Národní listy/1867/149/Slavnost korunní

Národní listy/1867/149
Feuilleton	Slavnost korunní.	Zvláštní telegram „Nár. L.“

Údaje o textu
Titulek:	Slavnost korunní
Autor:	neuveden
Krátký popis:	O převozu svatováclavských korunovačních klenotů z Vídně do Prahy
Zdroj:	Národní listy, ročník VII, číslo 149. S. 1–3. Dostupné online.
Vydáno:	30. srpna 1867
Licence:	PD anon 70

V Praze, dne 29. srpna 1867.

Národ českoslovanský dokonal slavnost nad jiné památnou a důležitou.

Dnové 28. a 29. srpna 1867 tají v sobě význam události historické, jejíž váhu popírati nebude nikdo, kdožkoliv jen poněkud zná osudy národa našeho, kdožkoliv okem vášní a předsudkem nezastřeným dovede nazírat v city a snahy lidu bojujícího od věkův za svou vlast, za svou osobnost, za své statky nejdražší.

Za nedlouho bude tomu padesáte let, co šťastnou náhodou vynešeny jsou z temnosti věkův na světlo denní drahocenné památky nejstaršího písemnictví našeho, co sbírkou písní kralodvorských vydáno svědectví nejznamenitější o duševní mohútnosti a ušlechtilosti předkův našich pradávných.

Nadarmo strhli zmatený hluk nepřátelé naši, nadarmo vystříleli svých šípů nejjedovatějších proti těmto svědkům výmluvným: uchránili jsme si pokladův těch na časy věčné.

Nuže, po padesáti letech jiný vzácnější ještě poklad svůj národ českoslovanský vynáší na soud světa.

Oslavuje svou korunu sv.-václavskou a volá z hlubin duše své: V zapomenutí a zkázu strhnouti chtěli toto svědectví bývalé mohútnosti a slávy státu českého, prachem nicoty přikrýti chtěli na věky toto živé znamení našeho svazku vespolného a nerozlučitelného, toto svaté rukojemství našich práv nesmazatelných na život svobodný a samostatný. Nuže, patřte čeho pořídili veškerým svým úsilím, veškerou tou nemravností svého boje nezřízeného, jejž vedli proti nám do dnešní den.

Nechť zodpoví se dnes, v kolika srdcích českoslovanských udusili lásku k této společné vlasti, rozkládající se od Tater až po pralesy Šumavy, od posvátného Radhoště až po štíty Krkonoší; nechť zodpoví si dnes, kolik ubylo toho srdečenství a bratrství pokrevného mezi Čechem, Moravanem a Slezanem! Co platno bylo všeliké to podezřívání, všechno to štvaní jednoho proti druhému, co platna všechna ta ďábelská chytrost, podporovaná výdatnou mocí hmotnou? Dovedli nás zmořiti bídou strašlivou, dovedli nás odstrčiti od všeliké činnosti veřejné, dovedli nám spoutat ruce, dovedli nám i ucpat ústa... ale tu stejnou krev v žilách našich, ten stejný cit v prsou našich, tu jednu mysl v hlavách našich: díky Bohu nedovedli ještě vyhubit a nedovedou nikdy více!

Zbaven všelikého organismu politického, kterým by okázati mohl, že jest přirozeným celkem politickým a národním: národ náš v Čechách, na Moravě a Slezsku pozvedá se co jeden muž, aby zapálil ohně radostné po všech vlastech svých v chvíli, kdy vrací se mu symbol jeho svazku nerozlučného.

Věru, neoslavovali jsme ten pouhý kus zlata, kterýmž pokrývají mocnářové vezdejší hlav svých. V koruně sv.-václavské slavili jsme národní a státoprávní jednotu svojí: slavili jsme neporušitelnost práv svých na život čestnější a důstojnější národa, který tolik velkého a šlechetného byl vykonal ve světě a přese všechny úkory neztratil víry ve své povolání budoucí.

Slavností tou ukázal veškerý národ česko-moravsko-slezský nezdolnou silu svou v chvíli, kdy právě nejvíce toho bylo zapotřebí.

Slavností tou pověděl všem a každému, kdožkoliv by chtěl sáhnouti na jeho samobytí, kdož urvati by chtěl jen píď rodné vlasti jeho: že potká se tuto s odporem národa, který ještě nikdy nesklonil šije své pod jařmo cizinské, s odporem národa, který zná činy otcův svých a sdědil po nich i tu horoucí lásku k vlasti společné, i tu odvahu a svornost vítěznou, jakmile zahrozilo jí nebezpečí odkudkoliv.

Tento jest význam oslavení koruny sv.-václavské na Moravě, v Čechách a Slezsku. Vyložili jsme jej upřímně a jasně, aby porozuměli ti, jichž se týče. Nyní ale již přistoupíme k bližšímu vypsání slavností těch, kladouce vedle vlastního vylíčení pro památku spolu i zprávy, jak nás došly od lidu samého.

_______________________________________

Odevzdání klenotův ve Vídni.

Ve vnitřním dvoře císařského hradu vídeňského, kdež stojí bronzová socha císaře Františka I., opodál pak brána s heslem téhož panovníka: „Mým národům mou lásku“, v odpoledních hodinách dne 28. srpna počal ozývati se neobyčejný ruch. Uprostřed nádvoří černaly se uniformy 2. pluku Windischgraetzových dragounů, dobře známých Poděbradským z let nedávných, kolem vojska pak namahali se c. k. policajti, aby udrželi davy zvědavé v náležité vzdálenosti a mezech vykázaných.

Mohlo být asi půl šesté odpol., když několik povozův přivezlo členy zemského výboru království českého do hradu. Málo který Vídeňan asi tušil, že ti dva páni vojenští důstojníci, již jeli v čele průvodu, jsou zemskými, civilními úřadníky tohoto království. Bylyť to: nejvyšší maršálek zemský kn. Adolf Auersperg v uniformě majora kyrysníků a hrabě Quido Thun v uniformě důstojníka husarského.

Provázeni dvorními gardisty vstoupili členové výboru zemského do císařské klenotnice. Co zástupcové vlády prokázali se hr. Crenneville a rytíř Bohuš z Otěšic. — Jakmile všichni byli pohromadě, počalo odevzdávání koruny a ostatních klenotův království českého, kteréž dosud byly zde uloženy v obyčejné bedničce. Členové deputace bedlivě prohlíželi kus po kuse a přesvědčivše se, že ničeho neschází, odevzdali c. k. nejvyššímu komořímu potvrzení, že korunní klenoty království českého dne 28. srpna 1867 z císařské klenotnice vídeňské řádně vyzdvihli a převzali. — Všickni přítomní patrně dojati byli krásou, nádherou a uměleckou cenou těchto našich klenotův posvátných. Jestli žezlo a jablko říšské vynikají znamenitou ornamentikou a velmi umělým basreliefem, tož koruna sv.-václavská opět starožitným slohem a nesmírným tím bohatstvím velikých drahokamů. Jak povědomo, dal Karel ulíti korunu tuto z nejryzejšího zlata vedle podoby starodávné koruny králů francouzských.

Ze zlaté obruči zvedá se čtvero krásných středověkých lilií (fleur de lis) posetých drahokamy rozličné velikosti, kteréžto lilie jsouce pravidelně od sebe rozloženy, činí nejdůležitější a charakteristickou část koruny naší. Uvnitř za liliemi dva obloučky zlaté a rovněž drahokamy poseté klenou se do výše, tam pak kde křižují se vyčnívá latinský křížek 8 centimů vysoký. Pod tímto klenutím zasazen jest nepohyblivý čepeček (pileus), který až k dotčeným obloukům dosahuje. Povšimnutí hodné jest, že koruna naše snadno dá se zvětšiti neb zmenšiti podle hlavy, ano potřeba-li, také docela rozložiti. Zlatá obroučka totiž, kteráž na hlavu přiléhá, sesazena jest ze čtyř kusův, čili segmentův po 6 centim. oblosti, kteřížto kusové zasahují do sebe stěžejkami, jimiž prostrčen jest zlatý hřebíček bledočervenou rubínovou hlavičkou. Na každém pak takovém segmentu přidělána jest jedna z lilií zpomenutých jakož i vnitřní křížové klenutí tak jest spraveno, že lehkým stisknutím korunu buď sraziti aneb roztáhnouti lze. — Nejozdobnější jest čelní strana koruny. Tuto zrovna pod lilií zasazen jest nejčistší, nebroušený safír vážící přes 40 karatů, na nejširším místě skoro pět centimetrů zdélí. Po obou stranách tohoto skvostného drahokamu sestaveno deset nebroušených rubínů v podobě dvou křížův a tolikéž nad safírem na lilii vyniká podoba kříže, ješto kolem většího bledočerveného rubínu do čtverhranu vsazeny jsou čtyry menší rubíny stejné barvy. Jsou tedy na samé čelní straně koruny naznačeny podoby tří křížů, kdežto ostatní lilie honosí se pouze jediným křížem sdělaným ovšem z kamenů neméně drahocených a skvostných. Na hořejších koncích zlatých lilií bělají se veliké perly zasazené do zlatých lístků a upevněné s předu zlatým hřebíčkem s malým smaragdem. Vůbec je na koruně české drahokamy plýtváno; škoda věčná proto, že drahokamy ty nejsou dosti uměle zasazeny, sice by koruna naše náležela ku nejkrásnějším korunám ve světě, jakož bez odporu náleží ku nejpamátnějším. Jsou totiž skvostné rubíny a safíry zasazeny do zvláštních nádobek na spůsob malých kalíšků s čtyrhrannými podnožkami. Kalíšky ty jsou 1½ až 2 centimetry vysoké, tak že drahokamy na nich jako dlouhé ostny z koruny vyčnívají. Tím arci viditelny jsou drahokamy z větší dálky, avšak za to hlubokým zasazením svým připraveny jsou o všechnu průzračnost a pravou záři svou. Pěkněji zasazeny jsou perly, rubíny a smaragdy do obloučků klenoucích se uvnitř koruny ku temeni, Zde jak řečeno, zvedá se zlatý římský kříž co vrchol koruny. Břevna kříže toho ozdobena jsou na koncích bledými oblými rubíny. Na plochých stranách kříže lze čísti vrytou gotickou majuskuli: „Hic est spina de korony Dominy“^{[red 1]} (zde jest osten z koruny Páně) ačkoliv dotčený trn v něm viděti nelze. Však za to viděti lze v kříži tomtéž nad míru krásnou kamej vyřezanou nejspíše již v 12. století. Basreliefem vypodobněn na safírovém křížečku spasitel stojící v dlouhém spodním šatě na podnožce maje rámě rozpjaté rovnou čarou, tedy dokonale dle slohu byzantinského. Co znamení pána všeho světa spatřují se při spasiteli allegorické poloobrazy slunce a měsíce, které se zatměly když Kristus skonával, což tuto naznačeno jest zastřenou tváří andělů. Nad hlavou Kristovou vznáší se třetí anděl truchlící. Na ramenou křížku pak je vyryt nápis „Spasitel Ježiš Kristus“. Žezlo a jablko říšské pocházejí z dob Rudolfových. Jedno i druhé jest mistrným dílem ve slohu renesančním a zvláště žezlo, zdobené na vrchu krásným rubínem, jak se za to má, ještě ze žezla Karlova vyňatým vyniká nad míru jemnou a ušlechtilou prací zlatotepeckou. —

Když byly tedy klenoty tyto zástupcům země české úředně vydány, vloženy jsou do skvostné skříně červneným sametem potažené a zlatými sponami bohatě pobyté, kteroužto pak dvořenínové a členové deputace znesli dolů na dvůr švýcarský. Zde již čekala řada skvostných povozů dvorních. Skříň s klenoty vložena do nejskvostnějšího, jejž táhlo šestero běloušů a do něhož přisdli Dr. Karel Sladkovský a ryt. Kopec. Ostatní členové zaujali místa v druhých povozech dvorních a průvod se hnul: V čele škadrona dragonův, za těmito dvorní přípřežní na koni, pak dvorní furýr rovněž na koni, konečně dvorní vůz s korunou, po jehož každé straně kráčeli tři dvorní lokajové v pestrých svých šatech s obnaženými hlavami; kolem těchto šlo zase dvanáct členův tělesné stráže císařovy s helebardami a tolikéž dvorních četníků. Následovaly ostatní dvorní povozy a konečně opět oddělení dragonův s chvojtkami na přilbách. Imposantní průvod ten bral se krokem přes Příkopy, Štěpánské náměstí a most Ferdinandův do nádraží severní dráhy. Zevlující Vídeň patřila naň mlčky. Okna v ulicích kudy průvod se bral byla sice obsazena diváky, nejinak v ulicích samých stály dlouhé řady lidstva ale pokud jsme poznali, dívali se Vídeňáci na vše to náramně lhostejně. Jináče bylo za to na nádraží; zde shromáždili se Češi a Moravané u veliké síle, aby uvítali s nadšením klenoty naše; hřímavé nekonečné Sláva a Urá! rozlehlo se prostranstvím přese všechny legie tajné i veřejné policie jichž tu nastraženo stálo.

V dvorním salonu budovy nádražní klenoty složeny jsou a dva gardiské císařští zůstaveni při nich na stráži až do odjezdu vlaku. Udeřením 9. hodiny večerní lokomotiva začla pracovat.

Cesta po Moravě.

Rychlostí blesku ujížděl vlak vezoucí korunu a klenoty naše po osudném poli moravském. Noc byla temna a jen chvílemi od východu rozjasnilo se temno na okamžik; blýskaloť se na časy. Bohdejž by na lepší časy!... Asi za půl druhé hodiny byli jsme na první stanici moravské — v Břeclavě. Střelba z hmoždířů oznamovala nám, že bodří Slováci bdí. A skutečně stálo jich hezké množství na nádraží s hudbou a svítilnami; jakmile vlak přistanul, spustila hudba národní hymnu, avšak — opodál vlaku; opatrná péče státní bála se bezpochyby, aby ten lid náš koruně svojí neublížil a proto držela ho venku „za šraňkem“ co zatím na perronu hrdě si vykračovali samojediní dva c. k. četníci. Konečně ale lid nedal se zadržet. Prorazil šraňk a přiblížil se s jásotem k vlaku. — Chvíli na to ujížděli jsme dále. První svatováclavský oheň překvapil nás radostně na výšinách v pravo, stranou k Bilovicím; však hnedle měli jsme se otužit proti takovým překvapením; Čím dále do Moravy tím hojněji ohňův, tím hlučnější uvítání na štacích. Tak hned v Podivíně (prastarém to městě, v kterém již roku 1099 prodléval^{[red 2]}) byla stanice skvěle iluminována, jeden domek dokona v transparent proměněn, na poli pak při záři četných ohňův a střelbě z hmoždířův občanstvo mávalo klobouky a provolávalo koruně slávu. — V Zaječí, osadě to německé, byl na štaci toliko c. k. četník; za to ale opodál nejspíše Pavlovičtí na polích zapálili bengálské ohně, stříleli z hmoždířův a udržovali velký oheň svatováclavský.

U Pouzdřan zářil mlýn páně Sušilův nesčíslnými světly v temnotu noční; na návrší za mlýnem vesele plápolal oheň.

Ve Vranovicích, této „štaci smutné paměti“ (poněvadž se tam roku 1839 srazily vlaky a množství lidu zahynulo) rovněž bylo hlučno. Budova nádražní byla osvětlena, občanstvo s hudbou a svítilnami stálo na dráze, radostně provolávajíc, co zatím hudba zanotovala „Kde domov můj?“ Než vlak se hnul, jistý vážnější měšťan přistoupil k vozu a omlouval obec, že nemohli nic slavnějšího uspořádati, poněvadž jim to zapověděli.... Z téže příčiny asi také v Rejhradě, kdež přece celé okolí velmi probudilé jest, dnes bylo tak ticho.

O půl dvanácté blížili jsme se k Brnu. Vědouce jen o zprávách, vedle kterých místodržitelský rada pan Veselý nechtěl připustit žádné slavnosti na uvítání koruny svatováclavské v Brně, byli jsme vskutku zvědavi, co díti se bude v hlavním městě Moravy. Než kdož vypíše radostné naše ustrnutí, když v několika minutách na to octli jsme se u prostřed nejhlučnějšího plesu národního, když záře nesčíslných pochodní ozařovala ohromné ty zástupy lidstva shromážděné před nádražím, co zatím v nádraží pestré barvy lampionů, mohútné prapory zpěváckých spolků, zvuky vojenské hudby a hřímavé Sláva přesvědčily nás, že slavnost v Brně přece podařila se. Však doložme ihned, že bylo uvítání koruny svatováclavské v Brně velkolepé. Před nádražím i v nádraží bylo lidstva hlava na hlavě. Když vlak přistanul, hudba spustila hymnu rakouskou, z řad vystoupily spanilé vlastenky brněnské veskrze bíle oděné, aby vzdaly úctu koruně a ověnčily parostroj. Zpěváčtí spolkové zapěli velebný chorál, po kterémž nastalo jásavé provolávání slávy koruně svatováclavské a králi českému, kteréž v davech před nádražím docházelo možno-li ještě hlučnější a trvalejší ozvěny. Zatím červené, bílé a modré ohně bengálské ozařovaly vznešené toto divadlo. Když pak asi po desíti minutách vlak se hnul na další cestu, veškeré obecenstvo na rozloučenou zapělo dojímavý ten chorál náš, to věčně krásné: „Kde domov můj?“

Za Brnem s výšin v pravo v levo veliké ohně osvětlovaly klenotům našim cestu. Zejména pěkně vyjímaly se ohně ve vinicích u Obřan.

Než aby oko neunavilo se, po světle přišel stín. V Adamově byl na stanici hezky temný stín a hrobové ticho; a v tom stínu a v tom tichu procházelo se po perronu nic více a nic méně než sedm c. k. četníkův s jakýmsi uniformovaným c. k. úřadníkem v čele. Nevím, co by se bylo stalo, aby takhle několik těch státu nebezpečných korunářů byli se sem teď odvážili a zazpívali: „Bože zachovej nám krále!“ — Páni četníci měli nasazené bodáky. —

Za Blánskem, kamž dorazil vlak o 1 hodině s půlnoci, po horách vzplanuly bengálské ohně a lid opodál dráhy přehojně shromážděný radostně provolával za ujíždějícím vlakem. Nejinak v Rejci a u Boskovic uvítány klenoty naše hudbou, střelbou z „národních děl“ a provoláváním slávy, co zatím na horách mocné sálaly ohně k nebesům.

V Letovicích o čtvrt na tři s půlnoci valný zástup lidu při světle lampionů a bengálských ohňův za střelby z hmoždířů a hudby vítal korunu. Sbor zpěvácký pak zapěl rakouskou hymnu a „Kde domov můj?“ Na vrších u Svitavek a Březové opět četné ohně. Na nejvýš zajímavo bylo ale, když v Březové samé, osadě to poněmčilé, zavzněla vlaku vstříc hudba a radostné provolávání. Blízký parní mlýn páně Doubkův zastkvěl se ale v moři světel, u prostřed nichž ohromný transparent zračil korunu svatováclavskou. — Všude po návrších při ohních zástupy lidí střílejících na počest drahým klenotům a provolávajících slávu koruně české: takový byl obraz, jež vtiskla nám posléze v duši Morava sesterská, abychom jej sdělili bratřím Čechům.

Zprávu o cestě po Čechách podáme zejtra.

Slavnostní průvody a obřady v Praze.

Děsivé mraky zahalovaly oblohu noci včerejší, nezdarem hrozíce slavnosti národní. Z rána zachmuřena byla ještě na vše strany nebesa a dešť hrozil spadnutím. Již jásali v duchu neprátelé naši, že „zmokne“ korunní slavnost naše. Leč severovýchodní vítr, jenž na to mocně zavál, zaplašil mraky, a ač i slunko ranní poněkud zastřeno zůstalo, předce nebylo již strachovati se nezdaru počasím. Ano právě bezslunečné to jitro dokázalo, že drahokamy posvátné korony naší nepotřebují k lesku svému svitu slunečního, alebrž i bez něho mocnými svými paprsky rozhřáti dovedou srdce královské naší Prahy. Již po hodině šesté počaly plniti se obecenstvem ulice, jimiž průvod dle programu bráti se měl. Ze sborů a korporací nejprvé dostavila se na místo své čestná setnina pěšího městského sboru zdejšího, jíž setník p. Šmíd po česku velel, — aby s praporem a hudbou v nádraží uvítala vlak s klenoty korunovačními. Poznenáhla přijížděli hodnostáři a deputace, jež v korridoru se shromáždivše později uvnitř nádraží místa svá zaujaly. Jmenujeme tu zejmena purkmistra měst pražských, dra. Bělského a náměstka jeho p. Jos. Holeše, členy sboru obecních starších, náměstka nejv. zemského maršálka a ostatní přísedící zemského výboru mimo Dra. Riegra, Dra. Sladkovského a Dra. Kopce, kteříž s nejv. maršálkem kníž. Ad. Auerspergem zúčastnili se v deputaci pro převzetí koruny české z vídeňské komory klenotní, skoro veškeré zemské poslance národnosti české, představené obcí, zástupce okresů a městských obcí královéhradecké, novobydžovské, plzeňské, písecké, chrudímské, čáslavské, poděbradské, sobotecké, slánské, mýtské a j. v. Mimo tyto dostavili se v nádraží J. Exc. královéhradecký pan biskup Hanl, světící biskup Dr. Krejčí, opat kláštera premonstratského na Strahově svob. p. Zeidler a konsistorialní ředitel P. Hron v ornátě slavnostním; ze šlechty kníže Karlos Auersperk, kn. Ferd. Kinský v obleku husarském, baroni Riese-Stallburgové, Korb z Weidenheimu a hr. Arnošt Valdštýn. Mezi tím byli sborové měšťanští a vojsko, jakož později i spolky a jednoty vykázaná jim místa zaujali. Přímo naproti nádražnímu východu postavila se švadrona městských ostrostřelců na konci v počtu 30 mužův, vedle ní švadrona 11. pluku husarův prince Virtemberského. Mimo jízdu tuto rozestaveny jsou městské sbory a c. k. vojsko tím způsobem, že od nádraží počínaje, za ostrostřelci, pěchotou a granátníky městskými až před prašnou bránu zasahujícími, tvořilo řady vojsko v počtu tří brigád, jimžto jednotlivým veleli gen. majorové princ Výmarský, Trentinaglia a Z miecky, veškerému vojsku však F. M. L. Koller. — Když již několik minut před tím blížení se vlaku s klenoty střelbou z hmoždířův oznámeno bylo se Žižkova, přibyl vlak parostrojem „Jaroměří“ tažený právě v určitou dobu 8 hodin 24 min. ráno a uvítán jest od přítomných hřímavým a nekonečným provoláváním „Sláva!“ Uvnitř nádraží byly shromážděny nesčíslné davy lidu, které, když koruna a ostatní klenoty z vozu vynášeny byly, vypukly v hřímající dlouhotrvající nadšený pokřik „Sláva !“ Obecenstvo baštu nad nádražím jakož i ulice blízké přeplňující hlučně a s nadšeností taktéž provolávalo slávu, kdežto setnina pěchoty voj. čest vzdala a hudba její cís. hymnu zahrála. Vlak, jehož parostroj zelením, kvítím a praporečky ozdoben byl, záležel z čtyr vagonův, z nichž prostřední — dvorní vagon salonní — choval drahocenné zemské klenoty ve skříni červeným sametem potažené a zlatým prýmováním ozdobené. U klenotů seděli přísedící zemského výboru Dr. Rieger, Dr. Sladkovský, ryt. Kopec a Dr. Lumbe, v dalším vagonu pak ostatní členové deputace, totiž nejv. zemský maršálek, jenž měl na sobě voj. uniformu majora, Dr. Görner, prof. Schrott, hr. Quido Thun, Dr. Tedesco a co c. k. komisař místodržitelský rada rytíř Bohuš z Otěšic.

Když klenoty z vagonu do salonu nádražního snešeny a tam pod skleněnou skříň na podložku z červeného sametu položeny byly, utvořila setnina pěchoty po obou stranách předsíně řady. Uvnitř nádraží byly chodby ozdobeny prápory a věnci, stěny byly potaženy bílými oponami. V síni rovněž slavnostně vyzdobené, kde sepsán byl protokol o přijetí koruny a klenotů korunovačních, stáli zemští poslanci, v ostatních síních tvořila městská pěchota špalír. Když se po sepsání protokolu vyšlo na chodby, provolali poslanci třikráte sláva koruně české.

Po půlhodinném oddechnutí, mezi kterouž dobou protokol byl psán a hudba městské pěchoty „Kde domov můj?“ přednesla, 5 minut před devátou hodinou průvod se hnul. Klenoty nešeny jsou v řečené skleněné skříni od dra Sladkovského, dra Tedesca, dra Schrotta a rytíře Kopce síní nádražní velmi vkusně vyzdobenou do připraveného již povozu. Povoz tento, ze všech stran zasklenný a na modré půdě stříbrem bohatě vyzdobený, jest tentýž, jehož Jeho Em. kardinál arcibiskup kníže Schwarzenberk pouze dvakráte za rok užívá, kdy o svátcích velkonočních a o svatém Janě z residence své do chrámu svatovítského jede, aby vykonal slavné služby boží. Jakmile se průvod hnul, zahrála hudba pěchoty zase hymnu, hřímavé, nekonečné „Sláva,“ jímžto objevení se koruny svatováclavské nedočkavým a napnutým zrakům hojného obecenstva nadšeně pozdraveno, výstřely z Žižkova a na ostrově střeleckém opětované, jakož i hlahol veškerých zvonův zvěstovaly obyvatelstvu dávno očekávanou chvíli. Kudykoliv pak na cestě své průvod se ubíral, měšťanské sbory a vojsko mlčky vzdaly vojenskou čest klenotům, bubny zavířily pochod velký, hudební sbory zahrály hymnu a rakouské prapory císařské sklonily se před královskou korunou českou.

Spolky, pak jednoty a živnostenské pořádky sklonivše taktéž prapory své, kdy klenoty kolem nich právě jsou veženy, hřímavé provolávaly jim „Sláva!“ v němž obecenstvo od srdce výdatně je podporovalo. Hudební sbory hrály stále národní písně.

Na dolení sedadlo vozu, v němžto klenoty korunovační veženy byly, zasedli po té dr. Sladkovský a dr. Kopec; ostatní členové deputace a hodnostáři, jenž v nádraží vlak uvítali, zasednuvše do připravených vozů, jeli za vozem s korunními klenoty v tom pořádku, že nejprvé jel maršálek zemský s cís. komisarem, potom ostatní členové deputace, na to purkmistr dr. Bělský, klíčníci, členové zemského zastupitelstva sboru obecních starších, jakož i zástupcové venkovských okresů a obcí. Dle programu jeli sice v čele slavnostního průvodu městští ostrostřelci na koních, leč proti programu hned jim v patách cválalo půl švadrony prvé naznačených husarův, takže jelikož druhá polovice těchže husarův průvod uzavírala, v ulicích, kde řady od vojska tvořeny byly, koruna česká i s celým průvodem zúplna sevřena byla mocí vojenskou. Vůz s klenoty korunovačními byl šestispřežný. Na koních a na kozlíku seděli tři kočové v starobylém kroji, se stříbrem bohatě premovanými klobouky. V druhém povoze jel nejvyšší maršálek s c. k. komisařem, vůz ten byl zelený stříbrem zdobený; na kozlíku seděl lokaj v červené livreji rokoko s bílou pudrovanou vlásenkou, vzadu v krátký cop s černou stužkou svázaný se končící. Stříbrné střapce za vozem byly držány dvěma lokaji v zeleném šatu bohatě stříbrem vyšívaném. —

Nedaleko následoval vůz purkmistra dra Bělského. Namnoze bylo nápadno, proč nejel p. purkmistr v slavnostním čtyrspřežném voze, jako se to jindy děje při zvláštních příležitostech; vůz ten slavnostní náleží obci a pochází z doby Leopolda II. Dále následovaly vozy s členy zemského výboru, zemskými poslanci, zastupiteli obecními. Obecenstvo provolávalo dr. Fr. Palackému, dru Riegrovi a některým jiným obzvláštně oblíbeným osobnostem, když v průvodu mimo jeli, hlučné Sláva. — Neméně pozornosti nežli první dva povozy vzbuzoval rovněž zelený zlatě zdobený vůz v slohu rokoko náležející hr. Valdštejnovi, jakož i sloužící na voze tom v bohaté livreji oblečení.

Počet vozů průvod tvořících přesahoval číslo 150; za vozy uzavřen byl průvod půl švadronou husarů.

U nádraží a v ulici hiberňácké vykázána byla sice dle programu místa deputacím zastupitelstev okresních a obecních jakož i důstojníkům sborů městských, kteří právě služby nekonali, že deputacím dostalo se místa v nádraží, zaujalo místa jim vykázaná obecenstvo, jež ulici hiberňáckou a jízdeckou tak přeplňovalo, že naprosto nebylo možno jimi se prodrati. U brány prašné, kde vojsko počalo špalír tvořit, vykázáno bylo po pravé straně místo spolkům živnostenským, gremiu obchodníků, lékarníků a kněhkupců. Spolků živnostenských bylo mnoho, čítalo se asi 100 pražských, vyšehradských, smíchovských, karlínských ba i přespolních, asi s 50 prapory a hudebními sbory. Spolky ty zaujímaly celou kolovratskou třídu. Ve Ferdinandské třídě očekávaly průvod katolická jednota, zpěvácké spolky Hlahol, Slavoj, Věnceslav a Lukes, Umělecká beseda, Typografická beseda, jakož i dělníci ze strojnických továren A. W. Řezníčka a J. Ringhoffera s prapory červenobílými. Německý turnéřský spolek, jemuž v programu tutéž bylo místo vykázáno, nedostavil se. Na nábřeží stála tělocvičná jednota Sokol s hudebním sborem svým, jakož i ostatní spolky sokolské, které se byly dostavily: berounský, lounský, slanský, poděbradský a turnovský s prapory svými.

Pražský Sokol měl s sebou oba prapory své; starosta jeho Petr Fišer a náčelník dr. Tyrš jeli na koních. Nejdále od nádraží, ale za to nejblíže k hradu stál spolek pro zbudování chrámu svatovítského, kterémuž bylo vykázáno místo u kaple sv. Vojtěcha v nádvoří hradním; dělnictvo pracující na chrámě svatovítském stálo tamtéž a bylo oblečeno v slavnostní pracovní roucha svá.

Když slavnostní průvod táhl mimo některý spolek nebo jednotu, zahrál hudební sbor téhož hymnu, obecenstvo obnažilo hlavy své a prapor spolkovní se sklonil, načež spolek se k průvodu připojil, který takto stále vzrůstal, tak že když vůz s korunou po 10. hodině k chrámu sv. Mikuláše přijel, konec průvodu ještě až do Ferdinandské třídy zasáhal, kdež teprv se zase k němu pěchota městská připojila.

U chrámu sv. Mikuláše se vůz s korunou zastavil; vojsko na hlavní strážnici vzdalo čest a zabubnovalo velký pochod a sklonilo prapor. U vnitř chrámu tvořili v hlavní lodi špalír městští ostrostřelci, místo pak u oltáře pro korunovační klenoty upravené bylo potažené damaškem a bohatě vyzdobeno květinami exotickými i domácími.

V chrámě očekávaly příchod průvodu duchovenstvo s kardinálem arcibiskupem v čele, vyšší důstojnictvo a náčelníci veškerých úřadů a soudů císařských a zástupcové university s pedely v plném kroji a s odznaky. Duchovenstvo s korouhvemi a s arcibiskupem v čele vyšly průvodu ke dveřím chrámovým vstříc. Zemští výborové dr. Sladkovský a dr. Kopec vynesli korunovační odznaky, kteréž pak arcibiskup přijal a na zmíněné místo u oltáře uložil.

Na to sloužena byla slavnostní mše a kardinal arcibiskup zazpíval mocným hlasem slavné Te Deum. Dojímavý a velebný byl to okamžik, při kterém vzdor tomu, že chrám byl přeplněn, panovalo posvátné ticho, jež vznešenost okamžiku tohoto zvyšovalo. Veškeré důstojnictvo přítomné a všichni hodnostáři povstali a poklonili se koruně. Po skončené mši byla koruna s těmitéž obřady jako dříve v průvodu duchovenstva s korouhvemi chrámovními zpět do vozu dopravena, aby dále na hrad byla vežena.

Připomínáme zde ještě, že v chrámě sv. Mikuláše při slavnostním Te Deum, jež sloužil kardinal arcibiskup Schwarzenberg s asistencí všech farářů pražských, byly mimo společnost, která se slavnostním průvodem přišla, přítomni z historické šlechty české, pp. J. Exc. hrabě Jindřich Clam-Martinic, hr. Eugen Černín, hr. Otakar Černín a hr. Rud. Chotek v uniformách královských tajných radů, J. J. kníže Karel Švarcenberk ve své uniformě husarské, kníže Max Fürstenberg, hr. Albrecht Kounic, kníže Jiří Lobkovic, kníže Hugo Taxis v uniformách stavů českých; hr. Špork, rytmistr kyrysnický. (Z únorové šlechty bylo přítomno toliko pět členů, z nichž většina tři baroni Korbové.)

Při mši zpívali na chóru členové zpěvohry a nejlezší síly zpěváckých spolků.

Před chrámem mikulášským stálo množství bíle oděných mladých dívek, které sypaly průvodu na cestu kvítí.

Mezi tím, co se konaly služby boží v chrámě mikulášském, postavily se na náměstí malostranském spolky s prapory svými. Když koruna z kostela vynešena a do vozu vložena byla, vzdalo vojsko na strážnici opět čest a zabubnovalo pochod a průvod hnul se krokevní ulicí nahoru. Mezi tím byl ostrostřelecký sbor opustil již dávno své postavení u nádraží a odebral se na hrad a postavil se tam na prvním nádvoří na hlavní strážnici tamější. Také kardinál arcibiskup se mezi tím odebral z chrámu mikulášského na hrad, aby průvody tam uvítati mohl. S výšin hradčanských poskytoval nekonečný slavnostní průvod nad míru pestrý a velkolepý povznášející pohled, jaký jen málo kdy viděti lze a jenž zajisté nevyhladitelně každému v paměti utkvěl, kdo ho pozoroval. Průvod přibyl na hrad o hodině 11.; v nahradí vzdaly obě stráže, vojenská i měšťanská, čest. V nádvořích tvořila vojenská pěchota pluku Sigismundova špalír až ke vchodu do levé lodi chrámovní, v které tvořili špalír ostrostřelci, kterým také byla svěřena čestná stráž v chrámě u klenotů. Průvod byl uvítán kardinálem arcibiskupem, preláty a opatem strahovským Zeidlerem, převorem řádu Johanitského P. Jarešem a generalem křižovníků P. Jestřábkem. Korunovační odznaky byly z vozu vzaty a zemskými výbory dr. Sladkovským, dr. Tedlecem, Schrottem a Kopcem do chrámu vnešeny. — Před nimi kráčeli výše zmínění prelátové, pak kanovníci s biskupem Krejčím a kardinál, kustos chrámu a kanovník Würfel. Mezi tím co průvod chrámem se pohyboval, hrály varhany chorál. Klenoty korunovační uloženy byly na určité místo na náhrobku sv. Víta skvěle vyzdobeném. Zvláštní dojem spůsobil v kostele nad korunou se vznášející anděl stříbrný, který v ruce čerstvou palmu — znamení míru — držel. Myšlénka a provedení toho pochází od p. Ludvíka Peduzziho, místostarosty jednoty k dostavení hlavního chrámu. Kardinál pomodlil se několik modliteb, načež on a náměstník klenoty ještě jednou prohledli a pak chrám opustili i s ostatními funkcionáři. Po té byl obecenstvu vstup do chrámu dovolen; nával byl nesmírný, nicméně byl pořádek zachován úplně. Koruna byla vyložena tam až do 6 hodin, načež byla přenešena do svato-václavského korunního archivu. Účastenství obyvatelstva pražského při slavnosti včerejší bylo nesmírné; všechny ulice byly přeplněny a nadšení bylo všeobecné. Ulice, kudy průvod se ubíral, byly ozdobeny prapory a věnci.

Velmi dojmené, milé a potěšitelné podívání bylo na ovocný trh, jehož prosté a zároveň bohaté vyzdobení muselou dojmouti neodolatelně každého v kom nevyhasla ještě jiskra citu. Ovocný trh poskytoval, když jsi tam vešel včera, pohled překvapující a nád míru pestrý. Všechny prodavačky ozdobily totiž místa svá slavnostně, vztyčivše na tyče na nichž obyčejně stinidla mívají, bíločervené a červenobílomodré praporečky papírové a ozdobivše bidélka na mnoze ještě i květinami a ovocem. Byly to praporečky sice pouze jednoduché, ale svědčily o srdci a citu vřelém, byl to pravý groš vdovy z evangelia. —

Při celé slavnosti panoval vzorný pořádek, při čemž slušno zmíniti se pochvalně o vzorném počínání si, jaké osvědčila obecní policie a které velmi milý dojem působilo. Na ostrově střeleckém odbývala se odpoledne o třetí hodině improvisovaná společná hostina, v které se súčastnili hlavně zemští poslanci a zástupci venkovských města a obcí; při hostině této proslovil dr. Rieger a dr. Brauner krátké řeči, k slavnosti se vztahující, jež s pochvalou byly přijaty.

Národní slavnost na Letné.

Nesčíslní tisícové, jižto dopoledne šli skládati úctu a počest koruně sv. Vácslavské při jejím převozu přes královskou Prahu, shromáždili se odpoledne k národní slavnosti na Letné, aby v bujarých sadech osvědčili světu, že oslava koruny české není dělaná, ale že vychází z úplné dobré vůle a z plného srdce. Slavnost tato nebyla pranic strojená, neb prosté plakáty zvaly obecenstvo k národní slavnosti na Letné v sadech městu náležejících. A přece podobné národní slavnosti snad Praha ještě neviděla. Veškeré cesty na Letnou vedoucí byly tisíci lidmi neustále posety a v rozsáhlých sadech belvederských sotva již se protlačilo. Hudba městské pěchoty a městských granátníků rozjařila obecenstvo, jež zejmena národní písně, kdykoliv se hrály bouřlivým potleskem provázelo. „Sokol“ pražský, jakož i veškeré venkovské jednoty sokolské dostavily se s prapory a s hudbou sokolskou, jež na orkestru vkusně ozdobeném po té v hudební produkci ostatních sborů hudebních se účastnila. Bylať tu krom rozsáhlých místností improvisována velká restaurace, v níž byl imporvizovaný výčep ale vše to nestačilo, neb kde by nabralo se místností k pohovění třiceti tisícům lidí, neb tolik se jich dojista na Letné vystřídalo! Kamkoli jsi se rozhlednul všude samé rozjařené tváře blažených korunářův neb jiné obecenstvo, jež druhdy béře sobě v nájem tyto sady, zúmyslně dnes se jich bylo vzdalovalo. Netřeba zvláště zmiňovati se, že postaráno bylo o okrášlení belvederských místností prapory v barvách národních.

Hudební sbory hrály střídavě národní písně a jiné oblíbené hudební kusy, z nichž zvláště ruská hymna národní, Naprej, Hej Slované, Kde domov můj, všeobecné obliby docházely a přečasto opětovány býti musely.

K večeru byl vypálen velkolepý ohňostroj, jehož hlavní čásť tvořila skvělá koruna česká. Jak na Letné samé, tak i na druhém břehu Vltavy a na všech místech odkud ohňostroj viděti bylo, stály nesčetné zástupy, aby se skvělým divadlem tím to pobavily a provolávaly často hlučné „Sláva.“ Na březích Vltavy a také na některých jiných místech byly večer některé domy lampiony osvětleny. Konec ohňostroje na Letné tvořily zapálené bengálské červené a bílé ohně, které také na Hradčenech v náhradí byly zapáleny.

Na Žižkově byl vypálen ohňostroj, při kterém se skvělo v ohnivých písmenách obrovské „Ura“ a mimo to zapálen byl tam veliký oheň.

Také na Petříně a na Bílé Hoře, jakož i některých okolních kopcích bylo včera večer viděti ještě slavnostní ohně hlásající plamennými jazyky slávu korony české.

Den včerejší slavnosti zůstane na věky památným pro všechny syny vlasti české. Bylť to den velkolepé národní slavnosti, nejvýznamnější ze všech, které národ český od mnoha let byl slavil — a nadšení, které národ český při té příležitosti projevil, jest rukojmím, že sláva koruny svatováclavské nezahyne za věky a nedá zahynouti ani nám ani budoucím.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Správně má být „Hic est spina de corona Domini“. Viz „Opravy“ na konci článku Zprávy domácí v následujícím čísle.
2. V původním textu chybí nedopatřením jméno „Kosmas“. Viz „Opravy“ na konci článku Zprávy domácí v následujícím čísle.