Muzikantská Liduška/III

Muzikantská Liduška Vítězslav Hálek
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Spisy Hálkovy. Praha, E. Grégr 1883. s. 328 - 338.
Licence:	PD old 70

Voda teče, řeči se mluví a lidé se mění.

Krejza šel k Staňkovům na táčky. Ovšem že někteří těmto táčkám již říkali námluvy, někteří dokonce, že jde již jako do svého, a jiní pak, že už v skutku do svého. Ale to nic nedělá.

Krejza vešel, matka se usmála, otec přendal dýmku s levé strany úst na pravou, Krejza si samolibě mrknul, a Liduška si toho ničeho nevšímla. Ani to krásné modré oko nepozvedla, aby pozdravila svého ženicha.

Krejza začal povídat, jaké jest u nich chystání k svatbě, mnoho-li slepic, kuřat, kachen, hus, ovcí a prasat jest na krmníku, mnoho-li strýčků, tetiček, bratranců, sestřenic, dědečků, babiček — vzdálených i blízkých bude při svatbě, kdo všecko bude ze vsi pozván: ale Liduška jakoby to neslyšela. Toť se rozumí, že to musila slyšet; jak pak by neslyšela, když to Krejza tak nahlas, tak zřetelně vykládal, že Staněk a Staňková plynuli v proudu otcovských i mateřských radostí. Ale jakoby si hlavu postavila a řekla: „just ne!“ — a neslyšela nic. Jakoby se jí to ani netýkalo, jakoby Krejzova záležitosť nebyla též její! A přece byla ona nevěstou.

Podivné.

Krejza konečně, aby dokázal svou všestrannou zřetelnost, přisedl k ní a bral ji za ruku.

„Počkejte, padají mi vlasy,“ pravila Liduška, vyndala lehce ruku svou z ruky jeho a urovnávala si vlasy.

Toť je už skoro patrno, že naschval.

„Jak pak vy se připravujete, Liduško?“ tázal se Krejza.

„K čemu?“

„Haha! K čemu? Což pak nevíte, že bude svatba?“

„Tak?“

„I ty můj bože! Vy se tomu divíte?“

„Čemu?“

„Inu že bude svatba!“

„Čí?“

„Moje a vaše.“

„Kdy?“

„Nu, co nevidět.“

„Tak?“

„Ale víte co, Liduško. To vykání mně se zdá tak cizím. Tykejme si, Liduško.“

„Proč?“

„Inu, vždyť budem svoji!“

„Až po svatbě totiž.“

„I toť se ví, že až po svatbě. Ale vždyť si můžem začít tykat dřív, třebas hned.“

„Až po svatbě.“

„Ale jděte, proč pak bysme nezačali hned?“

Liduška mlčela. Krejza to měl za polovičně svolení.

„Dej mi hubičku, Liduško,“ šeptal Krejza, a klonil se k jejím ústům.

„Opovažte se!“

„Nedáš mi hubičku?“

„Nedám; až po svatbě.“

„A co když si ji vezmu?“

„To vám neradím. Vždyť vidíte, že je zde matka. Co pak by tomu řekla matka? A otec je taky zde.“

Matka a otec se podívali na sebe, usmáli se, jakoby si řekli: „Nu vždyť tomu rozumíme. Hraje si na nevěstu. Vsak ji hračky přejdou.“

Krejza ale neustále loudil.

„Co pak mi nedáš žádnou hubičku?“

„Ne.“

„A když budu doléhat?“

„Počkejte, až přijdu.“

A Liduška se zdvihla a šla ven.

Nevím, jak dlouho Krejza čekal, až se Liduška vrátí. Ale to vím, že by se byl dlouho načekal, než by se jí byl dočkal.

Liduška šla do komory a tam se zamkla.

„Z toho si nic nedělejte, Krejzo,“ pravil otec. „To jsou tak dívčí vzdory; přejdou samy sebou. Má sice svou hlavu, to je pravda. Ale co nejde po dobrém — nu, vždyť jsem já otec.“

Matka šla za Liduškou ven, ale nenašla ji. Nevěděla, kam se poděla, a když zkoušela kliku u komůrky a dvéře byly zamknuty, nemyslila, že je dcera v komoře a vrátila se s nepořízenou do světnice.

Zatím byl večer.

Za Staňkovou stodolou se táhla zahrada do polí a zrovna u stodoly stál široký, veliký, bezový keř v plném květu. Před bezem se má smeknout, když se jde okolo, říká se, protože je bez lékem na devadesát devět nemocí.

Uvidíme později, zda-li je to pravda.

Bez voněl, a na jeho větvi si prozpěvoval večerní píseň malý sedmihlásek. Nebyl daleko domova svého; zrovna pod ním se kulatilo měkké hnízdo, a z něho natahovalo krčky pět písklat. Nikdo je nevybral, kluci i holky byli zdrávi jako buci, a proto zpíval sedmihlásek vesele, jako by měl strojit svatby.

Nikde se ani nic nehnulo, broučkové už podřimovali, mušky ještě bzučely, netopýr ještě nelítal, a sedmihlásek zpíval z plného hrdla.

Každý člověk má svou hvězdu. A proto vycházely hvězdy na nebi, až milo; a proto se leskly, jakoby dnes nebylo na světě neštěstí, a proto se k sobě plížily, jakoby na světě nezbývalo nikomu více, čeho by si přál.

Pod bezovým keřem se něco hnulo a sedmihlásek se nlek'. Uviděv ale, že to je Liduška, že se dívá k nebi, aby si taky našla svou hvězdu: zpíval dále, jakoby se bylo ničeho nepřihodilo.

Bezový keř byl Liduščiným zalíbeným místem. Tam sedávala každý večer, tam se jí skládaly do hlavy ty podivné myšlenky, z nichž záleží lidský život, tam myslívala na Toníčka, tam se bávala v srdci, tam plakávala, tam zpívala svoje písně — a sedmihlásek věděl, že je dobrá, jako anděl, že neublíží ani těm jeho písklatům, a proto byl vesel.

Okolo zahrady šel Toník.

Láska uslyší i sebe lehčí krok.

Liduška se pod keřem poněkud pozdvihla, sedmihlásek utichnul.

„Pst!“ zvolala Liduška.

Toník se hned ohlédnul za keřem a vida tam svou Lidušku, skokem se přesunul přes nízký plot a již byl u ní.

„Čekáš zde dlouho, Liduško?“

„I ne dlouho. Na tebe bych čekala ještě dýl.“

„Tys čekala na mne?“

„Toníčku, to víš, na koho pak bych čekala?“

„I jdi, holoubku, vždyť já to vím. Viď, že mne máš ráda?“

„Mám.“

„Dušinko, dívejme si do očí.“

Políbili se, a dívali si do očí.

„Ale Lidunko, ty máš nějak uplakané oči.“

„I jdi, to se ti jen zdá.“

A Liduška se nutila do smíchu.

„Věř mi, nezdá se mi to. Prosím tě, tys plakala?“

„I to bylo jen tak.“

„Kdo ti směl ublížit?“

„I nic. Tak mi ledacos připadlo na mysl, a to víš, dlouho-li pak to netrvá, že se člověk musí rozplakat.“

„Má dobrá duše.“

„Naši zrovna jakoby ani neměli srdce, jako jiní lidé. Krejzovi k nám dovolí chodit, vyjednávají o svatbě, ohlášky mají již doma a dítě jakoby jim nestálo ani za otázku, aby se ho optali: můžeš s ním býti šťastna?“

A Liduška se dala do pláče, do hlasitého pláče. Na srdci Toníkově jakoby všecka ta její bolesť teprv roztála, to všecko, co za tak dlouhý čas musila v sobě tajit, co ani rodičům nemohla svěřit, jakoby se vše bylo proměnilo v slzy, jimž nebránil ani jediný dech, aby řinuly ze srdce, jak v něm povstaly, neskalené, čisté, z nejvnitřnějšího srdce.

Toník ji nechal, aby se vyplakala.

„Toť ani otroku se nemůže vést hůř,“ štkala Liduška. „I ten žebrák se ptá dítěte, co by rádo, a rodiče nevědí, že jejich dítě jest taky člověkem. Prodávají dítě, jakoby je celý čas odchovávali na prodej a čekali na kupce, kdo dá více — o bože, člověku div srdce nepukne. Věř mi, Toníčku, kdybych neměla mít tebe, já bych to nevydržela; buďto bych si vzala život, anebo bych se zrovna musila zbláznit.“

„Upokoj se, dítě mé ; vždyť se ti nic nemůže stát,“ chlácholil ji Toník.

Lidušce se v skutku ulevilo, že se tak nelíčené vyslovila Toníkovi.

„Věř mi, Toníčku, často mi připadá, že to ani pánbůh nemůže pokládat za hřích, když si člověk vezme život. Když s člověkem tak nakládají, jakoby ani nebyl z nich, když se přáním a slzám mým smějou, jakoby ani nebyly hodny, aby je slyšel člověk, jakoby slovo dítěte nebylo hodno, aby zavadilo o jich sluch — Toníčku, já jsem velmi nešťastna!“

Toník vzal hlavu její na svůj klín, slíbal jí slzy s krásných očí, zlíbal ústa její a tiskl hlavu její k srdci svému, aby tam slyšela, co tluče v jeho ňádrech pro ni a kde je ona domovem.

Sedmihlásek utichnul. Písklata natahovala krčky, něco jakoby žvatlala, ale sameček sletěl k nim, něco jim pošeptal a mlčely taky.

Nebe již bylo plno hvězd, tak že se člověku zdálo, jako by se tam už ani jedna nevešla. Právě jedna padala s nebe, a o tu bylo míň.

Čí to byla hvězda?

Liduška se zotavila.

Oči její byly jako fialka, když ji umyje ranní rosa. Zahleděla se do těch očí Toníkových, a bylo jí, jakoby se do smrti své nemohla odtrhnout od nich.

„Viď, Toníčku, tys nikdy o mně nepochyboval?“

„Kterak nemožno tobě věřit docela?“

„Nepochybuj ani déle. Nevím, co naši se mnou zamýšlejí, a jak nad mým osudem rozhodli. Jest mi to již lhostejné. Ale ať přijde cokoliv, věř, že se ti nezpronevěřím nikdy, a kdyby mne to mělo můj život stát, a já se měla stát nešťastnou.“

Toník ji na místě odpovědi políbil.

Sedmihlásek zase zazpíval, jakoby mu bylo přibylo kuráže.

„Teď se již rozejděme, Liduško; vaši by tě mohli pohřešovat.“

„Však jest mi, jakobych měla jít mezi cizí, když jdu domů. Zdej se tobě o mně, a buď ujištěn, že i mně se bude o tobě zdát, tak jako že jsem věčně tvá.“

„Již vím to dávno, Liduško, že jsi silná dost, a že odoláš všemu. Dobrou noc!“

Ale Liduška ještě nemohla říci: „Dobrou noc!“ Tak jako by se měla odtrhnout od srdce svého: tak náramná bolesť jí najednou přišla do duše, jakoby se navždy měla s Tomkem rozloučit. Padla mu okolo krku, zlíbala celou jeho tvář, a horkými slzami ji zkropila. Vlastním násilím se jenom mohla odtrhnout od něho a hlasem štkajícím volala za ním: „Dobrou noc!“

Nevešla ani více do světnice, nýbrž zrovna do své komůrky. Ulehla si, zamhouřila oči a myslíc na Toníčka, myslila i bezpochyby, že jí přijde sen o jejím miláčku.

Venku se něco šustlo, klika zavrzla, dvéře se otevřely a do komůrky vstoupila Liduščina matka se svíčkou v ruce. Liduška se jí lekla.

„Pro milosrdenství boží, co jest!“ vykřikla a usedla si na lůžku.

Matka neodpovídala. Dělala, jakoby něco hledala, převracela vrub na vrub, byla brzy tu, brzy tam, a na dceru jakoby se nechtěla podívat. Konečně postavila svíčku na stůl, odkašlala si a pravila:

„Kde paks byla?“

„Za stodolou, maminko, pod bezem.“

„Sama?“

Liduška neodpovídala.

„Nemáš řeč? Bylas tam sama?“

„Bůh to ví, že nejsem nikdy sama. A jestli ten, na kterého myslím, co mi stačí myšlénky moje, jenž jest se mnou vždy: jestli že ten tam se mnou byl osobně, pak jsem ani tam nebyla sama.“

„No hezky. A ženicha jsi nechala sedět.“

„Já žádného ženicha neznám.“

„Skoro by tak mohlo být. Aspoň se tak chováš.“

„Tak jako vždy. A nezměním se nikdy.“

„No nežť. Ale ať to víš, že na druhý týden je svatba.“

„To nebude, matko!“

„Toť se ví, zrovna tobě k vůli.“

„Máte-li jinou nevěstu, nežli mne, možná. Ale moje svatba nebude, to vám zde slibuju, matko, anebo ať mne bůh zavrhne z milosti své.“

„Nech boha. Tys bez toho již vypadla z milosti jeho. Neboť to nestojí psáno, aby rodiče jednali podlé dítěte, jak mu se zlíbí. Rozumíš?“

„Dělejte si, jak chcete. Moje svatba nebude. Můj pohřeb — to by mohlo být, ale svatba nikdy. Neboť to závisí také od vůle mé!“

„Hleďme dcerušku! Najednou! Jak umí rozvázat.“

„Pro boha vás prosím, maminko, nemluvte již déle do mne, sice mne přivedete o rozum. Odmlouvat vám dlouho nebudu, to buďte přesvědčena. Jednejte si jak chcete, a jak z toho máte rozum, ale mne k oltáři nepřivedete.“

„Snad tě tam ponesem! Bodejť by ne! Hleďme, tu velkou paní!“

Liduška již neodmlouvala ani slovem. Ulehla si do peřin, a jakoby se jí to ani netýkalo, co k ní matka mluví; dělala, jakoby spala.

Matka ale pokračovala:

„Hezké jsou to děti, to je pravda. Hlavu máte jakou! Zvedené jste to holčičky! Rodiče aby vás hejčkali, a vy pak řeknete: nechci! Dobře tak.“

Liduška se opět pozvedla.

„Pro bůh vás prosím, matinko, vždyť přece máte aspoň srdce lidské. Zapíráte-li v sobě matku, buďte aspoň člověkem a nechtějte mermomocí, abych byla nešťastna.“

„Láry, fáry!“ Já všecko tobě k vůli, a co ty uděláš nám k vůli, zdárné děvčátko? Odpovídat umíš, to je pravda, ale mne nezmateš. Svým chytráctvím se nám nevytočíš. To jsou již staré věci, a ty známe podrobně.“

„Nuže, matko, dělejte jak chcete. Musím-li, půjdu. Ale to vám povídám svatosvatě, že neudělám ani o vlas víc, než co musím.“

Liduška si ulehla a matka v domnění, že dcera svoluje, vzala opět svíčku a odešla z komory. Kdyby se byla Liduška dívala po její tváři, byla by viděla, kterak samolibý úsměv přeletěl matčina ústa.

Dvéře se zavřely, na místo svíčky vběhly sem paprsky měsíčné a dlely tak klidně na zdi tiché komůrky, jakoby zde bylo všecko dobře.

Pevné rozhodnutí ztuhlo v rozbouřeném srdci Liduščině, oči se přimkly, ústa se usmála — zdálo se jí o Toníkovi.

Na blízkém bezu zpíval ještě sedmihlásek, hvězdy se leskly na nebi, a u Staňků ztichlo vše.

Snad bylo vše dobře.