Národní Báchorky a Powěsti/O mluwícím ptáku, žiwé wodě a třech zlatých jabloních

Národní Báchorky a Powěsti Božena Němcová
O třech sestrách	O mluwícím ptáku, žiwé wodě a třech zlatých jabloních	Čertůw šwagr

Údaje o textu
Titulek:	O mluwícím ptáku, žiwé wodě a třech zlatých jabloních
Autor:	Božena Němcová
Krátký popis:	pohádka
Zdroj:	Soubor:Božena Němcová - Národní Báchorky a Powěsti - 4 - 1846.djvu
Vydáno:	Praha: Jaroslav Pospíšil, 1846
Licence:	PD old 70
Index stran

W jednom městě byl mladý, swobodný král. Jedenkráte wečer chodí po zahradě, a přijde až k zahradníkowu domku. Již z daleka slyší nesmírný chechtot a howor z otewřeného okna. Tiše se přikrade pod okno, a poslouchá.

„Když jsme již w lakowém bláznowském howoru,“ ozwal se hlásek ženský, tak si ještě powězme, co by si každá z nás přála. Nejdříw ty, Marketko, jakožto nejstarší, powěz, co bys chtěla?“

„Já?“ odpowěděla Marketka, „já bych si přála, aby si mne wzal králowský kuchař. Ráda dobré jím, a to bych měla každý den něco s králowského stolu.“

„I jaks chytrá. A co bys ty sobě přála, Terezko?“

„Já bych si přála, aby si mne wzal králowský cukrář, proto že ráda sladké wěci mlsám.“

„O wy labužné jazýčky,“ prwní hlásek, a na to se daly wšechny tři do smíchu.

„Ale když sme my tobě řekly, Johanko, co bychom si přály, powěz i ty nám, co ráčíš,“ ozwala se Marketka.

„Hned se to dowíte. Já bych si přála samého krále. Měla bych pěkné šaty, dobré jídla i sladké cukrowinky.“

„Teď my se tobě wysmějeme za twou chytrost; nám se může spíše cukrář i kuchař dostat, než tobě král.“

Na to bylo smíchu dost a dost. Král se pod oknem také zasmál, a po chwilce odešel. Přijda domů plal se komorníka, co za ženské w zahradníkowě domku bydlí?“ a komorník řekl, že jsou to zahradníkowy tři dcery: Marketka, Terezka a Johanka. I poručil král, aby komorník druhý den ráno pro ně šel, a ke králi je přiwedl.

Holky leknutím celé zbledly, když přišel druhý den ráno komorník s wyřízenou, aby šly ku králi.

„Co ste wywedly, wy nešťastnice?“ ptal se jich otec. „Jestli přijdu skrze wás do nějaké hanby, půjdete mi wšechny tři s očí, to wám powídám.“

„Nedělejte si, tatínku, žádných wrtochů,“ odpowěděla Johanka, nejhezčí, nejlepší a také nejsmělejší ze wšech. „My mic neudělaly. Král si nejspíše zamanul, abychom my teď wěnce a kytky do jeho pokojů wázaly a ne wy. To to bude, nic jiného,“

Na to se děwčata slušně přistrojily a šly s komorníkem ku králi. Král se procházel po pokoji. „No wedeš ty tři newěsty?“ prawil, když komorník s nimi wešel. „Která tedy z wás třech jmenuje se Marketka?“ ptal se když děwčata poklonu složily, a jeho oko poletowalo s jedné na druhou.

„Já,“ ozwala se Marketka a sklopila oči.

„Tys tedy sobě wčera wečír mého kuchaře přála?“

Tu zůstaly holky, jak by je šarlatem pokryl, neboť wěděly hned, kam král bije. Nejwíce wšak ze wšech zapýřila se Johanka.

„Nemusíš se čerwenat, což je z toho? Když bys kuchaře ráda, máš ho mít.“ Při těch slowech otewřel dwéře u wedlejšího pokoje, a kuchař wešel.

„Ach odpusťte, milostiwý králi!“ prosila Marketka a klekla na zem, „to byla jen tak bláznowá řeč.“

„Nu, teď se ti to wyjewilo. Což nechceš twého ženicha?“

„I nu, když to musí být, proč bych nechtěla,“ odpowěděla Marketka, když widěla, že král nežertuje.

„Jednu sem odbyl; která pak z wás dwou chtěla být cukrářkou?“ plal se král zase druhých.

„Já,“ šeptala Terezka, widouc že zapírání nic platno není.

Zase otewřel král dwéře, wywedl druhého ženicha, a dal ho Terezce, která se nehněwala.

„A tys chtěla mne?“ ptal se Johanky a pozdwihl jí kulatou bradičku. „Tak se na mne podíwej, zdali se ti budu líbit?“

„Netrestejte mne za to, nejmilostiwější králi!“ prosila Johanka, a kleknouc pozdwihla uslzené oči ku králi. „Byla to řeč do wětru. Kdož se nadál, že posloucháte.“

„Jsem rád, že sem poslouchal; neboť sem po půl swětě newěstu hledal, nemysle že bych ji tak blízko najíti mohl. Náhoda mne k tomu přiwedla. Nuže, milá Johanko, chceš být mou králownou?“

Ještě jednou se Johanka králi do očí podíwala, a znamenajíc že to oprawdu myslí, usmála se a řekla: „Ano!“

Nyní měla každá, co si přála. Ale od té chwile, co král Johanku swou newěstou nazwal, uhnízdila se w srdcích sester zášť proti ní; neboť jí štěstí záwiděly. Za několik dní byla králowa swatba, a Johanka zahradníkowic stala se králownou. Zůstala wšak tak dobrá a wlídná ke každému jako dříwe, a tím wíce ji král i lid milowal. Jen dwě duše byly, kleré neustále na to myslely, jak by ji se swěta zhladit mohly, a to byly její wlastní sestry. O tom neměla ale mladá králowna žádného zdání, a chowala se k sestrám jako doma.

Časem roznesla se po zemi spráwa, že se cítí mladá králowna býti matkou. Každý se z toho radowal, ale nejwíce owšem král, který se té chwíle již ani dočkati nemohl. I sestry očekáwaly ten den s nedočkawostí, ale z jiných příčin. Pod záminkou, jakoby se bály, aby se králowně nic zlého nepřihodilo, hlídaly ji neustále, ani chwíli ji neopouštějíce. Konečně králowně Pánbůh pomohl, a ona porodila roztomilého synáčka. Žádný jiný u ní nebyl než sestry; ale ty měly již wšechno přistrojeno; jak se dítě narodilo, daly je do wysmoleného koše, a pustily po řece. Králowně ale podstrčily štěně,

Jaké bylo leknutí králowo, když mu to uděšené ženy wyprawowaly! Než on milowal ženu swou nade wšecko, milowal ji náružiwě a proto ukryl smutek do hlubin srdce swého, a pospíšil k ní, aby ji potěšil. A Johanka měla potěchy zapotřebí. Co se o swém nešťastném porodu dowěděla, nemohli ji ani k sobě přiwést, strachem a bolestí padala z jedné mdloby do druhé. Teprw když k ní manžel přišel a ji těšil, poněkud se upokojila. To wšak sestry nechtěly. Ony myslily, že ji dá král hned zabit.

Králowna byla zase zdráwa, ale od té doby newiděl ji nikdo weselou.

Musíme se podíwat, co se s tím nemluwnětem na řece stalo. W sousedstwí krále byl bohatý kníže; neměl ženy ani dětí, ale měl wšeho dost. Nejmileší byl mu low a zahrada, Nebyl-li w lese, byl w zahradě, kterouž měl zřízenou jako jediný ráj. Jednoho dne se prochází po té zahradě, a přijde až ke břehu řeky. Tu widí zdáli něco po wodě se houpat, čeká až se to přihoupá, a potom to wytáhne. Byl to koš a w něm noworozené dítě, S outrpností wzal je kníže a wlastní rukou do swého zámku donesl. I swolal hned ženy a dal rozkaz, aby o děťátko wšecku péči měly. Kníže byl pán welmi šlechetný a dobrý, se žádným nic neměl, a wždy jen o samotě leta tráwil. Jeho služebníci měli zlaté časy, ale oni by byli duši za pána dali, jak ho milowali. Když jim dítě odewzdal, sběhly se ženy dohromady, ta je wzala k prsu, ta wzala plátno, stříhala pleny, ta šila, ona chystala lůžko; než minulo několik hodin, bylo děťátko přistrojeno jako jezulátko. Kníže měl z něho radost, jako by jeho wlastní bylo, a dal mu říkat Jaromír. Dowěděl se za nějaký čas, co se w králowském městě přihodilo, ale po dlouhém rozmýšlení umínil si, že newrátí dítě nazpátek, nýbrž že je wychowá, jak se na prince sluší a patří, a teprw až bude w letech, že mu powí čí je, a rodičům ho nawrátí.

„Bez toho“ myslil u sebe, „že to je spiknutí nepřátelské proti králi, a kdybych mu dítě wrátil, oni by se o ně tak dlouho pokoušeli, až by je se swěta zhladili. Nechám si je zde, a udělám z něho řádného muže.“ A tak to také udělal. Zapowěděl wšem služebníkům pod ztrátou služby, aby se žádný o dítěti nezmiňowal. Služebníci byli pánu poslušni, a kdyby je byl krájel, nebyl by ze žádného slowa dostal,

Po nějakém čase cítila se královna opět matkou! S nesmírným strachem očekáwala tenkráte osudnou hodinu. Sestry měly zase koš uchystaný! Ani minutu ji neopustily, a jak mile syna porodila, položily ho do koše, pustily po wodě, a místo něho podhodily štěně. Když to králi powídaly, byl jako blázen, a srdce mu bolestí diw nepuklo. Ale i tenkráte ženu těšil, a hoře před ní skrýwal. Opět se to sestrám nepodařilo, jak chtěly!

Každý člowěk má wíce nepřátel než přátel, a obzwláště ten, komu štěstí přeje. Měli sice lidé Johanku rádi, ale přece jich byl wětší počet, kteří jí štěstí záwiděli, anebo ji docela ani neznali; a z wětšího dílu to bylo její wlastní pohlawí. Když se roznesla zpráwa o jejím neštěstí, mnohý tomu newěřil, a řekl, že w tom něco jinšího wězí, někteří zase říkali, že je to trest Boží, a tak si to každý jináče wykládal.

Malý synáček we wysmoleném koši plawal zase po wodě až ku břehu zahrady, když tam, řízením Božím weden, kníže práwě přišel. Sotwa koš spatřil, s wětší ochotností než poprwé jej wytáhl, neboť se domníwal, co w něm asi skryto jest. Honem wzal zkřehlé dítě a odnesl je domů. Ženám, které měly na opatrowání Jaromírka, odewzdal nyní i Jarosláwka.

Po třetí byla králowna matkou! Sestry se od ní ani nehnuly, a králowna tomu byla powděčna, proto že se k ní oulisně chowaly, a ji těšily. „Lépe, když ony u mne budou, než cizí,“ myslila si králowna. Newědělať ubohá, jak trpký kalich jí ty wlastní sestry připrawily. Došel čas a králowna porodila dceru. Ale w okamžení byla pryč, a místo ní leželo štěně w plenkách. Sestry rychle ji opustily, a s oškliwostí to králi wyprawowaly, pobízejíce ho a přemlouwajíce, aby dal tu čarodějnici od sebe, by mu déle králowské lože nehanobila. Přišli i druzí dwořenínowé, a domlouwali králi, aby nezarmucowal celou zem a dal ženu od sebe.

Newyhasla posud w králowě srdci láska k Johance, ale slyše na swé uši, jak králownu proklínají, musel k rozwedení swolit. Poručil tedy, aby wystawěli u lesa žalář, a tam králownu zawřeli, jižto wíce ani widět nechtěl. Sestry dělaly, jako by jim to bylo Bůh wí jak líto, a prosily krále, aby jim dowolil, Johanku do žaláře dowést, a tam ji obsluhowat, což král milerád učinil, w domnění, že bude w nejlepších rukou. Když byl žalář hotow, odwezly ji tam a daly ji zazdit. Darmo prosila, darmo naříkala, sestry zůstaly jako z kamene, a nešly dříwe od žaláře, dokawad neumlknul hlas Johančin. O tom wšak král nic newěděl, neboť zakázal přísně, aby se nikdo neopowážil, o Johance slowa promluwiti. Sestry wládly w domě jako dříwe, a chránily se, šwagra na nebožku upamatowati. Otec umřel lítostí hned po prwním nešťastném porodu dceřině, a tak si nezpomněl žádný na newinnou Johanku, leč nešťastný její manžel, který na ni zapomenouti nemohl.

Necháme je teď, a půjdeme k nebohým sirotkům. Jako prwé chlapce, ulowil kníže i děwčátko a dal mu říkat Růženka. Byly to rozmilé děti, a kníže s nimi užil tisícerých radostí. Nebyl by je za celý swět od sebe dal, obzláště když se dowěděl, co se w králowském městě událo. Děti se nemohly lépe míti, než u něho. Dokawad byly malé, měly obsluhy se wšech stran, a když byly wětší obíral se s nimi kníže sám, bral je do zahrady, do lesů, a wšemu je učil, čeho jim, co budoucím králům, potřebí bylo. Jako každé zrno w úrodnou zem wsazené ujme se a užitek přináší, tak padaly blahodějné slowa do kypré půdy dětinského srdce, by se w něm ujaly, a později swou úrodou národ blažily.

Když byla Růženka starší, stala se též účastnou jich wyučowání; potom také s nimi w zahradě kopala, sázela kwětiny a štěpowala stromy. Než když se učili bratři střílet, jezdit, šermowat, aneb šli s otcem na low, sedáwala Růženka u swé chowačky, učila se příst, aneb jiným ženským pracem. Umínil si kníže, až budou bratři ještě starší, že je pošle do swěta na zkušenou, a teprw až se wrátí, že jim powí, kdo jich otec, a že je k němu dowede.

Staré příslowí: „Člowěk míní, Pánbůh mění!“ Co si kníže umínil, toho se synowé nedočkali. Jedenkráte přišel s nimi z lowu domů, a sotwa dosedl, ranila ho mrtwice. Tu bylo nářku, tu bylo pláče bez přestání. Ubozí mysleli, že sou nyní docela opuštěni, a nemohli ztrátu tak dobrého otce oželet. W domě nebylo již mnoho starých služebníků, a z těch nebyl by žádný pro wšecko na swětě dětem řekl, že to nebyl jich otec, jelikož žádný z nich newěděl, čí wlastně jsou, a každý jim za jich dobrotu, laskawost a příwětiwost knížecí dědictwí přál.

Tak se těšily nyní děti mezi sebou! Ale nebyly to již děti. Jaromír byl osmnáct, Jaroslaw sedmnáct a Růženka šestnácte let. To byli mládenci, jako jaré doubce, a to byla panna, jako rozkwetající poupě. Oni ji swými wětwemi chránili, ona je swou vůní blažila. Jaromír a Jaroslaw Růženku na rukou nosili, a Růženka bratrům pomyšlení udělala. Běda tomu, kdo by byl Růžence slowem ublížil. Lásce a swornosti je otec naučil. „Srownáwejte se, milujte se, pomáhejte jeden druhému, a nikdy nepadnete!“ Tak jim říkáwal a dáwal wšelijaké příklady, jak mnoho zlého neswornost w národu i w rodinách působí. A jeho naučení bylo plamenným písmem w srdce jejich wryto.

Za nějaký čas po otcowě smrti wyšli si oba bratří do lesa na low, a přikázali služebníkům, aby žádného do zámku nepouštěli, dokud by se newrátili. Sotwa bratři paty wyláhli, přišla k wratům stará babička a prosila o almužnu. Služebníci jí něco dali, a poslali ji pryč; ale ona prosila, aby ji pustili k slečně, že si wyprosí něco starého na sebe. Sloužící mysleli, že ta baba slečně neuškodí, a pustili ji do zámku. Růženka se toulala po zahradě, a žebračka stála u zahradních dweří, a čekala až slečna wyjde. Po chwilce přiběhla Růženka, a když žebračku widěla, hned ji wzala za ruku a s outrpností ji wedla do zahrady, posadila ji na sedátko a dala chutného owoce, jež byla dříwe natrhala. »Tak, tak, matko, pohowte si a najezte se, budete umdlena; až si odpočnete, wyhledám wám nějaký šat“

„Ach, milostiwá kněžno! jak ste wy předobrá, že mne chudou žebračku tak opatrujete Bůh wám to stokrát zaplať!“

„Mám dost radosti, že wám to tak chutná. Proč bychom neposkytli potřebnému, vždyť nám Bůh nadělil. Hleďte, jak se stromowé tíží owoce prohýbají, jak to wšude kwěte a se zelená, až je mílo na to se podíwat.“

„Ba práwě, milost slečno, že je. Ale ještě pěknější by ta zahrada byla, kdyby w ní tři wěci byly.“

„A co by to bylo za wěci? Powězte mi o nich!“

„O milost slečno! ty nejsou k dostání. Je to mluwící pták, žiwá woda, a tři zlaté jabloně.“

„Něco takowého snad ani na swětě není, babičko?“

„I je, ale žádný to nemůže dostat, proto že je to na wrchu lidskému tworu nepřístupném. Ale kdybyste to měla we swé zahradě, byla by desetkráte krásnější a z daleka široka by se chodili lidé na ni díwat.“

Růženka neříkala nic, ale pořád jí to leželo w hlawě a dlouho byla již babička zámek opustila, když Růženka ještě po zahradě chodila, a neustále na ptáka, na wodu a na jabloně myslila. Tu přišli bratři z lowu domů; sestra jim běžela wstříc a hned jim to wyprawowala. „Milí, zlatí bratříčkowé! Kdybych ty tři wěci dostala, zbláznila bych se radostí.“

„Jestli w tom celá twoje blaženost záleží, tedy ti to zaopatříme. Bez toho nás chtěl nebožtík otec poslat na zkušenou,“ prawil rychle čilý Jaroslaw.

„A kdo bude sestru chránit?“ ptal se powážliwý Jaromír. „Na to si nepomyslil, hleď! Pročež zůstaň doma u sestry, a já sám na cestu se wydám.“

Tu teprw Růženka nechtěla bratry pustit, a swých přenáhlených slow želela; ale bratři již od swého upustit nechtěli, a konečně, rozhodnuwše mezi sebou, zůstali na tom, že Jaromír do swěta půjde, a Jaroslaw že u sestry zůstane,

Za několik dní byl Jaromír na cestu přichystán. Když se loučili, dal Růžence perlowý růženec a prawil: „Každý den se ten růženec pomodli; dokud půjdou zrna perlí jedno od druhého, budu zdráw, jak zůstanou při sobě, budu mrtew.“

S pláčem si powěsila Růženka drahou památku nad lože, a s bratrem se rozloučila. Nyní byli s Jaroslawem sami. Za celý běh mladého wěku, ani půl dne jeden bez druhého nežil, což diwu tedy, že se jim oběma po Jaromíru stýskalo, a že jim scházel we wšech koutech. Den jak den se modlila sestra na perlowém růženci za bratra, a wždy jí padalo zrnko za zrnkem. Dwacátý den ale, když ho wzala do ruky, tu zrna wázly, a nechtěly žiwou mocí od sebe. I začala Růženka hořce plákat a naříkat: „Ach můj milý bratříčku! Ty jsi mrtew, a já nešťastná jsem toho příčinou!“

Tak bědowala, až k ní bratr přiběhl; dowěděw se o příčině žalosti její, wšemožně jí to wymlouwal, že tomu nemusí tak být, třebas to byl bratr řekl. Ale ona si to nijak wywrátit nedala, a slze jí po lícech jednou stokou tekly.

„Jsili spokojena, sestřičko, půjdu Jaromíra hledat?“ nawrhl Jaroslaw, neboť mu Růženčin žal srdce swíral.

„Jdi, můj zlatý bratře, jdi, já se budu za tebe modlit. Ze zámku se ani nehnu, a zůstanu zde mezi swými.“

Přistrojil se tedy Jaroslaw na cestu. Když se s Růženkou loučil, dal jí nůž a řekl: „Tím nožem si krájej každý den chléb; dokud zůstane čistý, budu zdráw, až chytne rez, bude se mnou zle. Myslím wšak, že se i s bratrem zdráw nawrátím.“

Růženka plakala, a schowala milou památku do skříně. Jaroslaw odejel, a Růžence se nesmírně stýskalo. Den jak den krájela nožem chléb, ale nůž byl čistý, až do dwacátého dne. Tu jak spatřila Růženka reziwé skwrny, plakala ještě wíce než dříwe: „O já nešťastná, co sem to učinila, že sem oba bratry zabila.“ Konečně když se utišila, umínila sobě, že půjde sama bratry hledat. Dost ji staří služebníci zrazowali, ale ona si nedala říci, ustrojila se do špatného šatu, wzala peníze a šla.

Dlouho chodila po swětě, mnoho nesnází přetrpěla, ale na stopu swých bratrů nepřišla. Jedenkráte zabloudila w tmawém lese, a nijakým způsobem cestu nalézti nemohla. Již jí počínalo být ouzko, kterak to asi bude, až příjde noc; tu spatří chaloupku, a před ní starečka w poustewnickém oděwu. Potěšena spěchá k němu.

„Bůh tě žehnej, dcero sličná! Posaď se wedle mne, powím ti, kde bratry najdeš, a jak je wyswobodíš.“ Těmi slowy wítal starec Růženku.

„A jak můžete, starečku, wědět, že swé bratry hledám?“ ptala se Růženka podiwného starce.

„Neptej se, panno, a poslechni mé rady. Twoji bratři byli také u mne, ale oni se nezachowali, jak sem jim přikázal, a proto také ptáka, wodu a jabloně nedostali, ale sami zkameněli, což se i tobě stane, jestli neuděláš, co ti řeknu.“

„Tedy oni zkameněli!“ wykřikla Růženka a zakryla si uslzenou twář.

„Ano; ale budeš-li zmužilá, můžeš je wyswobodit. Zde máš zlatou kouli, hoď ji před sebe, a kam se bude kotálet, tam jdi za ní. Přijdete k jednomu wrchu, welmi wysokému, tam ti koule zmizí. Ty jdi zmužile nahoru, ale na žádnou stranu se neohlížej, ať se děje, co děje, ať slyšíš, co slyšíš. Jestli se ohlídneš, zkameníš a skolíš se dolů k twým bratrům, kteří u paty wrchu leží.“

„O já chci být poslušna waší rady, a nezhrozím se ničeho, ať mne potká cokoliw, jen abych swé bratry wyswobodila.“

Wzala zlatou kouli, rozžehnala se s dobrým starcem, a hodiwši ji na zem, šla za ní, kam se ona kotálela. Netrwalo to dlouho i wyšly z lesa; potom ji wedla kulička zelenými lukami až k jednomu wysokému wrchu, a tam zmizela. Růženka, widouc u paty wrchu dwa kameny, pomyslila si hned, zdali to nejsou její bratři; i pustila se litostí do takowého pláče, až jí srdce usedalo, pak se ale wzchopila a kráčela k wrchu. Sotwa udělala deset kroků, tu se strhl tak přenáramný křik, že Růžence uši zaléhaly. Ale ona zpomněla na slowa starcowa, a kráčela neohroženě dále. Čím wšak wíce k wrchu přicházela, tím wětší bylo wytí, řwání, štěkot, pískot, hřímání, ba wšecky zwuky, které na swětě jsou, se wšech stran se ozýwaly, a s hůry jakoby desaterým hlasem někdo křičel: „Nechoď sem, nechoď, já tě roztrhám!“ Růžence se wlasy hrůzou a strachem ježily, ale přece se neohlídla a šťastně až k wršku došla. Jak byla nahoře, wšecko přestalo a ona wešla do krásné zahrady; u prostřed prýštila se žiwá woda, w zlalé kleci wisel mluwící pták a nedaleko stály zlaté jabloně.

Pták w zlaté kleci dal se do křiku: „Když si mne wydobyla, wezmi si mne, naber žiwé wody, utrhni si tři wětwe ze zlatých jabloní, a pospěš odtud pryč, dokawad se zlá čarodějnice newrátí. Až přijdeš pod wrch, postříkni zkamenělé bratry žiwou wodou a oni zase obžiwnou.“

S radostí wzala Růženka ptáka, nabrala utrhla tři zlaté wětwe a pospíchala s wrchu dolů. Jak přišla dolů, postříkla zkamenělé bratry a ti w tom okamžení obžiwli. Tu bylo radosti, objímání a wyprawowání! Na to wzal každý jednu wěc a wšickni ubírali se nazpět. Přišedše do lesa, hledali chaloupku a poustewníka, ale toho tam nebylo. Žehnajíce jeho památku, šli z lesa, a dostali se šťastně až domů, kde od swých služebníků s jásáním přijati byli.

Růženka si powěsila ptáka do pokoje, a na jeho poručení wodu schowala, wětwe wšak wsadili každý jednu do zahrady. Za tři dni wzrostly krásné jabloně, i měli z nich nesmírné potěšení. Když se wrátili bratři s pole, a Růženka si dům spořádala, wzala wřeténko a šla s bratry pod zlaté jabloně přísti. Tu listí nad nimi šumělo, zlalé wršky se k sobě skláněly a šeptaly si lichým wáním tajemné báje. Ubohým sirotkům bylo teskno, toužili a newěděli po čem!

Jedenkráte wyšli si bratři zase na low; za stopou zwěře přišli tenkráte až na samé hranice, a našli tam králowské lowce, čekající na krále. Bratři chtěli zase odejít, ale tu přijel král s ostatní družinou, a tázal se, odkud jsou ti statní mládenci?

Tito slušně před krále wstoupiwše, powěděli kdo jsou, spolu ho zowouce, aby jich panstwí swou přítomností poctil.

Od smrti Johančiny nebylo widět úsměwu na twáři králowě, Buďto seděl we swém pokoji, anebo byl na lowu; on nešel nikam, a nikoho k sobě nepozwal. Diwili se tedy dwořenínowé, když pozwání bratrů s laskawou twáří přijal a druhý den k náwštěwě ustanowil. Na to se wespolek rozloučiwše, každý swou cestou odešel!

„Sestřičko Růženko!“ křičeli bratři, wracejíce se z lowu domů, z daleka na sestru. „Co ti powíme? Zítra bude u nás král; kde co nejlepšího máš, to uchystej, abychom ho jak se sluší a patří uctili!“

„Že pak to je tak najednou“ prawila Růženka starostliwým hlasem. „Ale to nic nedělá, nastawím noc, a půjde to; zahanbit se nedáme.“

Hned se radili jak a co, Růženka běhala z kuchyně do špižírny, ze špižírny do komory, zase na dwůr, wydáwala a poroučela, řídila tu i tam. Od nejwětšího až do nejmenšího měl každý práce plné ruce. Konečně si zpomněla Růženka, že se zeptá swého milého ptáčka, co by tak zwláštního králi udělala, aby z toho měl hodnou radost.

„Já ti powím,“ odpowěděl ptáček, „až přijede, přiweďte ho do zahrady ke zlatým jabloním, a dříwe mne s klecí na ně zawěste, já mu zazpíwám tak krásnou písničku, že se radostí diw nezblázní.“

Růženka zajásala, a radostí po pokoji skákala, neboť wěřila, co jí ptáček řekl; byl to rádce na slowo wzatý.

Celou noc žádný w zámku oka nezamhouřil, a jak Pánbůh den dal, trhaly se kwětiny, zdobily nimi pokoje, a chyslaly se tabule, K polednímu se bratři i Růženka skwostně přistrojili, a očekáwali krále. Netrwalo to dlouho. Se čtyrmi koňmi, s četnou družinou w celé sláwě přijel do dwora. Bratři ho přiwítali hned dole, a Růženka čekala nahoře. Když ji král spatřil, bodlo ho k srdci, aniž wěděl proč. Bylo mu jakoby tu twář již někde byl widěl, ten hlas slyšel, a přece wěděl patrně, že tomu tak není. Wedli ho do skwostně přistrojené síně, z níž se šlo do zahrady. Po wšelijakém rozmlouwání přistoupila Růženka ku králi a prawila:

„Milostiwý pane! máme w naší zahradě tak wzácné wěci, jakýchž snad w celé zemi nenajdete. Je-li libo se na ně podíwat, dowedu wás tam?“

S potěšením král wstana wzal Růženku pod ruku a kráčel s ní do pěkné zahrady. Když přišli ke zlatým stromům, zůstal král pln podiwení stát a teprw po dlouhé chwíli ptal se, kdo ty skwostné stromy do země wsadil.

„Twé děti je sázely, podwedený králi!“ ozwal se hlas na stromu, „twé děti, které ti Johanka porodila, a které jí zlé sestry wzaly, po wodě pustily a psy místo nich podstrčily.“

Radost a žalost se střídala w prsou králowých. Umdlen podepřel se o rámě Jaromírowo, a třesoucí rety chtěly se ptát dítek, je-li to prawda, ale nemohly slowa ze sebe wypustit.

Ty bezbožný ptáčku!“ křičela Růženka na ptáka a diw neplakala. „Co si to zpíwal, teď nám král snad leknutím umře.“

„Jen ho pokrop, ty králowské poupátko! On je wáš otec, nikoli nebožtík kníže, ten wás jen na wodě chytil a wychowal.“

Nyní se wrhly děti otci kolem krku, a on je s pláčem k srdci přiwinul.

„A kde je naše matka, otče?“ ptali se krále. Při té otázce bylo nebohému, jakoby mu srdce ohniwými kleštěmi sewřel. Wyprawowal dětem wšecko od začátku až do konce.

„Nemějte žádnou starost!“ zkřikla náhle Růženka, „jen sedněme honem na koně a jeďme k žaláři, já matku zkřísím.“ Král hleděl na dceru jako u wyjewení, ale bratři již běželi, neboť zpomněli hned na žiwou wodu. Jedním klusem jeli přes wrchy, luka a lesy až k žaláři, rozházeli zdi, a když matčinu mrtwolu našli, pomazala ji Růženka žiwou wodou, a Johanka stála před králem tak pěkná, jako před dwacíti lety. Jaká to newýslowná radost pro krále, a zase pro Johanku, když jí král wšecko wyprawowal, to si může každý pomyslit.

Potom se wrátili zpátky do knížecího zámku a drželi slawné hody, plesání a radowání nebylo konce. Když se donesla powěst do králowského zámku, zůstaly sestry Johančiny jako omráčeny, a rády by byly utekly, jen že nemohly, neboť poručil král, aby je čtyrmi woly roztrhali, dříwe než se zpátky nawrátí. To se také skutečně na nich wyplnilo.

Nyní žila králowská rodina w samé rozkoši. Růženka chowala ptáka co drahý poklad, jen že do smrti wíce slowa nepromluwil.