Muzikantská Liduška/V

Muzikantská Liduška Vítězslav Hálek
IV	V

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Spisy Hálkovy. Praha, E. Grégr 1883. s. 348 - 338.
Licence:	PD old 70

Od času toho uplynulo mnoho let.

Přichází jaro a pučí květy, přichází podzim a květy vadnou. Plynou léta, a lidé dospívají, přichází smrť a dělá všemu konec.

Nitě života jsou v tak nesčíslných způsobech setkány, že to málo kdo pochopí. Mistr je sleduje, smrť je přestřihne. Všichni žijeme jeden život, jeden vedle druhého, každý jinak. Sto životů vidíme vedle sebe, a často si nevíme rady pro okamžik příští. Nejbližší chvíli neuhodne nikdo. Kdo ale jedná proti věčným zásadám lidským, proti zákonům přírody, na tom se mstí i lidskost i příroda strašně. Škoda, že tato msta zasáhne časem i oběť nevinnou ! Předsudky lidské bývají strašlivé. Lhostejně se dívají na bratrovu krev, lační a pijou vlastních dětí krev.

Nebohá Liduška!

Znejte člověka, znejte přírodu, a rozumíte všemu, čeho máte potřebí pro život ten. Kdo se od nich odvrátí, hanobí je, hřeší proti nim a sobě kope vlastní rukou předčasný hrob.

Co pomohla rodičům Liduščiným všechna lamentace, všechno lomení rukama? Neštěstí se nedalo napravit, Lidušce rozum navrátit nemohli. Že štěstí dítěte nedá se vštípit násilím, poznali docela.

A však buď jim věčný pokoj. Země již je kryje, a co si zde udělali, ať to tam zodpovídají.

Starý Souček jest ještě svěží, jako vítr. Jest posud generálem své armády, k níž náleží také Krejza. Přišlo brzo vše na jevo a proroctví Součkovo se vyplnilo. Jmění Krejzovo bylo zbudováno na větru, chtěl si Liduškou pomoci a Liduška to zaplatila rozumem.

U Staňků jest pusto, velmi pusto. Lidé se toho stavení bojí, nikdo tam nevkročí, a žebrák maje tam zaklepat na dvéře, jde mimo. Bez za stodolou zvadnul, sedmihláskové žijou v několikátém pokolení, ale jejich hnízdo na bezu jest pusté.

Liduška sedávala první čas mnoho a mnoho pod bezem. Myslila, že tam k ní přijde Toník. Darmo čekala; Toník nepřišel, nechodila tam více, sedmihlásek také více nepřilétal, bez více nevoněl, a proto je tam smutno, tuze smutno.

Mnoho let opět uplynulo a ty mnohou změnu přinesly. Starší odumřeli a vzali Liduščino tajemství s sebou do hrobu; věděliť jen, že Liduška blázní. Všickni k ní byli chladní, tak jako je ve světě vůbec, když se nám obrátí štěstí. Kluci na návsi za ní pokřikovali, tropili si z ní smích; ona se bránila, a kluci se smáli ještě víc.

Liduška nevynechala žádnou muziku v celém vůkolí. Kde jen slyšela, že jest muzika, a kdyby to bylo kolik hodin cesty vzdálené, musila tam být a vydržela tam vždy až do rána.

Netančila nikdy. Stávala vždy v koutě a dívala se po muzikantech. Pak-li některý muzikant na ni promluvil, byla celá blažená. Proto jí říkají „Muzikantská Liduška.“

Že hledá mezi muzikanty svého Toníka, o tom ovšem žádný z muzikantů již neví a proto si z ní leckdys tropí smích, žert a leckdys ji urážejí. Liduška ovšem tomu více nerozumí, a to jest její štěstí.

Snad by vydržela u muziky celý týden, kdyby tak dlouho trvala. Zapomněla by jíst i pít, jen když může slyšet muziku.

Málo kdy se zasměje, často pláče a to vždy, když si vzpomene, že tam Toník není. Lidé si arciť toho pláče nevšímají. Říkají, že je bláznivá a myslí, že tím řekli vše.

Možná, že mají pravdu.

Kdo zná, co byla dřív a co je teď, zplakal by nad ní sám.

Bylo to letos o posvícení, když k nám taky přišla „Muzikantská Liduška“, tak jako bývá každý rok u nás.

Byla u muziky až do rána a ráno mne přišla zbudit, abych se podíval, co již udělala za práci. Já se šel podívat a viděl jsem, že všechno uklidila, uspořádala v domě. Ona z toho měla nesmírnou radost. Pochválil jsem ji, a tím jsem si získal úplnou její důvěru.

Sedla si pak na schody a zdála se být velmi zamyšlená.

„O čem přemýšlíte, Liduško?“ ptal jsem se jí.

„Naši strojili svatbu a převařili máslo,“ odpověděla mi a dala se do smíchu.

„Máte z toho radost, Liduško?“

„To ne. Ale kdyby nebyli pozvali kostelníka, bylo by všechno dobře.“

„A koho měli pozvat?“

Liduška se najednou zalekla a žádná moje otázka ji více nepřiměla k odpovědi. Zamyslila se a zdálo se, že neslyší.

Dobrá moje matka mne zavolala stranou a pošeptala mi, abych se jí zeptal na Toníka a pak abych jí zpíval jakoukoli písničku.

Seděla ještě pořád na schodech a když jsem se k ní přiblížil, patrně se mne opět zalekla.

„Liduško, to máme dnes čisto ve stavení,“ pravím k ní.

„Já jsem dnes uklízela, hleďte,“ chlubila se opět.

„Musím vás za to pochválit.“

„Jsou zde děti, ať to neslyší,“ pravila a bázlivě se ohlížela kolem.

„Proč pak se bojíte dětí?“

„Jsou nezbedny; smály by se mi.“

„I ne. Měly by z vás radost.“

„Že by měly? Viďte, dobře jsem uklidila. O, já bych byla dobrá hospodyně!“

„Kdyby vás tak Toník viděl, ten by měl radosť, viďte.“

Liduška vyskočila.

„Kde je Toník?“

„To nevím, Liduško.“

„Kde jste ho viděl?“

„O, ten jest daleko?“

„Ba vím to, a nemohu jej najít,“ zasteskla si Liduška, sedla opět na schody a plakala jako dítě.

Řeči její byly souvislejší, a člověk by skoro mohl myslit, že se jí opět rozbřeskuje.

„Nepovíte to žádnému?“ tázala se bázlivě.

„Nepovím, Liduško.“

„Tedy vězte, Toník byl můj hoch. Vám to povím, ale jiní to nesmí vědět. Oni by mi ho zase nedali. Lidé jsou zlí.“

Opět sedla na schody a dívala se na mne tak, že jsem z toho vyrozuměl, abych si vážil, že mi svěřila tajemství.

Já jsem jako maně začal hvízdat jakousi písničku, kterou muzikanti hrávají.

Liduška začala poslouchat velmi napnutě.

Pak jsem přešel z jedné písničky do jiné, z té opět do jiné a hvízdal, co mi právě napadlo.

Liduška najednou sebou trhla. Oko se jí vyjasnilo, tvář taktéž, několikrát si dala hlavou jako takt, a pak začala zpívat jakousi starodávní polku zcela správně a do podrobna. Zdálo se, že celá v té písni žije, na tváři se rozhostila blaženost, možná že i v srdci. Aspoň, kdo by ji byl uviděl, byl by řekl, že je šťastna. Již byla u konce, začala opět znova, radosť její rostla.

Nevytrhnul jsem ji ani slovem ani pohnutím.

Když dokončila, sedla opět na schody a zamyslila se. Časem se jí ještě pohnuly rty a jednotlivé hlasy mne poučily, že si tu píseň zpívá ještě v mysli, a že ještě žije ouplně v tom, v co se zabrala.

Podívala se pak na mne, vstala, vzala mne za ruku a pravila:

„To je Toníkova písnička.“

„Míval ji rád?“

„Tu hrával, já jsem ji tančila, pak přestal hrát a tančil ji se mnou. O, ten umí tančit!“

„A hezký byl?“

„Ba že. Jeho oko! To bylo krásné oko!“

Opět sedla na schody a dala se do pláče.

Abych ji přivedl na jiné myšlénky, začal jsem opět hvízdat všelijaké písničky. To účinkovalo. Netrvalo to dlouho, a ona již zase zpívala „tu Toníkovou“; zase byla na chvilku šťastna.

Vidět člověka v největším neštěstína chvilku šťastným, kterak úplně věří, že jest opravdu šťasten, vidět hned v příští chvíli ale na něho se opět valit celé ty balvany hrůzy, které jeho duševní poklid rozmačkaly – to se člověku srdce v těle rozpláče.

Liduška dozpívala a opět se plným okem dívala na mne.

„Toník přijde,“ pravila.

„Jistě že přijde, Liduško, “ pravil jsem já.

„Vy to taky víte?“ A vstala.

„Ovšem, že vím.“

„Můj dobrý Tonícek ! Pak mi zase bude dobře. Ten mi nedá ublížit. Lidé jsou teď velmi zlí. Nadávají mi, kluci se mi smějou, házejí po mně pískem, a já musím plakat. Ale až přijde Toník, bude všemu konec. Toník mne nedá. Pak půjdeme zase pod bez, víte tam za stodolu, tam si budem povídat, co jsme zkusili, a budem se mít rádi. Uvidíte, že sedmihlásek zase přiletí, jen co přijde zase Toník.“

V tom spustili na návsi muzikanti, kteří chodívají v pondělí o posvícení po vsi s muzikou.

Liduška se vzpřímila.

„Slyšíte ho?“ ptala se a \y,ala mne za ruku.

„Koho pak, Liduško?“

„Toníka! To je Toník! Toník už se vrací!“

A sotva to dopověděla, již byla ze dveří ven a běžela za muzikanty, aby tam uvítala svého Toníka.

Okolo muzikantů obíhal zlatý ženich, v ruce měl zlatý koláč a odháněl zlaté kluky.

Jakmile uviděli kluci Lidušku, opustili zlatého ženicha, běželi jí naproti a křičeli: „Muzikantská Liduška! Muzikantská Liduška!“

Liduška proběhla muzikanty křiž na kříž, a nenašedši svého Toníka, usedla na návsi na kámen a dala se do pláče.

Toník se ale posud nenavrátil. Žádný neví, kam se poděl. Liduška posud na něho čeká, bez pochyby, že darmo. A kdyby se i vrátil — můj ty bože, jaké by to bylo shledání?

Podivilá to vec. Zlatý ženich, kdykoliv uvidí Lidušku, pláče s ní. Snad že si rozumějí, aspoň se těší vespolek.

On jest jediný, který jí neříká „Muzikantská Liduška“, nýbrž jen Liduška.

O „zlatém ženichu“, budete-li chtít, povím vám jindy.