Moderní básníci francouzští/Epištola mému příteli rolníkovi
Moderní básníci francouzští | ||
Píseň úředníka | Epištola mému příteli rolníkovi | Nekonečno |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Epištola mému příteli rolníkovi |
Autor: | Charles Grandmougin |
Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 194–198. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Dorůstá syn tvůj, čím as bude?
Ty města hluk a dusný vzduch
sníš pro něj ve své jizbě chudé,
a všední náš a hloupý ruch.
Zda básník bude, malíř snad,
zda sochař? Nevím, v jeho hlavě
nic nehýbá se nedočkavě,
a jaký div, je posud mlád.
Však ty se rdíš nad chatou svojí,
tvá halena ti sprostá jest,
a hocha v nitra nepokoji
chceš vecpat v směšný oděv měst.
A úzký obzor představ tvých
a sobectví ti v srdci hoří,
ty ideal si velký tvoří
o hrdlech v límcích škrobených.
Ty slávu trottoiru chceš,
jíž pařížské se pyšní stvůry,
by syn tvůj v ruce, touhou mřeš,
měl perořízek prefektury.
A v pýchy svojí záplavě
ty úřadnické židle kůži,
venkovský ty prostý muži,
k nejvyšší čítáš oslavě!
A časem duch tvůj slávou zpilý
se do blouznění pohříží,
tvé srdce dumá v blahé chvíli
o veliké té Paříži.
Tu v barbarské své ryzosti
tam vidíš zápasy a boje
a dukátů přehojné roje,
jež nahrabat lze v rychlosti.
Jak chuďas, kdož ví odkud vzal se
a hlady mroucí přišel sem,
přes jedinou noc náhle stal se
i boháčem i markýzem!
To asi tvoje myšlénky,
a proto musí tvoje dítě
v náš kletý vzduch, jak vzroste, hbitě
tvé hloupé pykat domněnky.
Z těch nejsem, věř mi, kteří míní
co vlci v rouchu beránčím,
že máte nečinní a líní
žít žitím sprostým, netečným,
jichž ironický pošklebek
— ó vždyť jej známe dostatečně —
chce prostý lid odsoudit věčně
v jho, minulý jež nosil věk.
Však jediné jen to mne mrzí,
to vaše kletba, starý hřích,
že sedlák dnes je dosti drzý
a zhrdá půdou otců svých;
že drahá naše matka vlast,
ať vítězně si vedem’ třeba,
je vdova, která nemá chleba
svých dětí pýchou. A kam klást,
Kam chcete cil té pýchy svojí,
za jaký vlast prodáte dar?
Jen třeba směšném ve přístroji
když může syn váš na kočár.
Když klobouk s třapci nosit smí,
v kravatě bílé, v kožešině
v den všední na kozlíku líně
jak v neděli, kdy městem hřmí.
Neb když je bídný diurnista,
jenž rozmnoží řad chudáků,
kterému náhoda zmar chystá
a los ubohých škrabáků.
Jenž falešnými beafsteaky
se ve pokoutních krčmách živí,
pod spáry lichvářů se křiví,
boj strašný to a bezděký!
Až klesne v náruč bídě, draku,
své povinnosti otrok mdlý,
a hladem — ale v černém fraku
zle ukončí svůj život zlý.
Však darmo! Tvrdou, sedláku,
máš hlavu, nechceš tomu věřit,
sny skutečnost jsa zvyklý měřit,
jen svému věříš přízraku.
o Golkondě sníš, plné taje
a pohostinných edenů,
co zatím pravý poklad ráje
spí v zemi v spoustě kamenů.
Zem věčnou rodičkou je, věř,
a tvorná její stálá síla
vždy nový taj nám odhalila,
vždy nové světlo v naši šeř.
Ty, který v hlouposti své prosté
a netrpěliv stále sníš
o slávě, synkovi jež vzroste
i tobě, což zem nevidíš?
Hleď na ni, synu polí, niv,
hleď na ni, mysli na svobodu!
Co v lůně tají pro tě plodů,
to nepochopil’s jaktěživ!
Tví hoši statní s hnědou tváří,
ať západ plá či jitra svit,
ať pracují, ať jim se daří,
i sedlák velduch může být!
Ať úrodnější míza je,
ať bohatější květy jimi,
ať sklizně klasy zlacenými
ty zadíváš se do kraje!
Ať silní jsou jak jejich zpěvy
a hodni půdy, již ctil děd,
ať v zlatém zrnu jejich révy
žár slunce zanechá svůj sled!
Víš, brachu, co je naše ztráta
v té době lehkých požitků,
kde každý sobík na děvčata
jen myslí v hluku přípitků?
Kde mnohý talent ztracen jest,
jenž zapředl se v snění prázdném
a zakrní pak směšným bláznem
na chmurné dlažbě velkých měst?
Nám chybí láska, láska pravá,
nám chybí sňatky úrodné,
kde hlava jest i mysl zdravá,
kde zmizí hříčky neplodné.
Neb povinnosti zbabělost
nás zbavila, ó my jsme kletí,
my nechcem’ více míti děti.
Ó vlasti, kde tvá budoucnost?
Bdi, rolníku, nad svými statky,
jimž hrozí Němec posavad!
Ať tobě doma v oddech sladký
odrůstá statných synů řad.
A město v tísni okovů
když neplodné jen hyne, krní,
ty ze starého utvoř zrní
nám nový národ poznovu!
Tož národ silný jako duby
a hrdý v každou nehodu,
v boj řítící se do záhuby
pro příští, blízkou svobodu!