Moderní básníci francouzští/Srdce básníkovo

Moderní básníci francouzští
Nesmrtelnost srdce	Srdce básníkovo	Kusy ráje

Údaje o textu
Titulek:	Srdce básníkovo
Autor:	Jean Rameau
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 411–412. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Byl večer chmurný, dusný, ospalosti plný,
na lemu nebes, jenž byl roven krčmy stropu,
červánek rozlil svoje purpurové vlny,
tvář nebes jakby nesla rudou šavle stopu.

A nikde ptačí ples a nikde zašustění,
kol všecko spalo bez plesu a světla, čněly
pod nebem olověným lesy v chmurném snění,
jak vážné stromy jich by byly zkameněly.

Tu náhle tragické a těžce krvácejíc
z těžkého mraku, který podobal se štítu,
hle, slunce vypadlo, jak čelo ranou zejíc,
by s popraviště kleslo v prostor v srázném kmitu.

A v jeho svitu všecko svítilo a pělo,
zem hrobové své ustrnutí zapomněla,
a velké hossana jí z ňader k slunci spělo,
i byla kathedralou, jež se dýmem tměla.

A moře v dáli jako plásty medu plavé
se vzpjalo k slunci s vln svých rozpěněnou hřívou,
strom každý k němu větve vzpjal, křik: Ave!
v své ruce listnaté mu tleskal bouří divou.

Buď sláva slunci! Velké, celé zkrvácené
jak zvolna v zářícím svém zapadává nachu,
jak vladař zastaví se, jemuž rozbouřené
se koří davy plesem jásajíce v prachu.

Tak rudé krví slunce zapadalo tiše
a krve valily se za ním celé pruhy,
že každý mraků cár kol něho v rudé pýše
plál jako kouřící a horské krve struhy.

Co krve roztržený měch tak teklo v sady
a na hory a lesy zář svou rozlévalo
a doly zatopilo rudou mlhou všady,
že kol se všecko v krvi potopené zdálo.

I krvácelo, v krev, hle, tavilo se kolem,
i krvácelo, vzduch že krvavé byl moře,
i krvácelo stále horem, polem, dolem,
však jásot orgie zněl šírém po prostoře.

V ples, rej a tanec zvířata a keře!
Ó hossana, vy snětě nachem obetkané,
čím krvácí víc slunce, jak se k sklonu béře,
tím větší jásot vstříc mu z ňader země vane.

A když jsem zřel to velké slunce klesající,
jak po dne pouti v mraku hlubinu se ztrácí,
o srdci pěvce snil jsem, hvězdě zpívající,
svět jemu tleská rovněž, jen když vykrvácí.