Moderní básníci francouzští/Babylonská věž

Moderní básníci francouzští
Krajina (Bornier)	Babylonská věž	Z Básní o lásce a moři

Údaje o textu
Titulek:	Babylonská věž
Podtitulek:	Z Moderního Fausta
Autor:	Maurice Bouchor
Zdroj:	Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 69–73. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Již slunce viděli, jak zářné, gigantické,
kol obzor plnilo nach lijíc, oko lidské
jež z dola vídalo jak planoucí bod malý.
Tvář Boha zřeli zas, však nyní trochu z dáli
a skoro lekli se před děsivým tím zjevem,
neb zřeli planouti ji žhavým, velkým hněvem,
a skoro cítili, jak pálí oheň její,
ba zdálo se jim též, že v dálce hromy znějí.

Však dále spěli přec v své hrůzyplné práci.
Již země pod nimi se skoro v mlze ztrácí.
Ó dive! v étheru se ztrácející říši
tím pociťují víc, jak vystupují k výši,
že nebe blízko jest, dóm jeho valný vidí;
a v něm zřel Boha tvář zrak jejich, který slídí,
však mlhou ztemnělou, vždy jasnou méň a méně.
Tu smutek nezkrotný je zchvátil při té změně
a na tváři jim stál, již barbarský smích stáhnul.
Hněv hrozný, bezmocný z dna jejich očí práhnul.
Ó sláva! vítězství! Den velký juž je tady!
Jen směle s odvahou! Dobrácký tyran vlády
prost více nemůže své hromy rozpoutati,
hle, cíl! Již nebes dech v svých vlasech cítí vláti
a slunce z rubínů a zlata na ně stéká.
Pryč s hmotou, s hmyzem, s vším, čím snít lze na člověka.
Jak páže mohutné ucítí Pán! jak náhle
pot krví zaplatí, pot, jícen země spráhlé,
jejž bez ustání pil a věčně darmo, darmo!
Jak rode zdrcený své shodíš nyní jarmo!
Pod děsným osudem, jenž nechává tě lézti,
ty nyní zvítězíš, teď čas, bys tlouk’ svou pěstí!

Však chmurné mlčení! V té poslední juž chvíli,
kdy klenbu nebeskou rouháním naplnili,
kdy každý pohledem kol nepřátele hledal
a v slibovaný boj pěsť připravenou zvedal,
tu neviděli víc a zachvěli se v děsu,
než azur nesměrný a zářný v stálém plesu,
a oko zbojníků se zřítelnicí vzňatou
tam slunce vidělo, visící lampu zlatou,
jak lije světla proud na každou země stranu,
a s nebe pevného a kulatého stanu,
jejž prstem dotknouti se mohli, z toho bytu,
kde chtěli přebývat v paláci, ve hvězd svitu,
tam nyní zmizela tvář Hospodina děsná.

Teď hrůza schvátila je neslýchaná, běsná!
Ni Boha v nebesích, ni serafa, jenž k seči
by hotov nyní stál s démantovými meči,
ni davy andělů, ohnivá křídla stroucích,
ni Boha velkého zástupů všemohoucích!
Jen valná nebesa bez hrází, čistá plála
a klenbou azurnou kol vesmír objímala.
Tu obři sestoupli, zrak chmurný, v studu kleslý
a svoji samotu a stíny těžce nesli,
a tiše trpěli svou pýchu přemoženou,
svou zříce naději, jíž žili, vyvrácenou.
Od časů těchto již sny svými oklamáni,
ve trpké samotě se zdržovali v pláni,
vědouce, na horách že bohu lži jsou bližší,
jež zmátla duši jim jak víno. Potom v tiši,
že není tajemství, poznali odhodlaně
a k zemi mateřské se přitulili, pláně
své zdělávali, pak hnout nechtěli se více.
Jak vězni, víc než zdi a valy, okenice,
jež poutá nezdolný zvyk pout a u noh kámen.
A k nebi patřili jen s pokrčením ramen.

Jak v azur zdvižena pěst obrovská se noří
věž velká v oblohu, jež šírá, čistá, hoří
ve slunci, před kterým věž trčí do modrava.
Na bocích zarostlých jí bují kleč a tráva.
Ta naděj, na ten dav která se usmívala,
ač bludná, zoufalá, přec do práce je hnala,
a lze šílence zřít, jak ve zástupech spějí,
osmáhlí do hněda, znak vášně v obličeji,
do vedra, do deště, bez brvy zamžiknutí
jak valí balvany a do práce se nutí
ve tichu hlubokém ti nepřátelé Boha.

Však v noci v jaký let se vznesla mysl mnohá
snem duše bouřlivé! O balvan podepřený
jak mnohý v stínu stál, jsa vůní opojený,
jež větru perutí mu bičovala líce;
snil brzy ku hvězdám a mezi vlasatice,
že dráhu najde si do nebes zářných bání!
A lesů, niv a hor jej jalo pohrdáni,
on zhnusil si juž pot, jejž o poledni stíral,
i slunce bledou zář, jíž záblesk v mraku zmíral,
vždyť pravé slunce teď on uzří, růži zlatou,
jež horoucí krev dští na zemi vedrem vzňatou.
V těch místech, které zář vždy novou barvou líčí
jak květy báječné, tam jistě divy klíčí,
plá smaragd v podlaze, a strop jest ze safíru.
Tak snil, a jeho duch se ztrácel v tomto víru.
On země chmurný syn, on zápasník pln vzdoru,
přírodu macechu jenž denně zkrotil v sporu,
zří sebe pánem již azuru nesměrného,
zkad lidské pomsty pěst již svrhla Boha svého!

To hromadění skal a vrchů každou chvíli
víc rostlo. Krajiny kol celé zpustošili,
a kdož by staral se den velký bližším cítě
o práce klopoty, jež podnik’ na úsvitě?
Co vše to obilí, kraj sadů, vinic celý?
Jak pyšné labutě sny jejich modrem spěly.
Hle, jak se míhají, jak šílen každý chvátá,
zář mají ve očích a ruce plné bláta.
Však náhle kloní skráň a v práci své se ruší
a bledí, zděšení a s nepokojnou duší
své dílo závratné juž nechávají státi,
neb vidí poklidnou ve mraku tísni pláti
tvář Boha, s výše jenž je tiše pozoroval.

Co na tom! Dále jen! Syn otce podporoval,
ve chvílích pochyby mu k nebi ukazoval;
a jestli Azrael, nezkrotný anděl smrti
svých křídel vanutím kdes lidskou duši zdrtí,
hůř pro mrtvého jest! Zde v tmách zůstane ležet
bez nářku, bez slzí! K své práci dále běžet
a s větším úsilím se každý znovu nutí
jen dále do díla a třeba v zahynutí!
I ořům, jejichž dav po obrovských zdech běhá,
zář zášti z vychrtlých a dutých očí šlehá,
jich ržání chraptivé zní v azur bouří divou,
a tato zvířata kol s rozsápanou hřívou
se tlumí, spínají a pochopují chvíli,
že brzy dojdou juž ku vítěznému cíli.
A ženy, u prsou jimž visí lačné děti,
jimž z mozků vypráhlých sny hrůzyplné letí,
zří na klenoty kol a myslí na loupení.

Nic jejich úmysl teď změniti s to není,
vždy v ether výš a výš je ženou běsné chtíče,
jež krev jim ženou v proud jak ostré rány biče.