Moderní pohádky/Pohádka o jedné duši

Moderní pohádky Teréza Nováková
Dalibor a stíny	Pohádka o jedné duši	Pohádka o moři a o zemi

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka o jedné duši
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 245–264.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1900. Poprvé otištěno v „Kalendáři paní a dívek“ na r. 1901; věnováno „památce R. Wagnera, za znění jehož Siegfrieda povstal námět k pohádce.“

Byla jednou jedna dušička a šla do světa. Nechtělo se jí býti doma, v té její útulné, nízké chaloupce, jejíž maličká okénka vyhlédala na nejbližší políčko, a jejíž dochová střecha byla porostlá mechem a kolem komína i kvetoucím netřeskem. Byla taková hezounká, mladá a svěží, jako bývá právě rozvitý, ještě rosnou mlhou pokropený květ; v sobě měla plno zpěvu, a když vyšla si na sousední luka a stráně, tančila s cvrlikáním ptáčat a s bubláním potoka do taktu. Doma ji zráželi, aby nevydávala se do neznámých končin, ve světě dalekém že všude číhá nebezpečí a zklamání. Domlouvali jí, aby pěkně tiše doma žila a pracovala a pak si vyšla na louky, kde roste mnoho pestrého kvítí, neb do hájku, kde zpívají ptáci, kde kukačka kuká a průhledný potok s písčitým korytem zve ji, aby v něm ochladila svoje mladé nožky. Leč dušička neměla stání; nestačila jí ani hezká chaloupka, ani kvítí na louce, ani volání kukaččino v březovém háji. Stále ji něco pobízelo dál a dál, a dušička šla, nevědouc ani, kam jde a co hledá.

Byla by tolik ráda poznala, co ji to tak neodbytně žene s místa na místo, čím to je, že se jí nelíbí pobývání v tiché, útulné chaloupce, ani ta zelená louka pod březovým hájem, která z jara pučí mnohobarevným kvítím, v létě protékána je rozprouděným potokem a v podjeseni voní sušící se otavou a strakatí se pestrými kroji pohrabujících děvčat. I dívala se bystřeji kolem sebe, pozorněji naslouchala, zastavovala se. Sto již přeputovala květnatých luk, hlubokých a černých lesů, přebředla bystřin, dostoupila horských srázů, obešla jezer, všude prodlévajíc; ale jen ponenáhlu poznávala duše, že vysoké, do široka rozvětvené stromy v lesích svým šuměním, že bystřiny z šedých skal se deroucí, pěnivě a hučivě balvany omývající, že různohlasý sbor ptáků od krutého sokola po malou sladkou pěnici nešumí, nehučí a nevolá jen tak na prázdno, leč že vypravují jí jakousi dosud nesouvislou, ale tajemnou báji. Znenáhla zdálo se dušičce, že i ty paprsky slunce, jež tak kouzelně, plně dopadaly na vlhké louky a tak vábivě vkrádaly se mezi tmavorudé kmeny borovic a jedlí v lesní tiš, podobny jsouce širokým, zlatým pásmům nití, jež lámaly se nádherně ve vlnách velikých řek i na křídlech průhledných vážek nad pramenem, — že i ony jí povídají o čemsi velikém, vysokém, vznešeném. Zdálo se jí, že tajemné věty jsou také ukryty v obloucích a sochách starých, zčernalých kostelů, kolem nichž se ubírala, i ve smělém zdivu hradů a altánů, jež lidská ruka přilepila na vrcholy a stráně skal.

Více a více rozuměla hlasům kolem sebe, i neslyšitelné řeči sluneční a nebetyčných, sněhem poprášených hor; slabiku za slabikou, slovo za slovem skládala si, jdouc dále po své pouti, tu zprvu kusou a nepochopitelnou, pak vždy jasnější a vznešenější báji. Již i z vůně květin, z pelu motýlích křídel, ze sněhového pýří mráčků plovoucích po obloze doplňovala si, co napověděly jí tmavý, hlubokým smutkem dýšící les, vzdorná, skály drtící bystřina, nyvé lkání pěnice, slavíka, hrdličky.

Co pověděly dušičce? Vypravovaly jí, že kdesi daleko ční strmá a skalnatá hora; jest třeba neohroženosti, síly a vytrvalosti, aby kdo dostoupil jejího temene. Mnozí drápají se na horu marně; jiní na půl cestě uváznou; leč ten, kdo dostihne vrcholu, uvidí divukrásný oheň, veliký a věčný. Dotkne-li se ho pak rukama svýma, sám velikým a nesmrtelným se stane.

Jakmile duše zcela porozuměla tajemné mluvě okolních zjevů, hned ucítila, že k té hoře a k velikému ohni vyhnala ji touha z malé, útulné chaloupky, hned věděla, že nemůže dojíti uspokojení, dokud ho neuvidí a nedotkne se ho dychtivými prsty. I vydala se dále, již neprodlévala, okřídleným během hleděla si ukrátiti cestu. Necítila ani nejmenší únavy, jen velikou, žíznivou touhu. Zase přebředla sto bystřin, přestoupila vrcholy, sta hor, přeputovala luhy, obešla jezera, prodrala se stem neproniknutelných, balvany prostoupených lesů.

A konečně octla se u paty báječné hory; čněla do oblak tak vysoko, že nebylo lze temene jejího dohlédnouti ani uhodnouti, zda tam na vrcholku v oblacích plápolá vskutku nesmrtelný oheň, neb pouze klamně hrají paprsky sluneční.

Duše se zarazila: hora je tak vysoká, strmé je úbočí její, na mnohých místech skoro stěně podobné — cesty skorem nikde neviděti! Teskně pátrala po příkrých srázech: snad bude lépe obejíti horu, snad vine se kolem ní pozvolná stezka? Ale ne, — dodá si odvahy, zkusí svou sílu, dá se přímo k vysokému cíli. Odhodlaně vstoupila na úpatí srázu; ale sotva že vyšplhala s neskonalým namáháním kolem první hrany, vyšlehl ze skal silný oheň, jehož žluté a rudé plameny sprovázeny byly kalným kouřem. Dušička mladá se zalekla; nikdy nekráčela ještě ohněm, znala jen hřejivé světlo slunce, bála se, že oheň ze skály se deroucí ji popálí, a ještě více se bála kalného, nečistého kouře. Jak směla by se objeviti na vrcholu, jsouc zohyžděna, znečistěna? Ucouvla a dlouhým obloukem hledala si jinou, méně nebezpečnou cestu. A když i tu zastavila ji trnová hradba, duše obávajíc se, že trní zraní a znetvoří ji, vyhnula se mu a ještě zdlouhavější volila si pěšinu, tak málo stoupající, že zdálo se, jakoby vrcholu hory nijak se neblížila.

A ona tak toužebně k němu zdvihala své zraky a již již čekala, že uvidí stopy věčného plápolu! Tu klopýtla o spleť větví: malý, hlohový keřík, pokrytý tisíci růžových poupátek a sty rozvitých bílých, hořce vonících květů ležel jí v cestě, jsa větrem zpola ze země vytržen. Žádal jí dojemným hlasem: „Dobrá dušičko, pomoz mi! Zlý vichr vytrhl mne z půdy, obnažil mé kořeny; prosím tebe, vykopej jámu, zasaď mne pevně, aby bylo přáno mým poupatům rozvíti se a mým květům uzráti v pěkný, purpurový plod. Až ozdravím, vzpomenu také na tebe, a potěším tě svou vůní.“

Dobrá dušička namáhavě vykopávala ve skalnaté půdě jámu pro ubohé kořeny. Když kvetoucí keřík pevně stál, chtěla po srázech jíti dále, — ale tu cítila, že se všechna unavila, sloužíc vyvrácenému hlohu, a že musí si odpočinouti. I v tom odpočinku pálila ji touha dojíti co nejdříve věčného, jasného ohně, i vyčítala si, že i na této pozvolné cestě dala se zdržeti.

Šla a šla, když ozval se jí tenounký, mroucí pískot. Shýbla se a uviděla maličké ptáče, jež vedle vysokého jasanu na holé půdě tlouklo slabými křidélky a žalostný vydávalo hlas. Spadlo nejspíše s koruny stromu a neumělo se vznésti. Sotva ji ptáče spatřilo úzkostlivými očky, zapískalo: „Laskavá dušičko, dones mne matce do hnízda! Jsem tak maličké a slaboučké, má křidélka ochabla hned při prvním pokusu. Podívej se, jak moje matička ustrašeně krouží kolem jasanu a běduje o svoje holátko! Ujmi se mne, vynes mne vzhůru, jinak zahynu.“

Duše dívala se před sebe na dalekou, kolem hory se vinoucí cestu, — ale pískle ubohé tak žadonilo, že odhodlaně je zdvihla, vyšplhala na kmen jasanu a položila je v měkké hnízdo. Ptačí matka, vysvobozené mládě i ostatní písklata volala: „Děkujeme ti, přelaskavá dušičko, vzpomeneme na tebe ve svém zpěvu.“ Ale duše byla nezvyklou poutí všecka rozdrásána a vysílena a řekla si: „Vyhnula jsem se přímé cestě ohněm a hradbou trnovou, a nyní přece jsem všecka pochroumána a zhyžděna… Leč to ptáče bylo tak ubohé, a jeho matička tolik tesknila!“

Duše šla zase dále, jen že ne již tak pružně a obratně. A také ne vesele; bylo jí teskno z toho, že vichr smí z půdy vytrhávati kvetoucí keře, a že slaboučká ptáčata z bezpečných hnízd spadají na skalnatou půdu. Zapuzovala smutné obrazy, snažíc se mysliti jen na vznešený cíl, na oheň velikosti a nesmrtelnosti. „Jen rychle, odhodlaně k němu, řekla si duše a opustivši oblouk pohodlnější cesty, statečně pustila se vzhůru po srázu. Opět vyšlehly rudé plameny i černý kouř, a duše opět se jich zalekla, ba děsila se jich nyní více, jsouc zažitými příhodami rozměklá, přecitlivělá.

Kráčela dále, tiše, odevzdaně, cíl svůj majíc v paměti. Tu vkročil jí v cestu hlouček lidí a vzpínal k ní hubené ruce: „Dobrá duše, smiluj se! Tys slitovala se nad keřem, krvavě se namáhajíc upevnila jsi jej ve skalnatou půdu, tys podnikla nebezpečnou cestu, bys vrátila pískle ve hnízdo, — pomoz i nám! Ještě více jest nám přispění tvého třeba; jsme slabí a churaví, jsme chudi, hladovíme a žízníme! Hle, tam na úbočí, kde úrodnější je půda, hojně roste plodů, které nás nasytí; pod horou právě vyvěrá lahodný pramen, jenž nás občerství a napojí, a ještě dále na palouku zeleném pod stinnými stromy je místečko, kde snadno dá se zbudovati nám prostičké obydlí. Dobrá duše, natrhej nám plodů, načerpej nám vody, doveď nás pod horu a pomoz tam nám zbudovati přístřeší. Jsme chudí, slabí, hladoví a žízniví — nám třeba přispění!“

Duše se snažila vytrhnouti se jejich chytajícím ji rukám. „Nechte mne,“ prosila úpěnlivě, „nemohu s vámi, moje cesta vede vzhůru, ne zpět k úpatí hory. Líto mi vás, leč nesmím se déle zdržovati. Můj cíl je daleký a nesnadný; chci vejíti k velikému, nesmrtelnému ohni.“

Tu hlouček lidí lkal ještě urputněji: „Dosti brzy tam dojdeš, — dříve pomoz nám! Naléhavější je naše bída, než tvůj neurčitý cíl. Víš jistě, že na temeni hory plane oheň tebou vytoužený?“

„Všecka příroda, všecka nejkrásnější tvorba lidských rukou o něm vypravuje, — a ve mně od dětství plá po něm touha a žene mne v dál a vzhůru,“ bránila se duše naléhajícím chudákům.

„Ach, nech těch bájí, naše tíseň, naše strasti jsou skutečné! Či nejsi duše veliká a šlechetná? Hojíš jen jednou malé bolesti a velikých zejících ran si nevšímáš? A kdyby i vskutku na nedohledném vrcholu planula ona záře, chceš tam předstoupiti potřísněna vinou nemilosrdenství?“

Ubohá duše couvla a se zamyslila. Jest její veliká, vysněná meta vskutku jen bájí nepravdivou, za niž chce v šanc dáti tyto trpitele? A smí tak nízká, hrdá, sobecká přiblížiti se ke vznešenému ohni? Děsila se potřísnění kouřem, styděla se, že prve, pomáhajíc hlohu a ptáčeti, rozdrásala se, má nyní nechati na sobě skvrnu ohyzdnější?

Chudáci, vidouce ji otáleti a přemýšleti, znova chytali ji za ruce, znova skuhrali a žadonili. „Půjdu s vámi,“ rozhodla se duše náhle a pohlédši bolestně k vrcholku hory, rychle pustila se v paseku, kde v zeleném mechu, na trnitých, plazivých keřích a na štíhlých stromech-pláňatech, hojně rostlo šarlatových růžových, temnorudých i do broskvova se zardívajících plodů. Sbírala a česala je spěšnýma rukama, kladla je hladovým nebožákům v dlaně, a zase běžela a zase trhala, až byla všecka udýchána, uřícena. „Dej nám i vody,“ naléhali zase, a duše, urobivši si uměle nádobu z kůry stromové, seběhla k úpatí a každému jednotlivému donesla ji k ústům, úzkostlivě počítajíc, zdali již všecky napojila a úlohu svou dokončila. Když již poslední byl občerstven, a duše ohlížela se po nejkratší cestě, kudy by dostoupila vrcholu, obklopili ji její chráněnci a volali: „Nepustíme tebe! Udělala jsi pro nás tolik, pojď a dovrš svoje dílo, naše štěstí! Pojď a pomoz nám tam v údolu zbudovati chránivý útulek!“ Odvedli ji mocí, a duše ubohá, jen aby již propustili ji na další cestu, pomáhala jim snášeti stavivo, sestrojovala jim s velikým důmyslem nástroje, ba na konec i jizby jim ozdobila a v zahrádce nasázela jim nejpěknějších květin z luk a lesů. Leč přese všechen spěch a přese všechno skoro zimničné úsilí laskavé duše trvala práce velmi dlouho. Mnoho času uběhlo, než si její chráněnci spokojeně usedli pod kvetoucí besídku a řekli: „Budeme se za tebe modlit, dobrá duše, naše vysvoboditelko, budeme za tebe prosit z rána, v poledne i z večera.“

Duše byla dojata, přála jim, aby v budoucnosti vedlo se jim dobře, aby v nouzi vždy kdosi přišel jim pomoci, ba slíbila i, že bude na ně vzpomínati. Mimo pramen, po pasece nachovými plody pokropené, cestou, kudy sestoupila před dobou tak dlouhou, dala se zase vzhůru; již neděsila se ani trnitých hradeb, odhodlaně je rozhrnovala. Mělať duše již na spěch, velmi na spěch!

Chvílí kráčela statečně, několikráte již prodrala se trním, když náhle počala se jí zmocňovati veliká únava, vzešlá z vykonané pro chudáky práce. Nemohla dále, musila usednouti, odpočinouti. Malomyslně dívala se před sebe; tam dole jevil se jí zelený úval, kde tolik promařila času a síly, — odvrátila se zoufale a zdvihla zraky k vrcholu, odkud vycházela neurčitá zář. Její unavené, ospalé oči světla pronikavého nesnesly; zakryla si tvář a usedavě plakala. Plakala nad cílem, kterého snad nikdy nedostoupí, plakala, protože bolely ji rány trním způsobené, že bolelo ji tělo od ustavičného namáhání zmořené, plakala, že všude po pouti naskytuje se tolik bídy a nehod, jež žádají usilovné pomoci, plakala, že široko daleko nenalezl se nikdo kromě ní, tak roztouženě k jiné metě se ženoucí, kdo by milosrdně k potřebným tvorům přiklonil mysl a podal jim v pomoci ruku. Plakala dlouze a vášnivě, až konečně usnula; i ve snu ještě vzlykala, když spatřovala, jak malé ptáče leží mrtvo pod jasanem, jak hlohový keř svadl ve hnědé pichlavé roští, a jak se bývalí chráněnci na ni dívají vychrtlými tvářemi, očima šílenýma hladem. Ponenáhlu spala klidněji: zjevil se jí veliký nesmrtelný oheň, a byl nádhernější, než kdy troufala si mysliti.

Duše se probudila, cítíc se opět svěžejší a silnější; šla rychle, nebála se překážek ani trní a nechtěla ani couvnouti ohni, který zajisté některé nejbližší skalní brány v cestu jí zaplane. Leč, když přišla ke skupině velikých balvanů, které skoro v oblouku se stýkaly, nesetkala se tu s plameny, ale s hloučkem malých, růžolících dětí, jež se na ni usmívaly. Usmívala se také, a ohlížejíc se po nich, chtěla projíti kamenným obloukem. Tu děti spojily své ručky v pevný kruh, zatáhly ji veň a tančíce kolem ní, volaly: „Povídej nám, povídej, — nepustíme tebe, dokud nevypovídáš nám všecko, co víš, dokud nezazpíváš nám hodně písniček.“ Duše hleděla prchnouti; leč jak odolati těmto sladkým rtům, hvězdným očím, buclatým ručkám, měkkým tělíčkům a zlatě kroužícím se kadeřím? Tiskly se k ní a líbaly ji, a putující duši bylo tak sladce, ukonejšeně, jako by již byla dostihla cíle…

Sedla si uprostřed dětí a počala s nimi laškovati, je milovati, jim vypravovati. Vše líčila jim: svůj malý, útulný domov při louce vonící, pod březovým hájkem, z něhož utekla, neodolatelnou touhou jsouc hnána; všecky divy své pouti jim zobrazila: mohutné bystřiny, temnomodrá jezera pod horskými, sněhem poprášenými srázy, šeré, opuštěné, ze štíhlých oblouků a pilířů sestrojené chrámy, jejichž pestrými, polorozbitými okny dere se sluneční svit, zvoničky ze dřeva uměle řezané a skládané, s nichž snáší se za večera míruplný zvuk. Vypravovala jim o krásných květech i o motýlech, kteří jsou jím zcela podobni pelem a barvitými odstíny; zpívala jim, jako ptáci zpívají pestré lesní lučině i jako potůček zurčí kapradí se zlatým rubem, které nad ním se kolébá. Povídala jim o slunci a vyzradila i báji o velikém, nesmrtelném ohni, kterou vyzvěděla na své cestě, všecku svou žhavou a hlubokou po něm touhu jim vypověděla i svůj žal, že tak dlouho putuje bezvýsledně. Posteskla si na překážky, které ji zdržovaly a hleděla v srdci drobných dětí vzbuditi soucit, který pocítila sama. Děti naslouchaly rády a pozorně; tleskaly ručkami nad krásami pohádek a smály se, když slyšely, jak tančí bujně rybky ve vodách bystřin, jak čmeláci a mouchy hrají si na schovávanou v kalíšcích květin, a jak v hlubokých lesích veverky opičím skokem se stěhují se stromu na strom. Ale když počala jim duše pohnutě a zaníceně vypravovati o báječném ohni velikosti a nesmrtelnosti, tu v očkách některých zableskla se zvláštní zář, nad níž v duši podivně cosi se sevřelo.

Dopovídala, dozpívala hloučku dětí, a ony konečně ji propustily skalním obloukem, líbajíce ji a ujišťujíce ji, jak ji mají rády. Šla duše, šla, a vrchol hory zdál se stále daleko.

Zoufalá obava, že ho nedostihne, střídala se s únavou a skleslostí: často odpočívala, často plakala! Někdy zamihl se jí plápol s vrcholku, jakoby zcela blízký, a tu byla duše tolik šťastna! — a za chvíli objevilo se vše zase klamem. Jedenkráte zvláště jasně zamihla se jí zář, a když sebrala všecky síly své k běhu, octla se u proudu, jenž vrhal se kdysi po skaliskách v hlubinu a nyní byl zanesen pískem, hnijící travou a řasou, uschlými listy, takže nemohl ku předu a rozptyloval se v maličkých stružkách, neb zastavoval se v nečistých kalužinách. Chtěla jej překročiti opatrně, aby nezvířila bahna, leč zanesený proud ji prosil: „Ustrň se nad krásou hory, sídla nesmrtelného ohně, ty duše dobrá! Mé vody průhledné, bíle se pěnící, byly její ozdobou, když v peřejích vrhaly se jí k nohám, stříbrným, pohyblivým jí byly pasem! Pomněnky při mně se modraly, žlutá tu rostla netykavka, kořennou svou vůni mísila s chladem vody zelenohnědá řeřicha. Vážky spanilé nad vodním pasem hory se kolébaly, zpěvní ptáčkové veň namáčeli svá křídla, — a nyní plazí se ve mně oškliví červi a líné mouchy ukazují svůj jedovatý lesk. Duše dobrá, vyčisť mne; odstraň shnilé listy, páchnoucí řasu, setlelé úlomky dřeva; odhoď bahno z mezer skalních, prohlub vodní koryto. Ty’s dobrá a silná, neštítíš se ani nejohyzdnější práce, vím to, dlouho na tebe čekám. Uvolni, prohlub můj proud, obnov a zvyš krásu hory!“

Úzkost sevřela duši jako železem: již zase překážka! Tolik času propovídala a prozpívala s hezoučkými, přítulnými dětmi, — má jej znova mařiti nekonečnou, namáhavou prací? Musí dál, má tak na spěch!

„Nemohu, již nemohu,“ pravila stísněně zanesenému proudu, „pomohla jsem keři, ptáčatům, ustrnula jsem se nad mrzáky i dětmi — ty čekej jiné spasitelky! Viz, není jíž ve mně síly dostatečné, třesou se mi ruce, kalí se mi unavené oči, a moje cesta ještě tak daleka!“

Tu počal zanesený proud vyhrožovati: „Pozor dej, — neujmeš-li se mne, nedojdeš velikého, nesmrtelného ohně: prostoupím hnilobou a vlhkem celou horu, vše prolnu, otrávím, zadusím; až k vrcholu se dostanu, půdu podryji, i zhasne oheň, aniž ty a tví spolupoutníci jej spatří a dotknou se ho prsty.“

Duše všecka se třásla strachem a nerozhodností; zanesený proud, vida její ustrašené oči, do neurčita upiaté, zase jal se prositi: „Ustrň se; veliký významný vykonáš čin prohloubení, očisty — lépe se ti půjde dále u vědomí, že’s jej vykonala, že’s nedala hoře shníti a ohni zajíti.“

Nebohé dušičce nezbývalo než rychle dáti se do práce: odstraňovala bahno, odhazovala hnijící trávu, listy, řasy, úlomky větví a kořenů; vykopávala koryto do hluboka a ve skále upravovala jeho břehy. Bylo jí hnusno, když dotýkala se oživeného bláta, slizkých tvorů, smrdutých odpadků, — nejednou chtěla v práci ustati a prchnouti. Leč přece se jí zdálo, že by bylo nedůstojno poutnice, jdoucí k ohni velikosti a nesmrtelnosti, aby zbaběle snad zanechala po sobě nedokončené dílo, i pracovala dále u velikém spěchu. Přece jen dlouhá doba uběhla, než hlučně a jasně vrhaly se vody pevným, skalnatým korytem, slibujíce jí, že šumotem svým vždy zpívati budou o jejím činu, než přicházely nad peřeje vážky, motýlci a ptáčata, než zapuzena byla všecka otrava, úbočí slavné hory zhyzďující a poškozující…

Duše byla ráda, že nesnadné a odporné dílo provedla, —— jen kdyby ji tak nemučila touha po vlastním jejím cíli! Spěchala zase v před — tenkráte cíl opravdu nebyl daleko. Dostala se skorem na temeno hory, a jen o málo kroků dále stál báječný křišťálový palác průsvitných stěn, v jehož vnitřku hořel věčný oheň velikosti a nesmrtelnosti. Takovou pronikavou a přece oblažující rozšiřoval záři, že až oči se zavíraly a dech vázl. Jak teprve bude tomu, kdo pozná jej zcela a z blízka!…

Dušička si oddechla, že již dospívá mety, zastavila se a mimovolně se ohlédla po cestě tolikerými překážkami poznamenané, i po ostatním úbočí hory. A co viděla?

Tam, kde hora strměla nejkolměji, kde z rozsedlin skalních všude šlehal oheň a zdvihal se kouř, dralo se nejvíce poutníků k temeni. Směle procházeli ohněm i dýmem, zachycovali se břitkých srázů a pichlavých keříků, přeskakovali propasti. Tu tam některý sřítil se dolů, mrtev, ale více dospívalo jich cíle. „Jak budou asi popáleni ohněm, začmouděni kouřem, zkrváceni skalní hranou i trním, vzdychla si dobrá dušička, „věru nehodně objeví se v křišťálném paláci plném jasu a čistoty tváří v tvář velikému ohni.“

S podivením viděla,že po dlouhé, obloukovité stezce, již ona volila, málo kdo kráčí; a ti, kteří obávajíce se rudých plamenů na příkrém srázu, po ní se dali, zcela jinak si vedli než ona. Naskytl-li se jim polovyvrácený keř neb strom, odkopli jej; nevšimli si ani mroucího pískotu ptáčat, ani proseb zmrzačelých a hladových chudáků. Lhostejně šli mimo kvetoucí, buclatou, usmívající se drobotinu; čtla jim i z daleka v přísných a přece tak zanícených zracích, že nedbají o přítulnou lásku, ani o půvab něžných dětí, že jen jediný, vysoký mají na mysli cíl.

A největším podivem naplnilo dobrou duši, že mezi těmi, kteří směle drali se kalným ohněm i přes ostré skály, kteří bezohledně odhazovali všecko, co stavilo se jim v cestu, byly i podoby růžolících dětí, jež ošetřovala, s nimiž se laskala a jimž, kromě o krásných divech světa, pověděla i o své metě, věčném ohni…

Mezitím, co ona konala dlouhou, odpornou práci, i ony daly se na pout, přímo přes nejkrutší překážky. Nepoznávaly jí, cize, chladně se k ní měly, spěchaly, — budou dříve snad u cíle, než ona, duše dobrá, ubohá. Rychle šla za nimi k fortně křišťálového paláce; i smělci s podobou drahých jí dětí i ostatní poutníci pohlíželi na ni útrpně, skoro úsměšně. Ale dali jí vejíti.

Nevýslovná lahoda a veleba, nekonečné světlo, sladké, obrozující teplo, živá, proudící vůně byla domovem v nesmírných stěnách paláce na temeně hory; slunce nikdy tak královsky nesvítilo z oblak, žádný květ i nejčarovnější tak nevoněl, nikdy tak zhluboka nešuměla řeka, ani moře, a tak nezpíval pták ani kovový zvon jako plane, svítí, žije, zpívá a voní to zde. Duše stojí omámena, blažena, — splněny jsou krásněji její sny za spaní i bdění. A zase chápe se jí slabost a únava, příliš dlouho pracovala, příliš mnoho trpěla na nekonečné, dlouhé své cestě, aby snadno snášela silných těch dojmů.

Vidí, jak věčnému ohnivému vřídlu přibližují se reci, již prodrali se ohněm i kouřem i úlomky skal; vidí, jak velebný plápol je oblévá, jak ve mžiku hojí jejich rány, jak činí je krásnými, mladými, velebnými tak nevýslovně jako jest sám. Dušička ubohá násilně setřese malátnost a také se přiblíží k věčnému ohni, žádostivě k němu ruce vzpínajíc.

Ale tu z plamenů zavzní hlas přísný a odmítavý: „Odstup, tys neschopna státi se křestěncem mým. Jen odvážné reky omyje a znovuzrodí veliký plamen nesmrtelnosti. Tys bázlivě vyhýbala se ohni a kouři, tys couvala i před trním, — oklikami, stále se zdržujíc a otálejíc, brala ses ke mně. Tys mne nehodna.“

Z očí ubohé duše vytryskly žhavé slzy. Sepiala ruce: „Ó duchu nesmrtelného ohně, od dětství pudí mne touha k vysoku, k tobě. Tichý opustila jsem domov, steré přemáhala jsem strasti, abys ty mne oblil plamenným křestem. Vyhýbala-li jsem se kalnému plápolu, černému kouři, hradbě trnové, činila jsem tak proto, abych byla tebe hodnější, abych nezjevila se před tebou zhyžděna, znečistěna, zraněna.“

„Já hojím rány hrdinů, kteří všeho za mne se odvážili,“ ozval se opět hlas z velebného plápolání. „Bála ses vrhnout se v oheň a kalný kouř, v pichlavou hradbu trnů — ale neobávala ses konati nízké, odporné práce, malicherně si hráti a prodlévati cestou.“

„Nízké a odporné práce ty byly dílem dobra, milosrdí. Měla jsem snad předstoupiti před tebe zhyžděna skvrnou sobectví a nenávisti, veliký duchu?“

„Konat milosrdenství není cestou k ohni nesmrtelnému, věčnému, Ti, kdož ke mně putují, smějí znáti jen jedinou metu; nehodno jich, nedovoleno jim ohlížeti se v pravo a v levo, skláněti se k zemi, — vzhůru, k vysoku musí být upiat jejich zrak. V tebe vložena byla touha, která jistě vede ke mně, vyzrazeno ti mé sídlo a dána ti síla i čas, bys dospěla k temenu. Proč vyplýtvala jsi své mládí, svou svěžest? Hleď, duše pošetilá, co udělala jsi ze sebe, jak málo podobáš se reku, božskému dítěti, které hodno jest nesmrtelného křtu!“

Velitelsky zněl hlas z věčného ohně, duše se třásla a ustrašeně dívala se kolem. A tu v jedné z hladkých, třpytných kříšťálných stěn, které činily zdi paláce, spatřila svou podobu. Nebyla dušička již mladou dívenkou, krásnou a svěží jako bývá právě rozvitý, ještě rosnou mlhou pokropený květ. Plny jizev byly její ruce, šíje, nohy; to z namáhání, když zakopávala vyvrácený keř, šplhala s ptáčetem na drsný, vysoký strom, stavěla pak chudákům domov a vyhlubovala skalnímu proudu větší, čistší, pevnější koryto. Některé rány byly špatně zaceleny, jiné dosud krvácely. A na rukách všude stopy rmutu a bahna, a na tvářích stopy oněch nesčíslných slz, které vyplakala nad bídou světa a nad vlastní nekonečnou, neúspěšnou poutí. Byly vyhasly ty její kdysi tak zářivé zraky, v nichž svítívala tajemná touha po nesmrtelnosti a velikosti, kolem spánků svraštělých visely jí proudy vlasů úplně sešedlých za nekonečně dlouhého jejího putování. Ne, není rekem, je stařenou sešlou, malátnou, — a veliký oheň nezhojí její rány z měkké, pošetilé poddajnosti povstalé, nepokřtí jí plápolem svým na jedno z božských nesmrtelných děti. Nedošla přece mety, došla jen jejího práhu.

Táhlý ston vydere se z hrdla dušičce; tak sténá a pláče ptáče, jež zlomeným křídlem nemůže zpět ve vysoké, milované hnízdo. Tak zasténá a zemře. — — —

Hlohový keř na úbočí hory v hořkou vůni svou mísil vzpomínku na dobrou, šlechetnou duši; ptáčata na jasanu o ní zpívala, a žebráci i starci modlili se za ni z rána, v poledne a večer. O její obětavé dlouhé prácí hučel zbystřený vodopád. Jen ty děti, jimž odhalila báji o plápolu velikosti, nesmrtelnosti na nesmírné hoře, jimž ukázala k ní cestu, jí nelitovaly; vždyť nebyla hodna křtu ohnivého, byla tak stará a tak svadlá.

Co platno ubohé, na prahu cíle zhynulé dušičce, že vzpomínají jí ti, jimž činila dobře?

I keř posléze uvadne, uschne, záhy zemře jedno pokolení ptačí, zemrou starci — nebožáci, a ten proud na úbočí hory zase bude zanesen rmutem, úlomky hnijícími a nového bude volati spasitele. Je tak vrátká a prchavá vůně, píseň, modlitba. Jen oheň v nesmírném vysoku je věčný, veliký, jen on činí nesmrtelným toho, jejž obleje zářivým svým křtem.