Moderní pohádky/Ještě jedna pampeliška
Moderní pohádky Teréza Nováková | ||
Pohádka o moři a o zemi | Ještě jedna pampeliška |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Ještě jedna pampeliška |
Autor: | Teréza Nováková |
Zdroj: | NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 279–286. |
Licence: | PD old 70 |
Psáno r. 1906, poprvé otištěno téhož roku v ročence „Češka“. |
Měla oči veliké a výrazné jako oči srnek, rty tmavorudé, z nichž každou chvíli chtěla vystřiknouti krev, tváře hebké a růžové, jako květinové lístky, a vlas dlouhý, hustý, docela zlatý. Ne bledý, lnově bělavý, s nádechem měsíčního světla, jako mají seveřanky, ale hnědozlatý, jako malují mistři italští.
Viděla svou podobu v galeriích na obrazech Tiziana a Paola Vecchia, a říkala si, že je spanilá Benátčanka. Odrostla právě krátkým sukénkám a spřádala si ve své hlavičce krásné pohádky o sobě a o svém životě. A poněvadž bývala snadno unesena, a srdce prudkým tlukotem znesnadňovalo jí dech a chůzi, nemohla s družkami pobíhati a se veseliti i ztrávila mnoho času sněním a tichým přemýšlením aneb čtením nových knížek.
Ráda čtla o Romeu a Julii, jejichž prudká láska po všech překážkách skončila se v kryptě veronské; aneb o směšném rytíři Cervantesově, jenž se svým Pansou táhl světem a po celý život bojoval marně proti přeludům a ilusím, aneb o Cyranu a Roxaně, neznající a neuznávající ho; aneb o Plojharovi a Catarině, již tak záhy zmírající; aneb o Arielovi a jeho pánu Prosperovi a celém tom ostrově tvořeném a ničeném kouzlem. A všecka ta krásná marnost života, lásky a snahy budila ozvěnu v jejím srdéčku a ona šeptala si verše Juliiny a Cyranovy; nechápala zcela jejich smyslu, jen cítila v nich bolest a touhu.
Až jednou viděla na jevišti Pampelišku — princeznu, dceru chudého krále, zlatovlasou a mladou, která odejela s Honzou, a kterou podzimní vichr odnese a rozvěje. Od té chvíle již sebe nenazývala Benátčankou, říkala si, že je Pampeliška a zpívala na sebe popěvky, jimiž tulák posmíval se uvězněné princezničce.
Ráda se k ní přirovnávala: když přivedl Honza zlatovlásku do chalupy, sepiala jeho máma ruce a zašeptala: „Ta je krásná!“; za ní, když zavedli ji na jih k modrému moři, vroubenému tmavými skalisky, volaly Chorvatky: „Kako je ljepaľ‘ a Italky „Com’ è bella!“ Vyšila hedvábím prostírku a pravila, že na ní zpodobila sebe. V jednom rohu rozvětvovala se květina kalichu sytě zlatého jako její vlasy a středu ohnivě hnědého, jako její srnčí zrak, v druhém rohu zbylo korunce jen několik lístků, ve třetím byl holý stonek, kolem něhož oškubané, mdle žluté lístečky ležely, v posledním rohu nebylo již ničeho. „Jsem Pampeliška,“ ukazovala tenkým prstíkem, „také mne vítr rozmetá a rozvěje…“ a zapomněla, že obyčejně vichr rozvíří bílé pýří, v něž květ dozrál, nikoliv rozvíjející se kalíšek.
Mluvila o sobě se smutným usmáním a cukáním plně rudých rtů; ale pak zase byla veselá, jásala nad barvami jara, nad krásnými obrazy, oblékala se v těžké malebné látky, aneb v tenké, sněžné krajkoví. Když přišla v blízkost velikých lesů, vydala se, jdouc zvolna a namáhavě, do lesní rokle, kde jasně plynula voda potůčku, kde rozkvétaly jahody a nové na jehličnatých stromech povstávaly vrcholky; tam rozpustila si vlas, až halil ji jako proud, vpletla do něho mladé, právě rozvité kapradiny, otočila si kolem pasu dlouhé stvoly plavuně a shlížela se v tiché, nehluboké vodě. Teď nebyla Pampeliškou, teď byla lesní vílou, vznášela se na útlých nožkách, tleskala do ruček, uschlou větví psala své jméno do bílého písku, nemyslila na vichr a skon.
Dlouhé měsíce pak vzpomínala podletního toho dne, kdy byla rokle rozzářena sluncem, i odlesky jejího vlasu, neboť nemohla se tam zase vydati, choré srdce prudce jí bilo při slézání strání, a vodou vymletá strž byla nepřekonatelnou překážkou jejím unaveným nožkám.
T šla do zahrady, tam svou štíhlou, tenkou postavu vytáhla, až dosáhla k mdlým větvím čilimníků; otrhala s nich žluté hrozny květů, na něž viděla usedávati roje včel a zatkla si jejich zlato do vlasů a za pas jako tehdy před rokem v lese vějíře kapradin. Šla pak do své dívčí jizby před zrcadlo své pohádkové skříně; viděla se v něm celá, jak je bílá, zlatá a tmavooká, a viděla, že vše kolem ní je jako schránka Pampeliščina, jak ji chtěla míti. Drobný nábytek svítil bleděžlutými hranami a zlatým kováním, na zelených stěnách plížil se vlys dlouhých žlutých větviček, na záclonách a polštářích rozvíjely se velké, zelené a bělavé lupeny. Vzala ještě hrst čilimníkových ratolístek; zastrčila je do štíhlých váz a řekla si, Roxana že asi milovala ten zlatý déšť a Cyrano že asi těsně pod ním nyl a toužil.
Když do oken, krajkovím skoro zakrytých, bily deště a vichry, sedávala tiše ve své jizbě zelené a zlaté, dívala se na svou pohádkovou skříň, na jejíž přihrádky srovnávala všecky své milé a titěrné památky, své knížky a sošky a reliefy, a kolem níž rozvěsíla obrázky milovaných svých mistrů v zelených a šedých rámcích a vějíře, podobné exotickým motýlům z indických končin. Bála se vichru, nemohla v něm dýchati, a v dešti bylo jí zima — Pampelišce.
Léto míjelo, včely bzučely teď kolem posledních růží a kolem lomikamenů ze skal do zahrady přenesených; čilimníky odkvetly. Nebyla by už dosáhla jejich žlutých hroznů, těžké nožky sotva ji donesly na prah její jizby, pod nejbližší stromy, na nichž vadlo listí a zardívalo se ovoce. Spřádala teď ve své hlavičce pohádky smutné, o záhonu bílých lilií, jež by v příštím jaře měly vykvésti před jejím oknem, o podzimních vichrech, jež Honzovi unesly Pampelišku, o úzké rakvi, v níž se tak hrozně, těžce spí. A když ji líbali, sladká jí říkali slova, když jí přinášeli květiny z lesů a zahrad, i ovoce a pamlsky a něžné dárečky, dívala se teskně, kolem rtů cukala jí trpkost, v očích měla jakoby studánky zadržovaných slz, — ale přece se usmála, přece se rozhovořívala o příštích dobách, o hodinách jasných, a bezbolestných.
Skládala v klín ručky průhledné, plné modrých, útlých žilek a byla stále krásná, — zlatým zůstával její dlouhý vlas, růžovým lístkům podobaly se líce, a oči, v hluboké vláze plovoucí, stále dívaly se jako hnědé, veliké oči srnky — srnky uštvané.
Vějíře, podobné obrovským motýlům, sňaty byly se stěn, bývaly úlevou princezničce uvězněné, jejíž choré srdce bilo prudce a jejíž dech se chvílemi zajíkal; čeřily se jí zlaté nitky kolem čela, pohnuly i dlouhými tmavými řasami, které stínily očí a dopadaly na modravé polokruhy pod nimi. Zrcadlová plocha pohádkové skříně obrážela v sobě obraz bílé děvušky, ana naslouchá veršům a odstavcům předčítaným; její ručky, již neudržely knihy, a sledování řádek tak hrozně unavovalo! —
Někdy za večera a noci vkradl se měsíc větvemi stinné zahrady a krajkovím záclon a nahlédl ve žlutou a zelenou jizbu, Pampeliščinu schránku. Viděl, jak se obrazy, ty madonny a krajinky i mučedníci smutně dívají se stěn, jak vějíře smutně chvějí se na svých závěsech, jak květiny ve vázách vadnou, jak veliká plocha zrcadla tmí se otázkou, co vsunou v ní příští dny, a jak zlatovláska, podepřena bílými poduškami, nespí, naslouchá, zdali jí nikdo nepozoruje, a pak spíná v křeči průhledné ručky a vzdychá a pláče. —
V zahradě před Pampeliščinou jizbou, zelenou a zlatou, rudé a hnědé listí pokrylo cestičky; v nárazech podzimního větru padá ovoce na pokosený, žloutnoucí trávník, na záhonech odkvétají poslední slaměnky a dahlie. Vnitř ve vázách a za rámci obrazů voní nádherné kvítí a svěží zelené větve, vějíře visí na stěnách nehybně a skoro splývají s guirlandami vlysu, jakoby byly dokončily svou úlohu; na stolech bělá se pokryvka, v jejíchž rozích vyšila útlá ruka zlatovlásky pampelišky květ a skon; na přihrádkách pohádkové skříně blýskají a třpytí se drobné památky a za nimi knížky, v nichž toliko psáno o marném úsilí lásky a touhy, o smrti mladých, o výpravách snů, o Cyranu, o Romeoví a Mercutiovi, o Plojharovi a Hamletu; a veliké zrcadlo již se netmí otázkou, jako za měsíčních nocí.
Za ostrého svitu jesenního, bezslunečného dne odhaluje svou nemilosrdně pravdivou plochu; zobrazuje jako každodenně mladou obyvatelku jizby. Vlasy vždy zlaté, dnes již trochu mdlé, ve dvou proudech splývají po bílé postavě; není v nich zeleně kapradin, ani žlutých hroznů čilimníku, jsou do nich vpleteny větvičky úzkých a lesklých lístků a roztroušeny všude po rouchu, zemi, poduškách. Průhledné ručky jsou spiaty, leč zcela tiše; již v zoufalé strasti nelámou o sebe prstíky, a oči také již nebdí, neohlížejí se, jsou zavřeny plně.
Ó, přesmutná pohádko o Pampelišce které nedal vichr osudu ani dospěti v bělavé pýří, kterou roztrhal a rozmetal, sotva že rozvila svůj plný, zlatolistý kalich!