Na šachtě/Díl I/IX

Na šachtě - Díl I František Sokol-Tůma
VIII	IX	X

Údaje o textu
Titulek:	IX.
Autor:	František Sokol-Tůma
Zdroj:	SOKOL-TŮMA, František. Na šachtě. Praha : Julius Albert, 1947. s. 96-110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jasné ostravské ráno. Májové jitro. Jak jinak vypadá Ostrava za dne všedního. Neděle. Jak svátečně to slovo zní tak někde pod Beskydami, tam dál, kde je poesie, kde je méně toho prosaického života a té kletby egoismu. Snad sobeckost tato není ani hříchem, ani škodou, ale vypudila z toho kraje všecku lidskost, útrpnost, soustrast i soucit.

Nedělní jitro ostravské v máji není plno vůně květů, ani v něm nešveholí ptactvo velebnou hymnu tvůrci, ani zvony neprorazí vzduch svými plesajícími zvuky, vše je zde, ptactvo i zvony, vše toto však zaniká v hukotu strojů, ve hvizdu lokomotiv, v rachotu vozů a úderech narážených posunujících se vozů železničních vlaků.

Závody uhelné ovšem »stojí«. Pod zemí se nepracuje, navrchu také ne, ale ostatní veliké »verky« koksárny, ocelárny, vysoké pece atd. všecko »jde«, vše je v práci. Zde ani největší svátek práci nezastaví, nemůže zastavit. Zde zastaví práci jen tento živý stroj — dělný lid — když se vzepře, vzdorně pozvedne hlavu a vyřkne své příšerné: »ni!« Toto jediné slovo je postrachem všem majitelům velikých těchto závodů, poněvadž to »ni« znamená zastavení se těchto obrů, a tím připraví se obrovská škoda majitelům.^[1]

Nedělní jitro zasmálo se do ulic ostravských. Slunéčko pěkně hřálo svátečně oděné chodce, kteří pospíchali do vnitřního města za různým posláním. Jedni do kostela, druzí na schůze, na tábory a někteří do hospod, do putyk. Těch bylo mnoho.

Bylo asi půl desáté, když Soukup vyšel z kolonie s Bětuškou. Vypadal jako úředník, ani nebyl dělníku podoben. Černé šaty mu pěkně slušely a jeho bledý obličej se pěkně od nich odrážel. Bětuška rovněž byla pečlivě oděna. Bez nádhery, ale vkusně. Měla na sobě černé šaty a lehký klobouček, který skoro koketně seděl jí na hlavě.

Šli spolu ulicí. Známí potkávajíce je, pozdravovali. Šli v hovor zabráni a zvláště Bětuška stále se vyptávala, co se vlastně bude díti. V některých »šenkách« postranních ulic vřeštěla harmonika …

Na »Hermině« bylo již živo, přes to, že se nepracovalo. Jen vodní a vzduchové stroje byly v činnosti. Soukup s Bětuškou vešli do závodní kanceláře. Na závodě byli shromážděni úředníci, dozorci i naddozorci a jiní ze šachty »Herminy«.

Závodní Dušan, vyšed ze své kanceláře a spatřiv Soukupa, vlídně mu pokynul, aby vešel k němu. Bylo právě deset hodin, když před závodem se ozval rachot několika kočárů. Soukup pohlédl oknem ven a viděl horního radu Bajera, několik závodních z jiných závodů, komisaře revírního úřadu horního a jiné ještě, kteří všichni kráčeli k tribuně, kolem níž stáli již horníci, dozorci atd.

Závodní Dušan pokynul Soukupovi a Bětušce a vyšel s nimi ven na dvůr. Soukup byl udiven, ale ještě více Bětuška. Nechápala ničeho, co se zde děje a bude díti. Nelekala se ani tolik množství přítomných, jako spíše, že nevěděla, proč se toto vše děje. Leč než se mohla vzpamatovati z překvapení, stála již na tribuně.

Po jedné straně stáli vyšší horní úředníci s panem horním radou v čele; proti nim byla nižší kategorie, před tribunou byli strojničí všech závodů náležejících této společnosti, za nimi dozorci, dále horníci, což vše tvořilo pěkný a ladný celek.

Jak vstoupil Soukup s Bětuškou na tribunu, vzal ho závodní Dušan a představil ho hornímu radovi Bajerovi se slovy:

»Jest mi potěšením představiti vám, pane horní rado, strojníka Václava Soukupa.«

Horní rada postoupil dopředu a pravil:

»K vaší poctě shromáždili jsme se dnes, abychom dokázali, že vážíme a ctíme si práce, že upracovaná dlaň dělníkova je nám tak milá, ba milejší než kterákoliv jiná. Ctíme práci, tím větší uznání sluší vzdáti těm, kdož při práci jsou dbalí svých povinností, s nimiž spojena je zodpovědnost za životy lidské. V pravé chvíli odvrátil jste nebezpečí, hrozící dvanácti lidem. Jediný okamžik ještě — snad vteřina a všichni by byli nalezli svůj hrob ve hloubce kolika set metrů. Vaše duchapřítomnost, Soukupe, odvrátila nebezpečí. Vám děkují všichni za svůj život. Naše ředitelství, jak vám známo, s povolením vysoké vlády, dalo razit zvláštní zlaté medaile, s nimiž je spojen i jistý roční důchod. Medaile ony udělují se pouze těm, kdož se vyznamenali zvláštní odvahou v době nebezpečí na dole, neb když zabránili nebezpečí, jemuž mohly za oběť padnouti lidské životy. Zde vám, Soukupe, veřejně děkuji za hrdinský skutek vaší duchapřítomnosti jménem zachráněných a tuto vám jménem majitelů závodů připínám zlatou medaili a přeji si, abyste vždy tak věrně, poctivě, svědomitě a pečlivě službu svoji vykonával, jako až dosud, a volám vám Zdař Bůh!«

Rada Bajer připnuv mu sám vlastnoručně medaili na prsa, podal mu ruku, obrátiv se k Bětušce též jí rukou potřásl.

Bětuška stála tu všecka nesvá. Slzy radosti valily se jí do tváří. Takové vyznamenání. Nevěděla, zda má či nemá políbiti tuto jí podávanou ruku. Vše se kolem ní točilo. Jen se dívala na Václava, který tu stál pevně a neohroženě a děkoval za vyznamenání.

Nato závodní Dušan vysvětlil, jak se celá věc udala:

Horníci fárali z dolu. Jela již poslední klec, v níž byl i on sám. Strojník Čepický stál u stroje, zda úmyslně, či náhodou, zda z neopatrnosti, či z trestuhodné nedbalosti, klec pustil nad vykázanou míru do výše. Klec jela stejným tempem nad podlahu a blížila se již k trámoví. Pouze pět metrů ještě a lina by se byla přetrhla a my bychom byli sletěli do hloubky tří set metrů. Zpozorovali jsme situaci, ale na dlouhé uvažování nebylo kdy. Ani vykřiknout jsme nemohli. Když klec přejela poslední náraziště na povrchu a jela stejným tempem, oněměli jsme hrůzou. Cítili jsme, že zkáza a zničení je neodvratné. Jen zázrak nás mohl zachrániti a ten se stal. V posledním okamžiku klec se zatřásla a zůstala státi. Pomalu sjížděla níže, až sedla klidně na narážeče na podlaze. Byli jsme zachráněni. A to provedl zde přítomný Václav Soukup. Stál u stroje, maje po směně vystřídat Čepického. Díval se okénkem k těžní jámě, viděl, jak klec minula poslední narážeče, jak nezůstala státi, nýbrž jede vzhůru pod střechu a pochopiv naši strašnou situaci a vida, že Čepický stroj nezaráží, přiskočil k němu a mocnou ranou odhodiv ho od stroje, uchopil páku, jíž řídí se stroj, okamžitě zastavil páru a v tom okamžiku samém druhou rukou uchopil páku brzdy, přitáhl — a klec zůstala stát. Jeden okamžik ještě a byli jsme všichni roztřískáni, k nepoznání zohaveni na dně dolu. Přehodiv páku pustil klec níže a zachránil nás. Bledí a ustrašení vycházeli jsme z klece na denní světlo. Byl to čin hrdinské duchapřítomnosti. A za to volám Soukupovi jménem všech zachráněných i jménem jejich rodin i jménem závodu srdečné »Zdař Bůh!«

Radostně a jásavě znělo kolem »Zdař Bůh!« Byla to jako ozvěna té radosti, již cítili všichni. Práce zde slavila triumf. Nikoliv ten pohozený a odstrčený dělník, s nímž se smí nakládati dle zvůle, jenž ať koná cokoliv, vše se připisuje na vrub jeho povinnosti. Zde se vzdává pocta práci, v tomto okamžiku bylo možno vycítiti, jak cena práce stoupá. Tento pocit všechny zachvacoval. často zřeli, jak s dělníkem se jedná, jak je utlačován, ponižován a zde vidí a svědky jsou toho, jak se práce a odvaha oceňuje. Něco, jako slabý zákmit závisti proletělo jim nitrem; ne oné prosté, sobecké závisti, jež nepřeje z pouhého egoismu, ale z onoho pocitu, který nás zahanbuje, že nemohli jsme vykonati ono dobro sami. které vykonal druhý. V tomto okamžiku polovice všech shromážděných horníků i strojníků byla by se s radostí vrhla do největšího nebezpečí. Tak na ně účinkoval tento okamžik.

V tomto radostném pohnutí vystoupil dopředu asistent, inženýr Sevov, mladý, rázný to muž, s jehož obličeje zářila pevná odhodlanost a přečetl jména oněch v kleci zachráněných. Byli to: Obrok Vojt., Bandula Frant., Kožušník Petr, Gurecki A., Bednář J., Kornáš Šeb., Mor C., Samec J., Suruvka P. Všichni ženatí. Deutscher I., dozorce, Veleminský, naddůlní, oba ženatí, Materna, střelec, Dušan, závodní, svobodní.

Všichni zde stáli zdraví a svěží. Dnes mají své rodiny, necítí a nechápou mnozí ani hrůzu smrti, jíž ušli a od níž je tento muž zachránil. Jdou k němu po příkladu ostatních a podávají mu ruce a volají »Zdař Bůh!« První tak učinil závodní Dušan, za ním druzí. Nic více neřekli. Jen tak skoro všedně prohodili »Zdař Bůh!« ale podívali se tak dobrácky, tak kamarádsky na Soukupa. V těch pohledech bylo více vděku než v mnoha slovech.

Ke konci bylo ostatním vloženo na srdce komisařem horního revírního úřadu, aby sobě brali příklad ze Soukupa, kam to může přivésti dělník, je-li ve službě řádný a svědomitý, a když byl horní rada Bajer odevzdal obálku s peněžním obnosem Soukupovi, za níž tento poděkoval, byla slavnost provoláním »Zdař Bůh!« skončena.

Úředníci závodu, jakož i revírního úřadu i horní rada nasedali do vozů a rychle odjeli. Zdálo se, jako by byli rádi, že celá tato ceremonie je u konce. Zdálo se? Snad to bylo jisté. Vždyť jich tu tak málo, kdož by měli cit a ohled k tomu dělníku, jenž zde nejdůležitějším činitelem, ať v ohledu národním či hospodářském nebo politickém.

Bylo oznámeno, že odpoledne je koncert na »Střelnici«, a horníci se pomalu rozcházeli, debatujíce o tom, co viděli. Závodní Dušan mluvil ještě delší dobu se Soukupem a Bětuškou, kteří mu ještě jednou a nyní mnohem volněji, důvěrněji a bez vší stísněnosti děkovali. Aby ušel tomu, podal jim chvatně ruce a slíbil odpoledne na »Střelnici« přijíti a odešel.

Bětuška se Soukupem kráčeli domů. Slunce jasně svítilo, takže lámalo své paprsky o velikou zlatou medaili na prsou Soukupových. Mnozí horníci, potkávajíce je, vyptávali se, zač dostal tuto medaili a mnozí i předčítali na ní německý nápis: »Dem Verdienste gewidmet von« atd.

Bětuška zářila štěstím a blahem. Tak ji vše blažilo, celý ten kraj zdál se jí krásnější, vzduch čistší a celé okolí lepší. Tak šla dnes po dlouhé době hrdé podle svého muže. Snad od té chvíle, kdy musila odejíti od závodního, kdy šla konečně ráda, kdy se stěhovala pod jednu střechu s tím, jehož z celé duše milovala, chtíc mu náležeti bez ohledu na to, co tomu řekne svět, veřejná morálka i zákon, od té doby snad dosud nešla nikdy tak sebevědomě se Soukupem jako dnes. Dnes by hrdě celému světu řekla: Hleďte, to je můj muž. Dnes ona je vyvýšena jím, povznesena, poctěna. Jeho sláva padla i na hlavu její. Dosud cítí teplou ruku horního rady Bajera, komisaře revírního úřadu, asistenta Sevova i ostatních. A to vše pouze proto, že oddala se tomuto muži zde. Tak se k němu přitiskla cestou, jako by se bála, že někde tu stranou číhá tajná, nepřejná moc, jež by jí od něho mohla připraviti.

Soukup jako by to cítil, jako by to tušil, co odehrává se v duši té, již měl tak rád. Tak ji objal doma, tak zulíbal, jako tenkrát, po prvé v oné měsíční noci, kdy tiskla ho vřele — po prvé v náručí.

»Jak jsem šťastna, jak jsem šťastna a blažena, můj dobrý, jediný muži,« šeptala a slzy jí polily tváře.

»Proč pláčeš, Bětuško?« tázal se soustrastně.

»Blahem. Nech mne vyplakat. Zdá se mi, že od radosti se mi srdce rozskočí a bojím se skoro toho blaha a toho všeho, co nás potkalo.«

»Neboj se. Dovedu blaho naše uhájit. Mám tě rád, víš to. Jsi mí vším a proto dovedu neštěstí od prahu našeho stavení odehnat. Co by nás mohlo znepokojit?«

»Zlí lidé,« pravila polohlasně Bětuška.

»Lidé? Nemám nepřátel. Upokoj se. Doma až ke kolébce naší maličké zlu nedám přistoupiti. Tu je náš hrad a ona je hradbou.«

Tak a podobně mluvili po čas oběda i část odpoledne. K večeru asi o páté hodině šli »na Střelnice«. Bětuška ustrojila i malou Bětušku a v kruhu známých a přátel bavili se při hudbě hornické, která zde koncertovala. Přišlo obecenstvo z města, honorace české i německé společnosti a ukazovali si na Soukupa, ba dokonce s ním mnozí i — mluvili. Vyznamenání — — —

Mnozí pozdě večer, když odešli již hudebníci i závodní úředníci, přetřásali celou tuto událost, a čím více o tom mluvili, tím se jim zdálo, že na tom, co vykonal Soukup, není nic zvláštního. Mluvili o tom, jako by se to, co vykonal, mělo rozuměti samo sebou.

Tak o tom soudili v obecenstvu i v dělnictvu. Mnozí z obecenstva, zejména ti, kteří nerozuměli závodní práci aneb povrchně ji znali, dokazovali, že to vlastně nic není zastaviti stroj. To že by dovedl každý.

»A říkejte si co chcete,« zvolal jeden horník ve společnosti u stolu sedící, »Soukup udělal hrdinský kousek. Zachránit životy, to není jen tak, jako vypít džbánek piva.«

»Co se durdíš?« zvolal jiný. »Mluv si co chceš, ale hrdinství to není.«

»Není,« dodali jiní.

»A je, abyste věděli, veliké hrdinství to je,« pravil vážně starý horník Mácha. »Já to dovedu pochopit. Divím se pouze, že vy, kteří tak často jste vydáni jízdou v kleci nebezpečí, že vy to neuznáváte.«

»To by byl ale každý udělal,« zvolalo několik již podnapilých hlasů.

»Inu ano,« klidně pravil Mácha, »ale Soukup to udělal a v tom je celý ten vtip. Neměli byste ho ale za to pomlouvat. To je nepěkné. To dokazujete, že z vás mluví naprostá závist anebo — —«

Mácha se odmlčel.

»Domluv, domluv — cos chtěl říci.«

»Mluv.«

»No, nestyď se.«

»A sakra — —«

»A tohle — —«

Tak voláno kolem stolu.

»— — — anebo špatnost«, dodal za všeobecného ticha určitě a přesně Mácha.

»Pšakrev — —«

»Bestia — —«

»Tak my jsme špatní?«

Podobné výkřiky provázené údery do stolu byly odpovědí na Máchovu poznámku.

»To se o nás nesmí říci, že jsme špatní,« zvolal náhle horník Botur, »jestli to ještě jednou ty »pšakrev« bestio hromská řekneš, hlavu ti rozbiju.«

Botur stál hrozivě, pěstě zatnuté zdvíhaje, ostatní jen tak se dívali. Někteří měli podepřené hlavy do dlaně, jiní opřeni o židlice skoro tupě se dívali, co se bude díti.

Mácha věda, že by to mohlo vésti ke konfliktu, povstal a pravil:

»Nepřišel jsem pro nadávky. Co jsem řekl, na tom trvám. Jen špatní lidé mohou takto mluvit, jak vy o Soukupovi mluvíte. Zdař Bůh!«

Odešel.

Ani se za ním nerozeběhli, ani nekřičeli. Jen Botur pravil: »Eh, lehko je dostávat vyznamenání, když má člověk bývalou hospodyni závodního inženýra za ženu.«

A vykládal, co věděl a co nevěděl a druzí ho poslouchali v udivení.

Na druhé straně »Střelnice« u malého stolku v zákrytu mezi stromy seděla ještě společnost dozorců. Bylo jich asi pět. Mezi nimi byl Deutscher, Veleminský a Qurecki, kteří jeli v oné kleci.

I zde bylo o tom debatováno.

»Říkejte si a podceňujte, co učinil Soukup, jak chcete,« končil právě Velimský, »neupřete jedno, že nás jen on zachránil. Prodělal psem, pánové, před několika lety na »Karolině« okamžik, kdy klec jedoucí z dolu vnikla mezi šestým a pátým patrem do tísně, totiž trámy, v nichž běhá, mezitím co byla na devátém patře, byly sesouvající se skálou o několik centimetru posunuty dovnitř. Klec do této soutěsky vjela a nemohla dále. Lina se prorvala a my viseli mezi nebem a zemí. Pánové, kdo nepocítil strach před smrtí, tenkrát jsme věděli, co to je. Každý okamžik jsme čekali, že klec slítne dolů. Věděli a poznali jsme, co se asi stalo, ale to právě bylo to nejhroznější, že mohl trám s té či oné strany být opět nahoře více do středu stlačen, pak nastane dole uvolnění a klec musí slítnout. Jsou ovšem bezpečnostní drápce, jež mohou klec udržet, ale v tom případě, kdy trámoví je posunuto, kdo může věřiti, že se zachytnou.«

»Mohli jste přece co nejrychleji z klece vylézti na fárací žebřík a zachránit se,« pravil Bogda.

»Pravda. Ale dovedete si představiti onen okamžik, kdy posunujete již dvířka klece, kdy vystupuje prvý ven, aby se dostal na žebřík, za ním druhý, třetí …? Chápete, jaká hrůza jímá všecky zadní. Jaký strach zachvacuje každého při vzpomínce, že snad než onen před ním vystoupí, klec se s ním sřítí do propasti? V takovémto okamžiku přijde člověku všecko rychleji na mysl. Vše co prožil i zkusil, co dobrého i zlého komu udělal, vše se mu zjeví. Vystupoval jsem předposlední z klece, za mnou šel poslední, závodní Dušan a když jsem opět vyfáral a uviděl slunce, jako bych se byl po druhé narodil. Oh, pánové, kdo nepoznal opravdové nebezpečí smrti, ten to nechápe, jak vděční máme býti tomu, kdo dovedl od nás ji na dole zažehnati. A proto, věřte, Soukup má o nás velkou zásluhu.«

»Pravda,« dodali Deutscher i Gurecki.

»To je všecko pravda, ale říkejte si co chcete, já vím, co vím,« chlubně prohodil Bogda.

»A co víš,« tázali se ostatní.

»Vím!« odsekl ostře Bogda.

»A co bys mohl věděti!« řekl Gurecki. »Či co se stalo nám, dokážeš, že se nestalo?«

»To ne, ale že by žádný druhý, kdyby i to samé provedl, co Soukup, nebyl tak vyznamenán, jako on.«

»A proč? Což není medaile ražena za zásluhy pro každého, ať si je, kdo je, jen když si ji zaslouží?« ostře prohlásil Veleminský.

»Je, inu je, jak pak by nebyla, jenže by nikdo z nás ji nedostal, ani kdyby třikrát zastavil klec s mužstvem.«

»To se neví,« pravil Deutscher.

»A co je to vlastně za zásluhu? S nikým by se nenadělalo tolik orací, jako s ním. Oh, znám já ty spády. Znám. Dobře znám.« Bogda tahle slova mluvil jako by syčel.

»No tak řekni a nedělej tajností. Buď něco víš anebo nevíš a všecko je pouze závist,« ostře pravil Ourecki.

»Nevím? Co ty můžeš říci? Ty,« pohrdhvě prohodil Bogda. »Abyste věděli, že nejsem žádný cigán, tož vám to povím.«

Bogda sklonil se mezi ně, jako by nechtěl, aby to, co vypráví, bylo dále slyšeti. Všichni přiklonili k němu hlavy a on vypravoval polohlasem.

»Pravda je, že Soukup něco provedl, zač mohl dostat pochvalu, ale takové cavyky s ním dělat, ukazovat ho jako medvěda, to, pravda — nemusilo být. No — řekněte? A vidíte.« pokračoval ještě tajemněji, vida, ze mu nikdo neodpovídá, »to všecko provedl pouze závodní, jedině závodní, poněvadž ví proč …«

Oči všech upřely se na Bogdu, který doložil:

»Bětka — znáte ji, co se s ním peleší — je moje příbuzná — jakživa nestála za nic. Byla u závodního za hospodyni a když se jí něco potom stalo — nesrozumíte« dodal posměšně, »musil si ji Soukup vzít na krk. Hodil mu ji Dušan na hrdlo, jako volu chomout, a za to… ho — rozumíte mi — Ne? Za to, kamarádi, dostal medaili, za to — za nic jiného.«

Chvíli bylo ticho.

Nato pravil Veleminský:

»Nu, nevím, neznám to, ale snad na tom něco pravdy je. Bývala tak ctnostná, znám ji a pojednou hr, jde na víru se Soukupem, který mohl dostat holek s penězi.«

»Jakživa nestála za nic — znám ji,« dokládal Bogda, vida, že mu nikdo neodporuje. »A co pak vy víte. Nic nevíte. Kdybyste vy něco věděli. Eh. Dosud tam chodí. Dosud. Právě včera odpoledne jsem ji viděl jíti od něho z bytu. často tam chodí a to vždy, když má Soukup službu. Je to běhna, mrcha. Vždycky bývala taková s…ě, fuj!«

Bogda ukončil, zapálil si cigaretku sportku, a znovu odplivnuv, pravil:

»Půjdu již, mám ráno směnu. Co jsem vám řekl, nechtě hezky za zuby. Byla by zbytečná mrzutost. Za to dostal Soukup metál, za to… Ona si ho vysloužila. —

Ona. Eh, možná, že to on ví — darebák. No, dobrou noc. Zdař Bůh!«

Ostatní mlčky odcházeli.

Něco v nich zůstalo z toho, co jim řekl Bogda. A člověk tak rád věří a raduje se z chyb druhého.

Na Nádražní třídě před »desátým« stáli tři elegantně odění páni s dvěma dámami.

»To byla dnes slavnost. Co? Sotva jsem se zdržel smíchu,« prohodil jeden.

»Divím se, že sám horní rada k něčemu podobnému se dá pohnouti.«

»U nás na revírním úřadě tomu nechtěli ani věřití.«

»Já bych to na závodě nepřipustil. Dušan je na nejlepší cestě připravit se o všecek respekt u hornictva.«

»Také tak doufám.«

»Na závodě musí býti člověk přísný, spíše hrubý než jemný a přístupný. Potom si ho lidé váží, poněvadž se ho bojí. Jinak ne.«

»Dušan je velice poctivý. Ten se za závodního absolutně nehodí.«

»Na inspektoráte mi vyprávěli, že horní rada nechtěl připustiti ono vyznamenání Soukupovi, ale Dušan prý stále a stále vysvětloval a dokazoval, jaké to bude míti dobré následky do budoucna pro dělnictvo, až rada povolil.«

»Slyšela jsem, že prý povolil hlavně kvůli tomu, aby se nezdálo, že si málo váží Dušana. Jak víte, nalézal se tenkrát i Dušan mezi zachráněnými« prohodila starší dáma.

»A slečna Irena nemá na tom žádného podílu?«

»Vyznamenání či na slavnosti ?«

»Myslím hlavně na tom, co provedl Dušan. Zdá se, že ředitel by rád viděl ono spojení. Irena je krásná, duchaplná a Dušan — —«

»Zdá se, že máte zvláštní zájem na tomto spojení, pane inženýre.« přerušila mluvčího v řeči starší dáma.

»Ani v nejmenším, milostpaní, ale vím, že Dušan bývá samým ředitelem často zván k rodinným večírkům. Pamatujete se, že rovněž tak to bylo před sňatkem slečny Almy s inženýrem Dreizahnem.«

»Dušan je vzácnou partií. Pravím vám, je to muž budoucnosti.«

»Víte přece, že nenávidí protekcí«

»Chápu, ale kdyby se i bránil, bude uchvácen a vržen kupředu. Jemu nepřejí pouze bohové, ale i bohyně… A potom padá velice na váhu, že Dušan při svých velikých odborných vědomostech je krásný muž, roztomilého, uhlazeného chování.«

»To je pravda.«

»Úplně správně,« dokládaly dámy.

»Že horní rada povolil, aby Soukup dostal vyzna- menání, jakož i aby se ta dnešní komedie — jediná svého druhu — odbývala, vysvětliti se dá jeho přízní, jíž zahrnuje Dušana vždy a všude. Nuže, buďsi. Budte ujištěni, že dnešní den způsobí oběma dosti mrzutostí.«

»Jak to? Jak?« znělo to unisono.

»Inženýři při první příležitosti, kdy rada jim nevyhoví, budou cítiti v tom odstrčení a v dělnictvu — nedostane-li při první příležitosti ten či onen horník vyznamenání — bude roztrpčení, ba rozezlení. Můj úsudek je jeden, pevný a ustálený. Dušan je člověk vzácného charakteru, ale nepočítá a neumí počítati s lidskou slabostí, až se na něm vymstí, a z těchto důvodů se za závodního naprosto nehodí. Jeho místo by bylo v inspektorátu. Je více učencem než praktikem.«

Zdali všichni souhlasili, či nesouhlasili, nelze říci.

Po slovech právě pronesených nastala pomlčka, již využitkovala starší dáma, prohodivši:

»Ale švigrson z něho bude znamenitý«

Nato se přátelsky rozešli.

---

1. Závod vítkovický stál pouze při obrovské stávce hornické a hutnické v roce 1890. Tehdy vychladl. Škoda tím způsobená odhadovala se na 250.000 zlatých.