Národní Báchorky a Powěsti/Čertůw šwagr
Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová | ||
O mluwícím ptáku, žiwé wodě a třech zlatých jabloních | Čertůw šwagr | Kdo je hloupější |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čertůw šwagr |
Autor: | Božena Němcová |
Krátký popis: | pohádka |
Zdroj: | Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu |
Vydáno: | Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846 |
Licence: | PD old 70 |
Související: | Národní Báchorky a Powěsti/O Nesytowi |
Index stran | |
Dílo ve Wikipedii: Čertův švagr |
Petr byl chlapec na ženění, když mu máma umřela. Říkáwá se, když si chce Pánbůh hodného blázna udělat, že wezme starému muži ženu. To příslowí se dokázalo na Petrowu otci; zbláznil se a wzal si místo růžence mladou ženu. Ta mu žiwot sladila, tak že za rok samou dobrotou umřel. Co byla macecha w domě, neměl Petr utěšené chwíle; ale do služby nechtěl, proto že si myslil, aby mu tatík přece něco odkázal, když mu až do smrti wěrně sloužiti bude.
Ale ubohý chlapec se zmejlil! Macecha si tatíka dobře obcházet znala, a když starý oči zawřel, shledalo se, že nedostal Petr kromě několika hadrů ani co by za nehet wlezlo. I ten podíl po nebožce matce mu macecha upřela, Když se to Petr dowěděl, zmocnila se ho zlost a lítost, a s chutí byl by macechu zabil. Ale po chwíli si to rozmyslil, wylezl na podnebí, sebral swé šaty a složil je do truhly.
Když byl s tím hotow, sepial ruce přes kříž, postawil se před tátowu truhlu a prawil sám k sobě: „Mám si wzít ten swůj podíl, anebo nemám? — Ne, newezmu ho; když mne ta zlá žena o wšecko ošidila, ať si i ty hadry schowá. Ale jedno jí přece nenechám.“
Přitom otewřel truhlu, a wyndal stříbrný prsten s granatem. „Ten mi dala máma a powídala při tom, abych ho dal swému děwčeti. O má zlatá mamičko, kdybyste mohla wstát, wy byste koukala na ten pořádek.“
Strčil prsten do kapsy a slzami ho polil, potom uchopil truhlu, snesl ji dolů, tam ji položil na široká ramena, jda zahradou do třetího statku. Selka byla nebožky mámy sestra a ráda ho přijala.
Tu chwíli, když Petr ze statku otcowa ušel, wyprowázela macecha dobrého známého. Když přišla a děwečky jí řekly, že byl Petr doma, a že si truhlu odnesl, wylítla na podnebí jako drak, a wšecko wšudy přehlížela. Našla wšecko, i tátowy šaty nechal, jen prsten byl z truhly pryč, po kterém sama dychtila.
Chwilku stála plná zlosti, potom se ale ušklíbla, wše uzawřela; ustrojila se, a běžela na zámek k panu wrchnímu. Petr jí byl dáwno již sůl w očích, jen že se nemohla se žádné strany k němu dostat; nyní šla žalowat že ji okradl. Nedlouho před tím, než se wdala, sloužila u pana wrchního za děwečku, wěděla tedy dobře, jak to chodí. Nejdříwe šla k paní, několik slowíček s ní promluwila, paní zase promluwila s pánem a když wešla k panu wrchnímu do kanceláře, poklepal jí na plné rameno, ptaje se: „No, Dorotko, co děláte, jak se máte?“
„Jak náleží dobře, milost pane, jen kdybych se nemusela s tím nezdárným klukem zlobit“ odpowěděla pětidenní wdowa, a začala panu wrchnímu swé stížnosti přednášet.
Pan wrchní ji jak se sluší a patří wyslechl, wzal šňupec, poklepal jí zase na druhé rameno a odpowěděl: „Nemějte žádnou starost, Dorotko, wšak my mu hlawu naprawíme, a nedá-li si ji naprawit, máme ještě jiné postředky, aby zkrotnul.“
Dorotka poděkowala, a s plnou důwěrou se do wsi wrátila. To bylo odpoledne, a wečír přišel biřic pro Petra. Ubohý zůstal, jakoby do něho uhodilo, a tetka spráskla rukama nad hlawou, když biřic poroučel, aby s ním tu chwíli na zámek šel, a to dobrowolně, sice že mu položí pouta na nohy.
„Nešťastný chlapče!“ zwolala stará, „cos učinil? Jakou hanbu to na mne uwaluješ?“
„Mlčte tetko! Jakou hanbu bych na wás uwalowal? Wždyť sem před žádným ani wody nezkalil.“
„Nadarmo by páni s pouty pro tě neposlali.“
„Kdož wí, co jim napadlo.“
Při tom wtiskl swou tchořowku na hlawu, oblekl šarkowý kabát a podal tetce ruku, která tu s sepiatýma rukama stála, a plakala.
Petr šel wedle biřice s hlawou sklopenou, a pro žiwý swět by se byl okolo sebe nepodíwal. Stud, zlost, lítost, wšecko to se střídalo w duši jeho a kdyby se byl nestyděl, byl by plakal, až by se byly hory zelenaly. Když ho přiwedl biřic na zámek poručil pan wrchní, aby jej dali do šatlawy, proto že dostal hosti, a nemá kdy wysléchat. To okamžení se rozkaz wyplnil. Sotwa se dwéře za biřicem zawřely, hodil sebou Petr na slámu, a hořce plakal hořčeji než o pohřbu wlastní matky. Pozdě na noc usnul, ale celou noc ho děsily strašné sny, w nichž nejstrašliwější osobou zlá macecha byla.
Časně ráno byl předwolán k panu wrchnímu, a tam se žaloba přednesla.
„W hrdlo lže, milost pane!“ zkřikl Petr, doslechnuw křiwé obžalowání macešino. „Prsten je můj, já ho po mámě zdědil, o to druhé wěno, co sem měl dostat, o to o wšecko mne připrawila. A nyní se opowáží říci, že sem ji okradl! I, aby jí jazyk uschl!“
„Takowou notou zná každý zpíwat,“ odpowěděl hněwiwě pan wrchní. „Powěz, kde máš prsten, a nedělej dlouhé caparty, sice ti dám deset wysázet.“
„Milost pane! neradil bych žádnému, aby se mne křiwě dotknul. Zdrawé oudy by jistě neodnesl.“
„Ty se opowažuješ mně wzdorowat? Chopte se ho!“
Biřic a ještě jeden chtěli Petra odwézt, ale on je tak nerázně od sebe hodil, že daléko odletěli, a bez mála by i pana wrchního byli na zem porazili. Pan wrchní běhal po pokoji, a biřicowé stáli jako dwa hafani. Petr měl pěstě zaťaté, a brzy bledl brzy čerwenal. Najednou dostáwal zmodralý nos pana wrchního swou přirozenou piwoňkowou barwu, a nadulá huba se ušklíbla. Poručil aby Petra odwedli, sám sedl ke stolku a psal. Ráno když se přišla macecha ptát, jak to dopadlo, powídal pan wrchní, že dal Petrowi — bílý kabát.
Zatím wezli Petra swázaného k městu. Ležel jako bez smyslů, a teprw když ho na místo přiwezli a odewzdali, widěl kde je a co se z něho státi má. Od jak žiwa měl zášť proti wojenskému stawu, a nyní měl být sám wojákem; tu si může každý pomyslit, s jakou chutí šarkowý kabát swlékal, a wojenský šat oblékal! — A což se mu teprwa wnitřnosti kroutily, když ho pan desátník cwičil. — Často skřípal Petr zubami, tiskl prsty do zbraně a panu desátníkowi by se bylo wedlo, jako tupým roháčům, kdyby si nebyl zpomněl na uličku, které se bál co smrti.
Jednoho dne dostal na několik hodin dowolenou a šel wen do pole. Dáwno se necítil tak blaženým, jako tu chwíli, shodil se sebe těsný šat, powěsil ho přes rameno, a wesele kráčel, jako by šel na poswícení. Na jedné straně šlo šest sekáčů wolným krokem po poli jako morowá rána, a plné klasy skláněly zlaté hlawičky pod ostrými kosami. Druhá strana byla žiwější. W prostřed poli stál žebřinowý wůz s woly, a pacholek, na jehož klobouku se hodná kytka čerwenala, nakládal na něj mandele, chlapci a děwčata wázali, ta nosila, ona podáwala, S každé twáře se pot jen lil, — každá měla ruce krwawé a opuchlé od strniště a wedra slunečního, ale nikdo se na to neohlížel, wšickni chwílemi wesele zpíwali a po poli dowáděli.
„Pomáhej Pánbůh!“ pozdrawil Petr když přišel blíže nich.
„Dejž to Pánbůh, pojďte nám na pomoc!“ křičely děwčata.
Petr hodil hbitě kabát na zem a pustil se do práce, a při tom si zpíwal a děwčata pokoušel. Ty se s prwu diwily, ale za malou chwíli s ním zacházely, jakoby od jak žiwa mezi nimi býwal. Když byl wůz plný, položily na wrch pawuz, jedna wylezla nahoru, a powěsila na přední konec wěnec z klasů, charpy, koukole a diwokého máku, pacholek práskl do wolů, děwčata a chlapci wzali na ramena hrábě, podáwadla a jiné nářadí, Petr swůj kabát, a zpíwajíce brali se wšickni za wozem. Doma powídala čeládka hospodyni, jak jim pan woják pomáhal, a selka mu přinesla hnedle hrnek dobré smetany s chlebem. Petr to milerád přijal, potom dal s Pánembohem, a šel, ale ne k městu, nýbrž k lesu. Slunce bylo již dáwno zapadlo, a Petr ještě kráčel, až přišel po půlnoci na wršek, odkud widěl wesnici, w které byl zrozen. Byl rád, že si bude moci oddechnout, neboť na celé cestě ani nezastawil, a pořád strachem trnul, jakoby ho desátník za krk držel. We wesnici ještě wšecko spalo, jen štěkot psů a pění kohoutů rušilo ticho. U tetčina statku skočil Petr přes plot do zahrady, tiše se kradl přes dwůr až ke dweřím. Černý začal wrčet, ale Petr řekl: „Lež, černý, lež!“ a pes se pokojně položil, neboť poznal hlas býwalého pána, který s ním za časté na poli oběd sdílel.
„Tetko, otewřete!“ šeptal tiše Petr a klepal na okénko.
„Každý dobrý duch chwálí hospodina,“ zajektala tetka, a udělala kříž.
„I nekřižujte se, a pojďte mně raději otewřít; wždyť já to jsem, wáš Petr.“
„Jdeš na dowolenou?“ ptala se stará, když záworu oddělala.
Ale Petr jí neodpowěděl a wklouzl do sednice. Tetka šla za ním, wzala s pícky troudník, a když rozkřesala, rozžehla louč a poswítila Petrowi do očí, který po sednici přecházel, Widěla že je celý uřičený, bez kabátu a bez čepice.
„Chlapče, ty diwně wypadáš, co pak se to s tebou dělo?“
„Utekl sem z wojny, proto že mne tam trýznili. Wěřte, kdy bych tam byl déle zůstal, že by mne byli oběsili. Teď mně dejte jen brzo moje šaty, já se přewléknu, a půjdu dále. Tuten oděw ukliďte, aby jej žádný u wás nenašel, kdyby mne tu přece hledali, což se wšak nestane, proto že sem hodil čepici do řeky, aby myslili, že sem se utopil.“
„Swatý Jene Nepomucký, čeho se na tobě dočkám!“ Tak se tetka křižowala, a šla napřed do srubu, kde měl Petr stát truhlu, potom udělala na krbu ohníček, a uwařila chlebowou políwku. W malé chwíli přišel Petr přestrojen w selském šatě, a při jídle wyprawowal stařeně swé nehody. Konečně si posadil široký klobouk na hlawu, do kapsy wzal kus chleba, a rozžehnaw se s plačící telkou, která mu ještě na cestu dwa krony přidala, zlehoučka jak přišel, zase odcházel. Pohladil černého po hřbetě, skočil přes plot, ohlídl se truchliwě na statek zemřelých rodičů, w kterém jedowatá macecha spala, a pak se ubíral do swěta službu hledat.
Dokud byl w bližších krajích, neptal se po žádné službě, až přišel dále. Tu se zastawí w jedné wesnici, a zamíří do welkého statku. Sedlák stál na záspi, čtwrt bochníku chleba w ruce, kus pomazanky a swačil.
„Pochwálen buď Ježíš Kristus, hospodáři!“ pozdrawil Petr.
„Až na wěky; co bys rád?“ ptal se plnou hubou sedlák.
„Jestli byste nepotřebowal pacholka. Já přišel z wojny a hledám si službu.“
„Wysloužilý woják? Tak mladý? Tys byl asi dobré kwítí, když s tebou ani na wojně obstát nemohli! Ráno aby ležel na sudni chléb, we stole karty, a za stolem děwče, to mají ti páni nejradši. Já bych musel dělat pacholka, a ty bys dělal hospodáře. Jdi s Pánem Bohem.“
Petr začínal sedlákowi špatné domnění wymlouwat, ale ten ho poslal „k čertu“, obrátil se a šel do wnitř. Petrowi twáře jen hořely, jak se styděl, že ho sedlák tak zhaněl, ale co měl říci? W druhé wesnici umínil si, že půjde k spráwci o službu žádat, a že o wojně ani necekne, aby se mu zase tak newedlo, Přijde k wratům, wezme za kliku, těžké dwéře se otewrou, a pronikawý hlas zwonku nad nimi ozwe se po celém domě. Z kuchyně wyběhne hospodyně, za ní tři kočky. I ptá se Petra co chce?
„Chtěl sem se zeptat pana spráwce, zdali by nepotřebowal pacholka. Táta mi umřel, na mne se málo dostalo, musím jít sloužit.“
„Zeptám se,“ odpowěděla hospodyně, a šla do pokoje, kde pan spráwec s dwěma hostmi w karty hrál.
„Wenku je selský chasník, a ptá se po službě; zdá se být pořádný hoch. Na druhý týden půjde náš pacholek pryč, myslila sem, kdybyste s ním ráčil promluwit.“
„Teď mi dala pokoj, ať jde k čertu; alifer!“ odpowěděl pan spráwce, wyhodil kartu, a hospodyně se hnala ze dweří. Petr zaslechl spráwcowu odpowěd až wenku i dal s Bohem, a newrle dweřmi bouchl. „Již widím, že nedostanu we wesnici službu, půjdu raději do města“ prawil sám k sobě a šel k městu. Ale i we městě se mu lépe newedlo, neboť ho poslal i ten nejbohatší kupec k čertu, a ještě mu nadal selských hlupáků.
„Kdybych jen wěděl, kudy do pekla, šel bych tam rownou cestou, a možná že bych dostal u čerta lepší službu než u těch nemilosrdných lidí.“ Tak naříkal Petr w lese na tráwníku, kamž si byl celý utrmácen lehl. Krony byly ty tam, co nyní počít? I bylo mu toho již líto, že utekl z wojny. Tu jde kolem pěkně oblečený pán. „Pochwálen buď Ježíš Kristus!“ pozdrawil Petr a pozdwihl klobouk, ale pán neodpowěděl a šel dále, než zase se obrátil a ptal se Petra, co se mu stalo, že se zdá býti smutný a mrzutý.
„Kdož by se nezlobil,“ odpowěděl Petr a zwolnička wstáwal, „wždyť je na swětě čím dál, tím hůř. Na třech místech sem prosil o službu, a wšude mě poslali k čertu. Wěru bych k němu šel, kdybych wěděl, kudy tam.“
„A nebál bysi se ho?“ ptal se pán.
„Nebojím se ani celého pekla,“ odpowěděl lhostejně Petr.
„Tedy se na mne podíwej, já jsem, koho hledáš,“ řekl pán, a proměnil se w čerta. Ale Petr sebou ani nehnul a pokojně si čerta prohlížel. Na to mu černý powídal, aby šel k němu do služby, že nebude míti mnoho co dělat, a že se mu dobře powede, bude-li při tom poslušný, že ho za sedm let pustí a štědře obdaruje. Petr podal čertu ruku, ten ho wzal w polo, zwedl se s ním do powětří, a než se Petr zpamatowal, byli w pekle. Tam mu dal čert kožené šaty, a wedl ho do jedné síně, kde stály tři kotle, pod nimiž hořelo. I řekl čert Petrowi:
„Twá práce po celých sedm let bude, pod ty kotle přikládat. Pod prwní kotel dáš za den čtyry polena, pod druhý kotel dáš osm, pod třetí dáš dwanáct.
Jen se měj na pozoru, aby ti oheň newyhasl, a nikdy se do kotlů nedíwej, sice tě bez platu wyženu. Budeš-li ale poslušen mých slow, nebudeš pykat.“
Kdyby to nebylo w pekle, mohl Petr říci, že se má jako w nebi. Jíst a pít měl do sytosti, a práce málo; když chtěl, procházel se po zahradě, když nechtěl, sedl k černým kamarádům, a ti powídali takowé kousky, že mohl až smíchem puknout. Pod kotle přikládat nezapomněl, a wíka odkrýti mu ani nenapadlo. Jedenkráte mu bylo, jakoby w kotli něco zabručelo, i běžel k čertům s wyřízenou, ti mu ale odpowěděli, že to není jejich starost, a Petr šel zase ke kotli, řka:
„Nu, pro mne, ať se to tam na škwarek spálí, já se tam nepodíwám.“
Již se to zdálo být Petrowi hodně dlouho, co ho čert do služby přijal, i ptá se ho jedenkráte, jak dlouho má ještě sloužit?
„Zejtra dojde sedm let, co jsi u mne,“ odpowěděl čert.
Petr byl rád, neboť se mu poslední čas přece po swětě stejskalo. Druhý den na to wejde čert k němu, práwě když přikládal a prawil: „Dnes, Petře, máš wyslouženo; abysi se nemusel s tolika penězi wláčet, wezmi tuten měšec, kdykoli ho rozewřeš a řekneš: „Syp pytlíčku,“ wysype ti tolik dukátů, co budeš chtít. Měj se dobře, Petře; myslil sem, že u nás ještě zůstaneš, neboť na swětě bez toho mnoho neužiješ, lidé se tě budou bát, proto že si se už sedm let nemyl, sedm let wlasy ani nehty nestřihal.“
„Ba na mou wěru, na to sem ani nezpomněl. Ale toť je pojednou, woda a nůžky wšecko sprawí. U wás přece nezůstanu.“
„Od té černoty si nepomůžeš, leč bych já ti dal dobrou radu. Prozatím zůstaň jaký jsi, a jdi na swět, až budeš chtít, pomohu ti. Kdyby se tě lidé ptali, kdo jsi, řekni, žes čertůw šwagr, a nebudeš lhát.“
„Ale poslechni, pane čerte, když sem ti wše tak pořádně obstaral, mohl bys mmě teď powědět, co w těch kotlích wězí.“
„Podíwej se tedy,“ řekl čert a odkryl prwní wíko, Petr widěl swou macechu.
„Máš štěstí, že sem to dříwe newěděl, sice bych byl místo dwanácti čtyry a dwacet polínek přiložil,“ zkřikl Petr zuřiwě. W druhém kotli byl pan wrchní, w třetím pan desátník.
„Widíš,“ prawil čert a přiložil na oheň, „w těchto kotlích se waří nemilosrdné srdce.“ Na to se Petr s čerty rozloučil, pán ho wzal na záda, a donesl opět do lesíka, w kterém před sedmi lety seděl. Když na zem stoupil otřásl se, strčil měšec do kapsy, a šel do blízké wesnice. Ale jak mile přišel k prwní chalupě, začaly děli křičet, jakoby je na nože bral, wšecko se to rozutíkalo, a wolalo: „Tálo, mámo, čert, čert!“ Lidé wybíhali z chalup, ale každý hned zase hlawu schowal, křižowal se a dwéře zawíral. Petr zamířil do hospody; hospodský i jeho žena stáli na záspi, když Petr wcházel do wrat. „Spaste duši! to je čert!“ Tak zkřikli oba, chtěli utíkat, ale w strachu a spěchu wrazili jeden do druhého, a oba na zem padli; než se zase sebrali, stál Petr u nich a smál se. „Pít mi dejte!“ poručil a šel do sednice. Ale hospodský se bál jíti za ním; teprwa když se trochu zpamatowal a Petr neustále pít žádal, šel na stáj, kde wázal pasák seno, a zawolal ho dolů. Dal mu do ruky žbánek, a řekl: „Jiříčku, dones ten žbánek piwa do sednice, sedí tam oškliwě zarostlý člowěk, ty se ho ale nemusíš bát.“
Jiříček wzal žbánek a šel, ale když otewřel dwéře, a Petra zhlídl, upustil piwo na zem, a dweřmi práskl, až se okna otřásly. „Hloupý kluku!“ řekl zlostně hospodář, „jdi hned kam tě posílám, sice dostaneš wýprask, a žbánek ti srazím na mzdě.“ Jiříček byl ubohý sirotek, a sloužil hospodskému za strawu a tři zlaté ročně. I natočil třesoucí rukou opět piwa, w duchu si zpomněl na swého patrona a otewřel dwéře.
„Pojď jen hochu!“ wolal ho Petr, „já ti nic neudělám, jsem člowěk jako ty.“
Těmi slowy uchlácholen dodal si Jiříček srdce a přikročil až k samému Petru, ale do očí se mu nepodíwal, a nohy se pod ním třásly jako osyka. Petr se ho začal wyptáwat, odkud je, u koho slouží, a jak se má. S prwu mu wyprawowal Jiříček zajíkawým hlasem swůj příběh, ale dál a dál se osmělil, zapomněl že je u čerta a bez bázně se na něho díwal a powídal. Petr ho litowal, že tolik zkusí a poručil mu, aby sundal čepičku. Jiříček poslechl, a Petr mu ji nasypal plničkou dukátů.
„A co počnu s tolika penězi?“ ptal se Jiřík, neznaje jich welkou cenu.
„Dělej s nimi co chceš,“ odpowěděl Petr.
„Já wím co udělám, Kudrnowic a Bartošowic skotákům dám trochu, oni nemají ani boty ani kamizolu na zimu, a často se mnou plakáwají, to ostatní donesu panu kantorowi. Když mně matka umřela, powídal, že by si mne nechal, a naučil mne psát a číst, kdyby jen neměl sám tolik dětí.“ Teď mu dám wšecky ty peníze, a on mě naučí číst a psát, a já u něho zůstanu. Bude to dost, pane čerte?“
„Nebude-li, přidám ti.“
Jiřík skákal po sednici, a wyběhna wen, wšem lidem to ukazowal. Hospodský a hospodyně a ještě mnoho jiných, když to spatřili a od Jiříka slyšeli, jak s ním čert mluwil, a že nemá ohniwý jazyk ani rohy, ulakomili se, dodali si smělosti a šli k čertu o peníze prosit. Ale Petr se k tomu neměl. Zůstal w hospodě přes noc. Sotwa usnul, popadl ho někdo za ruku, a když prokoukl, poznal čerta, býwalého pána. „Wstaň a jdi do srubu, hospodský chce zabíti sirotka skrze ty peníze.“
Petr wyskočil, otewřel dwéře, a wletěl do srubu, práwě když chtěl hospodský do hocha nůž wrazit. Jak se ale ulekl, když widěl Petra před sebou stát.
„Ty hříšníku!“ křičel tento, „připraw se, půjdeš se mnou do pekla, kde se we žhawém oleji wařit budeš.“
Hospodský omdlel, a Petr ho odwlékl do sednice; když přišel k sobě, klekl před Petrem, a pro wšecko na swětě ho prosil, aby mu to odpustil, že se polepší.
Petr ale řekl: „Od té chwíle musíš Jiříka jako wlatního syna chowat; dej ho učit a dobře s ním nakládej. Pak-li tak neučiníš, tu chwíli tě do pekla odnesu, neboť znám twoje myšlénky a w okamžení se octnu u tebe, kdybych byl jakkoliw daleko.“ Hospodský slíbil wšecko, a také to držel, od té doby byl hodným člowěkem, a Jiříkowi prawým otcem.
Brzy se dowěděl také kníže o Petrowi, že rozdáwá samé dukáty. I zkázal mu, aby k němu přišel, ale Petr ho pozwal k sobě, a ptal se hospodského, co je za člowěka.
„I což, náš kníže by nebyl nejhorší, ale má dwě dcery po nebožce prwní paní, ty rozhazují hrůzu peněz, a chce-li jim wyhowět, musí lid utiskowat, proto že je tuze zadlužen. Druhá paní také již umřela, a zanechala dceru Angelinu, to je holka, nic jináče než jako anděl, tak libná, tak hodná, že by člowěk pro ni do ohně skočil. Té aby se do smrti dobře wedlo, ale ty dwě kdyby chtěl čert wzít.“ Tak řekl hospodský, ale honem se plácl přes hubu, neboť zapomněl že u něho stojí.
„Nic si z toho nedělej, wždyť já sám čert nejsem, ale jeho šwagr.“ Hospodský si ale myslil, že to je skoro jedno.
Když kníže přijel, lekl se, wida oškliwého Petra, přece s ním ale jednal jako s nejwětším pánem, zwal ho k sobě do zámku, a konečně ho prosil o nějaké peníze. Petr řekl knížeti že mu dá peněz, co bude chtít, swolí-li, aby si jednu z jeho dcer wybral. Kníže se zamyslil, konečně ale se zeptal kterou by chtěl?
„Kterou koliw,“ odpowěděl Petr, a slíbil, že se přijde na newěstu podíwat,
Kníže byl chytrý, neřekl dcerám ani slowa, že peníze dostal a když se ptaly, jaká to obluda ten čertůw šwagr a dal-li mu peníze, odpowěděl jim takto:
„Chcete-li zem udržet, a mne šťastného učinit, musí jedna z wás jeho ženou být, jinak peníze nedostanem. Není sice tak oškliwý, a kdyby si wlasy a nehty ostřihal, a trochu se umyl, byl by i hezký. Nedobudem-li peněz, tak mne wojsko opustí, a lid se zbouří.“
Starší dwě kněžny se zakohoutily, ústa ohrnuly a pyšně prohodily: „Z nás dwou, otče, si žádná takowou obludu newezme. My jsme knížecí dcery a nezahodíme se, kdyby i celá zem pojít měla.“
„A co počnu?“
„Otče! když w tom twoje blaho a blaho celé země záleží, já se obětuji, a Bůh mi síly popřeje.“ Tak řekla lichým hlasem s bledou twáří Angelina, nejmladší dcera,
„Mé dobré dítě!“ prawil kníže a s pláčem políbil dceru swou. Sestry se jí wysmály, a uštěpačnými slowy srdce její rozrýwaly, „kdy to byl přece Lucifer, aspoň bys mohla být kněžnou, ale jeho šwagrowou, to nestojí za to.“
Angelina raději odešla, by neslyšela bohapráznou rozpráwku swých sester. Byly to tak prostopášné díwky, že jim nebylo daleko široko roweň. Druhý den ráno přišel Petr do zámku; když ho starší sestry widěly, byly rády, že k sňatku nepřiwolily, ale Angelina náhle omdlela, a když ji přiwedli k sobě, byla bílá a studená jako z mramoru. Kníže ji wedl sám k ženichowi, který si lehce pomyslil, proč se newěsta tak třese a bledne, i řekl příwětiwým hlasem: „Mohu wěřit, krásná kněžno, že se wám nelíbím, ale nebojte se mne, wšak já budu hezčí, a milowat wás budu, jako oko w hlawě.“
Angelina poslouchala ráda jeho příjemný hlas, ale když se na něho podíwat musela, bylo jí, jakby po ní smrt sahala. Petr to dobře pozorowal, a proto se také dlouho nezdržel, dal otci peníze, mnoho-li jich žádal, umluwil s ním, že bude za osm dní swatba, a pak odkwapil. Ze zámku pospíchal do lesíka a wolal co hrdla měl na čerta, „Ten ho sotwa zaslechl, již stál u něho, „Co žádáš, šwagře?“ plal se.
„Abysi mne udělal, jakým sem byl dříwe; cobych z toho měl, že si mi pomohl ke knížecí newěstě, když by nemohla na mne pohledět?“
„Pojď se mnou, šwagříčku, za chwíli budeš jako wýlupek.“
Chutě se Petr čerta chopil, a ten ho odnesl, Bůh sám wí, do které země, a postawil ho u malé studánky. „W té studánce se umej, a budeš hezčí než si byl kdykoliw před tím. Petr skočil do ní celý, a wylezl krásný jako panna. „Šwagříčku, za ty peníze ti tak neděkuji, jako že si mne tak hezkého udělal. Teď mne bude mít Línka ráda. Samou blažeností padl čertu okolo krku, a oba letěli do welkého města, kde si Petr nakoupil krásného šatstwa, kočárů, koní, najal sloužících, a jako nějaký princ k newěstě se wrátil.
Bylo to den před swatbou; newěsta chodila po pokoji jako stín, a se strachem pokukowala, jest-li ženich nejede. Sestry byly z okna wyloženy, mluwily bezbožné řeči, a čekaly až wěno přiweze. Tu jede celá řada wozů, koňů a lidstwa, w čele ale překrásný kočár, w němž sedí skwostně přistrojený mladík. Wyskočí z wozů, běží nahoru, a když wejde do pokoje, wezme Angelinu za ruku, a prosí za odpuštění, že ji tak dlouho trápil, a w té příliš ošklivé postawě se jí okazowal. „Ale tím radší tě budu mít, moje Angelinko, proto že wím, jak jsi předobrá.“
Že se Angelince hezký ženich líbil, a že mu nyní políbení neodepřela, to nemusím ani psát, každý to sám uhodne.
Sestry stály u okna jako přimrazené.
Najednou je wzal ze zadu někdo w polo, ony sebou trhly, ohlídly se a widěly mezi sebou čerta. „Jen se nelekejte, newěsty spanilé, wždyť nejsem žádný poběhlík, jsemť já kníže sám. Co sem řekl, Petře, že budeš mým šwagrem! Widíš, teď mám za jednu dwě.“ Tak řekl kníže pekelný a zmizel s bezbožnými sestrami.
Petr byl hodným, bohatým knížetem, a Angelina byla matkou swým poddaným.