Moderní pohádky/Lesní pohádka

Moderní pohádky Teréza Nováková
	Lesní pohádka	Pohádka podzimní

Údaje o textu
Titulek:	Lesní pohádka
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 8–25.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1890. Poprvé otištěno v ročence „O bídě lidské“.

Když vynořila se naše země z neurčita a nekonečna, odkázána jest k péči Matky Přírody, paní vznešené a neskonale dobrotivé; ta silou, jež vložena v její ruku, zdobila a šatila zemi, vzbouzela v ní život různými tvory, vykouzlenými v proudech vod, v taji lesů, na květných pláních a v šerých padolích.

Když byla zemi pozměnila a zařídila po své moudrosti, vyslala nesčíslný zástup svých dětí, aby ji střehly a spravovaly podle vůle matčiny. Každému z dítek svých vykázala určitý okrslek působení: zádumčivé víly bledých tváří, vzdušných údův a temných, snivých očí poslala do šelestivých hájův a šumných lesů; veselé, smavé jich sestry, jejichž perlivý smích, zářící zrak a zpěvný hlas budil tolik rozkoše, umístila na vysoké trávě lučin a v jasně zeleném křoví je vroubícím. Luzné rusalky dlouhých, třpytných vlasův a kyprého, sněhobílého těla ponořila v usměvavý potok, v pyšnou řeku, v tiché, průhledné jezero a v širou, nekonečnou hladinu mořskou; statné pak a moudré syny své zavedla do dlouhých chodeb skalních, pod hory sněžnou korunou se honosící, k tajným zřídlům teplých i žhavých vod, pod nepokojné, chrlivé sopky a poručila jim, aby podle pravidel přesně jí ustanovených neunavně dále pracovali.

Záhy byla veškerá země rozdělena mezi děti Matky Přírody. Rusalky popoháněly proudy, aby švižně, čistě protékaly zemi; robily v nich perly a v ulitových schránkách na břeh je házely; kouzlily z písku na dně zrnka zlata, tak že modrošedé proudy staly se podobnými ohvězděnému nebi, k němuž z večera rusalky rády se dívaly; učily ryby i rybky mrštným skokům a nejpěknějšími barvami ozdobily čilé jejich ploutve. Ale nejkrásnější, co způsobily, bylo, že naučily proudy bublati, šuměti a vířiti, — zpívaly tak dlouho rusalčí své hymny, až se tomu voda od nich přiučila.

Víly na lukách opět ošetřovaly květiny a vymýšlely pro ně steré barvy a tisíceré tvary, dechly na křídla motýlí a dechem vykouzlily na nich čarokrásný, lesklý pel; spolčily se s ptáky a učinily je svými učni, — darovaly jim perlící svůj smích, klokotavý, zpěvný svůj hlas.

Družky jejich v lese nelenily; také ony šířily kolem sebe vůni, krásu, ale byla tak zádumčivá, snivá, jako tvůrkyně její samy. Sedaly na větve stromů velikánů a houpaly se na nich, až jemné listí i lesklé jehličí šelestilo, a mohutné ratolesti láskyplně k sobě se skláněly. Smělým, odvážným skokům vil podivovaly se čiperné veverky a jiná lesní zvěř, i počaly také s větve na větev skotačiti, po skalách a stráních lézti a hlubokými roklemi se proplétati.

Moudří pak synové veliké Matky, skřítkové a skalní duchové, činili se neunavně; bušili svými kladivy, kopali svými rýči, až mnohému drahocennému kovu, mnohému kameni a rudě užitečné proklestili na povrch země cestu; razili dráhu léčivým zřídlům, až vytryskla tato na podiv a jásot strádajícího lidstva.

Čas po čase obcházela Matka Příroda jednotlivé okrsky svěřené péči jejích dětí, aby poznala, jak podle rozkazu jejího se zachovaly. Vyslýchávala stesky a přání bytostí těch a přísnou jim udílela důtku, pochybily-li v čem, Kdekoli pak zasedala Příroda k radě a soudu, k němuž dostavovalo se vždy mnoho blízkých i vzdálenějších dětí jejích, tam zavládla velebnost a půvab slavnostní.

Bylo-li to na lukách, skláněla se a šelestila vysoká tráva tajemně, květiny stkvěly se nejnádhernějšími barvami, voněly opojně, a velicí motýlové tiše na nich seděli, křídly ani nehýbajíce; keře ověnčily se sněžnými a žlutými hvězdami, a ptáčata z plna hrdla prozpěvovala jásavou svou notu. Bylo-li to mezi vodami, klokotaly proudy nejopojnější hymnu rusalek a leskly se jakoby ze stříbra byly slity. Na dně skotačily rybky, živá hrst drahokamův, a nad vlnami kolébala se hrst jiných v podobě mihotavých vážek a šídel.

Dál-li se sněm v lese, bylo tu náhle jako v obrovském, posvátném chrámě; stromy splétaly své větve v báječné sloupoví, z roklí vystupovaly bělavé páry a skrovně pronikající paprsky sluneční měnily šedé lišejníky a drobný, kvetoucí mech ve zlaté ozdoby toho chrámu. Ve skalách a horách pak jakoby se otevíraly dlouhé, tajemné chodby, v nichž leskly se sledy třpytných rud; dunělo a pukalo to v nich — chtěliť synové zdvojnásobeným ruchem uctíti návštěvu milené matky.

Přišel-li krátkozraký člověk v taková místa, býval jat jakousi nevýslovnou slastí a hlubokou zároveň úctou; neviděl ovšem vil, rusalek a skřítků kolem vznešené Matky-velitelky seskupených, cítil jen, jak pohnut jest záhadnou tou přítomností a říkával zbožně: „Dnes tu příroda slaví velký svátek!“

Kdysi v pozdní době májové zavítala Matka Příroda se svou družinou k dceři své, víle Dumce; milovala ji velmi, tu dobrou, tichou, zamyšlenou bytost, jíž byla odevzdala vládu nad širým, černavým hvozdem jedlí, borovic a smrků. Usedla na mohutný, tmavohnědý balvan pískovcový, jenž strměl před vchodem do tajných bydlišť skřítků, bratří víliných, a ostatní sedli jí k nohám.

Ihned klonily se štíhlé, temně ošacené stromy před svou paní, z bělavého písku, jímž pokryty stezky, loudilo slunce slabou září, studánka přítulně počala bublati, a vysoké kapradiny pohybovaly se jako zdobné vějíře.

„Tys bledší a zádumčivější než jindy, dcero má, Dumko,“ zahovořila Příroda, a les daleko široko rozezvučel se mocným, jímavým jejím hlasem.

„Je mi smutno, máti,“ sklonila snívá Dumka hlavu, — „a nejen mně je smutno, — ale u mne je smutek domovem,“ doložila s výčitkou v oku.

Laskavá tvář Matky Přírody zpřísněla. „Smavý budiž kraj jeden a tichý, přitemnělý jiný, zde růže rozkvétejtež, jinde šerá jedle své rámě rozkládej, — tak určují zákony věčné! Tobě záhy znelíbil se kraj, jemuž určila jsem tě strážkyní!“

„Ne, máti dobrá, miluji svůj les! Srostla jsem s těmi stromy-obry, kteří až k oblakům tyčí štíhlá svá temena; ráda se probírá ruka má měkkou poduškou mechovou i clonou dlouhých, šedých lišejníků, jež zachytily se starých kmenů; ráda sedávám u skryté studánky, z níž malincí potůčkové se rozlévají a vodím k ní plaché srnce i jejich družky. Ba i balvany černavé jsou mi milé, které bratříci do mé říše navalili. Ale…“

„Sestra Dumka má pravdu,“ ozvala se víla Miluše, z jejíchž zraků sálal sladký, opojný žár. „Neveselá, nehostinná jest její říše! Tyčí zde stromy-velikány čelo k nebesům, — ale jak přísný, zamračený jest jejich vzhled, tak přísný, že i sluneční záře se jich bojí! Květů zde pořídku, vůně sladké nepocítíš, a ty stezky písčité až příšerně vinou se mezi holými balvany do šerých vlhkých roklí. Jak zcela jinak u mne! Myrta a jasmín něžně k sobě se kloní pod planoucí tváří nebeského slunce, zdobí se vonnými, bílými a zarůžovělými květy, závodíce s pyšnými citroníky a pomeranči. Na temnomodrých vlnách moře plují ke mně sestry rusalky, šepotáme pod piniemi a vavřínem a nasloucháme písni, jíž jsme slavíka naučili. A když změní se čas roční, místo vonných, sněžných květů zastkví se v lesknavých listech zlaté plody. Vše, co u mne roste, učinili lidští tvorové znakem lásky a slávy, — kdežto zde — —! Dumčina říše kraji smrti se podobá! Zdaž, ubohá sestro, uzřela jsi kdy hravé vlnky mého moře, temně modrou mého kraje oblohu, zdaž opojila tě kdy myrta, oranžový květ?“

„Nenavštívila jsem ještě s matkou naší kraje tvého; ale krásné květy, o nichž vypravuješ, znám,“ odpověděla Dumka. „Zaletěla jsem kdysi za lesy do kraje sestry Jasany. Tam u pěkného zámku, ve skleněných jizbách pěstují byliny z tvé říše. Ó, jsou rozkošny, — tak opojných květů, tak věčně zelených listů! A jak zdobí! Viděla jsem, jak z myrty a oranžových poupat svili věnec a položili jej na hlavu mladé dívky. Nikdy nepoznala jsem nic něžnějšího! Jistě že tvá krajina vypadá jako nevěsta, jsouc jimi věnčena. A můj les tak prázdný, holý!“

„A neoživený!“ dokládala víla Jasana. „Ke mně přicházejí buclaté, plavovlasé, modrooké děti, vijí na mých lukách věnečky, sbírají na mých slunných paloučcích jahody a maliny pak zabočí k potůčku, jejž řídí v moje luhy sestra Šuměna, a koupají v něm osmáhlé nožky, až krůpěje daleko v kalíšky kvítků se rozprchávají. Zpívají a štěbetají s ptáčky o závod — a jak prostomilý jest smích a hovor skotačivých těch stvořeníček. Často přicházejí i matky mladé, aby nažaly trávy, nasbíraly léčivého koření; pod keře kvetoucí kladou kyprá nemluvňátka, jež na prsou svých uspaly… Ovívám tak ráda bílá ta čílka, pohrávám hedvábnými, sporými vlásky a sypu jim na ně květy…“

„Ke mně jen zamračení muži zavítávají, ozbrojeni buď sekerou blýštivou neb smrtonosnou puškou. Kácejí mi tmavé, pyšně rozvětvené miláčky, až celý hvozd můj rozechvěn jest jejich úpěním, — vraždí také plaché tvorstvo, jež ukrylo se v mé samotě. Sem nepřicházejí matičky s dětmi, — jen na výstrahu a na postrašenou jmenují jim mou říši, ten černý, hrůzný les, v němž ze skalních otvorů vyskočí na ně tisíc strašidel se žhavýma očima! — — Jsou šťastny sestry jiné! K nim lidé lnou, že u nich volno, sladko, že poskytuje jim říše sester i užitku i radostí, — jen ke mně nikomu se nechce, teskný můj kraj chudý a neúrodný nemá jim čeho dáti…“

„Ty’s velmi přilnula k lidskému pokolení, má dobrá dcero,“ pravila Matka Příroda laskavě.

„Ó, matko milená, jest to lid tak skromný, ubohý! Zalétám často do vesniček, které jako přilepeny jsou na lem mých skalnatých lesů; znám temné, ale uměle ze dřeva zrobené chaloupky horalů, jejich chudá pole, jejich skrovničké zahrádky a sady. A šťasten ještě ten, který cosi z toho svým nazývá, — mnozí nemají ničeho… Muži lámou kámen v lomech na pokraji hvozdů, pot nepřestává jim perliti s osmahlých, vrásčitých tváří, v hlavě neustává jim hučeti při těžké, lomozné té práci. Ženy zapřáhají se samy do pluhův, aby obdělaly políčka na příkrých svazích se rozprostírající, a často silné deště, přivolané mými lesy, splachují jim s bídné země všecku prst… Chodí mezi mé jedle a smrky na klestí a šišky, a odnášejí je v ohromných, těžkých otepích a pytlech. Rozhlížejí se vždy tak truchle kolem sebe, jako by mi vyčítaly, že nic jiného nedovedu jejich bídě poskytnouti. Nikdy neberou ženy dětí s sebou, vědouce, že by se v černém lese bály tmy a přízraků; zavírají je doma do nízkých světniček — — ubožátka… Ó, jak mi bylo hrozno, když naslouchala jsem za letních večerů steskům, jež, odpočívajíce na vetchých lavičkách před staveními, pronášeli horalé nad neplodnou chudou půdou, nad zlým horským krajem, který dává svým dětem tvrdý život a brzkou smrt, nad smutnými lesy jako hrob, jež nedají vzniknouti nijaké veselosti… A ty, matko naše, ustanovila’s je chrámem svým velebným, mne učinila jeho kněžkou! Ach, mám býti kněžkou hrobů, kraje zoufalství? — Ó, smiluj se, máti mocná!“

Tak neustávala lkáti víla Dumka a prosebně zdvihala štíhlé své ruce k Matce Přírodě. Ta v zamyšlení klonila svou hlavu, a kolem rozhostilo se ticho úplné. Stromy stály nehybně, kapradiny přestaly s větříkem laškovati, studánky schovaly se ke dnu; i ty kapky, balvany provrtávající, nepadaly již v nízký a rozlehlý mech.

Po chvíli promluvila Příroda bohatýrským, zvučným svým hlasem:

„A čeho žádáš pro svůj kraj, má dcero Dumko? Mluv, neboj se, splní se přáni tvá, neodporují-li zákonům věčným.“

„Máti naše, veliká, laskavá!“ zvolala víla Dumka s horoucími slzami v oku. „Chtěla bych, aby drahý, tmavý můj les také jednou zaskvěl se v květnaté ozdobě, chtěla bych, aby i v něm bylo smavo a veselo, aby lidé oblíbili si jej a s ním mne, věrnou jeho strážkyni. Ó, máti, ověnči mé písčité pláně a holé skály myrtou o lesklých, drobných lístcích a něžných bílých květech, učiň je také krajem lásky, jako jest říše Milušina, dej, aby přijaly v době podletní, májové též podobu spanilé nevěsty; daruj mému hvozdu vábné plody jako rostou na pasekách Jasaniných, tak aby skotačivé dětičky i ke mně zavítávaly, a mladé matky také pod mé sosny kladly sladká svoje nemluvňata! Sejmi s mé říše kleté jméno kraje zlého a nehostinného, jímž horský lid srdce mi drásá! Raději méně ohromující velebnosti a více jasu, úsměvu, líbeznosti!“

Dumka umlkla a úzkostlivě zadívala se ve tvář Matky Přírody, která stanula ve vážném přemýšlení. Již se obávala, že smělou, usilovnou svou žádostí zarmoutila matku, když pravila velebná Příroda:

„Mnoho žádáš, má dcero Dumko, a málem nebylo by lze splniti slzavé tvé prosby. Saháš směle v řády ustálené, chtějíc na sever přenésti jih a otevřeným pláním přizpůsobiti nepřístupný kraj horský. Ale že láska kladla ti slova na rty, že žádáš ne pro sebe, ale pro dobrý strádající lid, budiž ti vyhověno. Kamkoli vkročí vzdušná tvá noha, vypučiž, čeho si přeješ na říše své okrasu a oslavu, čehokoli se dotkne láskyplná tvá ruka, změniž se v podobu vytoužených krajů Milušiných a Jasaniných. Doufám, že nebude již truchliti a toužiti dobrá moje dcera!“

Slavná řeč panovnice Přírody rozhlaholila se po všem temném lese jako vichřice mocná, a pohnutá Dumka vděčně klesla k nohám matčiným.

Sněm byl u konce; víly vrátily se do svých okrsků, rusalky blízkých studánek ukryly se ke dnu, skřítkové zašli do skalních chodeb, odvalujíce balvany je zatarasující a zase je přirážejíce. Matka Příroda pak odebrala se s nejbližší svou družinou a s vílou Miluší na sněm do úpalných krajů přímořských.

Dumka osaměla, V temném hvozdě vše umlklo, a brzy zavládl zde obvyklý všední klid. Jen v srdci víly Dumky bylo jinak. Byla všecka rozechvěna a naplněna jakousi neurčitou, blahou předtuchou toho, co Matka Příroda slíbila učiniti. Vzdušnou nohou probíhala svou říší, kroužila po paloučcích smrky a borovicemi roubených, stoupala na skalnaté stráně, na nichž větve zasmušilých jedlí skláněly se k zemi jako ramena žen opuštěných, hladila bílou rukou povrch pitvorných balvanů pískovcových a kladla na studenou, omšelou jejich plochu snivou svou tvář. Po ukončené pouti zapadla Dumka ve snění a viděla již před sebou smavý obraz budoucnosti, v němž tolik vzkvete krásy, v němž ona tolik nalezne něhy, poutající ji k milému lidu horských vesniček…

A když probrala se z oblažujících snů, rozhlédla se kolem: všude, kudy její noha byla kráčela, po písčitých paloučcích, po strmých stráních, v šerých padolích, na černošedých balvanech, sty otvory provrtaných, vypučelo na statisíce lesklých, jemnolistých bylinek. Trčely na hebounkých stoncích jako ona myrta, kterou viděla Dumka kdesi v zámku a pak ve vlasech spanilé nevěsty, a kterou víla Miluše zvala odznakem lásky. Něžnými, lesklými těmi lístky zelenala se všechna lesní půda; mizely pod nimi písčité pláně, šerý povrch skal, ba i cestičky v hustém jejich vroubení se ztrácely.

Bylo pěkněji, veseleji, pod věkovitými jedlemi, borovicemi a smrky, — ale žel! Lesklé větvičky daru Přírodnina nebyly korunovány květem bílým nebo zarůžovělým, jako v Milušině kraji, — a Dumka opět byla smutna…

Leč, vílám, dětem Matky Přírody nejmilejším, rychleji plyne čas než ubohým zle postiženým smrtelníkům. I uběhla jen krátká doba, a na hebounkých stoncích povstávala sotva viditelná poupátka; z nich za nedlouho rozvily se bohaté chomáčky bělounkých i jemně růžových zvonků. Dumčino srdce zplesalo: nyní stkvěla se všecka její říše vskutku ve věnci nevěstinském, stalo se, jak Matka Příroda slíbila, z chudé písčité půdy vypučela nová, severní myrta!

Nemohla se víla dosti nabažiti kouzla, které vycházelo z roztomilé bylinky, jejímiž něžnými, zvonkovitými květy a útlými lístky obalen byl všechen lesní svět. Již k malounkým kalíškům přilétaly i lesní včely a motýli, z nichž měli někteří šat zcela modrý, jiní nádherný háv smuteční z šerého aksamitu o bílých páskách.

„Zdaž i lidé přijdou sem jako tito bujní motylkové? Ach, bojím se, že nepřivábí jich pouhý nežňounký květ…“ přemítala Dumka, teskníc, a přála si, aby mocná Máti pamětliva byla všech přání, jež k nohám jí byla složila.

A ejhle! ponenáhlu počaly se sněžné i růžové kalíšky mezi lesknavýmí lístky ztráceti, a na jich místě vyskytovaly se hrozníčky bobulek drobounkých, jež byly zprvu bělounké jako květy, jejich předchůdkyně, pak rychle zrůžověly, a posléze nádherně zčervenaly. Paloučky, stráně a padoly, jež v době podletní ozdobeny byly hustým věncem nevěstiným, oděny byly nyní skvostným šarlatem!

Jak nádherně bylo nyní ve smutné říši Dumčině! Veleba nebetyčných stromů zůstala, a po zemi všude smavá červeň, lesklá zeleň, jež s bledým pískem tu a tam vyhlédajícím pojila se v roztomilou stupnicí barev, zvláště když světlo sluneční sem pronikalo. A paprsky činily tak častěji; byloť zrajícím plodům „severní myrty“ třeba jejich žáru, aby do ruda se zapálily.

Dumka okusila plodů, byly chuti příjemné, nakyslé, malounko natrpklé; domnívala se, že i lidem, až poznají je, budou k libosti. Bylať víla již netrpěliva, přála si, aby rudé plody přilákaly milé jí horaly. Záhy splnilo se jí přání; muži, již přišli káceti stromy a honiti plachou zvěř, pověděli o nové okrase lesa ženám a dětem. S jásotem uvítaly děti paloučky šarlatovými plody hustě pokryté.

„Nejsou tak sladké jako jahody a maliny,“ slyšela Dumka čipernou drobotinu mezi sebou rozmlouvati, „ale co jich je! Jen se podívejte, na každém stromečku alespoň deset, a jak velikých! Na ty nemůžeme se džbánečky, vezmeme si od mamičky koše!“

A již běžely děti se smíchem, zpěvem a jásotem do chaloupek pod lesem a vracely se za chvíli s úhledně pletenými košíky.

Rozvážné pak matky, prohlížejíce a okoušejíce plodů, tvrdily, že se dají na zimu dobře uschovati a usušiti, „ba že by dobře bylo na zkoušku donésti je do měst pánům, zdali by jim nepřišly k chuti — takto že by pěkný groš se dal vytěžiti, ze skrovných hub mnoho výdělku že není.“

Tak po celou podjeseň i podzim měla Dumka ve svém hvozdě stále veselo. Nerděla se na paloučcích jen rudá žeň laskavého daru Matky Přírody, nepoletovali jen lehcí motýlci od stonku ke stonku, neklokotala jen skrytá, hluboká studánka a čisté potůčky z lůna země se vinoucí: rděla se i líčka boubelatých, plavovlasých, modrookých dětí, osmahlá tvář kyprých mladých žen, pobíhaly po lesklé půdě i bosé, švižné nožky, klokotal i perlivý smích bujné mládeže, — aniž probudil klidně dřímajících kojeňátek, jež na strakatých peřinkách dřímala pod stinnými stromy, a nad nimiž se přeblažená víla Dumka neviditelně skláněla…

Koš po koši plný rudých jahůdek „severní myrty“ odnášely ženy a děti z Dumčiny říše, a stále ještě pyšnily se zamračené kdysi stráně a útesy nachovou svojí okrasou. Tu a tam mezi ohnivými hrozníčky vyskytly se opět, po druhé, chomáčky bílých kalíšků; a když konečně vysbírána bohatá, rudá žeň, uzrávala pilným ženám a jásajícím dětem žeň druhá, do pozdní jeseně trvající. Již poletoval první drobný snížek mezi temnozelenými větvemi velikánů, když posud zněl v Dumčině hvozdě moudrý hovor stařenek, jež pospíšily si poslední plody vysbírati. Dětičky zatím již seděly v teplé světnici a učily se mnohým pěkným věcem.

Ó, jak byla Dumka vděčna veliké své mateři, která tak neočekávaně stkvěle splnila prosby dobré dcery své. Nemohla se ani dočkati jara, aby opět spatřila říši svou ověnčenu přespanile, aby znova těšila se vděčnému jásotu milého, skromného lidu horského. Netušila dosud, že Máti Příroda uchystala dar významnější toho, jejž si již tak cenila…

Neživili se chudí horalé jen sami hojnými plody „severní myrty“; přičinlivé ženy donesly vždy část žně na veliké trhy mezi boháče. Zalíbilo se těmto ovoce písčitých lesů, zkoušeli všeliké způsoby, jak ho užiti; a záhy stala se z pokrmu horalů oblíbená a hledaná lahůdka panských tabulí, již lze dlouho a snadno uchovati. Ba, rudá štáva plodů Dumčiny říše sloužila časem i za lék krutého neduhu, jež útlé dítky, víliny to miláčky, zle trápíval.

Hojný užitek kynul horalům z daru Matky Přírody, Dumkou vyžádaného, který všude dobře býval zaplacen. Ve mnohé kraje sester vil sousedních rozesílána žeň v písčitých lesích dozrálá; ani víla Jasana nemohla se pyšniti, že by její háje, paseky a louky chudině tolik poskytovaly dobrodiní. Volněji bylo horskému lidu, nenaříkal již na zlý, potměšilý svůj kraj, opravoval vetchá svoje stavení, zásobil se mnohou nutnou potřebou, snadno vychovával snědou svoji mládež a dobrořečil vlídné moci, jež zúrodnila les, kterého kdysi každý se děsil.

Nyní plesávalo srdce dobré, snivé Dumky, když neviditelně naslouchala vděčným slovům pod sosnami jejími proneseným!

Měšťáci pak, vidouce plody písčitých, temných hvozdů, vyptávali se horalů na krajinu, odkud pocházejí; vždy více puzeni jsouce zvědavostí, přicházeli, jakmile léto rozkvetlo, sami do Dumčiny říše. Což tu bylo výkřiků úžasuplných, nadšených, co pochvalných slov! Netroufali si téměř vstoupiti na paloučky a stráně „severní myrtou“ hustě porostlé, aby neporouchali pozdního bílého květu, nachových, rozmilých hrozníčků! Dívky — cizinky braly je něžně do ruky a neotrhávajíce rudých bobulek, zastrkovaly je za štíhlé pasy jako nevídanou ozdobu. Později osmělivše se, vily z lesklých bylinek věnce a krášlily jimi symboly posvátné a místa jim nejdražší.

Nejen zelené, písčité pláně, věkovité stromy budily souhlas nadšený; černé, šedavé a žlutavé ty skály a balvany, jež bývaly na postrach jako přízraky vyhaslých očí, prozkoumávány byly s neúnavnou láskou. Hosté Dumčina hvozdu vynalézali pro ně tisícerá jména, viděli v nich podoby zajímavé i neobyčejné a šířili věhlas kraje, kde bujel zázračný dar Matky Přírody, po mnoha vlastech.

I přicházeli posléze ti, již z lidského, bědného pokolení vílám, skřítkům, rusalkám a duchům skalním — dětem Přírody nejmilejším, — jsou nejvíce spřízněni a již veliké Matce proto i nejlépe rozumějí. Lidé mezi sebou zvou je umělci, básníky. Ti okem snivým jako zrak Dumčin obhlédli její kraj, vylíčili jeho velebný a zase tak rozkošný půvab v obrazích a náčrtcích, zpívali o něm v sladkých a dojímavých slokách, napodobili šumot jeho i jeho šelestění v hymnách nadpozemských zvuků.

Dumka byla šťastna nadobro; kdykoli přicházela nyní do velikých, slavných sněmů Přírody, byla jasná její tvář, a dobrá máti těšila se z rozkoše, již snivé dcerce způsobila. Nezáviděla víla lesů písčitých již Jasaně, ba ani Miluši. Vždyť před nedávnem, v čarokrásné době podjesenní, když její hvozd napolo ještě ověnčen byl chomáčky něžných zvonků a napolo již se rděl slibem žně opět hojné, chudé horaly oblažující, když sálaly veň plným proudem paprsky sluneční, měníce šelestivé kapradiny báječná péra zlatá a skály jimi obrostlé v matně lesknoucí se hrad obrovských rozměrů, přišla pod její sosny dívka z pokolení lidského, tak líbezná a milá jako ona, podle níž přála si míti les svůj ozdoben.

Ta obzírala všecko okolí zářivým, radostným pohledem a pravila svému průvodčímu, jednomu z těch, již veliké Matce též dovedli rozuměti: „Často velebeny jsou kraje jižní, teplé, jako luzný domov krásy a lásky… A přece všecken ten žhoucí půvab, nad nímž září nebe věčně modré, nedala bych za nádheru našich tmavých lesů! Tam se duše opájí, uspává a malátní — zde se povznáší, očisťuje, modlí! Viz přísnou tu velebu skal a stromů obrovských, jak pojí se čarovně s něhou bílého kvítí, se skvosty jako korálovými lesních plodů, s tajuplným bubláním skrytých studánek! Dovedu si vylíčiti dobrou vílu, která krajům těmto vévodí. Zajisté, že má sladký, dumný zrak, tvář plnou lásky a slitování, vzdušnou postať a měkkou, vždy ochotnou ruku. Krásnější zajisté a srdcejímavější jest ta hlubokých lesů našich strážkyně, než mámivé víly jihu, jichž nedovedla bych milovati. Ó kéž bychom mohli zde, v lesích čaruplných zbudovati si stánek svůj, věčně, věčně půvab jejich do sebe píti a naslouchati tajným zkazkám, jež by dobrá víla jistě neopomenula nám zasílati!“

Když mladá dívka z lidského pokolení, pokleknuvši na lesní ověnčenou půdu, ji líbala a pak, povstavši, objímala bílými lokty jednu z nejvyšších, šedým lišejníkem obrostlých borovic, — věděla již Dumka, že dostihla štěstí Milušina, že i její říše je vlastí krásy, lásky a úrody, že i ona nade vše lidmi je milována.

* * *

Jest tomu jistě dávno, dávno, co v černém, písčitém lese konal se onen památný sněm Matky Přírody, na němž Dumka tak klidně žalovala a duši veliké Matky k zázračnému daru pohnula. Vždyť již pradávní naši předkové znali a vážili si něžné severní myrty, která náhle smutné naše hvozdy proměnila, a dlouho, dlouho již těší se chudý lid pohorský z nového pramene výživy, strážnou jeho vílou mu otevřeného.

Rozmilou, lesklou líbeznou a plodnou „myrtu“ nazvali si předkové horalů prostoduše po svém způsobu: někde jí říkají kyselinka, jinde brusinka.