Moderní pohádky/Pohádka podzimní

Moderní pohádky Teréza Nováková
Lesní pohádka	Pohádka podzimní	Bajka o pošetilém ptáčeti

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka podzimní
Autor:	Teréza Nováková
Zdroj:	NOVÁKOVÁ, Teréza. Moderní pohádky. Praha: Jos. R. Vilímek, rok neuveden. s. 27–57.
Licence:	PD old 70
Psáno r. 1891. Poprvé otištěno v „Kalendáři paní a dívek českých na r. 1892“. Věnováno památce Jana Nerudy.

V rozsáhlém, vysokém lese bylo úplné ticho; beze zvuku spadl tu a tam červenavý list s mohutného buku na zemi mezi malé ostrůvky zeleni, utvořené malými a lesklými kulatými kopytníky neb drobounkým, světlým štavelem. Trvalo vždy dobu, než zadul prudší proud vzduchu obrovskými stromy a sesypal spoušť uvadlých listů, což v paprscích slunce vypadalo jako náhlý zlatý déšť. Jen s paseky, jež nedaleko cesty prokmitávala temnými stromy, znělo jemné, sladké šveholení, — ta hra a rozhovor lesních vil, shromáždivších se radostně, když po dlouhých bouřích a deštích nejspanilejší dny jesenní zavládly nad jejich zelenou vonnou říší. Některé vzdušnou nohou vznášejí se nad bělavým, hustým a vlhkým mechem, jenž pokrývá celou posečenou mýtinu, sklánějí se nad stružkou jasné vody ji obtékající; jiné sedí na žulových balvanech, jež spolu se spanilými malými smrčky, keři trnkovými, šípkovými a na několik stop vysokou travou bleděžluté barvy tvoří střed a okrasu dosti rozsáhlého prostoru, ohraničeného kol do kola nejvyššími stromy. Spanilé panny trhají rudé plody šípku i černomodré trnky, navlékají je na pevná stébla vysokých travin a hravě ověšují si jimi průhlednou šíji, pletou je v dlouhý, volný vlas. Přebíhající víly jemně zpívají, a ony marnivé, jež zdobí se plody dnů jesenních, zvonkovitě štěbetají, až obojí zní jako souzvuk klokotání potůčku, ševelu travin, šumění stromů, tikání ptactva. Vypravují si víly, jak je opět krásné přebývati v jejich říši; málo jim bylo od odchodu sněhu přáno kochati se za měsíčných nocí u studánek a potůčků, tančiti za skvělé záře poledního slunka po teple osvětlených stezkách, ulehati za večerního ticha v divokou houšť vysokých, kořenně vonících květin na pasekách. Leželť dlouho sníh na větvích stromů, studený vichr, štiplavý, drobounký déšť nedopouštěje lístečkům a poupatům dlouho se rozvíjeti; pak přišly bouře, kalné přívaly, až krásný les, sídlo vil, chvěl se ubit a zmučen a k smrti smuten. Až nyní, když ptáčkové málem již všichni se odstěhovali, opouštějíce bez lítosti nehostinnou krajinu, zasmála se opožděná krása na tichý, velebný hvozd. Silné větry zahnaly mračna a mlhy, den co den svítí slunko teple a úsměvně, a když zajde za obzor, pokryje se jasná obloha nejzářivějšími hvězdami a vznešeným, bělavým obloukem mléčné dráhy.

O tom všem povídají si víly a čile křepčí po měkké, rašelinné půdě mýtiny, pod vysokými smrky i borovicemi i na širokých cestách uchystaných navezením štěrku pro dopravu dříví. Těší se ze svěží dosud květeny, jež roste v hlubokých, vlhkých rýhách podél cest, plno v nich jasně modré pomněnky, žlutého pryskyřníku, fialového šišáku, ba mezi jahodím kořenně vonícím vyskytuje se zde onde opožděný bílý květ a růžový, zvolna dozrávající plod. Mezi kamením na cestě prodírá své kadeřavé, drobounké hlavičky žlutá komonice, — pod stromy majestátně rozpíná dosud kapradí své zelené vějíře, a přeslička půvabně kloní průhledné své třásně.

„Ach, je krásná, velebná naše domovina,“ ševelí lesní panny, jež u balvanů k sobě se tulí, „je v ní mír sladký, konejšivý, je v ní lahoda neskonalá, hluboká!“

Celují rukou chladný kámen, drobounkým lišejníkem cele porostlý, vinou se ke štíhlým smrčkům, stápějí sličnou tvář mezi pozdní květy, shlížejí se ve stružkách šťastné víly; a v lese je ticho hluboké, úplné.

Náhle je přeruší šustivý, harašivý zvuk: to noha nenadálého, osamělého chodce rozptyluje svadlé listí, napadané na stezku. Po mýtině křepčící lesní panny sběhnou se poplašeně v jeden tlum a ukryjí se za balvany a smrčky, mezi vysokou, kosou sekáče ušetřenou trávu, — leč chodec nemá zdání o jejich přítomnosti, béře se zvolna a zádumčivě dále po znatelné sotva pěšince, překročí širokou kamenitou cestu a dospěv nové příkré stezky, dává se dolů, až se octne v úzkém údolí, protékaném malým, dosti mělkým potokem ve mnohých oklikách.

Úval ten utvořen jest z jedné strany stráněmi takměř kolmo do velmi značné výše vystupujícími, porostlými stromy jehličnatými i buky, s druhé strany potoka stoupá les, většinou mladý, mnohem mírněji, místy sotva patrně.

„Zase jednou ‚pod Hůrami‘,“ zašeptal osamělý chodec, „zase po tolika letech! A vše tu nezměněno, vše, jak bývalo, — jen já —“ ustává v trhané samomluvě a pomalu ubírá se dále, neustále pohlížeje na kolmé stráně, lidem vesnickým ‚Hůra‘ zvané, jež proměňujíce se tu onde v holou opukovou skálu, jinde jsouce porostlé divokým, nízkým křovím se šarlatovými plody, a opět jinde tyčíce k obloze obrovské stromy, poskytují pohled velikolepý i rozmanitý.

Sličné víly na bělavé pasece upokojily se zatím, opustily svůj úkryt a jemnými, ševelivými hlasy rozhovořily se o nenadálém svém hosti.

„Odkud sem asi přišel chodec ten, co zde hledá?“ táže se zvědavá víla jedna, tmavooká Luběnka, jež byla před tím nejbujněji po vlhkém mechu křepčila. „Nenáleží ani k statečným hajným a lesníkům, již ohrožují plaché naše miláčky a zmenšují naší domovinu, nemá ani pušky smrtící, ni silné holi, ni odznaků ostatních. A k ubohým vesničanům, kteří tak těžko sbíráním roští, jahod a hub, anebo kácením drahých našich stromů se obživují, také nepatří.“

„Jaká to byla divná, nevyzpytná tvář!“ zvolala jiná lesní panna, zádumčivá jako ty jedle, jež jí byly dány v ochranu a po nichž Jedlanou nazývána byla. „Shlédla jsem ji, drahé sestry, jen jako v přeletu — a přece, co jsem v ní spatřila bolu téměř zoufalého. Viděly jste zrýhované to čelo, pochmurný, trpký úsměv, jenž mu seděl v koutcích úst?“

„Nevlídná ta vousatá tvář dovedla by nám zatemniti celý náš milý les — a rovněž nevlídně vypadá postava v temnošedém plášti a klobouku. Avšak, co jen divného muže k nám zavedlo nyní v říjnové, krátké dny, kdy tak málo kdo sem přichází? Čím asi jest?“ vyzvídala zvědavá Luběnka.

„Něco mohla bych vám o tom napověděti,“ podotkla Krasava, vlídná, útloboká lesní panna, jež střehla mýtiny a mladý porost. „Vyšla jsem si dnes z rána na louku blíže hájenky za lesem. Jest vám znám vysokorostlý hajný, jenž se svou ženou v pěkné té chaloupce přebývá a vedle lesního dozoru hospodářstvíčko své pěstuje? Ten u sebe hostí muže, jenž před chvílí tudy šel; viděla jsem oba vedle sebe státi a důvěrně spolu hovořiti.“

„Ale že neprovází hostě svého, že neobává se, aby zbloudil po stezkách neznámých!“ divila se soucitná Jedlana.

„Podobá se mi, že cizinec nebyl na rozpacích o dobrý směr a volil cestu pod ‚Hůra‘ určitě, jakoby mu les náš byl dobře znám,“ potřásala kadeřavou hlavou líbezná Krasava.

„A také jest, sestry milé,“ ozvala se poprvé vážná Děvana, která v lesní této říši dlela nejdéle, nejhojněji požívala důvěry královny vil a proto i spolusestrami považována byla za vůdkyni a rádkyni ostatních. „Tento les a celá okolní krajina jest, aneb vlastně bývala cizímu chodci rovněž domovem, jako nám, drahé družky. Mnoho tomu let podle lidských počtů, co jsme jej tu vídaly blouditi zprvu jako divokého hocha, pak jako blouznivého jinocha. Z vás žádná tu se mnou nebyla, a sestry víly, s nimiž jsem pozorovala a střehla jeho kroky, vyjímajíc družku Skalinu, dávno dokončily své kolotání a podle moudrých zákonů panovnice duchů vtělily svou bytost v mohutné stromy, v líbezné keře, v útlé květiny. I mně se tak stane co nevidět, uběhl málem čas, nám vílám vyměřený, a snad již příštím jarem chvěti se budu osikou neb šelestiti jako šedivá olše mezi vámi.“

Děvana sklonila hlavu, oddávajíc se vážným myšlénkám.

„Jaký to zákon nespravedlivý! Nám, vzdušným bytostem vyměřovati časný cíl jako lidem, proměňovati nás ve stromy a byliny, jimž jsme kdysi panovaly,“ zalkala Krasava.

„Nikoli nespravedlivý, kárala vážná Děvana, „jsmeť zajisté šťastnější lidských tvorů, jejichž tělo po životě poměrně krátkém setlí v hluboké, příšerné jámě, kdežto naše vzdušná bytost, dospěvši cíle, rozplyne se bezbolestně v mlhu, a naše duše vchází ve spojení s našimi miláčky rostlinnými. Zůstáváme takto dlouho mezi družkami ztracenými, — nevidíte, jak se stromy k vám sklánějí, vám šelestí, nevidíte, jak květy k vám vysílají vůni svou libou, jak i po proměně své k nám lnou?“

„Ach, k čemu ty smutné úvahy,“ propukla živá Luběnka. „Mnohem raději bych, aby nám sestra Děvana pověděla o zamračeném tom muži, který nás prve vyrušil a kterého tak dávno již zná.“

„Ano, vypravuj, Děvano, o smutném chodci!“ prosily víly ostatní a seskupily se kolem omšelého balvanu, na němž moudrá Děvana usedla jako na stolci soudcovském.

„Chci vyhověti vaší žádosti jen proto, abych naladila vaši mysl příznivě pro našeho hostě. Ty, sestro Luběnko, pozastavovala ses nad jeho zamračeným, zrýhovaným čelem, zoufalým okem, trpkým úsměvem, — žalovalas, že tvář jako jeho dovedla by ti zatemniti celý milý les. Ó kéž raději politujete osamělého a snažíte se zjemniti úsměv ten, zahladiti hluboké rýhy s čela, vkouzliti vlídnou záři v zapadlé oči, vy strážkyně lesa, říše míru a lahody, kam nešťastníci jdou pro útěchu a klid.“

Děvana umlkla dojata a všecky její družky mlčky upíraly k ní zraky. Až pak láskyplně ptala se Jedlana: „Proč je nešťasten? — Ó, pověz nám vše, sestro, a my zajisté ti přispějeme k utěšení jeho.“

„Poslyšte tedy. Znáte všecky roztomilé stavení několik kroků od této paseky na pokraji lesa postavené. Má malounkou červenou vížku s hodinami a zvonkem, lesklá okna, zelenými záslonami na polo zastřená a po straně květinovou zahrádku třpytící se nejpestřejšími barvami i stinný sad ovocný. Přišly jste zajisté často za klidných měsíčních nocí až na palouček před stavením a dýchaly v sebe opojnou vůni růží, resed a karafiátů. Když jsem před dlouhými časy vyslána byla sem panovnicí naší, zajímalo mne rozkošné stavení nemálo. Tenkráte bylo v něm velmi hlučno, plno lidí, vždy čilých, vždy pozorných; robiloť se ve stavení sklo; neboť náš les, plný pokácených a zlým broukem zničených stromů obrovských poskytoval laciné k výrobě té palivo. Zamilovala jsem si lidské pokolení mi dosud neznámé velmi a nemohla jsem se nabažiti jeho ruchu v malé skelné huti. Zvláště drobné děti mne lákaly; byla jsem, kdykoli kolem stavení pobíhaly, neviditelna mezi nimi, posílala jsem jim vstříc hravé veverky, z nichž měly neskonalou radost, dávala jsem jim nalézati hned na pokraji lesa hojně jahod, ostružin, oříšků. Až náhle zaslechla jsem, že pomine milý ruch ve stavení ozdobeném vížkou, huť že nutno zrušiti, když je zásoba dříví vyčerpána, a doprava vždy obtížna. Truchlila jsem, když nesvolával více drobný zvonek lid k práci a k odpočinku, budě v našem milém hvozdu lahodnou, jasnou ozvěnu, a často se ploužila po lemu jedlového lesa, pohlížejíc na osamělé stavení. A hle! — lesklá okna zase se otevřela, zahrádka pěstována byla pečlivější rukou — stavení přestalo býti opuštěným, proměněno bylo v myslivnu. Ruch a hluk bývalý v něm ovšem nezavládl, za to více štěstí. Přistěhoval se do něho mladý svěží pár lidí, on, přes obrovskou svou postavu a statečnou tvář, něžné láskyplné povahy, ona švižná, bystrooká, přítulná jako mladá srna. Byli šťastni tak, že nám vílám zželelo se osudu, jenž brání nám oddati se lásce a přináší smrt muži z lidského pokolení, kterému ji darujeme celou. Zbudovali si šťastní, milující ti lidé lavičku a stolek opodál domu svého na samém pokraji lesa a tam za soumraku sedali a se líbali, až trnulo mí srdce divným bolem. Přivezli si s sebou maloučkého hošíka velikých důmyslných očí, širokého čela, nad nímž kroužila se spousta bledohnědých kadeří.“

„Jest to on, který ‚pod Hůra‘ se ubíral?“ vpadla nedočkavě neposedná Luběnka.

„Jest,“ přisvědčila vážná Děvana; „sotva poznávám jasné čílko, plápolavé ty oči… Hošík Lubor nahradil mi všecken dětský svět kdysi v huti se prohánějící, — stal se mým miláčkem. Měl cosi nám vílám příbuzného; kolem něho utkávala se duhová záře, ne každému viditelná, jež věštila, že je vyvolencem drahé sestry panovnice naší, mocné královny Fantasie. Záhy seznámil se se všemi lesními stezkami a neohroženě po nich se pouštěl. Tu zjevovala jsem se mu často, hovořila k němu, i ostatní sestry jej celovaly, přátelily s ním drobnou lesní zvěř, až nic se ho nebála, dávaly mu nalézati květiny neznámé krásy a vůně, chytaly mu motýly nejskvělejších křídel. Když hošík doma vypravoval o nás, našich písních, našem celování, neuvěřili mu rodiče, domnívali se, že v lese usnul a vše to snil, aneb podivovali se vznětlivé jeho mysli. Ale pak, když neústupně tvrdil, že pravdu povídá, připadlo mladé jeho matince, paní lesníkové, že pronásledují jej přízraky jakesi zlé u strašidelného ‚zapadlého mlýna‘, a jen s úzkostí pouštěla Lubora na kraj lesa, další cestu mu zakazujíc.“

„Kde jest ‚zapadlý mlýn‘?“ tázaly se víly jedna přes druhou.

„Místo v nejširší části údolí ‚pod Hůrami‘, kde často sedáte a zpíváte na nízkém valu, který byl snad hrází. Lid vesnic okolních, sám nevěda proč, tak je nazývá, ukazuje mělké prohlubně, kde bývala nádržka a zastávka, i místo nyní smrky zarostlé, kde prý stával mlýnek. Podání přešlo od děda k otci, synu a vnuku, a vesničané pospíchají kolem místa s pověrčivou hrůzou, zvláště za večerů a dnů mlhavých, ač kromě zvláště zádumčivého rázu není, co by je děsilo. Já sama znám ‚zapadlý mlýn‘ v nynější jeho podobě, jen lesík smrkový byl za mého příchodu menší, prohlubně méně zarostlé. Ale sestry, jež ‚pod Hůrami‘ dlely před mnoha lidskými věky, vypravovaly mi o malém smutném stavení. Jeho zakladatelé utekli do lesů za velikých běd a po čase zbudovali si u potoka dřevěné stavení pro živnost svou. Byl prý to rod uzavřený a samotářský, členové jeho záhy umírali, a i jinak se jim nedařilo, až z nouze odešli do neznámých krajův a domovu svému lesnímu dali propadati zkáze. Pradědové našich vesničanů kráčeli snad podle rozpadávajících se stěn, krovu a střechy, a hrůza, která ze spousty v lesní samotě je obcházela, přecházela na všecky potomky.“

„A jak s hošíkem Luborem bylo dále?“ pátrala spanilá Krasava zamýšleně dívajíc se na příkou stezku, po níž chodec prve sešel.

„Lásky k lesu a k nám nedovedl v chlapci nikdo potlačiti. Útulná myslivna naplnila se ponenáhlu více drobnými stvořeníčky, ale kdežto ta batolila se v zahrádce a na dvoře mezi drůbeží, trhala si kvítí a na podzim sbírala si pod stromy ovoce, tíhl Lubor neustále k hvozdu. Když odvedli jej do vesnické školy, nemohl si na ni zvyknouti, — a i když uvykl a s horečnou dychtivostí se učil, věnoval každou prázdnou chvíli potulkám po naší říši. Někdy přiváděl si soudruha a spolužáka, synka z hájenky za lesem. Ten, když Lubor snivě po lese těkal, vybíral raději hnízda, honil veverky, přeskakoval potoky v neurvalé bujnosti. Jest to on, který našemu chodci dosud zůstal věrným přítelem a nyní jej hostí. Vídala jsem Lubora řídčeji a již jen z daleka se mu zjevovala, ale hoch dosud slyšel náš zpěv a naše k němu šepotání. — Po čase odvezli jej do města několik hodin vzdáleného do škol, a Lubor přicházel k nám jen po dlouhých měsících. Jak se tu vrhal na mechovou půdu, jak vášnivě objímal štíhlé stromky, jak dychtivě stápěl si ruce v jasné bystřinky, nikdy nemoha se nasytiti u nás pobytu! A když byl vzdálen, neustále viděly jeho oči výjevy z naší říše, zaznívaly mu naše zpěvy, naše báje sladce v duši, neurčitě a mlhavě zjevovaly se mu naše postavy, celovavší jej kdysi v dětských letech. Snažil se zachytiti tyto obrazy, písně, báje v určitý tvar, přemítal o nich urputně, až učitelé jeho o něm pravívali, že je roztržitý, snivý fantasta, jemuž vrozená povaha bude přes všecko nadání překážkou na životní dráze. Ach, nás vil k němu příchylnost byla jeho neštěstím!“ lkala víla Děvana, „nepřestane toužiti a na vlnách neurčitosti se zmítati ten, kdo uslyšel kdy naše zpěvy, naše báje, kdo jedenkráte uzřel naše vzdušné podoby!“

„A dlouho-li ještě žil v tomto okolí, v rozmile myslivně, dlouho-li ještě navštěvoval naše hvozdy?“ dychtivě tázala se soucitná Jedlana.

„Poslední když léto zde trávil, přišel jako jinoch z města. Děsila jsem se jeho nepokojného, touhy plného oka, jeho zamračeného čela. Pobyl dlouho do podzimu, bylyť dny tak jasné, spanilé jako teď, a nejčastější stanoviště své měl u ‚zapadlého mlýna‘. Vyptával se vesničanů a hajných, zvláště bývalého kamaráda, který otci svému již byl statečným pomocníkem, na všecky zkazky o mlýně. Po celé hodiny až do měsíčního svitu sedal tam na hrázi, neb ležel pod stromy, díval se na protější sráze ‚Hůr‘ a spřádal si dlouhé báje a obrazy o minulosti záhadného místa. A já mu pomáhala! — Když byl v nejhlubším snění, sedla jsem mu k hlavě, hladila jeho vyjasňující se čelo a šeptala mu sladké zvěsti, nedovedla jsem odolati touze pocelovati malého kdysi svého miláčka. A on, jinoch Lubor, s tak blaženým vzdechem vždy povstával a tak zdlouha a nerad se loučil se ‚zapadlým mlýnem‘, jakoby věděl, že víla, ochránkyně jeho mladosti jej obletovala. — První sníh již poprašoval naše paseky, když Lubor odjížděl s touhy plným pohledem k ‚Hůrám‘ daleko od svého domova. Pak vrátil se do něho ještě jednou, zoufale s pláčem. Ve vesnici nejbližší rozzuřila se zase jednou zhoubná horečka, která již často obyvatelstvo chudé, v dusných chatrčích přebývající ničila neúprosně. A lékaři, léky, všeliká pomoc, bývaly vždy daleko, takměř nedosažitelny… Tenkráte za oběť jí padl i statečný lesník, otec jinocha Lubora; nakazil, nastudil se kdesi, pomoc nebyla dosti blízká, vydatna, podlehl! Zoufalá, jej ošetřující choť šla brzy za ním. S nesmírným soucitem viděly jsme my víly z útulného, lesknoucího se staveníčka vycházeti krátce po sobě dva přesmutné průvody. Táhly za lesy k malému kamennému kostelíčku s podivnou bedněnou vížkou. Drobné děti lesníkovy rozstrkány byly po příbuzných, každé téměř přišlo jinam; našemu miláčku vymohli malou podporu, aby byl s to dokončiti začatá studia. — V myslivně od té doby vystřídalo se mnoho obyvatelů, — ale k žádnému nedovedla jsem přilnouti jako kdysi k hošíku Luborovi.“

„Tedy nevíš, jaké byly další jeho osudy,“ lítostivě podotkla Luběnka, „nedovedeš nám vysvětliti, z čeho že tak záhy sešedivěl jeho vlas, a svraštělo se jeho čelo?“

„Jednou, dvakráte objevil se ještě u starého kamaráda v hájence za lesem a přišel také k ‚zapadlému mlýnu‘. Leč těkal s místa na místo, jakoby v divoké, háravé touze, nesrozumitelná slova pronášeje, — a já jen zdaleka upírala k němu smutný pohled. Byl by mi pak zmizel docela; neboť my víly, jak dobře víte, jsme odkázány jen na říši svou, v ní jsme mocny, za hranicemi jejími ničeho pro nás není. — Leč sledovala jsem tak úzkostlivě řeč všech, již s chlapcem a jinochem Luborem kdysi se stýkali a nyní do lesa přicházeli, naslouchala jsem za temných večerů pří okenicích osamělé hájenky za lesem, až zvěděla jsem o malém svém miláčku přece něco málo zpráv. Zápasil s krutým nedostatkem po celý jinošský věk, byl odstrkován, zneuznán, posmíván. Cítil nejen neštěstí svoje, ale i sourozenců, již podobně jako on trpěli, zápasili, až sevřely se nad nimi vlny života, a oni sešli, zapadli, zhynuli. Hledal krásu a štěstí po světě s neústupnou onou touhou a žízní, kterou, žel, naše zpěvy a báje, naše celování vlily mu do duše, stokráte viděl je uskutečněny, stokráte se zklamal. Chtěl provésti úkol, přikázaný mu královnou Fantasií, chtěl vtěliti všecky svoje od útlého dětství vidiny a přízraky, — a svět surově se mu vysmál, nazývaje jej bláznem, přemrštěncem! Chtěl, vzpomínaje na jeviště své mladosti, na náš les, tu říši míru, volnosti, rovnosti, učiniti lidstvo tak šťastným, svobodným, svěžím, jako on v ní býval, a lidé jej odsoudili jako nebezpečného buřiče.“

„Ó ne všichni!“ zvolala Krasava. „Vzpomínám nyní, že jednou, když veselá společnost prošla naším hvozdem a konečně se utábořila na stinném paloučku, naslouchala jsem zpěvu dívek a hovoru všech. Velebili krásu naší domoviny, a kdosi podotkl, že vše to: bývalá huť s vížkou a pestrokvětou zahrádkou, paseky bělavým mechem porostlé, s balvany žulovými, štíhlými smrčky a vysokou travou ve středu a zvláště údolí ‚pod Hůrami‘ s klikatým jeho potokem a nebetyčnými, příkrými stráněmi již kdesi poznali. Rozpomínali se, až uhodli, že neviděli jich v obraze malířově, nýbrž v líčení básníkově. A básník ten, určitě se nyní pamatuji, slul též Luborem; nazývali jej někteří velikým pěvcem a mistrem a velebili neskonalou lahodu jeho slok, jejich ohnivou barvitost, hluboký, všude vytryskující cit.“

„Jest to on,“ přikyvovala moudrá Děvana hlavou a slabounký úsměv uspokojení rozjasnil její tvář. „Kouzelná ruka královny Fantasie dotkla se jeho čela, a naše zpěvy znějí mu v duši! Leč básník Lubor sotva asi ví o tomto vítězství svém — — Ó, věřte, sestry drahé, četla jsem v očích našeho hostě, že jest velmi, velmi nešťasten! Kéž bych mohla rozjasniti jeho mysl, upokojiti jej, — já, jejíž příchylnost k němu stala se mu osudnou!“ zalkala Děvana na novo.

„Následujme ho!“ pobízela bystrá Luběnka. „Snad podaří se naší moci ukonejšiti jeho bol.“

„Ach, ano, ano,“ přisvědčovaly ostatní víly a již opouštěly svoje stanoviště kolem balvanu a vznášely se přes kamenitou cestu na temnou pěšinku, kudy chodec Lubor prve kráčel. Za krátko dospěly cesty vinoucí se pod příkrou strání „Hůr“.

Tam, kde „Hůry“ zvolna stoupaly, čněly v cestu balvany jeskyně, ověšené kapradinami, přesličkami a malými jedličkami. Byl to vchod k zimnímu bydlišti vil, kam utíkaly se, když sněhová vánice ohrožovala drahý jich les; na širokém kameni seděla při něm víla Skalina, družka Děvanina nejstarší a nejmilejší.

„Aj, hledáš svého miláčka, Děvano?“ ptala se víla, na jejíž šedozeleném šatě třpytil se zlatý lem a perly i démanty v podobě rosných kapek. „Dlouho jsem v paměti pátrala po jeho tváři, — ale pak našla ji přec! Jak je změněn, temnooký, kadeřavý náš oblíbenec! Jest asi velmi rozervána jeho mysl!“

„Jdeme, abychom ho potěšily!“ zašveholila zádumčivá Jedlana.

„Ó, učiňte tak!“ chválila Skalina, „zašel k ‚zapadlému mlýnu‘. Víš ještě, Děvano, jak tam dlouhé hodiny trávíval, a jak’s jej celovala?“

Děvana jen vzdychla a brala se v čele družek po pěšině, kdežto Skalina dále střehla vchod k báječnému paláci.

„Pod Hůrami“ vše ožilo příchodem vil. Slunko, jež blížilo se k vrcholkům, vroucněji líbalo les a vznášející se v něm vzdušné postavy, věkovité stromy skláněly mohutné větve, dlouhými šedými lišejníky obrostlé, jakoby dávno odešlé družky rozpínaly toužebně své lokte, hustá mateřídouška i sličné listy jahodové silnější vysílaly vůni, kulaté kalíšky pozdních kvítků rozevíraly se do široka, až plně na nich zaplál zásvit sluneční. Po strmé stráni „Hůr“ sbíhaly srnky a důvěrně obracely tmavohnědé oči k milým strážkyním; čiperné veverky spouštěly se po kmeni, ocasem vesele mávajíce; mezi šípkovím zaleskla se ještěrka, a mušky i komáři jako černé puntíčky tančily radostný rej v červenozlaté záplavě. Temné stromy jehličnaté, chráněnci Jedlanini, leskly se kovově; nejnádherněji však se nesly buky, obsypané červeným listím, a štíhlé, věžovité jasany, jejichž bledě žlutá barvitost činila je podobnými svítícím majákům mezi moří zelena.

„Ó, viz,“ zašeptala Luběnka, bujnou svou zvědavost tlumíc, „tamto u cesty dumá hledaný tvůj miláček, básník Lubor!“ Ukázala na kámen bělavý, na němž pří cestě byl usedl osamělý chodec.

Bylo to naproti místu, „zapadlý mlýn“ zvanému; rozšiřovalo se tu údolí, leč přes to ležel právě zde zvláštní stín. Dva, nízkým valem ohraničené výmoly zcela byly zarostly býlím, jaké vídáme blízko rumišť; vedle menšího z nich, bývalé snad nádržky, bylo prostranství přesně od ostatního lesa oddělené a vodou obtékané, kdysi staveniště mlýnku, na němž zatím byl vyrostl mladý lesík smrkový. Nic nepřipomínalo tu lidské ruky, leda snad val, bývalá hráz a květena, od ostatního rostlinstva v lese se lišící.

Dumně tkvěl na neveselém místě zrak chodce Lubora; byl klobouk svůj měkký hodil do trávy, a šedivějící jeho kadeře spadaly na zrýhované čelo a na ruku, která je opírala. V druhé ruce měl hůlku a jí poklepával na kmen nalomeného buku, jenž ležel přes cestu a při koření všecek byl dutý a vydrolený, tak že nedávné vichry s ním měly snadnou práci. Koruna stromu ještě nedopadla země, i provívalo ji jakési bolestné chvění — to duše bývalé víly truchlila, že navždy jí opustiti lesní říši, až skolí strom docela, větve osekají a peň rozrezají.

Častěji a častěji vracelo se oko chodcovo k zničenému stromu, z něhož klesáním zvolna padala drť.

„Přezrálý a prohnilý jako já,“ zamumlal, „a dlouho-li, a vichr mne sklátí k zemi? Ó mladosti, ó jaro, ó vrchole života — na vždy jste pominuly pro mne, — stojím na hranicí smutné jeseně a překroče ji, brzy se octnu ve věčné, mlčenlivé zimě! Žil jsem bouřlivě, bolestně, nadšeně, žil, — a k čemu? Kde jsou ty plody mého života, jež uzráti měly z květů mé mladosti? Ó, jak to bolí, zde, na místě posvěceném touhami mladých, jinošských let, — jak to bolí vzpomínati, co jsem tu vysnil krásy, velikosti štěstí, když nyní se vracím jako stařec s rozervanou, zprahlou duší, sám a sám, stařec, jenž z háravého života lidstvu nepřinesl než prázdné ruce! — Ó jaro, ó mladosti, vrať se mi, vrať, abych lépe, usilovněji z tebe těžil!“

Ruka chodce Lubora zabořila se do prosivělých kadeří; až pak náhle divoce zaúpěl:

„Leč proč se mi tak stalo, proč? — proč právě já odnáším si zoufalost a chmuru? — proč mně nikdy neuskutečnilo se zúplna, o čem jsem snil, — proč, co bylo v mysli světlé, veliké, krásné, vždy vybledlo, jakmile dotkla se toho skutečnost?“

Děvana, jež s družkami stála těsně za básníkem Luborem a naslouchala zoufalému jeho lkání, pokynula nyní rukou. Tu zahořel i „zapadlý mlýn“ v červenavém světle slunečním, i býlí v nádržkách nabylo jasného vzhledu a poslední lesa běláskové oblétli sosnový lesík. Větřík zadul mezi obrovské stromy „na Hůrách“ a sesypal celý deštík zlatých listů, jež uvázly v kadeřích a na šatě mužově.

Překvapen náhlou změnou, vzhlédl básník Lubor a pln podivu spatřil před sebou tlum vzdušných děvic, spanilých tváří, průhledných loktů a šijí a dlouhých, stkvoucích se rozpuštěných vlasů, Měly všecky volná, řasnatá, zelenavá roucha, jen že rozličných barev; Luběnka zahalena v oděv z vlhkého bělavého mechu a ve vlasech tkvěly jí pomněnky; šat zádumčivé Jedlany skvěl se temným leskem kovovým jako rub jehlic stromů jí svěřených, kdežto švižná Krasava ozdobena byla vším kvítím šťavnatých lesních lučin. Bukovčin oděv přecházel ze zelena do zlatoruda, a plavý její vlas protkán byl korunkou z ježatých plodů; stříbrný vlas moudré Děvany se mísil se záhyby šedozelené řízy.

Zakalené oči mužovy rozevřely se do široka nad nenadálým zjevem, — ale pak, jakoby vracely se mu časy dávno uplynulé, málem zapomenuté, vyskočil s kamene a nesměle blížil se k vílám.

„Poznáváš nás, Lubore?“ zahovořila jemně Děvana.

„Kdysi, snad ve snách, viděl jsem rysy, jež jsou vám podobny,“ zajíkal se chodec a hlubokýma očima vpíjel v sebe sličné zjevy.

„Jsme víly tvého drahého lesa, tvé domoviny. Já jsem Děvana, strážkyně tvá, jež tě sprovázela, když jsi bloudil po hvozdě, jež tě celovala, k tobě s družkami mluvila, když jsi byl děckem, a jež obletovala tě, když jsi, jinoch horoucí, sníval tu u ‚zapadlého mlýna‘ vidiny o veliké, krásné budoucnosti. Zpívala jsem ti zpěvy, vykládala ti báje o všem, co vůkol tě jímalo, — tys pak, muž nadšený, vtělil je všecky, a nyní národ tvůj zpívá a říká si je.“

„Jsou mlžné, matné, nedokonalé, — nikdy nedostihl jsem tvého vzoru a byl tím velmi nešťasten,“ zaúpěl básník Lubor a vrhl se vášnivě k nohám stříbrovlasé Děvany. „Ó vílo dobrá, byla-lis strážkyní mého mládí, ustrň se a vrať mi jeho štěstí, sejmi se srdce mého hroznou tíž, která je svírá!“

„Přišly jsme, abychom tebe potěšily, když shlédly jsme s paseky zacházeti tě ‚pod Hůra‘ se zoufalým pohledem v oku. Naslouchaly jsme divokému tvému lkání. Nesnesitelná jest ti, Lubore, myšlenka, že jeseň života se ti blíží, voláš jaro a mladost zpět. Aj, zdaž spanilý ten podzim není korunou života? Viz přírodu kolem sebe, viz náš les, svůj les, Lubore, jak je krásný, barvitý! Viz mnohobarevné plody na keřích, jak luzně pojí se k svěžím květům na posledním; viz, jak statečně, v plné síle rozpínají stromy zmohutnělé své větve, jak spanilých nabývá listí jejich odstínů; hleď, jak křišťálově a klidně proudí nyní potůček, bublaje oblázkům snivou píseň, — jak jasná je obloha, jak sladce na ní v noci hvězdy září! Či se ti snad lépe líbí mrazem spálená poupata, zkřehlý květ, o němž neznámo, zda kdy plodu vydá, rozzuřená bystřina, která ničí vše, co na březích jejích vyrůstá, děsné mraky, jež s pichlavými paprsky slunce závodí o zhoubný účinek? Nevidíš hlubokého, sladkého a přece nádherného míru, jenž po všech bouřích a převratech zavládl přírodou? Tak jest i v životě lidském, ó Lubore! Vášně z velikého zžíravého ohně, kolem něhož valíval se kalný dým, stanou se jasným, čistým plamenem posvátné lásky a naděje, poupata zmařená jsou pohrobena, a ze zbylých květů vyrostl zdárný plod, zrak duševní se vyjasní a sahá daleko, daleko do končin jindy mlhavých — v tom míru zlaté, plodné jeseně tkví krásný cíl člověka!“ mluvila Děvana nadšeně k chodci Luboru. „Leč, ty nevěříš, ty nevidíš, — ó rozhlédni se lépe kolem sebe,“ doložila, když básník zvolna vrtěl hlavou. Byl opět usedl na kámen a vyklepával holí ztrouchnivělé částky zlomeného kmene.

„I ty se rozhlédni, laskavá vílo,“ odvětil Lubor. „Či nevíš, že všechen ten nádherný mír jest jen předchůdcem hrozného, němého spánku? Nevíš, že za málo týdnů ztrouchníví zlato a červeň tvých břiz, jasanů a buků, že zmrznou šarlatové plody do hněda, a poslední květy schoulí se a zmizí! Či nevidíš již teď známky, že konec všeho přichází? Viz tam dále modříny, snivé děvy mezi stromy, jež byly okrasou lesa, jak sežloutly, opelichaly v holé jen metly; viz, jak mezi zelenými vějíři kapradin a přesliček bílá se ukazují místa, — takových koster bělavých za krátko bude plný bor. Píseň potůčku spoutá led, obloha sešedne jako stařena, a brzy vše zahalí — nelítostná hrobnice! — bílým příkrovem. Ve chladném jaru, v bouřlivém, palčivém létu je život, naděje — v klidném podzimu, třeba byl sebe jasnějším, barvitějším, ukryta jen smrt, tma, němota. — Jestli ještě jsem v mocné tvé ochraně, ó lesní vílo domova, vrať mi mladost, vrať mi jaro, jen v něm je štěstí, je uspokojení!“

Básník Lubor opět spínal k Děvaně své ruce v zoufanlivé touze.

„Netruchli, milý hosti náš,“ šeptaly víly muži a hladily mu čelo i tváře tak jemně, jakoby teplý větřík se jich dotýkal. „Děvano, kterak jen potěšiti zarmouceného?“

„Uvidíte,“ odvětila přísně víla stříbrovlasá.

Zlatorudá zář byla zašla za stromy, „zapadlý mlýn“ byl opět ve smutném stínu, jen protější „Hůra“ zaskvívala se v odlesku červánků. Mlha snášela se na les, a citelný nastal chlad.

Děvana zamávla rukou, a z mlhy vynořil se před básníkem Luborem obraz: poznával komůrku, v níž jako dozrávající jinoch bydlíval. On sám ležel na loži a zmítal se neukojenou vášní po poznání všech věcí…

„Jest ve mládí uspokojení?“ ptá se přísně víla Lubora, a on klopí oči a šeptne:

„Byly přece v něm chvilky klidného štěstí.“

Tu kyne Děvana znova, obraz komůrky zmizí, jiný vyvstává z mlhy, obraz zasněženého hřbitůvku, jenž leží za lesy při malém kamenném kostelíčku o divné bedněné vížce. Mezi chudýmí pomníčky a pestře natřenými dřevěnými zábradlími je jáma otevřená; při ní klečí student Lubor s malými sourozenci, — v jámě jsou jejich rodiče, veškerá jejich opora. Mžikem zmizí í obraz ten, a zjevuje se jizba harmonická, plná květů, poetických tretek a nádhery. V ní před luznou dívkou pyšného čela stojí zdrcený Lubor a nahýbá se, aby sebral uschlé květy, růžové lístky dopisů a veršů, jež mu dívka pyšná odevzdala, chtějíc se na vždy od něho odvrátiti. Host lesa vidí, jak v koutcích úst usazuje se mladému muži trpký úsměv, jenž ho více neopustil, a jak do čela vrývá se o jednu rýhu více.

„Jest to štěstí?“ ptá se opět Děvana.

„Byly to jarní bouře života, ale po nich přišlo teplo a jas,“ odpovídá Lubor váhavě.

„Jas a teplo,“ opakuje moudrá víla a po třetí kyne rukou. Lepá jizba mizí, v rychlém kolotání zjevují se výjevy Luborova mužného věku: jeho pracovna, kde za noci vrhá na papír své vidiny a přečet je, trhá pak archy na kusy, zoufaje si, že nelze mu vystihnouti ideálu umění tak, jak tkví mu v duši; kde za dne pročítá hanopisy, v nichž snižován neslýchaně… Básník zří opět, jak před lety zuřil, nemoha rozdrtiti zlolajných těch úst, neznámé ruky, která pošpinila z obmezenosti čí záští všecko jeho snažení umělecké. A hned za světnicí mu drahou vystupuje veřejné forum, kde pronášel slova vroucí, plamenná, národu na povzbuzení a na potěchu, a dále těsná cela vězení, kam vyhoštěn byl, že mluvil příliš vroucně, příliš plamenně.

Pak zmizí holé zdi, a Lubor uzří ulici, na ní sebe s tváří vrásčitou, vlasem již prokvétajícím a zlomeným zdravím, zří bývalé přátele, jak před ním zalézají, a jak všecka veřejnost prchá před zhanobeným. Vidí se na pouti po vlasti, aby hrob za hrobem hledal nešťastných sourozenců, z nichž všichni trpěli jako on, ale jsouce měkčího, chabějšího jádra nezvítězili.

Obrazy zhasly. „Jest to jas a teplo?“ praví víla Děvana a sklání se k básníku, jenž ukryv tvář v ruce, po létech opět roní slzy.

„Máš pravdu, vílo laskavá, z mrazů a bouří utkáno bylo moje jaro a léto! Jen tenkráte byl jsem šťasten, když, děcko neuvědomělé, líbán jsem byl vaším rtem a konejšen vašimi zpěvy,“ zavzlykal Lubor.

„Tenkráte byl mír, jako jest teď —“ řekla Děvana velebně. „Již netoužíš zpět? Již mi věříš?“

„Příroda tvá jesenní plna jest skvostných, barvitých plodů, jež budou potěšením lidu, i když nadejde dlouhý smutný spánek zimy. A kde jsou plody života mého? V obrazech, které vykouzlila mi tvá mocná ruka, plně bylo znáti, jak marný, bezvýsledný život jsem žil,“ odpovídal muž truchlivě.

„Ach ne, ne,“ volala vroucně spanilá víla Krasava, „nazývají tebe velikým pěvcem a mistrem, pověst o tvé práci zalétla až sem do hlubokých lesů. Milují a váží si tebe, věrně v duši chovají tvoje zkazky.“

„Od kterého času?“ řekl básník trpce. „A pravdiva-li tvoje řeč, vílo krásná, věru, že dlouho jsem dobýval chudého vítězství — vrátké přízně veřejnosti. Dnes zavru unavené oči, — zítra již jméno a práci mou hodí mezi vetché haraburdí.“

„Ó dovol, Děvano, abych i já před hostem naším směla rozestříti obraz jeho osudu,“ prosila Krasava. „Tys minulost mu zpodobnila, abys vyvrátila jeho stesky, já budoucnost mu odhalím, aby uvěřil mně.“

Víla pokročila blíže, dotkla se očí básníkových i jeho ucha a učinila tajemné znamení.

Lubor prohlédl; na místě, kde v mlze a šeru vždy více houstnoucím neurčité již rýsovaly se kontury „zapadlého mlýna“, spatřil síň naprosto neznámou, vzdušnou, obrazy a sochami zdobenou, po níž procházely aneb na sedátkách při stolech a oknech posedávaly osoby taktéž zcela mu neznámé. Byly mladistvých tváří a štíhlých postav a horlivě spolu hovořily aneb k druhům řečnily. Básník Lubor namáhal se, aby zachytil jejich řeč; brzy podařilo se mu rozeznati vlastní své jméno, patrně mladí muži a jinoši zde shromáždění rokovali o něm, o jeho pracích uměleckých, jichž názvy a úryvky vždy jasněji slyšel. Jeden nadšeně předčítal ony epištoly básnické a řeči veřejné, pro něž kdysi byl uvězněn, přáteli opuštěn, jiný ukazoval soudruhům akvarelly, jimiž zpodobil místa k pěvci Luboru se poutající a mladým umělcem do podrobna prostudovaná. Byla tu roztomilá domovina jeho dětských let, les vílami obydlený s „Hůrami“ a „zapadlým mlýnem“, vesnická škola, jeho pracovna, jeho vězení a posléze úzký hřbitůvek, jenž leží za lesy při malém kamenném kostelíčku o divné bedněné věži…

Opět jiný přinesl Luborův obraz a pravil:

„Věnčívali jsme jej, bratři, hlohem trnitým, na lyru jeho kladli jste odznak řetězy zlomené, vzpomínajíce s bolem, jak život našeho pěvce a vůdce byl pln trní a sevřen železnými pouty. Ale dnes obklopen obraz růžemi a vavřínem, dávno zapomenuty jsou jeho boly, jeho trýzeň! Z trnů vykvetla nehynoucí žeň krásy, z pout železných ukuli jsme zbraň volnosti. Ó sypte kvítky a květy vonné, veliký, úrodný život žil naš věštec, náš mistr!“

V dešti růžovém tonul obraz Luborův, jinoši mávali větvemi, hluk a ples hlasů se vzmáhal — — v tom Krasava dala rukou znamení, — Lubor byl zase v setmělém údolí „pod Hůrami“, kolem něho zdvíhaly se jen černé podoby stromů, a před ním slabě, jako ozářené mlhy svítily vzdušné postavy vil, jich dlouhé, lesklé vlasy a oči soucitné. Nad lesy nyní zářily veliké hvězdy, a tam, kde byl les řidší, prokmital červenavě široký srpek měsíce.

Lubor sáhl si na vlhké čelo, — dosud trnul odhalením neproniknutelné jindy budoucnosti.

„Věříš nám nyní?“ ptala se sličná Krasava, lehce se dotýkajíc jeho ruky. „Nebudeš více si zoufati nad marným životem?“

„A spřátelíš se, pěvče drahý, s míruplnou spanilou tou jesení a s nynějším životem svým, jehož jest ona podobou?“ připojila se k ní vážná Děvana, stará Luborova přítelkyně.

„Musím věřiti vám, víly laskavé,“ zašeptal host lesa. „Jen kdyby té touhy a žízně nebylo, jíž všecko zdá se nedostatečným, nedokonalým!“

„Té touhy a žízně se nikdy nezhostíš; dala ti ji do vínku královna Fantasie, a my víly ji rozproudily a rozhojnily svými písněmi, svým celováním. Víme, že pomohly jsme sázeti trny na tvou cestu životní, proto, abychom částečně učinily pokání, šly jsme za tebou a hleděly tě ukonejšit, potěšit. Nežel té žízně a touhy, jest vzácným darem, vzpruhou k velikým činům.“

Lubor zadíval se v oči stříbrovlasé Děvany, z nichž jakoby vycházel hvězdný svit. Vzala jej za ruku:

„Pojď, doprovodíme tě na kraj lesa, noc se blíží.“ A básník kráčel v průvodě vil stezkou od „zapadlého mlýna“ a přes to, že černý les díval se naň strašidelnýma očíma, měl sladký mír v duši, jako nikdy dotud.

Před vílami, svými paními, letěly světlušky jako žhavé puntíčky, závodíce s měsícem, jenž tu tam stromy probleskoval, chýle se již k svému západu.

Když přišly na konec „Hůr“, stála Skalina posud na stráži u vchodu k jeskyni vil; rosné kapky třpytily se luzně na temném jejím rouchu. Kynula Luboru rukou:

„Zdar buď ti, svěřenče náš, a šťastný návrat ze skal a lesů! Již jasněji hledí tvé oči, jiný tklivější úsměv se loudí se tvých rtů.“

Došly pasek, víly začaly pěti jemnou melodickou píseň, jíž konejšily kdysi malé pachole, a host lesa naslouchal jí, až docházel prostoru, kde z oken osamělé myslivny zazářilo světélko. Tu stávala se vzdálenější, neurčitější; když se Lubor ohlédl, zdali jsou víly ještě s ním, zahlédl jen zářivé mlhy. V nich zdálo se mu, že rozeznává, jak stříbrovlasá Děvana láskyplně rozepíná po něm náručí a štíhlá Krasava jak mu kyne rukou.

I ta mlha mizela, jen ve směru, kde byla bělavá paseka, zvláštní zář prostírala se nad lesem, který stál tu jako obrovská černá zeď, jejíž zubaté cimbuří, vrcholky to jehličnatých stromů, rýsovaly se na hvězdami ozářeném nebi.

Lubor zastavil se na paloučku, přiléhajícím k ovocnému sadu myslivny a díval se na bývalý domov svůj, až vyrušily jej pádné kroky i zvuk silné holi, která na kamení narážela. V brzku uzřel vysokorostlou postavu; byl to kamarád hajný, jenž znepokojen jsa dlouhým prodléváním svého hostě, mu vyšel vstříc.

Šli nyní ostřejším krokem kolem lesa, až dostali se k malé chaloupce se širokou střechou a bílým komínem, kolem níž bylo dřevěné brlení a malé hospodářské přístavky.

Po cestě vyptával se hajný, proč host se zpozdil. „Je ovšem divný čas, člověk ani se nenaděje, a tma přikvačí. Kdyby toho nebylo, ani bychom nevěděli, že je podzim tu a zima že valem táhne, tak je krásně v lese, krásněji než v létě. A kde ráčil jste býti?“

„Pod Hůrami“ a u „zapadlého mlýna“, odpovídal Lubor se snivým pousmáním.

„Nu, to se má stará podiví, že byl pán ve tmě a při měsíčku „u mlýna“! Nešla by tam za poklady světa — věří pevně, že tam straší. Ani mne tam pustiti nechce, bojí se o mne. Jen co pravda, neveselo tam je!“

Když vkročili do hájenky, a boubelatá hajná nesla na stůl večeři, vypravoval jí muž ihned, kde host byl. Dobrá žena ustrašena spráskla rukama:

„A to je milostpán ještě živ? Vždyť tam tancují a zpívají lesní ženky a ty každého muže zardousí — a v jeskyňce prý jsou skřítkové —“

„Snad ne každého,“ odpovídal Lubor s divným pousmáním.

„Milostpán je viděl?“ tázala se hajná s hrůzou na hostě pohlížejíc, a když Lubor doložil: „Což kdybych byl viděl?…“ ustoupila od něho na několik kroků.

„Bláhová, to pan Lubor si tě jen nabírá; kdo pak jak živ viděl lesní žínky a skřítky — raděj jdi a v komoře ustel,“ konejšil ji muž.

Leč hajná již po celý večer nezbyla se hrůzy; když hostě uložila do hojných pruhovaných peřin, pravila muži, že jí ten jeho kamarád připadá jako nějaký černokněžník. „Stejně vlastně nikdo nevíme, co je zač a čím se zabývá!“

„I píše prý knihy a noviny!“ mrzel se hajný, „znám jej přece od šesti let!“

„Nu vidíš, knihy skládá, kdo ví jaké — a ty ženky jistě viděl, poznala jsem mu to na očích!“

Hajný ještě chvíli ženu pošeptmu plísnil; ta se modlila, aby divný cizinec již byl pryč, a slibovala si „pod Hůra“ a k „zapadlému mlýnu“ že již co živa nepůjde, ani ve dne.

Z rána host odjel; hajná se ho ostýchala, ale muž její měl radost, že pán tak dobře se vyspal a lépe k světu vypadá, než když před dvěma dny přijel. Zval jej vroucně, přes všecko mrkání ženino, na opětnou návštěvu z jara, a host tiskl mu ruku s úsměvem.

Sešli spolu na silnici, kde čekal povoz ve vsi sehnaný; Lubor vstoupil, rozloučil se, a hajný dal se k domovu. Vyjeli na vysoký kopec: „Je odsud pěkná vyhlídka,“ upozorňoval vozka, „široko daleko si ji každý chválí.“ Lubor povstal ve voze a opíraje se rukou o shrnutý kryt, bloudil zrakem po krajině. Před ním vysoko čněly tmavé vrcholky stromů „na Hůrách“; dlouho na nich tkvěl okem a vzpomínal údolí pod nimi… Pak jinam zrak obrátil, kde za lesy ležel kamenný kostelíček s divnou, bedněnou věží…