Moderní básníci francouzští/Hrbatá

Moderní básníci francouzští
Cid a lev	Hrbatá	Příchod na nocleh

Údaje o textu
Titulek:	Hrbatá
Autor:	Victor Hugo
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 241–242. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

(Vezme zrcadlo, dívá se do něho, odhodí je s hrůzou, zhasí světlo a vrhne se na kolena ke své posteli.)

Jak jiné sličné jsou! Já hrozná! Zas jsem zhlídla
ten hrb! Ó Bože můj!

(Skryje tvář do dlani, a hlava jeji klesne do podušek. Usne.)

HLAS

                                 V tom hrbu jsou tvá křídla!

(Jizba naplní se matným světlem, ona spí dál, v pozadí se objeví okřídlený tvor v aureole paprskův.)

Slyš! Jsem tvůj snoubenec! Jdu z ráje! Proč se třeseš?
Ty pouzdro mystické na svojich zádech neseš,
na zádech neseš svých posvátné vejce hrobu,
pod kterým chvěješ se a v těle cítíš mdlobu
jak pohled člověka, jenž v tomto nedostatku
zří úraz krásy tvé a zdiven stojí v zmatku.
Na zemi břemenem je v nebi to tvá sláva.
Ty pláčeš, pro nás však taj nový z něho vstává,
my víme, co chce Bůh, co všecko v lidstvo skládá,
jas hostí nadzemský ta chmurná tvoje záda.
Ó bědná bytosti, jíž nevěstka se směje,
ó ženo, šklebu plen, dav za níž s křikem spěje,
na kterou pro vždycky leh’ upír v smrti době,
tvé křivé rameno se otevře v ráz tobě,
— by duše mohla ven se tělo otevírá. —
Tu z hrbu, s pohrdou na který každý zírá,
před nímž se každý chví a zkad se odvracuje,
dvě křídla vzepnou se, jež vítr nebes vzduje,
dvě křídla nesmírná jak vzduté plachty bílé,
a plné bájných hvězd se rozepnou v celé síle.

(Hlas mohutní stále.)

Ó ženo, poslyš mne! My rajští chodci víme,
spí anděl v potvoře, my paprsky tvé zříme.
Tak ze snu hrůzy teď, v němž hlava tvá se sklání,
ty vstaneš krásnější daleko nad své přání.
Ty vzlétneš, závojem ti budou dlouhé vlasy
výš ze snu, ve pláči kde tichnou tvoje hlasy.
V nahotě nebeské ty vstaneš s blesknou lící
a ženou zůstavši se staneš holubicí,
ty hymnu uslyšíš, jak stoupá až k tvé kráse
ze stínů bezedna, jež láska nazývá se!
A lidé naopak mrzáci budou v stádech
své viny nesoucí jak hrby na svých zádech.
Tvé tělo osvítí jas květin, v hrobu lůně
se stává jasností a září jejich vůně.
Svou růži rozvitou ti všecky hvězdy skytnou,
za svoje zrcadlo oblohu vezmeš třpytnou,
tu velkou, smutek dnes kde pro tebe se rojí.
Ty s křídly zářící na kraji rakve svojí
jak pták, jenž chvěje se nad sklonem strži skalných,
ty chvít se ucítíš ve vání větrů valných
své tělo, samý jas, prs bílý, čelo ryzí,
až v azur hluboký a bezdný tvůj let zmizí!