Moderní básníci francouzští/Housle
Moderní básníci francouzští | ||
Hudebníci | Housle | Píseň úředníka |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Housle |
Autor: | Charles Grandmougin |
Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 189–192. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Já snil jsem, tělo mé že v housle změněné
ze dříví suchého ku nohám od hlavy,
já pohnout nemohl své nohy spletené,
já pouze v strunách žil jsem život mlhavý.
Já ležel, srdce mé jen lidský mělo vznět
jak mrtvý v rakvi své ve skříni bezzvuký,
když náhle přišel jsi mě světlu dáti zpět
a ladným pokynem když vzal’s mne do ruky.
Tu náhle procit’ jsem v divadle ohromném;
jak nebe vysoké, jak město velké bylo,
dav lidí nesčetný vřel a burácel v něm,
sta lidí balkony jak proudem zatopilo.
Ty v pose vznešené a heroické blíž
u rampy stanul jsi — zřím, jak tvé oko hoří!
Tak za krásného dne kapitán v slunnou tiš
na lodi ohromné se zjeví v šírém moři.
Za námi ve stínu vřel, hlučel v temném ryku
orchestr ohromný »a« sobě udávaje;
byl počet veliký, nesměrný hudebníků,
že závrať cítil jsem, jak ve strunách mi hraje.
A lustry na stropě jak hvězdy v jeden mih
ve tlumech, zástupech jak nebe zhvězdění,
na sloupech z mramoru tmavých a zelených
sta hrálo odlesků z paprsků víření.
A v ložích hedvábných a sametových skvoucích
se ženy kupily s nahými rameny,
na ňadrech kytice tropických barev žhoucích,
jež z dálky svítily jak živé plameny.
Pod zlatem balkonu ve tmavém otvoru,
zkad divý, ztmělý ryk zněl z dálky hned a zblízka,
vřel prostor přeplněn, a šlo to nahoru,
jak vlny tříští se na břehu o skaliska.
Vzduch horký naplněn byl vůní směsicí,
hlas každý proměněn byl ve slavnostní zvuk,
a velké vějíře zářící, jiskřící
se chvěly v tisících, jak velkých ptáků shluk.
Leč náhle veliký jak utiší se les,
když orkán přestane jej shýbat v mlčení,
orchestr umlknul, po sále ani hles,
ó ticho hluboké! Vše čeká znamení.
Ký jazyk může jen vás popsat smavé fletny,
jež slzy líčíte i čárný úsměv letný,
vy řvoucí pozouny, violy sladké něhy,
hoboje svěžejší nad zřídla louky smavé,
vy něžné fagoty, vy klarinety lkavé
a housle nyjící neb zoufající šlehy!
Ó blesky divoké cymbálů vířících
a rohů povzdechy ve bubnů vichřicích,
ó harfy, křišťálem jichž tkány arabesky;
ó dumných basů sny, trub ostré signály,
jek jejichž ovládá orkestru přívaly,
zní drze, výbojně ve srdce žal a stesky.
Po bouřné předehře ve zářné hudby vlny
když děsný smyčec tvůj, tak jisté síly plný‚
v mé srdce opřel se, jež v struny změněné,
svá prsa v okovech se zachvívat já cítil
a nový život vřel, skrz žíly mé se řítil,
já celý tál a plál v rozkoši plamenné.
Já v sobě souzvuku měl báseň zářivou
a zvuky proudily ve sloku ohnivou,
akkordů v kaskadách má bytost tekla celá,
a tvými pod prsty myšlénka zrála mi
a každá píseň zas sterými vlnami
v mé tělo nazpátek co nová krev mi vjela.
Já cítil bez bázně tu novou extasi
a v hloubi duše své juž spilé, bez hrází,
se náhle staří mistři probudili:
Tu Haydn poklidný, co frase to květ v něm,
nad slunce vážnější, jež mrouc niv zlatí lem,
tu Weber, tajemstvím jenž velkých lesů zpilý.
Tu Mozart vlnivý, jak mladé děvče smavý,
kterého vzdech a ston žert potlačuje hravý,
tu starý, těžký Bach, jenž vzbouzí skorem děs,
Mendelssohn zženštilý, tak bledý je a snivý,
a jehož lásky zpěv tak smutně zádumčivý
jak vůně květů vlá hvězdnatých do nebes!
Ti všichni prošli mnou tvou vervou rostoucí,
dav celý zkameněl a trnul žasnoucí
a krásy zimnice všem zakmitla se v zraku.
Však v tom tu Beethowen, když jeho vzdorný vzlyk
jak Promethea hněv a vítězící ryk
se křídla rozmachem zdál ztráceti až v mraku.
Tu v bázni myslil jsem, že neobsáhnu jej,
že musí zdrtit mne ta síla a ten rej,
— tak asi lodi jest, když bouř se na ni vrhá, —
že jeho pod rukou děs jeho vítězný
v mé duši zakotven jak orkán bezmezný
na šírém srdci mém vše struny tryskem strhá.
Ó bolná závrati s bouřící harmonií!
Má duše pod mistra se děsným dechem svijí
a celá vylévá ve tónů proudění;
a při tom chovaje bizarní ztuhlost loutky
já darmo poroučel svým prstům spjatým v koutky,
by rázem roztrhly dřevěné vězení.
Lid všecken povstal juž a galerie v ráz,
ve hluku sypali sta věnců na tvůj vlas,
a lustry křišťálné se něčí září stkvěly,
a výše pod stropem tam neobsáhlý dav
ve stínu hemžil se, a sta, tisíce hlav
jak řada mravenišť se rojily a tměly.
V tom ztichl orchestr jak nebe po lijáku
a jako po bouři pár kapek padá z mraku,
zvuk mroucích pizzicat zněl ještě míň a míň;
leč zástup poroučí, mám ještě plakat dále!
Nuž tedy Schumanna, ať bolest má zní stále,
ať můra hudby juž mne schvátí i tu síň!
Ó rána pálí mne, je bezdná, jaký hnět!
To s bohem truchlivé všem bědám, jež má svět,
v něm umíráček zní tak hudbou jednotvárnou,
to noc je jako smrt, již neosvítí nic,
to děsná vzdechů směs ňadra mi hlodajíc,
a každý tento vzdech mou krví syt je žárnou.
Pro tebe, vítězný, co prsty tvoje silou
mne tiskly, vydech’ jsem svou celou duši zpilou
akkordem obrovským, tak skončil jsi vše v ráz,
já zmírám němý juž a slyším, jak sál plesný
řve v divém jásotu. — Tak obrovský a děsný
hřmí starý oceán o skalný tříštěn sráz.