Národní listy/1867/149/Feuilleton
| Národní listy/1867/149 | ||
| Zvláštní telegramy N. Listů | Feuilleton. | Slavnost korunní |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Feuilleton |
| Autor: | neznámý |
| Krátký popis: | Fejeton o oslavách převozu svatováclavských korunovačních klenotů z Vídně do Prahy |
| Zdroj: | Národní listy, ročník VII, číslo 149. S. 1. Dostupné online. |
| Vydáno: | 30. srpna 1867 |
| Licence: |  PD anon 70 |
29. srpna 1867.
Pod mými okny je dnes proud života, jakého nebylo tu již dávno, tak dávno, že vůbec ani nepamatuji. V ranní hodině vzbudila mne již hudba a procitlé oko spatřilo vznášející se, krásně ozdobený prápor, nešený svižnými čamaristy, a za práporem kráčela tlupa svátečně oděných mužů. S protějšího domu vlál vesele prápor jako fábory s klobouku ženichova a zeleň pnula se po domě jako myrta po bušících prsou. Krám přičinlivého souseda a obchodníka je zavřen, lidu proudí se po ulicích vždy víc a více, všichni jsou oblečeni svátečně, na všech tvářích leskne se bezstarostnost, radost, z každého oka hledí svátek. Kdož by to vydržel sám doma, když lid svou radost nese pod širé nebe, ven — ven mezi ty hlučící davy, ven mezi ty vítající, vždyť přichází k nám host, nejmilejší z milých, vrací se k nám nejdražší naše rodinná památka, k níž jsme připoutáni nejlaskavějšími vzpomínkami z minulosti, nejjasnějšími nadějemi do budoucnosti. Koruna českých králů, symboly práv, důkazy samostatné váhy českých vlastí, na čas nás vzdáleny, přicházejí zase k nám!
Zvony pražské rozhučely se k obrovskému chorálu, moře zvuků padá do přeplněných lidstvem ulic, v nichž vzdor těm tisícům čekajících panuje skoro úplné ticho. Nerádo se mluví, když se očekává v nejbližším již okamžiku dojem mysl povznášející, srdce vzrušující. Konečně se blíží slavný průvod. Volným krokem slavnostní opravdovosti, jako by veškeré naučení, veškerou pýchu českých dějův plnou váhou nám na mysl uvesti chtěl, blíží se vážně povoz s korunou svatováclavskou. Jedna část lidstva nemůže víc radost svou v prsou udržet a propukne v hřímavé sláva, druhá část mlčky hledí na svědka své slávy a oko plápolající v ohni nadšení zvěstuje, že se rozohnilo pocitem „mužné cti celého národa.“ Jen okamžik vznášela se koruna kolem nás, ale blesku dostačí také jediný okamžik, aby osvítil širý kraj.
Nepřehledná řada vozů sleduje, jedou v nich národem zvolení a osvědčení obráncové českých práv. Po vozech následuje nepřetržený proud lidstva, jako by to mocný voj táhl do boje. Obrovský rozvoj mass je překvapující i pro toho, kdo mnoho, velmi mnoho očekával, jeví se v něm velká, neodolatelná síla.
Ano, síla byla tím předním, nepopíratelným znakem korunní naší slavnosti, síla mužná, síla čestné uvědomělosti, síla vůle, záruky budoucnosti! Český národ slavil sama sebe co muž. Radost byla zajisté všeobecna, ale předce se nejevila nikdež spůsobem jakýms dětinštějším. Byla to radost muže, který se s citem svým netají aniž některou radosti známku zevnější sobě odpírá, který slovem se k ní přizná a ozdobnou ratolestí ji naznačuje, avšak při tom nezapomíná, že přešly před tím doby práce a starosti, a následovati budou dny práce nové. Psycholog i nepsycholog musil poznat, že český lid dne 29. srpna 1867 nepopíratelně rozuměl svému postavení mezi minulostí a budoucností. Ta minulost rozevřela kovové brány své a o velebné klenby její ozýval se mohutný hlas dějin: „Ejhle, byli jste národem slavným, velké činy jste vykonali, velkých jste schopni! Kráčeli jste v čele lidstva, mečem i duchem byli jste nejpřednějšími zápasníky, vítězili jste a dobyli sobě věčnou čest, tu čest svou chraňte a zachovejte ji sobě pro časy věčné, Čechové!“ A budoucnost, ta nechť blíží se v jasné sluneční záři nebo v rozpěněném vlnobití, tolik je jisto, že nás více nezadáví, neboť najde v nás pravého a celého, na všechno připraveného muže. Nevítali jsme v svatováclavské koruně pouze svědka minulých dob a minulé slávy, nad ním bychom se rozechvěli, nikoli! my spatřovali v ní také kompas, jenž nás určitým a nezměnným směrem povede po drahách budoucích. Víme, co chcem, a svatováclavská koruna je znakem vůle naší.
Radostiplná opravdovost, silná a mužná, ozářila den 29. srpna. Opravdovost ta zakládá se v přítomnosti, hledí do budoucnosti. Vděčné srdce české neřídí se zajisté nikdy pravidlem jinde běžným, že „přítomnost je vždy málo a budoucnost vše,“ tolik ale je rovněž jisto, že přítomnost naše nám mnoho a mnoho neposkytuje, co budoucnost dáti musí. Smějte se našim „mladým“ směrům, — my nejsme nerozumnými jinochy nebo snad dětmi teprv, svíce našeho politického uvědomění byla před chvílí zhasla a když jsme se vzpamatovali, snadno jsme dovedli si ještě kouřící znovu roznítit a nyní září zas dávným svým plamenem. Nazývejte si stále „hrou,“ co je určitou, mužnou prací; my nejsme hráči hazardními, sázejícími na klamnou kostku, my vzděláváme půdu a kladem do ní símě a nehospodaříme ani na rok, nýbrž hned na dalekou řadu let. Pro tu práci, pevnou vůli a určité vědomí to můžem také hrdě odkopnout mizerné úklady a nájezdy vás všech, kdož sídlíce s námi nepracujete s námi nýbrž proti nám a užíváte proti muži zbraní klukovských. Však není doba daleka, kdy národové sestaví si své poroty a pak bude také Čech mezi soudci! —
Vznešená a dojemná opravdovost dnešního dne je studní příštích dnů. Měli jsme dne 29. srpna svátek. Svátek neslouží pracovníku jen k odpočinku po práci minulé, nýbrž i k tomu, aby nabral zas síly pro práci dálší. V ohledu na uvědomělost českého lidu nalezli jsme nejen odpočinek svůj, ale i výdatnou posilu pro práci svou další, nuže pracujme — a nových, bohdá ještě větších svátků učiníme sobě zas později!