Moderní básníci francouzští/Vlaštovka Buddhy

Moderní básníci francouzští
Víno	Vlaštovka Buddhy	Soud meče

Údaje o textu
Titulek:	Vlaštovka Buddhy
Autor:	François Coppée
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 119–120. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Když svojím učením juž potěšil svět celý,
tu velký Buddha skryl se v hustý rákos stmělý
a pouze nirvany jsa pečliv used’ k snění,
ku nebi roztáhna své ruce v přemýšlení.
V té svaté posici své další žití trávil,
v své tiché samotě jen exstasí se bavil,
v sen velký, bez konce vždy ducha svého noře,
dřív než jej zhltilo Nic božské v svoje moře.
A tělo askety, jenž stál zde nepohnutý,
na kostru vysušil čas prchavý a krutý.
Přes vpadlou jeho hruď, již více nezahřívá
jih teplem slunečním, mu lian věnec splývá,
ba oči ztratily v strnulých víčkách plamen
a stvrdly pomalu a stuhly jako kámen.
On byl by zahynul, jsa tráven hladem, žízní;
leč malí ptáčkové, jež vždycky choval v přízni,
a kteří zpívali na větvích mezi květy,
ti plody nosili na zpráhlé jeho rety
a dlouhý, dlouhý čas ctný Buddha dokonale
žil takto v pustině v svém snění neustále.

A sto a tisíckrát a ještě stokrát znova
zář luny sněhová, zář slunce purpurová
na lesy rozlily, na jeho skráň své svity,
však ani okamžik on nebyl roztržitý.
Myšlénkou ztratil se v snů říši neproměnnou:
tu náhle v pravou dlaň vždy k nebi napřaženou,
v dlaň suchou, šedivou jak granitová skála,
si jednou vlaštovka své hnízdo udělala.
Však Buddhy nadšení se ani nezkalilo,
když zřel, jak důvěrné a družné ptáče bylo,
jež, věrný vyhnanec, přes hory, moře spělo
od krajů severních a každou zimou mělo
ve dlani askety, jenž v snění dlouhověké
se nořil ztrnulý, své teplé hnízdo měkké,
až jednou konečně nepřišla vlaštovice.

A zatím prchal čas a prchal víc a více
až prchnul poslední, jenž chrání návrat ptáků
a Himalaye hřbet stál sněžném ve oblaku.
Když všecka naděje na návrat ptáka zhasla,
tu Buddha obrátil svou hlavu, jež se třásla,
svou ruku prázdnou zřel a oči jeho ztmělé,
jež neviděly nic na šíré zemi celé,
kam obzor dosahal, ty oči nesměrností
juž zpité, umdlené, kol nebes ohromností
se spráhlým obočím a víčkem plným krve,
žhoucími slzami, jak nikdy před tím prvé
se naplnily teď a on, duch jehož ztrnul
před láskou k prázdnotě, jenž v nicotu se hrnul,
jenž z žití utíkal, bez přání zmíral skrytě —
pro smrt své vlaštovky teď plakal jako dítě.