| Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma | ||
| IX | X | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | X. |
| Autor: | František Sokol-Tůma |
| Zdroj: | SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 110-120. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Pokračování: Vychovávejme matky! | |
Soukup se žení! Tato novina letěla po závodech jako větrná smršť.
»Soukup? — Soukup?« voláno a tázáno a neuvěřeno tomu skoro na každém závodě. Soukup měl svou pověst, jež kolem něho ovinula jistou, skoro bych řekl legendu. Považovali ho za sociálního demokrata, ale nikdo ho neviděl v této straně činným. Někdy šel do schůze nebo na tábor dělnický, ale nic více. Byl dále považován za nevěrce, poněvadž neviděli ho choditi do kostela. Nevyjadřoval se nikdy o víře ani společenském zřízení, o přednostech či nedostatcích jeho, jako o chybách, tajích, nadzemském životě a všem, co hlásá věrouka. Zdálo se, že nechápe nic z obého, že nevěnuje pozornosti ani jedné z oněch dvou stran, které na dělníka mají největší vliv: organisace sociální a organisace nábožensko-politická.
Soukup dovedl jíti svou cestou. Uznával obě strany za důležité, ale poznával chyby a nedostatky obou těchto činitelů. Nepodceňoval vlivu žádné z obou stran na vývin dělnické otázky, ale žádný program té či oné strany ho neuspokojil. Toužil po úpravě dělnické otázky — jak on ji nazýval — ale chápal, že v těchto kolejích, v jakých se toto vedení obou stran posunuje, nelze očekávati její uskutečnění. Cítil s lidem, viděl často všecky ty křivdy na něm páchané, prožil sám kus toho hrozného života tam, v těch nejhorších vrstvách, kde utápí se v bídě čest, mravnost a vše to, co lepšího chová nitro člověka. Viděl bídu, poznal ji v celé nahotě a řvavosti její a proto, poněvadž jí tolik viděl, poznával, že tím, co se podniká k jejímu zahnání z bytů a rodin dělnických, nepomůže se dělnictvu, že, slibuje-li mu ta či ona strana lepší v budoucnu, že je to pouhopouhá útěcha — ale nic více. Ba přicházel i k závěru, že tato starost o dělníka mívá často za sebou osobní prospěch, anebo postup jednotlivců. Vždyť viděl jich už tolik, kteří se po hřbetech upracovaných, ubitých dostali výše, dosáhli cíle svých ctižádostivých snů a snah a ti ubozí vychrtlí, v páteři ohnutí brodí se bídou a nedostatkem dnes jako před rokem a dříve. Věděl, že se nezlepší život dělníka ani poukazováním na lepší onoho světa, ani tím, bude-li ten či onen zvolen poslancem. Chápal, že upraviti poměr mezi prací a kapitálem závisí od inteligence a vyspělosti dělnictva, nikoliv od pouhé organisace, která je vždycky znakem jistého otroctví: Organisace je pouhá forma, zvuk, jímž se straší nebo slibuje, chválí nebo haní, ale neprospívá, není-li dělnictvo vyspělé vzděláním a pochopením svého úkolu, své důležitosti a bdělé své povinnosti. Tak o tom uvažoval často, a proto zůstával spíše vzdálen ruchu stran.
A přece, ačkoliv nepokrytě hlásal tyto své názory, ovšem jen v kroužku přátel, byl všude považován za příslušníka sociálně-demokratické strany, poněvadž se o něm rozneslo, že nechodí do kostela. Soukup skutečně do kostela nechodil. Nikoliv, že by byl opovrhoval vírou, nebo církví, nebo těmi, kdož tuto zastupovali, ale měl svůj názor o náboženských věcech. Nemluvil o církevním zřízení nikdy ani pochvalně, ani hanlivě, ani pro ani proti. Slyšel-li mluviti mladé přisluhovače kotlů opovržlivě o knězi nebo víře, zakřikl je. Ba jednou vida, že nádeník »z placu« posměšně volá za knězem, jdoucím kolem závodu, dal mu políček — ale do kostela nechodil. Nezabraňoval Bětušce, ale sám nešel.
Byl socialistou! Tak šel o něm hlas. Žil neoddán a měl dítě. To zdálo se hrdinstvím, rukavicí hozenou církvi, mravnosti i společnosti. A dnes? — Nimbus klesá. Soukup se žení. Docela obyčejný buržoa. Svatba. Jaká to všední věc.
Tak uvažovalo mnoho z těch, kdož znali Soukupa. Jiní to schvalovali. Někteří se smáli a opět jiní dělali vtipy na volnost lásky, na svatební noc po Soukupově sňatku a podobně.
Než tím se Soukup nedal zmásti a chystal se k sňatku, ovšem beze všech okázalostí. Mnozí byli žádostiví, zda půjde ke zpovědi. Šel.
Sňatek ustanoven na sobotu. Před sňatkem ve čtvrtek zavolal si Dušan oba. Soukupa i Bětušku.
»Mám vás oba rád,« pravil. »Vy, Soukupe, dokázal jste, seč může člověk, když chce, a vy, Bětuško, jste dosloužila mojí sestře do smrti. Nechci vám udělovati daru, ale dítěti vašemu uložil jsem tuto dvě stě padesát zlatých. Bude to pro ni věno než doroste, a zemře-Ii dědí to ihned následující děcko. Doufám, že snad bude,« dodal žertovně.
Bětuška se začervenala.
Soukup to zpozoroval a zadíval se na Bětušku. Závodní pokračoval:
»Pro každý případ však je stanoveno takto: Nebylo-li by žádných dětí více, nebo kdyby všecky pomřely dříve, než dosáhnou dvacátého roku — chlapci dvacátého čtvrtého — má se vyplatiti celý obnos vám v případě neschopnosti ku práci jednoho z vás. Ovšem neschopnosti, nezaviněné vlastní vinou. Nebude-li ani toho, vyplatí se vám oběma, nebo tomu, kdo přežije, obnos tento dovršením šedesáti let. Zdař Bůh!«
Závodní Dušan rychle odešel.
Soukup, vy jda z kanceláře, prohodil k Bětušce:
»Jaký to dobrý člověk, jaké srdce!«
»To nejlepší a co pro nás všecko již udělal,« dodala Bětuška.
»Takoví by měli být všude na závodech.«
»Škoda, že nejsou.«
»Ba, že nejsou, a to je příčinou svárů, nedorozumění a nechuti k práci. Jen to je hlavní příčinou všech mrzutostí, že úřednictvo, zpravidla, považuje dělníka za dobytek. Padne, padne. Přijde jiný. Kdyby rozuměli tomu dělníku — óh, jak jinak by bylo na závodech. Jako u nás na ‚Hermině‘.«
Soukup odbyl svatbu co nejjednodušeji. Ráno přijely dva závodní kočáry. V jednom sedel závodní Dušan s asistentem inženýrem Sevovem; to byli svědci. Do druhého sedli Soukup s Bětuškou a jeli. Za půl hodiny byli zpět…
Byli oddáni. Muž a žena.
Soukup šel ještě odpoledne do práce. Celý tento akt byl mu potřebou k urovnání svého postavení hmotného, k zabezpečení Bětušky a svého děcka, aby nebyly odhozeny těmi po jeho smrti, pro které se celý život dřel a snad i život nasadil.
Z toho důvodu nepřikládal tomu významu. Šel pracovat …
Až teprve večer doma překvapila ho Bětuška vybranou večeří.
»Jsi nyní šťastna?« tázal se.
»A ty se tážeš? Netaž se, ty můj milý, drahý, jediný. Čím jsem, tobě vděčím. Věnovala jsem se ti celá, bezpodmínečně, důvěřujíc tobě, tvé šlechetnosti, počestnosti a mužnosti. Věřila jsem, že nejsi schopen nečestného skutku, že mne neopustíš, nevyženeš a přece, když přišlo to dítě. úzkost moje bývala větší. Nezjevovala jsem ji nikdy, ale potají často jsem se ptávala sama sebe: Neopustí mne až zestárnu, až se mu přestanu líbit jako žena, pouze kvůli tělu, až ochabne u něho to, co u mužů činí z nás polobohyně? Často jsem i po straně zaplakala. Ač v důvěře ve tvoji šlechetnost, přece jsem žila ve strachu o tebe. Dnes je jinak. Dnes jsme spojeni sňatkem před Bohem a za to ti vděčím a děkuji.«
»Myslíš, má drahá, že spojení naše je pevnější, když posvěceno církví?«
»Není-li pevnější, je přece zákonitějším«
»Ano, pouze tím, že ti, kdož mají zodpovědnost za můj život, jsou vázáni k povinnostem. Na opravdovost lásky tato forma vlivu nemá. Myšlenka ztráty udržuje lásku a náklonnost na výši žáru, budí pozornost a podceňuje ostražitost. Vědomí jistoty, povinnosti manželství, ochlazuje lásku. Je to přirozené. Snad sama to poznáš. Možná, že to, co tě činilo vábivou, milou, co mne ve tvé blízkosti rozvášňovalo, pokud nebylo zde zákonné formy, stane se mi všedností, zvykem, a ty, kteráž neskrblila jsi svými vděky, právě proto, abys dokázala mi velikost lásky své, staneš se zvyklostí řemeslně odměřenou, a to, co jsi podávala jako výron nejčistší lásky v okamžicích nejvyšší blaženosti, podávati budeš s nechutí, anebo řemeslnou lhostejností.«
»Nemluv tak, můj muži. Co by mohlo býti pro mne osudným, jen pouze to, že bys mne přestal míti rád. Toho se bojím, toho bych nesnesla a právě nyní, kdy —« skryla svůj obličej na prsou mužových.
» … kdy?« přebral její poslední, nedokončený závěr. »Kdy? — domluv.«
» … kdy jsem opět matkou,« tato slova zašeptala Beruška, jako by ze strachu, aby je nikdo, kromě Soukupa, neslyšel a pevněji se k němu přivinula. Tak, jako by bylo hříchem, co mu sdělovala, tak, jako by očekávala pokárání za to, čím se mu svěřila, tak, skoro strachem, celou silou, se na něho zavěsila.
Soukup neodpověděl. Pozvedl hlavu Bětuščinu a políbil ji. Nic více. Neprojevil žádnou velikou a jásavou radost nad tím, že mu může přirůsti nositel jeho jména. Nač se radovati? Že přibude o jednoho jedlíka více? Soukup nečetl Micheleta, který prvý napsal, že dítě je sokem otcovým v lásce. O to mu nešlo. Bral toto sdělení Bětuščino prostě na vědomí. Hlavou jeho prokmitlo pouze: To budeme již čtyři …
Čítával, jak v panovnických rodech se vždy s hodinovou přesností zaznamenává příchod každého děcka, aby věrní poddaní měli z toho radost, že nebudou opuštěni, že jim bude míti kdo milostivě vládnouti a o ně se starati, a vždy, když toto četl, mnohé myšlenky mu přišly na mysl, divoce zmítaly jeho nitrem, až se jich sám lekal a hrozil, aby nepropukly ve slova a nerozrazily zákonem kolem něho utvořený kruh mlčení a nevybouřily se divoce a šíleně …
Přibude jich o jednoho. Nic se tím nezmění, jen ruka se více napne, páteř níže sehne, opasek přes žaludek více stáhne. Proto nejásal jako románový hrdina při doznání Bětuščině, když mu šeptala: »Jsem matkou.«
Usedli spolu k večeři a rozmlouvali o dnešním dnu. Měli svou první svatební noc a byli tak klidní a vážní, skoro zamlklí. Oba. Mluvili spolu tak, jako nikdy před tím. Doba jejich sňatku »na víru« byla jim dobou líbánek, v níž jeden druhého předstihoval obětováním sebe. Dnes jsou svoji na věky, připoutáni k sobě zákonem lidským i božským a sedí tak klidně vedle sebe a uvazují, skoro by se mohlo říci: filosofují. Ani známky po nějaké výstřednosti, divokosti nebo zvláštní vášni opojné a smyslné.
Nikoho nepozvali a byli tomu rádi, že nejsou vyrušováni. Nechtěli se ukazovati. Dnes. Věděli, že je o nich známo, že mají dítě a žijí neoddaní, nestyděli se za to nikdy a přece dnes nechtěli míti svědků svého intimního života. Ani krevní své nepozvali, ani bližší, ani vzdálenější. Bogda, strýc, sám se nabízel za svědka, když slyšel, že Soukup se žení, leč tento odmítl. Něco odporného odpuzovalo Soukupa i Bětušku od tohoto muže. Nevěděli proč, ale protivil se jim.
»To máme divnou svatbu,« prohodil po chvíli Soukup, jen tak maně pohleděv na Bětušku.
»Proč jsi zavedl, muži. řeč na takový podivný předmět? Vždyť jsme ještě mladí a máme se rádi,« pravila Bětuška.
»Pravdu máš, ale nevím ani, proč to na mne tak sedlo. Zdá se mi stále, jako by byl dnes něčí pohřeb. Tak mi to připadá. Zrovna jako pohřeb,« prohodil opět skoro jako k sobě Soukup.
»Proboha, muži, co to mluvíš? Nestraš mne. Nevíš, co vystojím strachu o tebe, když jdeš na směnu. Modlím se za tebe, jen za tebe, můj muži. Snad je to hřích, že jen za tebe se modlím, ale nemohu si pomoci. Jsi mně vším. A jak plesám, jak jsem ráda, když se vracíš živ, zdráv a vesel. Tu všecka úzkost pomine, když tebe uvidím. Těším se z toho jako dítě a lituji, že jsem tak nevýslovně chudá, že nemohu ti kromě trochy své oddanosti a lásky ničeho poskytnouti. Tak bych si přála býti bohatou, pak bys nesměl pracovati« Bětuška srdečně, s plnou opravdovostí mluvila tato slova.
»Nikoliv, Bětuško. Práce není zlem. Sama v sobě jest dobrem. Vše krásné vzniklo z práce, vše užitečné, ať je to stroj, ať jakýkoliv jiný vynález, ať kniha nebo časopis, vše je plodem práce tím usilovnější a namáhavější, čím obsažnější a duševně cennější a myšlenkově komplikovanější jest ona věc. Práce sama není pohanou. Práci znehodnotil pouze středověk. V těch dobách byla práce rukou ohavností, poněvadž ji vykonávali robotníci, jimž upřeno právo lidskosti a ceny člověka. Zahálčivý rytíř, chodící po cizích zemích a pod záštitou šíření víry vraždící nevinné lidi, nestyděl se, dáti se živiti ubohým poddaným. To nebylo nic nečestného, dáti za sebe pracovati člověka, jehož oloupil o přirozené právo jeho lidskosti.
Nečestná byla práce, ale čestná byla vražda. Čím více se kdo v krvi brodil, tím čestnější byl, čím více dřel své poddané, tím většího majetku získával. Čím více lenošil, tím byl čestnější, váženější a cennější. A mnozí z potomků bývalých oněch šlechticů jsou dnes pouhými nositeli jmen a erbů, anebo se stávají moderními rytíři s hejnem robotníků moderních, v továrnách vykořisťovaných pod ochranou — zákona.«
Soukup mluvil volně a bylo znáti, že to, o čem zde mluví, jde mu ze srdce a častěji již o tom přemýšlel. Vida, že Bětuška ho skoro v zanícení poslouchá, pokračoval:
»Jak jsem pravil, práce není pohanou. Ale rozvrhnutí její, ocenění a řekl bych zhodnocení práce, to vše dnes není uspořádáno. Kapitál učinil z nás moderní robotníky a my se rveme mezi sebou o skývu chleba.—— Eh, jsou to podivné myšlenky, viď? Nedbej jich. Nic to není — není. To jenom tak, jako když hrnec překypí varem. Nač bych tě zasvěcoval do těch zásad, v nichž sám mnohdy se potácím, bez vyhlídky na jejich rozluštění.«
Bětuška stála v udivení před Soukupem. Oběma rukama ovinula mu hlavu a dlouhé políbení vtiskla mu na vrásčité čelo. Chápala, co vřelo v něm. Nebyla jí neznáma ta bída. ono vše, čím se dostávají, ba vyžebrávají tučná místa. Znala, jak častokráte chodili ke slečně Olze mnozí — dnes by toho zapřeli — a prosili o protekci. Práce nemá ceny. To chápala, to znala. Ponížené ohýbání páteře, smekání klobouku, líbání ruky je mnohdy lepší než nejpoctivější a nejlepší práce.
Dlouho tak zůstali mlčky. Konečné Soukup, jako by násilné chtěl odehnat! tížící ho chmury, sevřel Bětušku do náručí a zvolal skoro jásavě:
»Eh, což budeme se trudit v den našeho sňatku. Jsme svoji. Viď? Jsme svoji navždycky a kdyby se mi něco stalo, aspoň tobě nesmějí vyčísti, že jsi pouze děvkou s panchartem. Jsi mou ženou.«
Malá Bětuška, která po celou dobu klidně spala, probuzena tímto výkřikem, volala: »Tata, mama.«
Bětuška vyzvedla ji z kolébky a vášnivě ji líbajíc, šeptala k ní:
»Ano, můj broučku. Zde je tvůj táta a tvoje máma. Dnes máš rodiče.« — — —
Takový byl svatební den Soukupa a Bětušky. Ačkoliv se na to těšila, ačkoliv slibovala si od sňatku všecky výhody, cítila jako Soukup nějakou nevysvětlitelnou stísněnost. Bylo to něco, co nemohli v sobě zmoci. Nerozuměli tomu. Jako by se bylo něco mezi ně vložilo, co je oddalovalo od sebe. A přece sňatek je spojil nerozlučným poutem po celý život.
Když ulehli, dříve než usnuli, po prvé se ptala Bětuška:
»Máš mne rád? Viď, že mne máš rád?«
»Proč se ptáš?«
»Ráda bych to věděla.«
»A proč ti to právě dnes napadlo?«
»Řekni mi, že mne máš rád, tak rád jako dříve, jako tenkrát — víš — — Pamatuješ se,« šeptala Bětuška, líbajíc divoce Soukupa.
»Mám tě rád, Bětuško. Mám tě rád. Jsi moje dnes jako včera.«
»Nevím ani, odpusť, nechápu ani, proč mi to napadlo, abych se tě ptala, zdali mne máš dosud rád. Odpusť mi, muži.«
Dlouho si ještě vyprávěli o mnohém, co měli na mysli. Dnes, kdy zpravidla hřmějí vášně v zapomenutí všeho kolem, mluvili spolu o životě a řešili nebo chtěli řešit těžké životní otázky.
Venku byla vlahá červnová noc. Měsíc svítil jim do oken.
Bylo tak milo, tak příjemně a sladce. Opožděný, roztoužený pták-zpěvák volal po lásce. V zahrádce pod okny hlásil se cvrček, vše v přírodě za krásné noci buď odpočívalo po divokých orgiích lásky, nebo se k nim připravovalo.
Bětuška se dívala na Soukupa, jenž tu ležel klidně podle ní. Ačkoliv zde v tomto kraji nemohla dýchati opojnou vůni květem sytého vzduchu, ani ve hřmotu, hluku a rachotu strojů, pískotu lokomotiv a hučení chladících rour, sníti idylku štěstí, jež obepíná novomanžele, přece jí bylo něčeho líto.
Scházelo jí něco a toto neznámé ji bolelo. Poznání této ztráty způsobovalo jí bolest a něco jako zklamání objevilo se jí na dně ženské duše.
Nechtěla chápat, že toto je vše. Nemohla uvěřit, že by to bylo možno, aby dnes, u večer tak slavný, v den sňatku jejich mohlo přijít tak náhlé ochladnutí.
Vždyť ho má tak ráda. Miluje ho mnohem více než dříve, než včera, než jindy.
Dívala se tak oknem na záplavu světla, na stíny stromu, na bizarní formy, způsobené měsíčním svitem, a uvažovala, jak to bylo krásné tenkrát, kdy tento muž, vedle ní ležící, sevřel ji do své náruče tak divoce a směle … Jak byl krásný v té své divokosti.
Vzpomněla i toho, jak tehdy, když byla pro něho onen večer, po ranním hněvu, ji objal tak silné, tak ohnivě, a ona mu podávala celou vášní a roztoužením schopné ženy všecky vděky, vše …
A dnes … Jaký to rozdíl.
Jak veliký to rozdíl mezi dneškem.
Zdálo se jí to hříchem, že Soukup tu vedle ní tak klidně spí. Že může spáti … Dnes …
Mimovolně zkřížila ruce na prsou a šeptala modlitbu za své štěstí v budoucnu, za štěstí těch, které milovala, i za klid a mír dnů příštích.
Taková nějaká bolest neznámá se jí drala mezi slova modlitby.
A opět se zadívala ven.
Jak tam vše dýchalo, žilo, počínalo a rodilo …
Bětušce projelo hlavou, jak by to bývalo bylo krásné, kdyby si byla vše to prožité ponechala na tuto chvíli a dnes to vše obětovala v jásavém štěstí a odevzdání…
Tak, jako by jí byl někdo štěstí ukradl. Jako by byla přišla o nejkrásnější chvíli života.
Taková byla jejich svatební noc. — — —
Konec prvního dílu.