Moderní básníci francouzští/Chlév Augiášův

Moderní básníci francouzští
S bohem!	Chlév Augiášův	Smutek v zahradě

Údaje o textu
Titulek:	Chlév Augiášův
Autor:	Sully Prudhomme
Původní titulek:	Les Écuries d’Augias
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 475–481. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Elidský Augias měl tři tisíce volů.
Jakmile viděl je, byl štěstí na vrcholu,
v nich cenil jmění své, jež dlouhou spořivostí
byl získal, žarlivý však osud v svojí zlosti
se mstí; zdi, ve kterých skot bučící se skrýval
se tměly spustlé, chlív jak příšera jen zíval
ze stružek bahnitých a z kalu stáje, běda!
se vznesla Furie tak děsná, hrozná, bledá,
mor. Kolem krajina v dál zela nedoměrná,
ni brázdy na poli a tráva suchá, černá
pod slunce paprsky, jež bez hnutí se zdály;
pastýři do města se v kvapný útěk dali.
Jen sem tam hubený skot bloudil osamělý
a s nebe Apollon, ten dárce světla skvělý,
však často podrážděn tím, čemu světlo dává,
déšť hněvných šípů svých sesýlat neustává.

Král ve svém paláci se zavíral dny, noci,
lid nechal bouřit se, dvůr plašit, bez pomoci,
a jeho synové hřešíce na své mládí
jen smrti smějí se a ve spolek se vadí
a s hlukem perou se o poslední kus masa
a lačně hltají, poslední zlatoklasá,
co poskytá jim žeň. Král s duší nedojatou
své váží poklady a korunu svou zlatou,
jež nemůž’ zachovat, co těžká rána ničí
své zlato, pouhé nic, když v zemi plod neklíčí.
A smutně trávil tak sklamané stáří bolem.
Tu slyšel, Herakles že prohlíží kraj kolem,
i dal jej zavolat, své neštěstí s ním sdělil:
Viz, mor co zahubil, žár do kola co sbělil,
pluh v poli opuštěn od kleté ruky stojí,
vzduch mrtvý, otráven, slyš, vyčisti stáj moji,
a já ti nabízím, co nejdražší mi v světě,
díl volů desátý! — Syn Zeva v síly květě
a srdcem, postavou nad něho třikrát vyšší
se usmál, mysle jen na dobrý skutek v tiši.
Však vida přečetné kol syny krále státi,
děl: Celý podnik ten mně nelze na se bráti,
svou provedu jen část, však divím se, že mládci
tak líni, lhostejni a netečni jsou k práci.

Já, Cres děl, statný jsem a umím krotit koně,
sám páru novému vůz svěřím v divém honě,
ať bič je podráždí, ať stín je třeba zleká,
a nikdo jako já komoni, jenž se vzteká,
pěn plnou tlamu v ráz nesevře lehčí dlaní,
po kraji propasti bez všeho namahání
čtyř hřebců otočím spřež divou v nové reje,
mám pevnou půdu rád, jež duní a se chvěje,
však nikdy nepůjdu za tři sta býků cenu
své nohy ponořit v bahniště toho pěnu.

Děl druhý Phénios: Já nemám srdce baby,
leč v nehodný ten čin mne nikdo nepřivábí,
psů smečka divoká v hor stínů, mezi lesy
za stopou pádící, štěkajíc v jedné směsi,
ryk trub, luk napjatý, srsť, z které krev se řine
a kanec skácený, jak balvan jenž se šine,
to pouze radosť má! To věru trudné dosti,
a často potvory, ač nebojím se, v zlosti
jsem cítil, k hrudi mé, tesáky jak se tlačí.
Ať špiní se, kdo chce! Mně sláva lovu stačí.

Děl Megas. Herakle, mně dokaž, že se bojím,
ať přijde zápasník, já zmužile mu stojím,
mé páže sevrou jej, až lupne mu to v kříži,
jej stisknou, jeho šij mých páží pozná tíži,
já běžím, hodím disk, jak daleko jen žádáš,
na pěstě biju se, král her, leč darmo bádáš,
bys dokázat mi moh’, že chlív je tělocvičnou.

Hníst hlínu lepkavou, z ní dělat vázu slíčnou,
jíž ovál plný jest a profil přiměřený,
vše hloubky změřiti, reliefy zdobit stěny
a kolem sestrojit nymf tanec neustálý
a umně zatočit dvě ucha do spirály,
víc věru neumím a víc netoužím ani,
mně statky, výboje a moc — jen liché zdání,
já pouze miluju. Tak Phile čtvrtý pravil.

Kdo s hnusem bojovat se bál anebo znavil,
ten ještě boji se a silný není věru,
děl Herkul, pro mne smrt je hračka v sluje šeru,
ať nazývá se lev, ať morem sluje tady,
ty lovče zůstaň zde, ty athleto, zvlášť mladý
ty pěkných obrazů příteli, zůstaň, hochu,
dál miluj, druhu můj, jejž baví hlíny trochu,
v tom čase výbojů, kde vražda jen se šklebí,
ku mravů zjemnění je tebe zapotřebí.
Jdu sám! A odešel, a hrdopyšky nechal,
nechť v ironický smích za ním jich pozdrav spěchal.
Jen Philé ve slzách sám cítil hanbu bratří.
Král pozoroval vše jak věc, která se patří.
Jdi, pravil v úsměvem, vím, práce tvá je tuhá.
Lid zdravil s jásotem božského dobrodruha.

V mlčení nádherném kol všecky chlívy spaly,
jak věc bez překážky, již smrt v svůj závoj halí,
dál tiše hniloba v nich bujela a vřela,
jak obra hnijící by kostra v slunci tlela.
Svou silou Herakles tu těžkou práci měřil,
že rázem najednou ji dokoná, on věřil.
Juž brány zavřené on starou veřej točil
a v černou kloaku jak v bránu Hadu vktočil.
Hned pavouk z pelechu jsa splašen mizí v stínu
v zrak jemu vrhaje svou šedou cupaninu.
Až po pás hluboko on v bahniště se chýle
svou hlavou naráží o stropu trámy shnilé,
vzduch pln jest výparů a tíží jej a tlačí,
zde býků mrtvoly ve špíně, ve chumáči
mu cestu tarasí, a rychle na vše strany
plaz lesklý, černý hmyz kol prchá polekaný,
a on tmy žijící pod svojí patou cítí
a šedý netopýr, kněz temnosti, se řítí,
od stropu s pištěním jak černý blesk se snáší,
much těžkoletých vír z mrch hromady se plaší
a hraje v temnosti svých křídel klamným zlatem.
Na strašném místě tom smrt po něm sáhla chvatem
a brzy vrávoral, a jeho silné plíce
jen zvyklé na vzduch hor a lesů borovice
se těžce nadmuly chroptíce po tom vzduchu,
rty jeho zbledly, v leb krev bila v bouřném ruchu.
Pryč! rychle odtud! ven! a cítil, kterak padá,
a poznal, co to jest, když údům mizí vláda,
by vůle řekla „chci!“ Však dále odhodlaně!
Zde umřít? Nikoli! a hmataje až k bráně
se dodral s nejvyšším sil napjetím. „Zdaž víme,
ó vzduchu, svatý dne, čím jste, když okoušíme
tu vaši lahodu a vaše dobrodiní?
Jen dech váš athlety a dobrodruhy činí!“
Vstal, chvíli přemýšlel. Jak sladko patřit kolem,
jak sladko dýchati! a s jakým těžkým bolem
je těžká povinnost, bez vzduchu, dne a v boji
když člověk octne se před různou cestou dvojí,
z nichž jedna „štěstím“ jest, a druhá trpkou „ctnosti“,
jak stezka neschůdná se ztrácí do výsosti,
a znova kdyby měl zas počít svoje žití,
jak člověk z všeho zla nejvíc jen závist cítí.
A pln těch myšlenek on bloudě došel k břehu,
kde tekl Alfeus ve srázném prudkém běhu,
a radost bleskem hned mu ozářila líce.
Snil. Tato voda zde, obrovská pomocnice!
Hned měřil zrakem svým řečiště stezky křivé,
sklon půdy, sílu vln a jejich rázy divé
a pravil: Otec můj mně poslal, řeko, tebe.
Já ustoup’ před chlívy, však s tebou, posle z nebe,
s tvým proudem zmohu je svou paží pomahaje.
Pojď, já tě přivedu! ty vymeteš ty stáje!

Les blízký jemu dal hned vše nářadí k tomu,
sám sobě urobil klín z nejstaršího stromu,
kmen hrubě přitesán byl jemu těžká stoupa,
jak sochař v skálu bil, nechť slunce žárem stoupá,
on v hlíně nohy své, nechť žehly jeho střely,
bez stesku pracoval dál dělník osamělý,
až oklamán pak dnem, ač stejně svěží síly,
na kraji příkopu při měsíci zdřím chvíli.
A záhy v hlubokou a valnou strouhu vběhla
vln smečka divoká a hučíc výše šlehla,
na chlív se uvrhla a rostla v stálém spěchu
a s tmavým duněním na stavby bila střechu
i padly pilíře a v zmatku, v směsi plna
a s býky, haďaty, jak pozvedla je vlna,
strž vzdmuta rostla výš, ty ostrovy z ní čněly,
a v středu příboje stál Herakles sám, smělý
a hřbetem, rameny a rukama a hlavou
vln spádu pomahal tu míse bouři dravou.
Ó vlna pochmúrná ve jícnu Scilly méně
hřmí než ta potopa zde vyjíc vyděšeně
a lodí zobáky, jež dravá bouře drtí,
tak nesrážejí se, jak trámy ve padrti
a moře Jonické, kam trosky ty se valí,
k zděšení Tritonů se černým zdá být v dáli
a nad tím chaosem, nad spustou touto blahou,
mrou hvězdy čtyřikrát svou kráčejíce drahou,
až voda konečně do prostorů všech vniká,
je čisté nechajíc po černé dlažbě stýká.

Jak vítěz do města, jež vzdmuto boje vlnou,
jde zvěstovati mír, ač zbroj má krve plnou,
on nestřás bahno své, bez odkladu po práci
šel lidem jásavým obklopen ku paláci;
vlas blátem potřísněn mu čelo bil i tváře
a kalem pocákán jde Alcid štěstím záře,
nic v kráse netratě však strašlivější chvátá
jsa bohu podoben půl z bláta a půl zlata.
Juž přišel; velebnost, jež z očí jeho plála,
smích, který zbudil se na ústech mnohých, sňala
neb krále synové mu slávu záviděli.
Leč jeho zbláceným když skráním smát se chtěli,
blesk z jeho očí šleh a smíchu jich byl trestem,
— Zvuk lyry, pravil král, má slávu tvou nést městem!
Však tři sta volů teď rek za odměnu žádal.
Král jako překvapen a udiven se hádal.
— Já nemám tři sta dát, to bozi dosvědčí mi,
tři sta z tří tisíců nemohu zváti tvými.
— Nad ztrátu jich, ó věř, mne nespravednosť bolí!
— To bylo hračkou ti, co začneš s těmi voly?
— Mně zisk můj vyčítej a nech jen slávu moji!
— Nuž co jsem slíbil ti?
                                — Posilním paměť tvoji,
desátou volů čásť.
                        — Kterých?
                                       — Jichž plné chlívy.
— Ne, těch, co zbyli mně.
                           — Ty lžeš!
                                      — Vem chcíplé, chtivý!

Tu Jupitera syn se nezdržel: Ty zmije!
Ty podlý taškáři, tvá krev mé bláto smyje
a vaše, práci mou již nazýváte snadnou.
Stár šest let, athleta, lvy pěstí bil jsem pádnou.
Ty, jenž se vychloubáš spřež koní zkrotit letnou,
já hydru přemohl s hlav silou nepočetnou,
má chůze běhouna rychlejší věru byla,
s železným kopytem laň ta mne neznavila,
slyš, lovče, létavých já šípů bez pomoci
jsem kance za srst chyt na hrdle, ve dne, v noci,
já lesy vyčistil a hory, strže, skrýše,
že lepším jsem všech vás, uvěřím v hrdé pýše,
neb vaším slovem jist v nehodném reka dílu,
ku blahu národa jsem cvičil svoji sílu. —

Děl, rázem uchytil svou pěstí obrovitou
za jednu ze čtyř noh trůn kovaný a hbitou
jím rukou zatočil, jak by to kámen v praku,
na krále, na syny jej hodil bez rozpaku,
pak nejmladšího z nich sochaře korunoval,
(neb tento v smíchu všech jen se mu obdivoval)
pak vyšel z paláce, jsa svatým hněvem vznícen.
„Tou prací bez platu jsem s dostatek již sycen!“
Tak křičel po cestě a ženy bílým šatem
mu s boků smývaly kal splývající s blátem,
na stehna věšely se děti jemu v hluku
a muži tiskli mu ctnou, spravedlivou, ruku.