Moderní básníci francouzští/Denník Noema
Moderní básníci francouzští | ||
Mladé dívce | Denník Noema | Rada žákovi |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Denník Noema[red 1] |
Autor: | Joseph Autran |
Zdroj: | Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 20–24. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Báj dí, že Noe v onu hodinu,
kdy zavřel v archu svoji rodinu
a vodu kol zřel všady kypící,
psal denník svůj, jak všichni lodníci.
Den po dni psával ve své kabině
to celé dráma, které v hlubině
Bůh tkal ve živlů rozpoutaných změť.
Pár zlomků nedávno se našlo teď.
Neb vše teď najdem’, čtenáři můj, věř,
už máme všecku předpotopní zvěř,
jsme učení, že hračkou je vše nám.
To z hebrejštiny přeložil jsem sám:
Dnes šestý říjen, půlnoc, příliv jest
a vítr stále mění směr svých cest
a pod větrem se archa nahybá,
jak v kolébce se dítě kolíbá.
A prší; v dvojí řadě zvěř spí, křik
je slyšet, chvílemi zas ticho v mžik,
pod mřížemi zas hluk, jenž brzy ztich’,
to rhinoceros nebo vůl si vzdych’.
Ni hvězdy na nebi, je tmavá noc
a prší, prší, deště chmurná moc
jak divý ručej hluší, temný ruch.
Jen občas, loď když míjí země pruh,
buď ostrovu neb hory výběžek,
je topících se lidí slyšet skřek.
Pak ticho zase, v lampy svitu hned
vše usne, nocí loď se valí v let.
A dvacátého když se zvedal den,
mně řekla žena: »Já dnes měla sen:
byl azur čist a slunce vzplanul třpyt
a děti vyběhly si na pažit
a kvítí trhaly.« Ted pláče zas,
neb krásný tento sen žel bohu zhas’,
a moře roste stále víc a víc.
Má žena pláče pro zem vzdychajíc.
A mlčet nechce, zvyk to ženám všem.
»Což, Bože, nemáš citu pro tu zem?
Má všecko tvému hněvu podlehnout?
Co udělaly ovečky, že proud
je zhltit má, a co udělal pták,
jenž s písní ráno letí ve oblak,
co udělaly děti, naše slast,
že voda má je strhnout ve propast?«
Tak začne znova, reptá potaji. —
Ach, ženy věru rozum nemají!
A jiná stránka: Naší pod lodí
dnes čistá voda s nebem závodí,
až ke dnu moře dolů nahlédám
a stopené zřím v jasu město tam;
my nad ním jedem a skrz křišťál vln
to město divné vidím žasu pln,
zřím terasy, paláce, věží hrot,
to bylo velké město, v hloubi vod
tu tisíc domů kleslo, mrtvol stoh
se hemží dole, co jsem vidět moh’,
na jedné střeše víc než sto jich tlí.
To zábavné jest, ač to pohled zlý.
A jinde čteme: Nyní naše lod
je v těžké zkoušce, Bůh ji dále voď,
as třicet lvů, jich kožich vody pln,
se chytlo na ni, by vyvázli z vln,
zřím, děsné stádo, lodi na kraji
jak chytají se a se zmítají,
jak otvírají tlamu, jak jich zub
rve našich stěn mohutný, silný dub;
jich stále víc jest, slyším jejich řev
a plaňky lodě rvou — ó děsný zjev!
Lev, kterého jsem do své archy vzal,
jest nepokojný, — čumák náhle vzpjal,
chce pomoci, jak zdá se, bratrům svým,
leč vlna proudí tokem mohutným
a vítr vzteká se, že šelem tlum
se musí vzdáti, vzdor všem útokům
do moře klesají vždy hloub a dál.
Ó Bože, kterak bych ti děkoval,
neb kdyby stekli loď a palubu,
vše živé hned by přišlo v záhubu
a celý svět by navždy vymřel v ráz.
Pátého listopadu. — Stejný čas,
kol nebe šedé, moře bledne zas,
a tvorům mojí péči svěřeným
já hospodařím s masem, s obilím.
Pro jedno zvíře vystál jsem strach dnes.
Myš našla sobě díru v kleci kdes
a kočce, která v svojí číhala,
hned zornice se blesky mihala;
falešné zvíře utrhlo se v kmit
a já měl čas to stěží zamezit.
Neb rcete: Bez myší čím byl by svět?
Já obrátil jsem list a to jsem čet:
Dnes v bouři skrze chmuru mlhavou
jsem slední vlaštovku zřel nad hlavou
a zmizela jak šipka ve mžiku.
Co za kousek bych dal zde trávníku!
Vše nudí mne zde, zvěř ta týrá mě
a říkáme si časem na slámě,
neb jedna starost společná jest všem:
Kdy suchá nám as objeví se zem?
A dále: Orang-outang churaví,
neskáče, v koutě sedí broukavý
a hubne, věru strach mám, dostal spleen,
jej třeba ošetřovat, zvláštní kyn
mi Jehovah dal: »Vše mu, co chce, dej,
je fešný chlap, má hezký obličej
a člověk z dlouhé chvíle, juž to zřím,
jej udělá kdys prvním otcem svým.«
Tak děla věčná moudrost zářící.
Teď opatruju samce, samici,
jim sloužím, krmím je vždy tak i dnes.
Ó Bože, kdyby pošly, jaký děs!
Pak ještě toto: Krise přišla ted;
kol věže jeli jsme, jíž strmá zeď
z vln trčela, na výši člověk stál
a skočil na lod, by jej nesla dál.
Král Nitor, známý svými zločiny,
jenž dávil ženy, loupil dědiny,
jed’ děti a ve uhlí řežavém
zajatce smažil v koši vrbovém.
»Ó zachraňte mne, milost, milost!« lkal,
»ó nevrhejte zpět mne ve příval!«
Co dělat? mám jej zhubit, zachránit?
Mám právo k tomu, já jsem začal snít,
zrak sklopil jsem nad vody děsností,
mám měřit přísností či milostí?
Neb nerad tím bych cesty boží zmát,
chtě život lotra toho zachovat.
Co nad tím trápil jsem se ve sporu,
tu panther klece sšinul závoru
a rázem vrh’ se, nadarmo jsem křik’,
na krále a jej sežral v okamžik.
Tak pochybnosti byl jsem pozbaven,
jež tísnila mne. Dále tento den
jsme jeli, propast černá, nebe též
a prší. Nebe, kdy se zaleskneš?
Kdy zjeví se nám Jahvé strhna mrak?
A dále denník pokračuje tak.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.
- ↑ V obsahu sborníku je uveden název této básně jako Denník Noemův, přidrželi jsme se názvu uvedeného u básně samotné.