Muzikantská Liduška/IV

Muzikantská Liduška Vítězslav Hálek
III	IV	V

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Spisy Hálkovy. Praha, E. Grégr 1883. s. 338 - 348.
Licence:	PD old 70

Věci zrajou mimo nadání a mimo nadání nejrychlejší jest čas.

Starý Souček chodil dnes po vesnici v parádě. Měl totiž sváteční nalejvák, jak říkal svému klobouku, čistou bílou košili, sváteční spodky, šátek na mašli a viksované boty. Říkal, že se schválně dnes stal onačejším, aby se Krejza nelekal jeho armády. Lidem to ovšem bylo divné, proč to právě říká dnes, když má být Krejzova svatba. Ale Souček je nenechal přijít k slovu, kostelníkovi vynadal oslů a byl pyšný na svůj rejstřík, čili na svou armádu, jejímž jest on generálem.

Zlatý ženich běhal po vesnici dnes jako posedlý, ale neříkal, že bude zlatá svatba. Byl taky u Toníka, a když od něho odešel, měl zlosť. Byl u Staňků, chtěl mluvit s Liduškou, ale Liduška ho nepustila k sobě. Bouchl tam dveřmi, odešel do hospody a pil na zlatou zlost. Souček přibyl k němu, shodli se, nadávali celému světu oslů a telat, a zlatý ženich výrazy Součkovy vždy jen zmírnil v zlaté osly, v zlatá telata.

No nežť.

U Staňků měl plné ruce práce dnes kostelník. Vzali si jej za starosvata a starosvat teď cvičil Lidušku, jak má jít k oltáři, jak se má rozloučit s rodiči, jak má kleknout, jak má být rodičů a muže poslušna, jak má se loučit s družkami a jak má plakat.

Poslední návod byl zbytečný: plakalať Liduška bez toho dost a dost.

A což Toník?

Myslím, že bude lépe, když si necháme Toníka až na posledy. Prozatím jen to, že se dělá lhostejným, že nevěří lidem a že se zdá být při kuráži.

K Staňkovům se již sjíždějí hosté se všech stran a se všech koutů světa. Na svatbu se jezdí veseleji, nežli ze svatby domů, a proto již hosté vejskali na návsi, ještě nežli vjeli do vrat. Starý Staněk je spokojený, jakoby byl dnes dobře spal, a Staňková je dnes nejmoudřejší ze všech časů živobytí svého; vdáváť dceru, a tu se dostaví moudrost sama sebou.

Celá armáda bab se sestavila pod okny, a mustrujou každého od hlavy až do paty, kdo vjíždí a kdo přichází. Baby jsou všude hlavní věc: kdo u nich neobstojí, neobstojí nikde. A což pak teď jsou již při kuráži. U Staňků se nelituje piva a rosolky; plecháč a sklenička koluje již mezi babami a proto se dostaví u nich za chvilku rozum.

Souček se teď taky postavil stranou. Naříká, že doma ustrojil velikou hostinu, omáčka že mu zkysá, protože dnes se hrne všecko jen k Staňkovům. Ale to prý nic nedělá; však prý si Krejza na něho zpomene, až oklepá holičky. Dnes že mu to ješte přeje, že prý zejtra bez toho půjde k odvodu, Souček že mu zaklepá na ramena a že mu řekne, že je chlapík.

To baby dopálilo, že mluví Souček proti Staňkovům, kdežto přece ony dostávají dnes od nich štědře jíst a pít. Ani mu nedaly připít.

Jedna baba pravila:

„Ten Souček má nevymáchanou hubu. Vida! Jakoby mu Staňkovic zrovna měli udělat k vůli, aby Lidušku nevdali! Bodejť by ne! Udělají vám to, jen se jděte ohlásit. Nevídáno! Však ona má Liduška Krejzu dost ráda!“

Souček se dopálil.

„I ty babo jedovatá! Že ti nechce hrom vyrazit ten tvůj poslední zub! Sedni na koště, čarodějnice, dej do sebe nasypat prachu, zapal ho a vyleť do povětří! Ty jedovatá oznobenino, dej se za čubku k našemu řezníkovi, pak můžeš štěkat. Co pak myslíš, ty sražený, plesnivý šindeli, že je to maličkosť, udělat dceru nešťastnou ? Ty stará kobzo ! Takových bysme potřebovali pár tuctů, jako jsi ty, a bude z naší vesnice kaluž, že v ní ani čmelíci nebudou chtít býti domovem! To si pamatuj, shnilá drachno. Až budeš potřebovat koště, přijď ke mně, můžeš mým komínem vyletět do povětří.“

Jedni se smáli, druzí křičeli, baba štěkala a překřičela všecky, jen že jí nebylo rozumět.

Přijel ženich.

To bylo strkání, to bylo povídání, to bylo šeptání, to bylo chválení! Jakoby ho žádná byla posud jakživa neviděla.

Krejza přijížděl k vratům. V tom se ze zástupu zde nachomýt' zlatý ženich. Jel na prutu a křičel, že je zlatý husar, a přejel Krejzovi přes cestu u samých vrat. Smáli se všickni, nejvíce zlatý ženich a nejméně starý Souček.

Koně nechtěli do vrat.

Baby si šeptaly, že by to mohlo znamenat neštěstí, ale pošťouchávaly se mezi sebou, aby se to neřeklo na hlas — dnes že prý je to jen tak.

Nescházel již nikdo a svatba mohla započít.

Starosvat začal komedii svou; odříkával všeliká loučení, aby rozplakal rodiče a nevěstu, aby rozplakal baby i děti, a hlavně aby dostal hodně mnoho peněz, protože to šlo slavně. Už se věru dost byl natloukl hubou, neboť se již rozplakali všichni. Jenom Liduška neplakala.

Liduška ani nevěděla, co se s ní děje. Stála vedle Krejzy, ale dívala se na něho tak lhostejně, jakoby ho ani neznala, jako by to byl cizí člověk, jakoby ani nevěděla, proč zde stojí.

Starosvat dotlachal svoje žvasty a nutil Lidušku, aby si klekla.

„Proč pak?“ ptala se Liduška.

„Vždyť vidíte, že již Krejza klečí,“ šeptal starosvat, a nutil Lidušku, aby přiklekla k němu.

„Ale nač?“

„Inu rodiče vám dají požehnání!“ odpovídal starosvat.

„Ah tak!“

A Liduška neklekla.

Starosvat ji takřka strhl k zemi, aby klekla.

Liduška klekla, ale nevěděla, co a jak.

Klečela dlouho. Ani jí nepřipadlo, že má taky zase vstát, a byla by klečela ještě dýl, kdyby ji byl zase starosvat nezdvihl ze země.

Dítě mělo požehnání rodičů na důkaz svrchované lásky, a více nepotřebovalo.

Lidem bylo ovšem chování Liduščino divné, nepochopitelné. Starý Souček nadával oslů a telat a zlatý ženich zlatých oslů, zlatých telat, ale Staněk a Staňková byli dnes nejblaženější ze všech lidí na světě.

Musíť jít hezky jedna věc za druhou. Pořádek jest hlavní věc, a jak se to dělo jindy, musí se to dít ještě dnes.

Přišla muzika, rozestavili se na dvoře a zahrála slavný marš.

To bylo znamení, že se má jít do kostela.

Nač také otálet. Věc se musí skončit, času k rozvážení bylo již dost a dost, a teď se musí myslit na jiné věci. Hospodyně má díla plné ruce, lépe tedy, když se odbude svatba dřív, nežli později.

Toník stál také mezi muzikanty a zdál se býti veselým. A proč by nebyl veselým? Jakoby se vše musilo dít obvyklým způsobem! Jakoby jen tenkrát musil být člověk smutným, když pláče, když vejská! Proč by to nemohlo být taky jednou naopak?

Svatební průvod se hnul z domova.

Liduška nebyla ani červená, ani bledá, ani se netřásla, ani nešla pevně; šla obyčejným krokem. Vyšli na dvůr, a Liduška hledala okem Toníka mezi muzikanty. Našla jej hned, i Toník ji viděl hned, ale zaťal zuby.

Liduška se na něho podívala jaksi významně. Kdyby byl uměl Toník číst v lidských očích, byl by tomu pohledu porozuměl: on ale číst neuměl a neporozuměl mu.

Liduška se na Toníka usmála, a to mu dodalo.

Kdyby byl umel číst v lidském úsměvu, byl by mu rozuměl; on ale číst neuměl a neporozuměl.

Až do poslední chvíle nevěřil, že Liduška půjde s Krejzou k oltáři; vynadal každému, smál. se každému a nechal mluvit každého, kdo mluvit chtěl. Myslil si svůj díl a věřil pevně. Za Lidušku by byl dal život, za věrnosť její byl by vsadil duši svou, a teď viděl, že by byl prohrál.

Kdyby jen byla šla a z mrtvých byla nevyvolala celé to hejno myšlénkových příšer z jeho ňader! Ale ona se i usmála, hodila mu almužnu z toho, co bylo dřív jeho majetkem, hodila mu dárek, aby jím omluvila svůj hřích, hodila mu kapku na žhavý jazyk a jeho duše hořela plamenem strašlivým.

Ne dál!

Opovržením jí zplatil tu žebráckou almužnu, pod nohy jí hodil Jidášův peníz proradný, za který ona jej zaprodala.

Ani nevykřik', ani nepadl do mdlob, ale čelo jeho se zamračilo, srdce jeho zatvrdlo a žluč se rozhíhala po celém těle.

Pohledy ty ovšem neviděla více Liduška. Průvod nesměl zevlovat, v kostele se již čekalo: zasmála se na Toníka a odešla ke kostelu se svými družičkami a mládenci.

Muzikanti spustili marš, hrnuli se za průvodem a lidé říkali, že to slavné, tuze slavné, nehoť je muzika.

Toho si nevším' nikdo, že se Toník z muzikantů vytratil, a že utek' domů. Jeť dnes nevěsta a ženich hlavní osobou, jeť dnes veselo všude, v kuchyni, na komíně, na dvoře, v ústech, v srdci, v hlavě — tuze veselo je všude. Která bolest je s to, aby tu veselosť překřičela a na sebe obrátila zřetel?

Jistě ne ta, že Toník utekl muzikantům, že se ztratil z průvodu.

U kostela byla vystavena zelená, ověnčená, opentlená brána — snoubencům na slávu. Zahoukly několikrát taky moždýře, vystřelili několikrát z pušek a hluku bylo dost.

Vešli do kostela.

Zde již bylo nabito, sotva se průvod protlačil. Snoubenci klekli na klekadlo červeným suknem zvláště prostřené, což se neděje každému; dali oběma na hlavy věnečky a obřady započaly.

Nevěsta vypadala odhodlaně; každé slovo, které mluvila, bylo hlasité, pevné, tak že je mohl slyšeti každý po celém kostele a musil věřit, že jde ze srdce.

Kněz se ptal ženicha:

„Béřete si tuto nevěstu zde z lásky?“

Ženich odpovídal: „Ano.“

Kněz se ptal: „Nemáte s žádným děvčetem jiným slib, který vás váže?“

Ženich odpovídal: „Nemám.“

Bylo hrobové ticho.

Kněz zdvihal štólu, aby jim ruce spojil.

Jenom se ještě měl zeptati nevěsty.

„Béřete si přítomného ženicha z lásky?“ tázal se.

„Neberu“, byla nevěstina odpověď.

Kněz myslil, že se Liduška zmýlila a ptal se ještě jednou hlasem nade všecku pochybnosť zřetelným:

„Beřete si přítomného ženicha z lásky anebo z přinucení?“

„Z přinucení!“ odpověděla Liduška hlasem nade vši pochybnosť zřetelným.

Nikdo ani nedých, neb kdyby byl dýchl, bylo by ho slyšet.

Kněz se ptal: „Táži se vás před bohem po třetí a naposledy, béřete si přítomného ženicha z lásky anebo z přinucení?“

„Z přinucení!“ odpověděla Liduška určitě, pevně.

Kněz se jen ještě ptal: „Máte s někým jiným slib, který vás váže?“

„Mám!“ odpověděla Liduška. —

Bylo po obřadech.

Ač v kostele povstal mezi lidem šumot, šeptání divné, podivné, povstal šelest, divné zraky se střídaly, divná slova je provázela – vše bylo jako vyplašené ptactvo, když se ze země zvedne a ulítá přes hory a doly.

Kněz spustil štolu, odvrátil se k oltáři, ženich a nevěsta vstali a bylo po svatbě.

Na kůru byli rozestaveni muzikanti; chtěli po ukončených obřadech provozovat hudbu a každý stál již připraven, aby spustil. Po této změně ale zůstali každý jakoby zkamenělý; pestré skupení, ale bez vůle a života.

Liduška se obrátila ke kůru a hlasem pevným volala: „ Toníčku, můj jediný Toníčku, přistup k oltáři!“

Ševel mezi lidem rostl, každý se obracel ke kůru a očekával, co se bude díti. Muzikanti se dívali po Toníkovi, ale nebylo ho tam.

Liduška čekala, jako ten, kdo hyne žízní, na kapku vody; ale Toník nešel.

„Toníčku, přistup k oltáři!“ zvolala ještě jednou.

Nikdo se neozval, nikdo neodpověděl.

Lidušku projelo divné tušení.

Klestila si cestu skrze lid, a ten jako omámený ustupoval v pravo i v levo. Běžela na kůr, volala Toníčka a nebylo ho tam.

Sběhla dolů, běžela přes náves, letěla, jako nastřelená laň. Lid se vyhrnul z kostela, muzikanti sešli s kůru dolů, svíčky u oltáře zhasly, kněz odešel z kostela a na vesnici jakoby někdo hodil zmatek.

Muzikanti šli do hospody. Kam taky jít?

Hosté ani nechtěli více k Staňkovům k obědu, šli také do hospody. Staňkovic běhali jako smyslem pomateni, běželi do hospody, zvali k obědu, jenž byl už uchystán, k němuž se děly dlouhé přípravy.

Někteří šli, někteří nešli.

Byla to podivná svatba.

Krejza nevěděl, kam má jít, má-li jít domů, anebo k Staňkovům. Nešel ani sem ani tam, šel hledat Lidušku, aby snad se ještě napravilo, co se pokazilo.

Liduška zaměřila nejprvé k Toníkovi do bytu, a když ho nebylo ani tam, vylítla z domu jako zoufalá. Trhala si vínek s hlavy, trhala si vlasy a v jejích očích možná číst hrůzu, zděšení.

V tom ji potkal Krejza.

„Liduško prosím tě, měj rozum!“ pravil k ní.

„Prabídní lidé!“ volala Liduška. „Nemám-li rozum, kdo jest toho vinen, než-li vy všichni, kteří jste si zahráli s srdcem mým!“

Jako zoufalá běžela do hospody.

V hospodě každý vypravoval již, jak mohl.

Liduška zaměřila zrovna k muzikantům.

„Kde jest Toník?“ vykřikla a padla na zem.

Sotva že se vzchopila. Toník zde nebyl.

Jedni povídali, že odešel, druzí, že odešel v tu stranu, jiní, že ve stranu jinou.

Liduška si usedla a oči její byly jako potrhány.

„Svrchované nebe, což již nemáš více milosti!“ a slova zajížděla lidem jako břitvy do srdce.

Jedni se děsili, jiní plakali. „Zahrajte mi Toníkovu písničku!“ zvolala.

Muzikanti ji zahráli.

Liduška vzala toho, který sedával u Toníka, k tanci.

„Tys můj Toník!“ pravila a tančila s ním.

Tančili sami, nikdo jiný netančil.

Liduška si usedla a byla jako polomrtvá.

Pominula se rozumem. Za den tolik přežít — není divu.

Toník odešel do blízkého města a dal se na vojnu.

Byla to podivná svatba.