeobecného ticha přivedl ženicha.
Opět údiv a skoro ustrnutí.
Byl to Dušan. Závodní Dušan.
Nikdo nechápal, jak se to mohlo stát. Vždyť ten, co zde byl prve, nebyl Dušan. Či byl? Všichni ho měli za inženýra Vohlklanga.
A ten zde je Dušan.
Celá věc byla vysvětlitelná. Při všeobecném napětí od počátku této hry nikdo nepostrádal Dušana, jehož nyní prostě za Vohlklanga vyměnili a jemuž kroj valašský velice pěkně slušel.
Dušan i Hedda, pohlédnuvše na sebe, zarazili se. Bylo viděti, že neměli ani potuchy o tomto výstupu, když slibovali spoluúčinkovati ve hře, již aranžovala Irena.
Překvapení jejich vyvolalo bouřlivý potlesk, čímž uvedeni ještě do větších rozpaků.
Stáli proti sobě, jako praví snoubenci. Plni rozpačitosti a nesmělosti, a to pravě při této celé hře nejvíce bavilo. Zdali se býti obětí, jež v žertvu hozena této společnosti.
Hedda bledá, chvějící se, plná rozpačitosti obracela se, jako by hledala přítele, ochránce. Nikdo neprocítil, co v tomto okamžiku chvělo jejím nitrem. Bylo jí do pláče. Styděla se před Dušanem v domnění, že je v tu chvíli náramně směšná a ubohá.
Dušan, spatřiv Heddu, zůstal zaražen. Slíbili mu, že bude nevěstou Vinetta z Riedlsteinu, a proto jen, že mu byla naprosto lhostejná, slíbil účinkovati. A nyní vidí Heddu. Nevěděl ovšem, že i Heddě slíbili, že bude ženichem švakr Dreizahn. Oba slíbili za těchto okolností účinkovati a zatím —?
Hedda zůstala jako u vyjevení, vidouc Dušana, a zbledla. Pozvedla k němu oči, tak jako by ho prosila.
Dušan postřehl nalíčenou past. Bylo to připraveno společnosti. Tato rozpačitost obou měla být kaviárem celé hry — a proto byl ihned odhodlán dohráti komedii do konce co nejihostejněji.
Pohlédl na Heddu vřele, jako by ji chtěl ujistit, že jí rozumí a nedá ji učiniti směšnou. Vyčetl ze zraku Heddina němou prosbu a vida, že pouze rozhodností může zkrátit její rozpaky, přistoupil a oslovil ji naučenou valašskou frází.
Odpověděla klidně a opět se na něho podívala tak, že musil v tomto pohledu vyčísti dík. Zdálo se, že Hedda ztěží potlačuje slzy.
Nastalo opět »říkání«.
Vpletl se do toho »otec«, »tetky« a »družky« a »svatba« se dovršovala.
Konečně pravil starosvat: »Tož ludkové moji dobří, když tito dva poctiví snoubenci ve jménu božím a Panny Marie za sebe včil půjdú a když jim už včichni stě tu čest prokázali, tož něch vezmú od rodičův svých svaté požehnání.«
»Rodiče« přistoupili a říkali »požehnání«.
Nato pravil starosvat nevěstin:
»A tož včil už už je tajak bz je pan farář jménem božím spojil. A tož něch si dajú před všeckýma pány hosty na důkaz, že chcú spolem v lásce manželské do smrti svorně žíť - manželské políbení.«
»Ano, políbení!«
»Tak to musí být!«
»Políbení!«
»To je originální.«
»Něco podobného je lepši než divadlo.«
»Políbení!«
Voláno tak se všech stran.
Hedda zbledla jako mrtvola a její ostýchavost dráždila celek. Mladí i staří, dámy vdané a zejména svobodné, křičeli:
»Políbení!«
»Ženichu, mějte se k tomu!«
»Pravé políbeni!«
»Manželské!«
Veselí dostoupilo svého vrchole.
Vče bylo unešeno, okouzleno, rozjařeno.
Mezitím, co se všichni smáli, zašeptal Dušan Heddě: »Slečno, čím více dáváte na sobě znáti rozpaky, tím více je to baví. Nemohu za to, nejsem tím vinen, ale dohrajeme to do konce.«
Všichni srazili se v kruh kolem »snoubenců«. Hedda stála jako socha. Dušan objav ji něžně kolem pasu nahnul se k ní a políbil na ústa.
Polibek tento měl zázračnou moc.
Hedda byla, jako by ji krví zalil. Celá se zarděla. —
»Výborně!«
»Opakovat.«
»Da capo!«
Všichni chtěli divadlo prodloužit a protáhnout tak rozpaky Heddiny.
Než Irena pokynula starosvatovi, ten dal znamení hudbě a průvod se ubíral do tanečního sálu, což mělo znamenat chůzi do kostela.
Dušan vedl »družičku«: slečnu Milenu Bajerovu a družba inženýr-asistent Skrčený vedl »nevěstu«. —
Ostatní kráčeli jak jim náhoda pomohla. Za průvodem »svatebním« šli hosté.
V sále aranžoval Dušan valašské tance s těmi, kteří brali účast při svatbě, oděni ve valašských krojích. Tančili »Kanafasku«, »Malení«, »Troják«, »Řeznickou« a nakonec »Šátečkové« valašské i hanácké. Ačkoli jmenované tance nejsou všecky původem valašské, nýbrž hanácké, vyjímaly se, tančeny v kroji valašském, velice pěkně.
Netančili je ovšem jako je tančí rodoví Valaši někde u Hovězího nebo na Lidečku, nebyla v tom rázovitost pohybů mužů, jako v tom nebyla ona prostá nehledanost a přece tak ladná úměrnost děvuch valašských. Než vynasnažili se všichni, aby nedělali aspoň chyb.
Mezi tancem, když se setkali náhodou v »Kanafasce« Dušan s Heddou, stiskla mu ruku a zdálo se mu, že slyšel zašeptati: »Jak vám děkuji.«
Irena stála mezi dveřmi, vedoucími do buffetu. Přiblížil se k ní Reichenstein.
»Gratuluji vám, slečno. Je to originelní. Je to přímo sensační a tím více, že nikdo nepozoroval, jak ubývali ze společnosti naší tito ‚Valaši‘, aby se přistrojili. Znamenité.«
»Líbí se vám toto překvapení?«
»Je originelní jako slečna Irena.«
»Děkuji za poklonu a přijímám ji,« pravila Irena a pohlédla na něho svýma velikýma očima, které ačkoliv modré, v lesku světla zdály se černé.
»Jedno je mi hádankou. Jak se vám podařilo Dušana vpraviti do oné úlohy?«
»Nevěděl o ní. Požádali jsme ho o spoluúčinkování a nic více. Všichni zkoušeli své úlohy a vůbec celou hru, již jsem aranžovala podle originální svatby valašské, již jsem viděla a při níž jsem byla hostem v Bilnici u Brumova. V poslední chvíli zaměnila jsem figurky. Tito dva nevědomci měli představovati původní rozpačitost ženicha a nevěsty, vzniklou v tomto případě z úžasu nebo překvapení. Zdali se mi to podařilo —«
»Ó, výborně! Pravím vám, znamenitě« ozval se za Irenou hlas inženýra Rittnera. »Skládám vám poklonu.«
Rovněž ostatní přicházeli, aby blahopřáli Ireně k úspěchu. I paní von Riedlstein přišla a po obvyklé frázovité pokloně dodala kousavě:
»Škoda, že moje Vinetta se nehodí za Valašku. Lituji toho.«
Vyrazila ze sebe tuto větu jako had. Zrovna zasyčela. Irena jakoby nepozorovala, kam tím míří, ťala ji poznámkou, pronesenou nejpřátelštějším tónem:
»Škoda, milostpaní, věřte lituji toho sama, ale spoléhám se, že slečna vypomůže nám v »Německém kasině«, kde za měsíc pořádáme při večírku »Sángerbundu« před hosty z Vratislavi a Brna scény stávkové, a tu budeme potřebovat mnoho dam za ženy dělníků, nebo ohrabovačky…«
Von Riedlstein spolkla tuto hořkost a z odpovědi ji vysvobodil ředitel, oznamuje Ireně, že horní rada s rodinou a mnozí jiní již odcházejí.
Irena přerušila rozmluvu a šla jako domácí paní s hosty se rozloučiti.
Ani sama nevěděla, proč v ní byl hněv a zášf, něco nevysvětlitelně odporného proti této von Riedlstein, jako by měla od ní něco zlého k očekávání. Vždycky, kdykoliv náhodou se s ní setkala, anebo když nebylo již vyhnutí a musila ji pozvati na středu, anebo při zvláštních příležitostech, jako byla dnešní, něco ji od této ženy odpuzovalo. Nedovedla si toho vysvětliti. Skoro až v zášť přecházela tato nenávist, prosycená odporem, již při pouhém pohledu na tuto ženu.
A přec, jaký rozdíl mezi těmito rodinami. Pan Riedlstein byl komisařem horního revírního úřadu se služným snad osmé dietní třídy a požehnanou rodinou. A její otec. Ředitel, císařský rada a šlechtic — ode dneška sice, ale přece šlechtic.
A přece… Paní von Riedlstein…
Ples byl u konce.
Odchodem horního rady dán jaksi povel k rozchodu. Ostatně valašské tance byly jeho zakončením.
Nastalo ono hlučné shánění obleku, plášťů a rozličných jiných potřeb na cestu chladnou nocí svatováclavskou.
»Valaši« se odstrojovali, a konečně po obvyklých ceremoniích, frázovitém přání dobré noci a dnes již aspoň po desáté opětované gratulaci panu řediteli a velectěné rodině k zasloužilému vyznamenání, odcházeli.