| Na šachtě - Díl II František Sokol-Tůma | ||
| III | IV | V |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | IV. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě II. Praha : Julius Albert, 1947. s. 25 - 45. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
V bytě horního ředitele bylo dnes živo. Celé prvé patro, jež mu sloužilo za obydlí, zářilo v jasném světle elektrických lamp.
Kočár za kočárem přijížděl a přivážel hosty. Sám majitel hor Reichenstein přijel. Ředitel ho uvítal dole u schodů a vedl nahoru do salonu, kde již byla celá společnost pohromadě.
Byli tu závodní inženýři se svými ženami a dospělými dcerami. Byli tu členové městského zastupitelstva a jednotliví měšťané, aneb vynikající obchodníci bez ohledu vyznání.
Byli tu starosta města, dr. Wichter, Wegmann, Kimberg a byl tu také tvůrce zdejšího židovstva, vlastně organisátor židovské myšlenky a židovského postupu, velkoobchodník, směnárník a Bůh ví, co ještě, bývalý polský »pinkeljud« Bauchbrenner.
Vše zářilo blahem a radostí. Necítili snad všichni »blaho« a »štěstí«, vyplývající z vyznamenání býti pozvánu k hornímu řediteli, ale aspoň se tvářili, jako by měli z toho nehorázné potěšení.
Shledáváme se zde s mnoha známými. Vstupme do salonu za ostatními. Nedostalo-li se nám dosud nikdy pozvání do středu této společnosti, vstupme tam nepozorovaně, tajemně a bez hluku, prohlédněme si společnost, jež sedí právě při tabuli.
V čele sedí mladý Reichenstein, po jeho straně choť ředitelova, dáma asi čtyřicetiletá, pěkného souměrného obličeje, z něhož vyzírá žlutou barvou, jež i líčidlem na povrch vyráží, choroba jater. Ani bychom nevěřili, že podle ní sedící tři mladé dámy jsou její dcery: Ella, Irena a Hedda. K jakým světicím se utíkaly o pomoc v těžkostech života — zdali se vůbec utíkaly — těžko bylo z těchto jmen uhodnouti. Všecky byly plavovlasé, štíhlé. Jedné, Elle, bylo asi osmnáct. Heddě asi dvacet roku a Ireně dvaadvacet. Ihned vedle Heddy seděl zavodní Dušan a zdálo se, že je plně pohroužen v bledý obličej své spanilé sousedky.
Po levé straně Reichensteinově seděl ředitel a vedle něho starosta obce, Bauchbrenner, Wegmann a ostatní.
Dále kolem stolu seděli ostatní závodní inženýři a dále na konci stolu seděla naše známá společnost z noční rozmluvy po slavnosti na Střelnici. Nyní ji vidíme lépe. Obě dámy, matka i dcera, tvoří znamenitý kontrast s dcerami ředitelovými. Vedle sebe sedící vydají na šířku, co všecky tři dcery ředitelovy.
Je to paní von Riedistein a je to dcera Vinetta von Riedistein a vedle nich sedí komisař horního revírního úřadu Karl von Riedistein.
S druhé strany, podle slečny Vinetty — Bůh ví, kde tato opět bude hledat svatou svoji patronku, jestli ji vůbec bude hledati — seděli oni tři páni, doprovázející onehdy matku s dcerou von Riedistein ze Střelnice. Jsou to páni ze závodů, patřících firmě Reichenstein a Comp., jíž náležejí zdejší doly. Pan Vojtěch Skrčený, inženýr-asistent na jámě »Hermině«, Václav Zavadil, vrchní inženýr závodu jámy »Vilma« a Karel Hamerschlag, druhý asistent-inženýr jámy »Hermina«.
Jsou zde ještě jiní, jmen zvučných a v hornickém světě známých. Sedí zde vrchní inženýr Rittner, znamenitý odborník, síla, jíž nelze nikým v oboru strojního stavitelství nahraditi. V celém seznamu všech odborníků celého revíru nemá soupeře ve svém oboru. Jeho slovo platí nejen zde, ale i v Anglii, ba i v Americe, kam konal cesty. Je zde horní rada Bajer, rovněž odborník na slovo vzatý, jehož věhlas v oboru vynálezů, jak omeziti neštěstí na dole, třaskavými plyny působené, je znám všem odborníkům uhelných dolů světa. Je zde i Janský, autor vzácné knihy o hornictvu, a dále Borovský, jehož kniha o kamenouhelném útvaru horním a slovník česko-rusko-francouzsko-anglický, obsahující odbornou hornickou terminologii, po prvé zde česky upravenou, učinily jméno jeho slavným daleko za hranicemi, ale málo ve vlastní rodné zemi.[1]
Seděli uprostřed stolu tito učenci. Tak skromně, skoro jako by sem ani nepatřili. A byli to odborníci, jejichž jména byla tak známá, jako nikoho z přítomných, ani pana Reichensteina nevyjímaje.
Zábava postupovala. Upjatost a škrobenost, zpravidla v těchto třídách a vrstvách panující, ustoupila, zmizela. Nebylo zde nikoho, před nímž by se musila rozprávka uzavírati na zámek opatrnosti. Byli zde mezi sebou.
Rozumí se, že zábava byla bujná, kypící oním svěžím a šťavnatým humorem lidí spokojených, pepřená vtipem francouzské kuchyně, a že ani jinak býti nemůže, mluvilo se německy. Vzdor tomu, že zde byly dvě třetiny rodných cechů, vzdor tomu, že zde seděli učenci světového jména, nepromluvilo se slovo jinak než německy. Jen mladý Reichenstein, jemuž zlíbilo se tu či onde. k tomu či oné promluviti, užívaje rád ve společnosti kluzkých, mnohdy z rozpustilých operet vypůjčených vtipů — udával tyto vtipy francouzsky.
Vybraná jídla a ještě vybranější vína; pravá, divoká vína dobrých známek byla vzpruhou, jíž uváděna byla celá společnost do onoho stavu, jemuž se říká v nižších vrstvách jinak — ale v těchto vrstvách se zove — příjemný.
Večer měl ráz slavnosti nikoliv rodinné, jako spíše umělé, k určitému cíli smčřující.
Ředitel uspořádal sice tuto domácí slavnost v den svých jmenin, totiž v den svého svatého patrona Václava, ale přítomnost samého majitele dávala tušiti, že pod tímto závojem rodinné slavnosti jest ještě něco jiného.
Ředitel povstal, aby pronesl zdravici společnosti. Mluvil obyčejné fráze, jaké se při podobných slavnostech pronášejí, a jaké musí domácí pán hostům předložiti, chce-li býti zván slušně vychovaným člověkem. Chválil solidárnost svých spolupracovníku, jejich zdatnost, přičinlivost, odborovost, chválil zásluhy pana Reichensteina, o nichž nikdo ničeho nevěděl — totiž jsou-li miliony zásluhou, anebo námahou vlastní práce, pak ovšem měl Reichenstein zásluhy veliké — velebil starostlivost horních revírních úřadů, jež péči otcovskou mají o každého jednotlivého horníka, a konečně se zastavil u slavné vlády a vypočítal, jaké dobrodiní prokazuje hornictví, jak si váží zásluh jednotlivce, jak milostivě shlíží dolů s přejasné výše a pozoruje činnost každého jedince, a po velikém chvalozpěvu přišel k pravému jádru, co chtěl říci. Se slzami v očích se přiznal, jak naše drahá, starostlivá matička, vláda, učinila ho šťastným i celou jeho rodinu tím, že navržen byl za své skromné zásluhy — byly skutečně skromné — k vyznamenání, aby povýšen byl do stavu šlechtického.
Všecko žaslo. Oči i ústa této nejlepší společností byly docela, po sprostu řečeno, udivením neuctivě otevřeny. Paní von Riedistein šťouchla pod stolem svou dceru Vinettu.
Ředitel vida, jaký úžas způsobila jeho řeč, pokračoval za všeobecné napjaté pozornosti.
»Necítím v sobě ničeho, čím bych si byl vědom tohoto neobyčejného vyznamenání, aniž co by mne k tomu opravňovalo. Bylo-li mi přece uděleno šlechtictví s predikátem ‚von Berghöhe‘, nemýlím se, že se to stalo dobročinností našeho pana ‚Gewerke‘[2], jenž ve své vzácné a jemu vlastní dobrotivosti vzpomněl si na mne a vyznamenání moje na nejvyšších místech doporučil.«
Nato provolal »slávu« císaři, a hudba spustila tuš, potom provolal »slávu« panu »Gewerke«, a hudba opět zahrála tuš, a pak nastalo všeobecné blahopřání a pak hudba zahrála: »Gott erhalte«.
Po celou dobu, již potřeboval ředitel k vychválení všech, kdož mu přímo neb nepřímo k vyznamenání dopomolili, hleděla Irena na Reichensteina. Někdy upřeně, chvílemi opět úkradkem, zdálo se, jako by jejich oči mluvily. Reichenstein někdy široce otevřel oči a opět náhle je přivřel a zdálo se, jako by Irena lehkým pohnutím hlavy a s úsměvem dávala najevo spokojenost i s tím, co vidí i co slyší.
Jaké byly, anebo byly-li vůbec nějaké vzájemné vztahy mezi nimi, kdož to ví.
Paní von Riedistein neušel tento němý, ale významný rozhovor, a slečna Vinetta, nevědouc, co matka stálým šťoucháním pod stolem a šlapáním po jejích nohou chce, anebo nač ji vlastně upozorňuje, celá se rozpaky zapýřila.
Celá společnost po obvyklém vyprázdnění šampaniér blahopřála panu řediteli k tomuto vyznamenání, ba mnozí dokazovali, že již dávno si pan ředitel podobného vyznamenání zasloužil, a jiní, aby zásluhy ředitelovy zvětšili, tvrdili opět, že jen nevšímavost ministra orby[3] k zásluhám tak vynikajícím, všemi odborníky uznávaným, mohla zaviniti, ze vyznamenání přichází teprve nyní. Jen spravedlivému posuzování zásluh panem »Gewerkem« děkovati sluší, ze nevšímavé ministerstvo důrazné upozornil a vládě ukázal na zářící, v jasném světle vědy jistě první místo na poli hornictví zaujímající zásluhy pana »von Berghöhe«.
A nový šlechtic pan »von Berghöhe« přijímal tyto poklony, jako by se rozuměly samy sebou, a konečně věřil ve své zásluhy…
Věřil tomu, co se z povinnosti společenské udávalo jako konvenční fráze.
Všecko bylo vzrušeno.
Jen uprostřed sedící, opravdoví učenci, kteří z povinnosti udělali novopečenému šlechtici rovněž svoji poklonu, usadivše se hned poté na svá místa ke svým rodinám, byli tiši a skoro zamlklí. Chápali, že se tu hraje, ale nevěděli dosud, proč se hraje. Jen se na sebe podívali a sivými hlavami zakývali. Kolem se rozhlédli, jako by chtěli vypozorovat, oč se vlastně jedná.
Věděli, že ředitel byl docela obyčejný ředitel, jakých je na sta. Dobrý služební orgán z poddajného materiálu, poloodrodilec, všude ohebný, všem stejně oddán přátelstvím i nepřátelstvím. Znali ho dokonale. Jeho modlitbou ranní i večerní byl »Gewerke«. Byl to ředitel a nic více. Odborník ovšem, ale obyčejné, ničím nevynikající kvalifikace. Co bylo jeho jedinou ctností, že uměl dobře vyjíti s obecní stranou, totiž v obci a zastupitelstvu, dále se stranou německo-židovskou a rovněž se stranou českou. Této blížil se svým původem a předstíral, že je dobrým jejím straníkem, že jeho krev je krví její a — mluvil s ní česky; oné opět tvrdil, ze uznává její oprávněnost, že nelze, aby jinak jednala, než jedná, a že závody jeho péči a vedení svěřené jsou na její straně a budou ji vždy a ve všem podporovati.
A tato ohebnost, poddajnost, řekněme elastičnost charakteru vynesla mu uspokojení u všech a přízeň a uznání »nahoře« u »Gewerke«, a to u něho rozhodovalo. Věděl, že si toho páni majitelé přejí, a v jejich intencích pracoval.
Jak připadal si dnes velikým, povzneseným! Jděte k šípku, vy všichni, kteří máte fixní ideu, že práce prospěšná celku, namáhavá a odborná zajistí vám uznání. Čerta! Ohebnou páteř, elastičnost povahy a neurčitost, spojenou s onou společenskou bezcharakterností, to neste na trh života a tím zvítězíte.
Pročtěte si Thackerayovo »Tržiště života« a naučíte se umění, jak prázdné hlavy dovedou žíti.
Eh, nechme reflexí.
Mluvil ještě pan Reichenstein a litoval rovněž, že nebyl ředitel »Herr von Berghöhe« dříve vyznamenán. Rád prý by promluvil česky, dobře věda, že pan ředitel je původu českého, ale lituje, že neumí. Volá mu pouze »Nastar!«
A jiní ještě pokoušeli se v umění řečnickém. Starosta si přál, aby vzájemný přátelský poměr mezi obcí a závody, jenž v poslední době zásluhou páně ředitelovou vznikl, i nadále potrval.
Ovšem, že nebylo již té pozornosti, jako když mluvil ředitel nebo Reichenstein.
Společnost se rozešla od stolu. Tvořily se skupiny. Hudba spustila ve vedlejším sále valčík a tím dáno znamení k úplnému rozejití se od stolu. Větší část odešla do sálu holdovat tanci, ostatní utvořili cercle, jichž středem, rozumí se, byl ředitel.
Reichenstein byl podal slečně Ireně paži a vedl ji k tanci.
»Jste s dneškem spokojena, Ireno?«
Několik těchto slov prohodil polohlasem a skoro se zdálo, že tito dva lidé se lépe znají a důvěrněji si rozumějí.
Irena pohlédla svýma vlhkýma očima na Reichensteina a jen se usmála. Zdálo se, že i tento úsměv mluví, a to řečí dosti srozumitelnou.
V malém salonku seděli u kávy mladý Reichenstein, ředitel »von Berghöhe« a závodní Dušan. Byli zde sami.
Bavili se a mluvili o různých věcech, jež byly právě v módě a v novinách. Mluvilo se o defraudacích, o politice, jak stojí vysoko akcie té či oné dráhy, mnoho-li bude vypláceti »Severní dráha« dividendy, a o jiných důležitých denních událostech. Pojednou pravil Reichenstein:
»Pánové, sedíme zde tak klidně a bezstarostně a přece visí nám Damoklův meč nad hlavou.«
Ředitel i Dušan se na něho podívali udiveně.
»Ano, pánové, a sice v podobě snížení výroby uhlí,« dodal určitě Reichenstein.
»Snížení výroby? Jak to možno? Vždyť tyto dny čekáme obvyklé objednávky z Ruska, z Ruského Polska, hlavně firmy Ofimovič, Kuropatkin, Isakovič, Igorski a jiní v této době činí objednávky. Právě s tím počítaje, dal jsem po dodávkách cukrovarům, totiž po dodání zimních zásob se zvětšenou pílí pracovati. Užil jsem i lsti, abych zvýšil výrobu a zvěděl, mnoho-li tento lidský stroj, zovoucí se horník, vydrží. Máme obrovské zásoby a vy ráčíte pravit: snížení výroby?«
Ředitel skoro ustrašeně se díval na Reichensteina, jenž pohodlně kouřil papirosu.
Závodní Dušan seděl a rovněž kouřil doutník a poslouchal celou zde vypravovanou událost bez účasti.
Po řeči ředitelově nastalo chvíli ticho. Reichenstein odhodiv nedokouřenou papirosu s určitostí člověka, jistého svou věcí, mluvil klidně, jako by kousal každé slovo:
»Rusko uzavře hranice našemu uhlí. Vývoz uhlí přes ruské hranice do vnitrozemí bude co nejdříve zakázán.«
»Vývoz uhlí do Ruska zakázán?« jako ozvěnou opakoval ředitel.
»Ano. Co pravím, spočívá na dobrých informacích agentů bankovního domu Rothschild v Paříži, který vydržuje si spolehlivé agenty v nejvyšších kruzích ruské diplomacie v Petrohradě. Ba i v samém nejbližším okolí cara ruského. Včera dostal náš prokurista v Berlíně o tom zprávu a dnes dostali jsme z Vídně šifrovanou depeši. Co jsem vám řekl, berte za pravdu a dle toho jednejte.«
Ředitel sotva dechu popadal a vyrážel ze sebe trhaně:
»Ale — prosím, pane Gewerkem máme uhlí obrovské zásoby — nevím, jak —«
»Ano, to je právě to nejhorší. Máme obrovské zásoby uhlí, dnes máme konec září. Objednávky, vlastně velké dodávky jsou vyřízeny a nyní nezbývá, než aby byla mírná zima a škoda bude ohromná,« dodal klidně Reichenstein, jako by se jednalo o deset korun.
»A já právě před týdnem nařídil po hlavní výplatě zvětšiti výrobu. Snad se v plném rozsahu nepotvrdí Jobova tato zvěst?«
»Potvrdí,« pravil určitě Reichenstein. »Ruská vláda, jak vám známo, vydala na židy vypovídací rozkaz.
Žid, byl-li v Rusku bez práva, tímto ‚úkazem‘ nelidského cara a jeho ministrů stane se psancem. Uzavření hranic našemu uhlí a vůbec dovozu uhlí má za účel židy, zejména poblíže těchto hranic vyhladovět, totiž myslím židy, majitele velikých továren, jimž by uhlí z vnitrozemí Ruska bylo dodáváno hodně draze, bude-li jim vůbec dodáváno. Je v tom skrytý a velice chytrý plán ruské vlády a ruské despotie. Ubít nenáviděné židy. Ah, jak se roztahuje, jak knutu napřahuje huňatý medvěd ruský. Cítíte švihnutí ve vzduchu,« a Reichenstein odhodil znova, sotva do polovice vykouřenou papirosu. Dělával tak, měl-li zlost, nebo byl-li jinak rozčilen.
Ředitel neodpovídal. Jako by uvažoval o všem, co slyšel. Po hodné chvíli pravil Reichenstein:
»Je to zjevné. Je to určité. Majitelé, vlastní majitelé velkozávodů oněch jsou židé. A to vystihla ruská vláda a udeřila …«
»Ofimovič, Kuropatkin a Igorski a rovněž jiní nejsou židé,« osmělil se podotknouti ředitel.
»Nejsou, pravda, že nejsou. Ofimovič, Igorski i ostatní nejsou židé. Naopak, dobří Rusové. Může z nich mít car haluška radost,« pošklebně se ušklíbl Reichenstein a dodal: »Jsou to majitelé firem, hastroši, Strohmani, nic víc. Kdo by hledal za Ofimovičem Jevkifa Mosenthala, anebo za Isakovičem Meira Schinkenbroda? Hahaha. Ruský medvěd je hlupák. Pánové, povídám hlupák. Udělal si zákon: žid nesmí býti pánem, majetníkem. Nu dobře, židé dovedli na obchodní šachovnici posunout před sebe hastroše-běžce. Majetek je židovský, ale firma arijská, ruská. Eh —« Reichenstein mávl rukou, jako by mu bylo nemilé mluviti o tom dále.
Chvíli bylo ticho.
»Uhlí hornoslezské, které rovněž bylo dováženo do Ruska, bude si hledati cestu k nám a tím nastane chaos, klesnutí cen uhlí i v našem revíru,« pravil ředitel hlasem, v němž jevilo se úplné přesvědčení o tom, co mluví. »Koksu nám leží na hromadách nejméně za milion zlatých. Odpadne-li nám železárna bratří Lewických u Varšavy a firma komisionářská Borecki a spol. ve Varšavě, kteří spotřebovali denně čtyřicet až padesát vagónů koksu, jsme vydáni obrovským ztrátám.«
Ředitel se odmlčel.
Reichenstein pravil klidně:
»Zítra, nejdéle pozítří, čekejte úřední potvrzení zprávy telegrafním byro. Budete to míti autenticky,« skoro sarkasticky dodal Reichenstein, jednu papirosu za druhou do póla vykouřenou odhazuje.
»Budeme musit omezit práci. Ale to vzbudí u dělnictva, zejména u hornictva veliký odpor, poněvadž jsme nedávno zesílili výrobu. Leč nevím a neznám jiné rady,« řekl stísněně ředitel.
»Pane řediteli, věděl bych o jiné radě,« pravil Dušan, »hledat nové cesty odbytu.«
»Nové cesty? Ale kde? Naznačte cestu!« pravil udiveně ředitel.
»V horním Uhersku na dolech hraběte Vergaye zuří stávka. Neopatrováním dolů provalily se stěny a doly se zatopily. Důl ‚Jánoš‘, ‚Štěpán‘, ‚Margaretha‘ a ‚Bombo‘ jsou pod vodou, další katastrofa se očekává!
»Nu, vím to, vím, a co dále?« ptal se ředitel.
»Následkem těchto pohrom celé horní Uhersko a Dolní Rakousy i s Vídní jsou odkázány na uhlí cizí, a tu by se dalo mnoho dělati.«
»Dalo, věřím, ale nezapomeňte, že to, co my víme, vědí též Kladenští, vědí i v dolním Uhersku a co horšího, v Bosně nalezli obrovská ložiska uhlí, které co nejdříve bude v Uhrách naším konkurentem dodával ředitel.
»Vědčl bych o prostředku nejsnadnějším a ten je, omeziti výrobu. To jste již řekl, pane řediteli, též. Bojíte se však, že omezení výroby popudilo by dělníky, nu, toho se není obávati. Je to sice divoká šelma, ta masa hornická, ale dovede ji ovládati dobře ten, kdo jí umí vhoditi oprátku na krk a když ne oprátku, tož aspoò chomout.« Reichenstein tato slova pronášel chladně a bez nejmenšího zájmu.
»Nerozumím, co ráčíte tím mínit,« odvětil ředitel.
»Hm, jste v jistých věcech dosti prozíravý, ale v těchto jste nechápavým, pane řediteli. Jest v našem zájmu, omeziti výrobu a tím udržeti na výši ceny, abychom prozatím nebyli nuceni s prodejem spěchat. Pravda? A k tomu stačí nám jediné malé slovíčko: stávka!«
»Stávka?« zvolal ředitel.
Dušan otevřel oči na Reichensteina.
»Ano, pánové, malá stávka. Taková nepatrná věc. Taková čtyřnedělní stávka. Ah, pardon, slyšel jsem, že na ‚Hermině‘ prý to vře. Tak trochu proti vám, pane závodní. Snad bychom mohli této situace využitkovat. Napnout trochu. Ty zlé větry, ukazující se již na závodě, trochu více znečistit, až by byly k výbuchu zralé, vyčkat příznivý okamžik a potom — otevřít .sicherku'[4] a — věc Je hotova. A je to tak lehké. Tak snadné. V týdnu vypukne stávka. Do toho nám již ničeho není. Je to věcí úřadu. Je to neštěstí, ale my za ně nemůžeme. Náš tisk vykoná povinnost. — A na ‚Hermině‘ je těch třaskavých plynů tolik, dole pod zemí i nad zemí, i v hlavách … Jen ‚sicherka‘ otevřená schází.«
»Odpusfte, zdali vás, pánové, vytrhujeme« ozval se ve dveřích hlas, »ale je to nutné a potom, doufáme, že páni nemají v tuto chvíli nic vážného na mysli ani v rozhovoru.«
Slečna Irena vstoupila do salonku za sestrou Hed- dou, vedoucí se s inženýrem Kreuzem, a nedbajíc, že přerušila rozmluvu, vesele žvatlala dále: »Jdu vám podle slibu připomenout, pane Dušane, že polonéza právě počne. O, jste vy to pěkný rytíř, necháte dámu, svoji dámu, aby vás vyhledávala!« Rozpustile klepla Dušana vějířem přes rameno.
»Odpusťte, slečno Ireno, opravdu zapomněl jsem. Přiznávám se, ale důležité události,« omlouval se Dušan.
»Tím já jsem vinen, slečno Ireno, a máte-li příčinu se hněvati, že nedočkavost vaše byla uvedena a napjata na skřipec nemožnosti, zúčastniti se s panem inženýrem tance, račtež mne ztrestati a hněvem svým zachvátiti,« pravil Reichenstein.
»Vám musíme již odpustiti, pane Reíchensteine, a to tím spíše, když se tak pěkně omlouváte,« dodala Irena s nádechem a úsměvem oné tváře, na níž možno čísti: koketa.
»Jděte, pane inženýre, a konejte svoji dvornou povinnost, již vám závidím. Věřte, upřímně závidíme dodal Reichenstein lehce. »Ale nezapomeňte, že to, co jsme zde mluvili, je obchodní tajemství, a sice jedno z nejdůvěrnějších tajemstvím!
Irena pohlédla do zrcadla visícího na protější straně pohovky, na níž seděl Reichenstein a usmála se tam, otevřela oči tím svým způsobem. Zřela tam obličej Reichensteinův, jakož on zřel tam obličej Irenin, jenž zdál se tázati a jemuž odpovídal oblicej Reichensteinův: »Jsi spokojena?«
Inženýr Dušan dvorně nabídl krásné Ireně rámě a kráčeli spolu do tanečního sálu, provázeni Kreuzem, který se vedl s Heddou.
Byla to krásná žena, Irena. Možno říci: žena. Široké boky jako by toužící po materství, plná ňadra, vystupující z hluboko vystřižených, tehdy módou předepsaných šatů, skoro nutily každého věřiti, že tato žena vášnivě touží po radosti i bolesti mateřství.
Ostrý obličej, bradička trochu dopředu, nos poněkud zdvižený a ostré tahy kol úst, jedva sice, ale přece znatelné chmýří na vrchním, silně vystupujícím rtu, dávaly svědectví o silné povaze a skoro vzdorovitosti této ženy. Bylo videti, že je zrozena k rozkazování, její vůle že nezná překážek.
S veselým smíchem, lehounce, kráčela s Dušanem do sálu. Jaký to rozdíl: Hedda. Tato dívka snivá, mírná, skoro s dětským ještě obličejem, jejíž oči prozrazovaly úplnou nezkušenost světa a celé její chování úplnou protivu Ireninu.
Hedda byla útlá, nesmělá, ale na první pohled prozrazovala povahu hlubokou, kdežto Irena při vší své hrdosti a pánovitosti byla mělká. Jediné, co jí bylo vlastní, byla divokost, nezkrotnost. Zdálo se, při srovnání s Heddou, že v žilách jejích je trochu krve indiánské. Jako by ani sestry nebyly.
Mezitím, co odcházeli, pravil Reichenstein:
»Pěkný párek, co?«
»Nevím, co tím míníte,« řekl ředitel.
»Nu, myslím, Irena a Dušan. Parbleu, pekný párek. A slečna Irena je dáma, jež by mohla muže učinit šťastným. O tom jsem přesvedčen — totiž chci věřit,« opravoval se Reichenstein.
»Nevím, zdali by se k sobe hodili povahou. Dušan je učenec, více učenec než praktik, a Irena — nu, má vychování, pravda, ale —«
»Vím, co chcete říci.« přejal mu slovo Reichenstein, »než to se poddá. Která pak žena nedovede ovládati muže a zvláště Irena. Ta dovede pohledem krev velryby přivésti do varu španelského toreadora. Slyšel jsem, že Dušan se slečně Irene vážně dvoří.«
»Nevím, nemohu říci. Chodí k nám vždycky ve středu, kdy přijímáme v nejužším kroužku své nejdůvěrnější. Přátelé naši baví se s mými dcerami, ale nemohu říci, zdali vážně se hodlá ucházeti o Irenu.«
»Snad bychom mohli záležitost tuto trochu posunout. Slečna Irena by toho zasluhovala.«
Ředitel se podíval na Reichensteina.
»Myslím postupem,« klidně prohodil Reichenstein a náhle, jako by chtel vec zamluviti, pravil:
»To vlastně na vás záleží, abychom dostali Dušana na radu, než ostatně vraťme se k naší záležitosti. Rozuměl jste mi dobře, pravda? Myslím totiž, že jste dobře pochopil, co jsem dříve navrhl? Jest to jediné východisko a k tomu na cizí útraty. Na ‚Hermině‘ bylo by to nejlepší. Slyšel jste o tom, že tam doutná popel proti Dušanovi?«
»Vím a právě jsem rád, že Irena ho odvedla, aby nebyl svědkem naší duvernejší rozmluvy.«
»Nedůvěřujete mu?«
»To jsem nechtěl říci.«
»Nuže?«
»Je príliš poctivý, totiž myslím, príliš demokratický. Vedení na jeho dole je z nejvzornějších. Nevšímá si žádných národních, frázovitých hloupostí, nechodí do německých, ani do českých spolku, ale neumí zacházeti s horníky. To mu schází. Onehdy se stalo ne štestí na dole. Zabil se na předku[5] horník tím, že spadlo na něho kus stropu, jenž byl špatně podepřen. Právě předtím byl tam asistent na inspekci. Sotva odešel, zabilo to horníka Pientaka a Dušan veřejně a přede všemi pokáral asistenta Skrčeného, vině ho smrtí Pientakovou. Jeho nepozornost dával jako odstrašující příklad všem. To není prospešné, ani neposlouží disciplině. Při nejbližší príležitosti neopatrnost horníků a nedbalost dozorců, nebo opačně bude svalovati všecku vinu na vyšší úřednictvo a konečně i na Dušana.
Vím ze zkušenosti, jak to chodí. Již nyní přicházejí si často, více než z kteréhokoliv závodu stěžovati u revírního úřadu na dozorce a naddozorce, a později to půjde výše. Znám tu chásku. Jako člověk je Dušan vzorem, jako úředník-odborník rovněž, ale schází mu tvrdost; nezná davu. Nedovede pochopit, že neuznají jeho vůli, ale konání dobra budou považovati za povinnost. Utone v davu, totiž nepřijde-li brzy jinam, kde by mu bylo znemožněno stýkati se s davem.
Na ‚Hermině‘ vyplňuje se, co předpokládám. Jitří to tam. Jeho vinou; ale ustoupiti v tomto okamžiku nemůže a nesmí. Byl by to ústupek davu a dav by se domníval, že svou silou odvahy a vzdoru získal tohoto vítezství.«
»Jsou proti Dušanovi či proti správě?« tázal se Reichenstein. »Slyšel jsem, že to tam jitří, ale schází mi určitějších zpráv.«
»Jsou proti správě, ale Dušan to odnese. Dav je obr s tlamou Molocha, lační, žádá oběť. Kdo bude obětí, u něho nerozhoduje. Čas od času musí býti nekdo obětován; je to jako v onech pohádkách s lidojedem. Mám dobré zprávy a tentokráte pričiňuje se k tomu též pikantní historka.«
»Tak? Prosím vás, řediteli, tohle je nové. O tom nevím ničeho. Vypravujte mi o tom. To je příliš. — — Dušan — a pikantní historka.« Reichenstein se smál.
»Je to všední událost. Nevím, co je na tom pravdy, ale zpráva se kolportuje snad proto rychleji, že je Dušan, jak známo, nepřítelem žen.«
»Aj — žena? Vdaná žena? Toť kus románu, nebo již celý román?«
»Ano, žena je to. Vdaná a k tomu žádná zvláštní kráska. Myslím, že v tom hrála úlohu náhoda a potom zvyk. Je to Soukupka. Byla v době nejútlejšího mládí v domě Dušanově. Po smrti jeho sestry vedla mu domácnost a později velice rychle, skoro nápadně odešla se Soukupem, jejž počal bráti s sebou Dušan do svého domu, aniž se ví, anebo vedelo proč.«
»Aha, rozumím… Aniž se vědělo. To se vám povedlo. Aniž se vědělo — to je dobře zaobaleno. Jemně podáno,« smál se Reichenstein.
»Konečně se Soukup s ní oženil a Dušan byl svědkem —«
»A ničím více, pane řediteli?«
»Snad. Určitě nevím a nemohu říci. Jisto je, že Dušan je protektorem Soukupovým, jehož doporučil k vyznamenání, kteréž horní rada, jehož je opět Dušan miláčkem, v horní radě prosadil.«
»To je docela v pořádku, něco za něco. Ale dosud nechápu, jak to souvisí s davem. Toto je přece všední historka, pikantní jen tím, že tak inteligentní muž nalezl zálibu na všední ženě z davu. Inu možná, že mu mohla poskytnouti, co u inteligentních žen marně hledal. Znám to, znám. Jsou v davu podobné ženy.« A Reichenstein při těchto slovech tak rty zamlaskal, jakoby zkoušel chuť vína, o němž mu někdo tvrdí, že je padesát let staré.
»Dav,« pokracoval ředitel, jako by byl přeslechl poslední slova Reichensteinova, »je smečkou chrtů, hladových chrtů, lačných psů. Hodíš jim kost a máš chvíli pokoj, pokud ji neohlodají. Náhle, nevím ani jak, dostala se zvěst o tom z kolonie, kde se tutlala, do závodu. Na šachtě vzaly ji za svou ohrabovačky, pak se dostala do kasáren, sletěla pod zem, pozdeji stala se majetkem všech a dnes je veřejnou tajností kuchyní i salonů.
Na šachtě, totiž na ‚Hermině‘, kde je Soukup, tešící se prízni Dušanově, sírojníkem, napjalo to tětivu zvědavosti nejvíce. Ponevadž poměr mezi Dušanem a Soukupem je nejpřátelštější a poněvadž byl i Dušan viděn se Soukupovou, utvrdila se pověst a duše davu, černá a špinavá jako bláto, v němž se brodí, vssává do sebe ujištění, ba přesvedčení, že je to špatnost, protože to činí — pan závodní.
Devadesát pět ze sta těch, kterí to odsuzují, rozšiřujíce tuto zprávu s přídavkem nejčernějším, činí tak pouze ze vzteklé závisti. Ze žádného jiného důvodu. Baby,[6] válející se v bahně společenské nemravnosti, anebo veřejné prostituce, sedají na tribunu soudce a volají: ,Hleďte, taková je. Špatná žena, špatná matka, pokrytecká, nevěrná. Hrůza boží, ohavnost zpustošení. Sodoma …'. A muži osnují z toho látku pro své plány socialistické. ‚Ukřižuj!‘ volají hlasitě, ale potajmu házejí kamenem. Nenávist k vyšším, nadřízeným, hlodající červem závisti uvnitř tam té smečky; nenávist, schopná všeho nevděku, tiskne jim do mozku polozblbělých myšlenku: dopouští-li se Dušan podobného činu, že je schopen vší špatnosti jiné.
I to, že Dušan neprozřetelně — ač mohu říci nejschopnějšího strojníka našeho závodu — favorisuje Soukupa, považují za své bezmyšlenkovité zabedněnosti, že je zkracováním ostatních, byť ani práva na postup nebo zlepšení neměli. Vedomí, že znají slabou stránku svého představeného, jíž by mohli hrozit, nebo snad později ztropit skandál, činí je smělejšími a čím dále budou bezohlednějšími. Využitkují první příležitosti — a postoupí. To je určitě jasné, znám tu spřež. Jen kdyby byl Dušan k nim úplně bezohledný, dal by se proces tento zastavit, a ne-li zastavit, tož aspoň zdržet, ale Dušan svou stále stejnou klidností, spravedlností a nestranností ke všem, bez rozdílu, předpokládání moje tím spíše urychluje.«
»A? — —« Reichenstein učinil tu veliký otazník.
»Využitkoval jsem dané situace,« pokračoval ředitel.
»Dal jsem napnout sílu lidského stroje, abych zvěděl, mnoho-li může tento dýchací stroj vydělat a vydržet, když chce pracovat. Vedl jsem vše jako matematik číselně, a poněvadž nyní vím, mnoho-li při nejvyšším a nejnižším napětí při úkolové práci se může vydělati, přistoupíme k dávné naší tužbě: snížení mzdy úkolové. Bude z toho asi křik, ale nám se hodí tento čas k tomu nejlépe, právě v této chvíli, kdy uhlí je nadbytek a odbyt se prozatím nezvětší. A je-li nespokojenost na závodě ‚Hermině‘, totiž vyhledávají-li tam chyby lidské, vhodíme do nich tuto pumu, aby se pozornost jejich jiným směrem obrátila.
Pravil jste stávku. ‚Sicherku‘. Nuže, dnes je dvacátého osmého, za dva dny je výplata. Přitáhneme šroub, snížíme úkolovou mzdu, vzdor se vzbouří, zvedne se požár — — a ‚sicherka‘ zpusobí explosi. Výtečný to nápad, řediteli. Jste geniální muž. Ale ujednáno, že Dušana neobětujeme!«
»Prozatím. Počkáme, jak se poměry utváří. Bude-li potřeba…«
»Děj se vůle Páně,« dodal Reichenstein. »Ale jste jist, řediteli, že snížení mzdy bude míti žádoucí pro nás účinek? Což když vztek a vzdor té luzy omezí se pouze na schůze a tábory a trochu křiku vůdců sociálních?«
»Mám své styky s prameny. Mám svoje lidi, s nimiž nemluvím přímo, ale na které dovedou druzí tajní jednatelé ‚spoludělníci‘ účinkovat. A potom, vždyť jsou to psi, kteří se vrhnou na zvěř, jakmile ji ucítí. Dušan ani neví, že Bogda, Pilecki, Šebela a jiní jsou našimi nástroji. Jsem jist, že ‚sicherka‘ na prvního exploduje.«
»Dnes máme sobotu, tak by to tedy bylo v pondělí. Nu uvidíme, zdali váš výpočet je správný. Je-li — —«
Ředitel se podíval na Reichensteina.
»— tož jste geniální člověk a my vám toho nezapomeneme,« dodal Reichenstein.
Ředitel se uklonil.
»A nyní,« počal vesele Reichenstein, »než ukončíme, promluvme ještě o Dušanovi. Otevřeně a krátce, pane rediteli, co říkáte jako muž Dušanovi, míním to, co jste mi vyprávěl.«
»Jako muž? Myslím, že nikdo z nás nedostal se do přístavu manželského, aby nebyl bouří notne pochroumán. Ostatně výchova a celý náš život je již tak veden, že není možno zůstati v tom moři kalu, v němž se společnost brodí, čistým a neporušeným. Ještě dobře, že nemá ta historie žádných živých následků,« řekl ředitel docela chladně.
»Totiž, možná, že jsou, ale legitimaci životní těmto následkům podepsal někdo druhý… »per procura,« smál se Reichenstein. »A co soudíte o celé události jako otec?« dodal vesele.
»Zde jsem skutečně na vahách. Nevím ani, zda možno tomu věřiti, co se vypravuje. Mluvil jsem o tom s horním radou Bajerem, a ten rozhodně a s celou určitostí tvrdil, že celá věc je holý klep, drzá pomluva, a hodlá stíhati každého, kdo by onu zprávu rozširoval.«
»A co říkáte jako otec slečny Ireny?« znovu se tázal Reichenstein.
»Že bych se nebál svěřiti ji Dušanovi, kdyby o ni požádal. Znám ho dobře a je-li něco pravdy na tom, co se povídá, nu, pak učinil to, co činí tisíce jiných, ale jistě že tak činí více z dlouhé chvíle než z úmyslu.«
»Budeme nuceni postarati se o něho, aby neměl dlouhé chvíle. Až stávka pomine, potom ho vysvobodíme z ‚Herminy‘ a vložíme ho do měkké a teplé náruče slečny Ireny. Že mu není lhostejna, vidíme všichni, a že i ona nejraději se pohybuje v jeho společnosti, vidíme dnes. Doufám, že z nich udeláme šťastný párek.
Souhlasíte-li?«
»Vděčím za vaši laskavou starostlivost jménem své rodiny.«
»Jak dlouho bychom potřebovali stávku?«
»Asi dva měsíce.«
»Vydrží tak dlouho?«
»Jak bude jednou v proudu, postarám se o to.«
»Tož v lednu či v únoru bychom mohli slavit zasnoubení nebo svatbu. Dušana dáme potom ke generálnímu ředitelství do Vídně. Než nyní konec. Učiňte, co je potřebno. Společnost nás bude již postrádati, ale považoval jsem jen za nutné upozorniti vás dnes na nebezpečí, jež nám hrozí z Ruska.«