Moderní pohádky/Pohádka o moři a o zemi

Moderní pohádky Teréza Nováková
Pohádka o jedné duši	Pohádka o moři a o zemi	Ještě jedna pampeliška

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o moři a o zemi
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 265–278.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1900, poprvé otištěno v „Topičově Sborníku“ r. 1914.

Pravilo moře: „Země, ty rozkošná, miluji tě, buďme zcela svoji! Dej se pevně obemknouti mými lokty, vlož své ruce kolem šíje mé, přimkni se mi k prsům a stul se, ať jsme jedno, má krásko rozmilá! Moře je veliké a pyšné, dá ti štědře ze své mocí, třpytivou, čeřivou korunu ti připne na čelo. Perlami bílými ověsí ti šíji, žlutý jantar vplete ti v proudy vlasů, nádhernými korály rudými ozdobí tvé boky, miliony svých mnohotvárných ulit a lastur dá za hračku rukám tvým! Hrozní netvorové hlubin budou tebe poslušni, pokorně přikrčí se ti k nohám. Jsem veliké a hrdé, povznesu tě, vše ti dám. Jen stále se nevzdaluj toužebných mých loktů, miluj mne!“

Pravila země: „Ach ne! Mne nevábí tvá síla a velikost, mne děsí, že’s chladné, nelítostné, že studené je a němé všecko, čím vládne tvá moc! Nechce se mi koruny z pěny tebou nabízené, třpytivější, oblétá mi čelo miliony stobarevných křídel motýlích. Nechce se mi holdu líných oblud tvých; ztepilejší obrové pobíhají po skalách mých a lesích. Nač mi tvé perle, korály, škeble a jantar, pyšný králi! Vpletu si ve vlas žhoucí orchideje, své boky ovinu temnými růžemi, z kapradí a palem spletu si vějíře chladící a perlami tvými zhrdám pro bílé hvězdice svých sněženek a chudobek. Tvé korály rudě se stkvějí, žlutavě svítí jantar a bělavě perly, — leč jsou tvrdy a mrtvy — a moje květy pučí a kypí a voní tak sladce sterými vůněmi! Voní a rostou polibkem mého pána a chotě, velikého slunce! K němu zraky i hruď vzpínám, k němu se tulím, jemu se odevzdávám! Nech ty mne!“

Pravilo moře: „Rozkošná země, slyš lkavý můj hukot; v mé vlny pojď! Miluj si slunce, chotě svého, ale miluj i mne, jsem mocné a hrdé jako samo slunce. Halí ti často ve mraky a v mlhy svou tvář, až jest ti teskno a hrozno, ale já věrně, neustále chci tisknouti tě ve své lokte. Byla doba, kdy neprchala’s mi, kdy sloučeni jsme byli v jednu bytost. Pamatuješ? Ó, vrať mi ten čas!“

Odpověděla země: „Dávno, dávno tomu, moře milé! Tenkráte bylo’s žhoucí a hřálo mne jako teď polibek slunce, — a teď jsi tak chladné a šeré — bojím se tebe. Náležím záři, ohni, ty miluj svou lunu, která vlnivé tvoje lokte k sobě táhne a za krátko zas odmítá. Mne nech.“

Hrozilo moře: „Jen pozor dej, krásko pošetilá, ať nesežehne tebe vytoužená zář. Vyprahnou tvé luhy a lesy, neúrodnými stanou se jako šerá skála — čím ozdobíš pak své boky, šiji a vlas? Slyš mne, drahá; až vysílena, sprahlá klesneš pod polibkem slunce, přijď ke mně, nechať osvěžím, zaplavím tě mocí své lásky. Nepřijdeš-li, zahyneš, krásu svou ztratíš.“

Zasmála se škádlivě země: „Ó, nepřijdu, nebojím se. Nedají zahynouti, uvadnouti zemi, věčně mladé matce prameny, potoky, jezera a řeky, její věčně mladé, svěží děti. Kdybys vidělo jak jsme krásni, tam, kde ležíme si v objetí a kde slunce líbá nás a kryje nás náručím svým — již nevnucovalo bys mi studených, mračivých svých vln. Já oddychuji sterou vůní svých pyšných lesů, svých květnatých luk, kolem mne zpívají ptáci mí poddaní, sladké významné písně; mé děti po mně laškují, hrají, bublají i šumí; květy bílých leknínů, žlutých stulíků tiše plovou po modrých jezerech; zlaté vážky, mušky a šídla na nich se kolébají, trsy modrých pomněnek, netykavek vějířovitých kapradin lemují potůčky a bystřiny o skaliska se lámající a pěnící; tropická řeka snoubí se s palmovým lesem a s neproniknutelnou houští lián, v níž létají kolibříci — drahokamy a vine se šupinatá páska hadů. A nad námi ve zlatých obláčcích vznáší se žhoucí láska našeho pána, chotě, otce, velikého slunce, jenž nás živí, blaží. Ó, my jsme krásní, když se milujeme, v jednu velikou náruč stuleni. Již i tvé rybky stěhují se k nám, teplou říši země a slunce a perly, jež slibuješ mé šíji, z trpkých tvých vod, plují na půdu mých řečíšť. Jsme mladí, svěží, živoucí — a tys tak chladné. Neroste při tobě kvítí a křoví, jen tvrdá ostřice lemuje tvé břehy a vlny vyvrhují žlutozelenou chaluhu. Nevoní tvé korály a škeble, chvilkovou pěnou jsou medusy, jež zoveš svými květy, a všichni tví tvorové jsou němí, studení, hrozní. Zdomácní-li pták na tvých vlnách, usadí-li se na skalách a útesech pobřeží, nezpívá sladce — jen křičí a skřehotá příšerně. Běl a šeď a žluť u tebe, — nikde barev. Bílý písek nekonečnem vroubí tvůj šat, šedé a žluté jsou tvé skály, hroty a balvany. A ty samo, tvoje vlny vždy stejné, šedé, zachmuřené, smutné. Vždy stejné!“

Rozhorlilo se moře: „Necitelná, nevěrná, lžeš! Nejsem šedé, ani smutné, — ani tak dlouho, co racek křídlem nade mnou zamávne a nejsem stejné! Věčně měniva jest má hladina, věčně krásna. Tu hlubokým modrem prosvitají mé vlny právě tak jako vody tvých jezer, ptactvem opěvaných a lekníny pokrytých; tu čistou zelení tvých luk se vlny valí v dál, na čele majíce bílý diadém peřejový. Stříbrným rouchem je šatí první paprsky tvého slunce i světlo luny a když plně na ně dopadá zář, oděny jsou ve zlatohlav nádhernější než mají tvoje řeky všecky. Když zmírá den, sta na mně hraje barevných odstínů — já snoubím se s oblohou v jedinou ohromnou duhu. Nikdy, ni chvilku nejsem stejno, mrtvo, ty, nemilosrdná, zlolajná! A vždy ve mně síla, moc, pýcha jaké neznáš ty. Jsem králem všech králů, mocnější než slunce, vše rozdrtím svou hněvnou pěstí, i tebe, nevzdáš-li se mi.“

Ale země ležela, oddychujíc tiše a neodpovídala ku hrozbám moře. Přispěchal vítr a promlouval: „Veliké moře, poslyš mne, nežebroň falešné země, záletné krásky. Věz, ne pro polibky pána a chotě svého slunce zamítá lokte tvé. Hluboko před ním i před tebou skrývá milence svého, žhoucí oheň. Slyšel’s, jak řekla ti, žáru že náleží a ohni? On hřeje a blaží ji horoucněji, než živitelova záře. Jeho zplozenci, horké to prameny nejhýčkanějšími, nejvzácnějšími jsou jí dětmi. Bojí se stále, by nevyzradil se oheň podzemní slunci; a když divoký miláček vyšlehne někdy sopkami a doly, všechna se chvěje ve svých základech, div nehyne. Tys veliké, nesnižuj se ke lhářce záletné. Miluj lunu — neustává tě líbati, táhne tě k sobě neumdlévající něhou.“ Ale moře neposlouchalo rad větru; slyšelo jen jeho poselství, že země, lepá země dychtí po žáru, po vroucím ohni a pohrdá jeho chladnými, slanými vodami. I rozzuřilo se, rozpřáhlo své lokte, zelené vlny, vysoko a bilo jimi o ustrašenou zemi, chtějíc ji celou ve své náručí urvati. Zaneslo daleko mrtvý bílý písek svůj a úlomky svých útesů, — ale země zůstala nepohnuta a nepovolila násilí dychtivých vln. I počalo moře zase škemrati a zemi smiřovati. Utišené vlnky pokorně líbaly lem jejího šatu, smývaly s něho písek, kamení, chaluhy a když vzduly se mocněji, sypaly jí k nohám všecky dary mořem slibované: perly, jantar, škeble, úlomky korálů. A země zase nedala se uprositi, vzhlížela k slunci, dala se jím líbati a voněla a kypěla nejnádhernějšími květy, nejbujnější zelení.

Přišel k ní vítr, zadul jejími lesy a luhy a vrátil se k moři, řka: „Nedbá tebe; objímána sluncem a prolnuta tajným blahem podzemního ohně leží a dýchá nejsladšími vůněmi jakoby tobě, trpkému, slanému dechu tvých vln na posměch. Nedbá tvých mrtvých chladných darů. Miluje jen teplo, život.“

Znovu rozvířilo se toužící moře a pohnulo nejtajnějšími svými hlubinami. Velitelsky rozkázalo vlnám, aby do široka rozpřáhly své náručí a snesly zemi k nohám všecko bohatství živých tvorů moři poddaných. A pravilo zemi lichotivě: „Zhrdla’s mrtvými poklady, lepší žeň přináším ti v dar. Tisíce tisíců švižných rybek, lesklých a měnivých jako drahokamy, miliony různotvárných strakatých škeblí a lastur, medusy zářící barvami tak divukrásnými jako tvé růže a orchideje, zástupy ráčků, krabů, hlavonožců tak pitvorných a hbitých jako drobná zvěř, oživující tvé skály a louky, vše co tančí a víří nejbujněji v končinách mořské říše, skládají ti mé lokte v klín. Přijmi vše — a miluj mne!“ Ale země zase ležela tiše a pousmívala se. A vítr zalétl na vlny a zašeptal moři: „Posmívá se ti! Méně zamlouvají se jí živoucí tvoje dary, než ony mrtvé a chladné perly, korály, kameny. A jak by se jí mohly líbiti? Sotva hodil’s jí je v klín, hynuly, až zahynuly. Škeble otevřely své nitro, objevujíce mrtvá zvířata svá — skořápky jejich sluncem vysušované drtí se a lámou ve střepiny. Rozkošné medusy proměnily se v ohyzdný maz, rybky z vln vyhoštěné pozbyly života, lesk jich šupin pohasl a vedle jejich malých mrtvol leží mrtvoly raků, krabů, sepií, tlejíce a otravujíce dechem smrti vůni lesů a květů, jíž dýchají ňadra rozhněvané krásky země. Hnusí se jí tvé vlny. Ó veliké moře, marna je tvá snaha, nedobudeš jí laskáním a dary — vzduj se, uchvať ji, mocí ji přitiskni do svého náručí, zaplav ji, urvi lásce ohně podzemního i slunce na vysoku.“

Zklamané moře z hluboka oddychovalo a uvažovalo co činiti, zda rady větru poslechnouti. Poručilo nejprve vlnám, by smetly zhrzené, zhynulé jeho dary v hlubinu, aby nehyzdily déle lemu země; pak zas laskavě přiblížilo se k ní, chtějíc viděti usmířenou její líbeznou tvář. A tu shlédlo, kterak v polibku slunce nad zemí tančí a se vznášejí tisíce křídlatých motýlů, bílých jako perly, žlutých jako jantar, rudých jako korály, pestřejších stokráte než všecky škeble mořské říše, — jak laškují a se radují, usedajíce rozkošné, jásající zemi ve tmavé proudy vlasů, na brunátnou šíji, na bílé čelo. „Ozdobila se korunou sobě nejmilejší, zhrdnuvši čelenkou mou peřejnou, vodními skvosty mými,“ zahučelo moře v rozhořčené bolesti. Zdvihlo vysoko studené solné své paže a všecky motýle, bílé, temnobarevné a pestré do jediného ubilo svou rukou. Leželi nyní na lemu neoblomné země v bílém písku, tam, odkud před tím vlny smetly v hlubiny zhrzené a zahynulé dary krále moře.

Vítr nad mořem pochvalně zapískl a pak zahučel: „Poslechni mne, zachvať ji mocí, urvi ji lásce podzemního ohně, uchvať ji sobě! Hleď, slunce právě nad ní nebdí, zašlo za hradby černých mraků a zahalilo se hustě v závoje šedivých, vlhkých mlh, nedovolá se země chotě a pána — zdolej ji!“

I vrhlo se moře se vší zuřivostí svého milostného chtění na rozkošnou zemi; vysoké, vášní zakalené vlny zaplavovaly ji daleko, bezohledně ji zraňujíce pískem, kamením, vším hnusným, mrtvým kvasem hlubin. Země zoufala si a sténala; všecky její vonné květy svěsily své kalichy, lesní stromy chvěly se do nejdrobnější ratolístky, drobná, švižná zvěř utekla do skal a děr svých, ptáci přestali zpívati, a skryli se v šerých hnízdech. Jen rackové, bouřliváčcí, dávno zemi odvyklí a moře poslušni, létali nad vlnami vztekle vzdutými a křičeli a skřehotali, očekávajíce vítězství svého krále. Všude bylo šero, smutno, mrtvo, marně ohlížela se kráska země po jasném pánu svém; v nevysvětlitelném rozmaru smutku vzdálil se jí za mlhy a oblaka. Jen oheň z hluboka hřál jí svou láskou a dodával jí síly k zápasu se studeným, ledovým živlem. Ale bránila se statečně: nepoštěstilo se rozvášněnému moři uchvátiti ji k sobě celou; tu zachytilo jednu její ručku neb spanilou nožku, líbajíc ji roztouženě, tu ovinulo své šedozelené vlny, chaluhami zaplněné kolem jednotlivých jejích kadeří, tu chtivými ústy dostalo se až k žhavým jejím rtům a ssálo z nich chvilkovou rozkoš. Ale celé vonné tělo nepodařilo se moři sevříti; vždy opět je odhodila, se mu vymkla, znovu zápasila. Již byla všecka ubita, potřísněna studenými vlnami, již vzdávala se boje, těžce, sténavě oddychujíc, když veliké slunce rozpomnělo se nad rozkošnou chotí a jejími i svými dětmi, vyšlo z hradeb oblačných, odhodilo mlhové závoje smutku a rozprostřelo nad ní plamennou, oživující svou náruč. Tu couvlo moře v milostné své vášni a násilně ztišilo své prudce vypiaté vlny; vychloubalo se zemi, že jest mocným králem, velikým a hrdým jako samo slunce, ale cítilo, že slunce panuje nade všemi, nad mořem i zemí, i větry i oblaky.

Ó, jak si oddechla země v teplém chránivém objetí slunce. Všecky květy zdvihly své vonné kalichy, stromy, trávy, křoví i kapradě volně zamávly svými vrcholky, vrátil se zpěv ptactva, zvěř svižně zase probíhala lesy, z kukel vylétli noví motýlci a vše bylo krásnější, svěžejší než před zápasem. Bujněji rozproudily se studánky, potůčky, řeky, líbajíce v opojení kvítí na svém břehu, vlny jezer hlubší zatemnily se modří a plno nových poupat vypučelo na leknínech.

Falešný vítr, opustiv zklamané moře, na němž ztichli všichni rackové, do skalních děr zalezší, zavítal v lesy a houštiny lepé země, náručí mocného slunce plně objaté a jemně, šelestivě k ní hovořil o její nevýslovné kráse, o její statečností v zápase s chladným, závistivým, chtivým mořem, které i dotknutí se jejího je nehodno.

Jenom že přátelství větru se zemí netrvalo dlouho; zase vrátil se nad vlny, zase moři přinášel opojnou vůni jejích lučin, lesů, zahrad a strání, naplňuje krále hlubin šílenou touhou. Zase vyprávěl, šeptal, hučel mu o její záletnosti a štval je, aby uchvátilo ji ohni a slunci. Zase oznamoval mu spěšně, veliké-li slunce odešlo od země za hradby oblačné a obléklo se ve smutek mlh.

A moře zase počalo urputný zápas; nejprve laskáním, pak dary, skvostů, holdem všeho tvorstva hlubin rozkošnou zemi lákalo a na konec mocí hledělo ji uchvátiti. Tisíce tisíců, snad miliony let, již si tak vede, od doby, kdy, schladnuvši ze žhavého oceánu na studenou sláň, cítilo, jak prchla mu země, jež byla kdysi zcela jeho. Baží po zemi, chce ji urvati, a luna zatím truchlí, že její láska moři nestačí, ba že tenkráte, když podaří se mu dotknouti se ruček, kštice, čela a rtů bránící se země, pozbývá ona nad ním moci na dobro.

Sladká kráska kvete a kypí dále, květy i lesy bují z ní, zplozeny jsouce vznešenou láskou velikého slunce, tisíceré druhy zvěře a ptactva, plazů a hmyzu, žily a dýchaly na jejích nivách. I člověk tu povstal. Nabýval vždy více rozumu, chápal ponenáhlu zjevy kolem sebe a nyní již jasně vidí neustálý zápas hrdého roztouženého moře o nepoddajnou, jen slunce a oheň milující zemi. Vidí na písčitém břehu mořském perly, korály, kusy zlatého jantaru, i tu živoucí záplavu tvorstva hlubin, které král vln poručil položiti zemi k nohám a která tak brzy a bědně zhyne a setlí. Slyší hlas větru, jenž z lesů spěje nad vlny, piští, hučí, šumí, zemi proti moři popouzí a vlny štve až se vzedmou jako hory, zakalí se a zemi rvou a zaplavují. Pozoruje, jak se větru zchytralému nejlépe vždy úklad jeho podaří, když jasné slunce v nevyzpytatelném smutku odejde od země. Chodí po břehu a zatruchlí nad mrtvými motýlky, v nichž hněvivé moře ubíjelo laškovný výsměch země, jeho bílou peřejnou korunou pohrdší za aureolu z pestrých aksamitových křídel. Rozumí lásce smutné luny k pyšnému, vášnivému moři; nazval ji ve školském svém mudrlantství přílivem a odlivem a vypočítal i, proč hrdý král odolává jí tam, kde je milované zemi zcela blízko, kde své vlhké rty noří nejhloub v její půvabné tělo.

Porozuměl člověk všemu a miluje při tom zemi, již jako květy a stromy a potoky a jezera zove svou věčně mladou, svou věčně krásnou matkou, která jej zrodila, a v jejíž tichý konejšivý klín se vrátí, až dokončí své krátké putování. Podivuje se jejím hlubokým lesům, kde ve stínu tajemném vyvěrá studánka, pramen i bystřina, a ohromné vějíře kapradin do taktu kloní se k šepotavému, bublavému zurkotu vody; kde na mechových loukách vedle pitvorných, šedých balvanů z vlhka pučí bílé hvězdice tolijí a purpurem rozvíjí se hořec i cyklamen. Žasne nad hlubokými jezery z bledozelena do nejtemnějšího modra se měnícími, nad jejichž sladkým sněním až k oblakům čnějí přísné tvary holých, šedožlutých a pak sněhem a ledem pokrytých skal. Podivuje se vlnivé planině zlatovlasých polí, jež laskavá země dala člověku za jeho úmornou práci a která mu laškovně propletla nachovým a modrým kvítím, drobnou zelení, nad nimiž plesají ptáčata jasnou radostí jako tam v lesích nyjí a klokotají hlubokou touhou. Koří se nádheře krajů své věčně mladé matky, kde polibek slunce dotkl se jí nejžhavěji a podzemní oheň šlehal nejvýše až v samo ústí sopek a kde květy, lesy, prérie, hory, všecka zvířena se prohánějící, poletující a se plazící jest jediným divem plápolavých barev, neobyčejných tvarů a opojivé vůně.

Miluje člověk zemi, koří a diví se jí, — ale nechápe, proč věčně mladá kráska zamítá objetí krále vln, — neví jak možno odvraceti se od velikého moře! Trne nad jeho nesmírnem, jeho chladem, jeho hloubkou, pozbývá dechu, závratí jest pojat, když přiblíží se k jeho vodám, nechtěl by se mu svěřiti jako něžnému objetí rozkošné matky, — ale moře jest mu králem, silným panovníkem, jehož sláva a moc závodí s královstvím slunce. Vidí, že také moře je věčně mladé, věčně nádherné, vždy jiné jako květnatá země, jež odolává jeho vlnám a tiše leží, celována teplou láskou slunce na vysoku. Ba zdá se mu, že jeho věčně svěží matka tam je nejkrásnější, kde dala přiblížiti se k sobě králi zelených, peřejných vln a dala si pocelovati své ručky, čelo, kadeře vlasů.

A člověku, v jehož srdci neustále se vlní žádosti po neznámém, nezachytitelném štěstí, jest teskno, když vidí, jak ty průhledné vlny mořské sláně toužebně a bez výsledku bijí o ňadra země jen slunci a ohni oddané. I hlas racků a bouřliváků není mu skřekem, ale zoufalým, zlomeným ohlasem dychtění jejich pána po lásce země. Když pak slunce se ukryje, vlny se kalí a vrší, vítr do toho hučí svou dráždící mluvou, tu zdouvá se i hruď člověka, a on čeká, zda roztouženému vládci hlubin podaří se vybojovati vítězně jeho zápas. Projdou zas tisíce tisíců, snad miliony let ve střídavém tom potýkání; ale člověk nedovedl ještě vybadati, vypočítati, zdali na konec studené slané moře pojme tak zemi v náruč svou, jak držel ji kdysi oceán žhavý, a zdali po čele, ústech, kadeřích zlíbá a věčně líbati bude její lepá ňadra, sladké tělo na místě chotě jejího, mocného slunce?